1.
Jak jsme s Honzíkem kojení nakonec zvládli
2. 10. 2006
Nejprve bych chtěla říct,že je pro mě naprosto nejdůležitější,že máme krásného a zdravého syna. Jsme moc šťastní a vděční.Vše ostatní je proti tomu naprosto nedůležité a nepodstatné. Asi jsem si představovala, že všechno proběhne moc hladce, ideálně. Porod se mnou prožije můj muž, od prvního nadechnutí budu mít své děťátko u sebe, přiloží mně ho k prsu, přisaje se a budeme kojit…. Rodila jsem císařským řezem a svého chlapečka viděla po více jak čtyřech hodinách, tudíž doba, která je nejpříhodnější pro navození laktace, byla tatam. Dokonce za mnou na JIP nemohl ani manžel :o(. V porodnici, kde jsem rodila je JIP pro „císařovny“ (jak nám říkali) na jiném patře než novorozenecké oddělení. Sestřičky z novorozeneckého neměly čas vozit nám miminka, proto jsem Honzíka za první dva dny, co jsem musela být na JIP, viděla 5x :o( První přiložení vypadalo asi tak, že sice velmi hodná sestřička pobíhala mezi námi třemi „císařovnami“ a nevěděla ke které dřív. Honzík se od počátku špatně chytal, mám ploché bradavky. Sice jsem v těhotenství nosila formovače,ale žádné „štuplíky“ se nekonaly. Když už se mu podařilo přisát, nic mu z prsu neteklo, tak asi chudáček nechápal, co má dělat a proč ho tak trápím. Sestřičky se mu snažily „narvat“ moje prsa za každou cenu. I když křičel (křičící dítě nemá šanci prso chytit). Vždycky mně chytaly prso za dvorec, to se také nemá, jak jsem se dočetla. Já jsem byla čím dál ve větším stresu ze své neschopnosti živit dítě. Každý jen mávl rukou, že je normální, že mléko po císařském řezu nastupuje později, to mě však neuklidňovalo. Ani na jedno kojení pro mě nebyl nikdo k dispozici, kdo by nám pomohl nebo poradil, vysvětlil kojící polohy, techniku. Dostala jsem jen brožuru (aspoň že tak). V ní jsem si nakonec našla pro nás nejvhodnější polohu -„ fotbalisty“ - pro ploché bradavky, špatně se přisávající děti, po císařském řezu. Pro nás značka ideál. Nicméně mléko jsem stále neměla. Třetí den mě přesunuly na novorozenecké a Honzíka přinášely každé tři hodiny, většinou maximálně hladového a křičícího. V osm večer se sestřička zeptala, jestli chceme přinést děti i v jedenáct s výrazem ve tváři, že doufá, že snad ne. Maminka vedle měla mléka a mléka a malá jí krásně pila, tak si chtěla odpočinout. Pro zvýšení laktace se má kojit co nejčastěji, hlavně v noci. Nesměle jsem špitla, že já bych to zkusila i v těch jedenáct. Sestřička na to, jestli si myslím, že to má smysl, když ještě nemám mléko. A já zas, že bych to chtěla zkusit. Odešla asi naštvaná, ale po jedenácté (dost dlouho po jedenácté) přišla. Honzík křičel úplně hrozně. Začala mně ho dávat k prsu.Bylo mně jasné, že je to bez šance. Pak řekla: „ Ukažte,akorát ho tu trápíme,když nemáte mléko.Já si ho odnesu.“ A odešla. Chtělo se mi brečet a brečet a cítila jsem se jako prašivá. V pět ráno mně Honzíka přinesli, jako že už budeme spolu na pokoji. Jiná sestra mně přinesla kloboučky, ať to zkusím s nimi ( ale žádná asistence se opět nekonala ). Kloboučky byly naprosto otřesné,tvrdé,poměrně dlouhé,ale Honzík se začal lépe chytat. Další sestra mně dala mechanickou odsávačkou, ať si odsávám. Že bych měla odstříkávat ručně už od počátku,to mně nikdo neřekl. Sice jsem to jaksi cítila, ale na JIP mně to bylo trapné. Neležely tam jen maminky po porodu, ale i ženy po různých gynekologických operacích. Bylo mně to hloupé, tak jsem se snažila nenápadně prsa „žmoulat“ pod dekou. Honzíka jsem na pokoji kojila asi každou hodinu. Můj záznam vypadal 5, 5, 5, 10, 5,5….Kojila jsem,odsávala,kojila,odsávala,…že si ničím bradavky mě ani nenapadlo.Chtěla jsem zvýšit produkci mléka. První noc mně Honzík celičkou prokřičel. Byla jsem už naprosto vyčerpaná. Manžela jsem požádala, aby mně hned další den (neděle) přivezl kloboučky od Medely. Tím nastal zlom, Honzík začal pít a mně konečně postupně začalo nastupovat mléko (pátý den po porodu). Když měl hlad a krásně se přisál a pil a pil, byla jsem tak šťastná. Ale byl třeba zrovna čas oběda a já musela na oběd. Připadalo mi, že nejsem ani v porodnici Baby friendly hospital ale na kasárnách. Další den jsme měli jít domů. Já naprosto vystresovaná, vždyť ještě ani nekojíme, jak budu Honzíka krmit!!!! Kvůli krevní chorobě jsem měla brát v šestinedělí léky proti srážení krve. Na gynekologii nesouhlasili s návrhem z hematologie a chtěli mně dát jiný lék. Protože ale pracuji v lékárně,složení léku jsem naštěstí znala a vím, že ten děti nesmí a já přeci kojím!!!!!!!!! Tak už jsem jen brečela, že to užívat nebudu, že Honzíkovy neublížím. Byla jsem v takovém stresu, že jsem měla strach, že o mléko, které ještě v podstatě nenastoupilo, nakonec přijdu. Také bylo dost těžké odolávat všem radám příbuzných ohledně kojení. Jako např. „uvolni mu trochu nosík, ať může dýchat“ apod. Přitom v brožuře jasně psali – nos a brada dítěte zabořeny do prsu. Naštěstí manžel mně byl v tomto velkou oporou a fandil nám, hlavně Honzíkovi :o) a zastával se nás. Možná i proto,že předporodních přednášek o miminkách se účastnil se mnou. Domů mně propustili v naprosté nejistotě s kojením, které bylo pomocí kloboučků. To byla zpočátku pro mě možná i výhoda, protože když se Honzík pustil, viděla jsem, že v kloboučku je mléko, tak asi měl co pít. Na internetu jsem hledala všemožné informace. Našla jsem, že kloboučky mohou snižovat množství mléčka,další stres. Co mám dělat??? Napsala jsem jedné paní doktorce na e-mail, která je laktační poradkyní .Věděla jsem to, protože jsem se v těhotenství zúčastnila právě jejích přednášek. Popsala jsem jí všechny problémy, které mě trápily. Pokusila se mně vše vysvětlit, hodně mě povzbudila a dala spoustu rad nejenom kolem kojení, ale vůbec o péči o miminko. Radila mi, abych se pokusila kloboučky odstranit. Tak jsem se pustila do boje. Vždycky v průběhu kojení jsem si všimla, že Honzík vytáhne bradavku do kloboučku. Začínala jsem tedy kojení s kloboučkem a po chvíli jsem klobouček odstranila a snažila se přiložit Honzíka jen na prso. Zpočátku to byl boj, Honzíkovi to nešlo, já jsem z toho byla nervózní. Navíc, a z toho jsem byla docela rozčarovaná, za mou snahou nestál manžel. Zrazoval mě z mého snažení, že Honzík to prostě neumí a že se to nenaučí. A možná i toto mě víc vyburcovalo, protože jsem se chtěla Honzíka zastat a bránit ho, že je šikovný a že to určitě zvládne. A opravdu, během asi dvou dnů se začal Honzík na jedno prso docela dobře přisávat i bez kloboučku. Na to druhé to šlo hůř, víc se mně nalévalo mlékem,ale byla jsem šťastná i za to jedno, povzbudilo mě to a bojovala jsem dál. S dalším a dalším kojením se začínal Honzík lépe přisávat i na druhé prso. Přes den jsem tedy začala kojit bez kloboučků, ale v noci jsem to nechtěla riskovat. Prsa jsem měla více nalitá a bojovat v noci jsem si nedovedla představit. Postupně ale, když jsem se vzbudila o malinko dříve než Honzík, rychle jsem si odstříkala a zkusila mu nabídnout prso bez kloboučku. No zkrátka během jednoho týdne se nám podařilo kloboučky úplně odbourat, takže od čtvrtého týdne jsme kojili už „naholo“ :o) Dvakrát se mně stala nepříjemnost, na pravé bradavce se mi udělal „puchýř“.Nevím, jak jinak to nazvat. Byl to opravdu puchýř,bílý,plný mléka,dost bolel,hlavně během kojení. Myslela jsem si,že mně ho Honzík praskne,ale bohužel.Nepraskl ani při odstříkávání. Vždycky se mně to přihodilo o víkendu. Snažila jsem se měnit polohy při kojení. Praskl nakonec během kojení asi za 24 hodin. Při zmáčknutí pak z prasklinky celkem dost vytékalo mléko.Dokonce mně tam zbyla i chvilku kůžička, prostě jako po puchýři. Po prasknutí se mně ulevilo. Kvůli těm strašným vedrům, jaké teď panují, kojím doma v leže na boku, abychom se co nejméně s Honzíkem (tedy hlavně on) potili. Poloha to není moc vhodná pro správnou techniku, protože se mně špatně s miminkem manipuluje, a pozoruji zhoršení jeho stylu sání, ale jinou možnost nenacházím. Jinak byl po kojení mokrý jako myš. Sice nejsme ještě u cíle,Honzík má 4 měsíce,ale ušli jsme už kus cesty v kojení,i když to zpočátku vypadalo tak zoufale. Po celou dobu ho jenom kojím a jsem moc šťastná.
2.
Příběh o velké bolesti, statečnosti a vítězství
9. 10. 2006
Paní Č. mne kontaktovala, zda bych se nemohla podívat na jednu maminku z Frýdku-Místku. Paní Č. je laktační poradkyní v Ostravě a maminky z F-M už prostě nestíhá. Maminka mne za pár dnů kontaktovala a byla v hrozném psychickém stavu. 14 dnů po porodu, akutním císařském řezu (zhoršení stavu dítěte během přirozeně rozběhlého porodu). Rodila ve frýdecko-místecké porodnici a odešla z ní s dítětem zcela na lahvi a částečně na UM. Lékaři ji řekli, že nikdy kojit nebude, protože má vpáčené bradavky. Maminka chtěla vždy kojit, takže byla velmi zklamaná. Pokoušela se kojit, ale skončilo to poškozenými bradavkami, tím se vše ještě zhoršilo a dostala kojící kloboučky. Dítě, holčička byla zcela zdravá, porodní hmotnost 3600 g. Týden to maminka ještě zkoušela sama (zcela neúspěšně) a pak zkusila kontaktovat paní Č. Navštívila jsem maminku doma a podívala se na jejich snahu o kojení. Kloboučky jsem řekla, ať ihned odloží, protože ji bradavky neochrání. Vpáčené bradavky maminka neměla, pouze byly dosti ploché (doporučila jsem ji, ať si pořídí formovače bradavek, ať alespoň trošku bradavky vytáhne, než se dítě naučí sát), měla je plné ragád. Doporučila jsem ji mazat je Bepanthenem a chodit bez podprsenky. Dítě bylo krmeno pouze lahví a vůbec neumělo sát z prsu. Vždy jen lehce chytlo bradavku, pocuclo a pustilo se. Vysvětlila jsem mamince, jak má dítě správně přikládat, jak má vypadat, když je správně přisáté a účinně saje. Vysvětlila jsem ji, že musí mít velkou trpělivost, ale že výsledek je stejně nejistý, protože dítě si už na lahev zvyklo a maminka ztrácela mléko. Naučila jsem oba rodiče alternativně dokrmovat s lahví se lžičkou, injekční stříkačkou po prstu (doporučila jsem jim tento způsob, aby mohli dítěti stimulovat sací bod a naučit ho sát s jazykem pod prstem). Požádala jsem je, ať se pokusí lahvi se savičkou zcela vyhnout, že je ještě šance, že dítě z ní může sát zapomenout, protože je malé. Dále jsem vysvětlila správný režim pro zvýšení laktace (časté přikládání, i když dítě vůbec nesaje, pokoušet se kojit z obou prsou a v různých polohách), po každém kojení odstříkávat (maminka měla elektrickou odsavačku), přikládání i v noci. Vysvětlila jsem, jak je důležitá trpělivost s dítětem. Doporučila jsem postupně snižovat množství UM v dokrmu, nahradit ho MM a později snižovat i množství dokrmu, až se dítě naučí lépe sát. S maminkou jsem byla v denodenním kontaktu přes ICQ a email. Každý den jsme konzultovali jejich pokroky. Holčička se snažila a pokoušela se sát z prsu, zapomínala špatnou techniku. Ragády se mamince rychle zahojily a množství mléka se rychle zvyšovalo. Během jediného týdne se podařilo mamince nahradit dokrmy plným kojením. Porodnicí označený zcela beznadějný případ by měl krásný konec….jenže, tady bylo velké ale. Maminka stále trpěla velkými bolestmi při kojení. Technika kojení byla správná, což dokládalo i dobře prospívající dítě. První dny jsem si myslela, že je to velkým náporem na prsa – neustálým odsáváním elektrickou odsávačkou. Bohužel se situace nelepšila, ani když maminka už neodsávala. Zkusili jsme bradavky přeléčit jako napadené kandidou – maminka brala zrovna ATB, na zánět v krku (Pevaryl, dokonce na radu gynekologa vyzkoušela neúspěšně i genciánovou violeť), potom jsme vyzkoušeli i Framykoin, ale nic nepomáhalo. Bolest se naopak zhoršovala, nepomáhaly teplé, ani studené obklady, masáže, prostě nic. Prsa maminku bolela během kojení a ještě zhruba dvě hodiny po něm, odstříkávání bylo přes velké bolesti nemožné. Potom jsme si všimli, že po kojení je bradavka úplně bílá a více bolestivá v souvislosti s chladem. Takže byla na světě diagnoza bělavé bradavky a pro maminku jsem už radu neměla. Vysvětlila jsem ji, že na tuhle nemoc bohužel není lék, pokud ani teplé obklady nepomáhají a že už záleží pouze na její vůli, jestli bude v kojení pokračovat. Naposledy mne maminka kontaktovala před pár týdny, kdy mělo dítě 2,5 měsíce. Kojení ji radost bohužel nepřináší, ale na bolest si zvykla a ta se prý po 2 měsíci věku dítěte částečně zlepšila. Pokud je bolest horší, tak dítě nekojí dlouho, ale raději ho dokrmí, ale v podstatě je dítě plně kojeno. Maminku jsem moc chválila a řekla ji, že by si zasloužila metál, za to, co vše vydržela a přesto kojí dál. Má můj obdiv. Samozřejmě, že jsem ji také vysvětlila, že pokud by kojit přestala, tak se nic neděje a že si rozhodně nemusí nic vyčítat – udělala přeci vše, co bylo v jejich silách. Spíše ještě mnohem více. Čerstvé informace jsou, že dítě má už 9 měsíců a maminka stále kojí. Po 3 měsících od porodu bolesti v podstatě ustaly, maminka kojila svou dcerku plně do 6 měsíců a nadále kojí a je velmi šťastná, že svůj urputný boj vyhrála.
3.
Jak mi skoro vzali kojení
9. 10. 2006
Nejsem první ani poslední maminka, které v porodnici, potažmo v dětské nemocnici málem vzali kojení. Naše Andrejka, nyní už víc než 2-letá cácorinka, se narodila po rizikovém, komplikovaném těhotenství vyvolávaným porodem v 38. týdnu těhotenství s váhou 2.500 gramů a mírou 45 cm. Porod probíhal více méně bez komplikací a já jsem Andrejku měla bezprostředně po porodu chvíli na břiše. Pocit to byl nádherný. Bohužel mi ji brzy vzali na kontrolu pediatři, protože už v těhotenství nebylo jisté, zda nemá nějakou vrozenou vadu, zaostávala v těhotenství výrazně ve vývoji a podle ultrazvuku měla mít nějaké disproporce. Andrejka se jim zdála v pořádku, tak ji zabalili a hned dali taťkovi do náručí, zatím co já jsem se odebrala na šití rozsáhlé ruptury pochvy. Poté už jsme si celá rodinka užívali 2 krásné společné hodiny na krásném a útulném porodním pokoji. Zkoušela jsem si ji přikládat, ale nějak nám to nešlo a malá se nepřisála, byla docela slabá a drobná, asi to bylo nad její síly. Následoval můj převoz na oddělení šestinedělí, kde jsem čekala, až mi přivezou vykoupanou Andrejku. Stalo se tak asi za hodinu. Bála jsem se na malou sáhnout, byla tak neskutečně drobounká a křehká! A začal můj boj s kojením. Andrejka se odmítala přisát a já, ač jsem měla nastudované všechny možné metody, jsem nebyla schopna ji k tomu prsu správně přiložit. Laktace se mi naplno spustila 3. den po porodu a já jsem měla velice nalitá a bolestivá prsa a malá pořád nechtěla pořádně pít. Bradavky jsem již měla úplně rozhryzané a bolestivé, takže se pro mě každé další přikládání stávalo doslova hororem. Sestry mi moc nepomohly, raději mi donesly klobouček, se kterým se malá už vůbec nechtěla kamarádit. A jelikož malá hodně ubývala na váze, začali mi ji dětské sestry dokrmovat mateřským mlékem ze stříkačky. Malá naneštěstí dostala velice silnou novorozeneckou žloutenku, proto byla převezena na oddělení intermediální péče k intenzivnímu "svícení". Já jsem ji víc než den nesměla vůbec kojit, tak jsem mordovala prsa odstříkáváním, ze začátku jsem nebyla schopna odstříkat víc než 30ml najednou, ačkoliv jsem měla prsa jako balvany a velice bolestivá. Odstříkané mléko jsem nosila na oddělení, kde ho malé dávali opět stříkačkou. Jaký byl můj šok, když jsem přišla k inkubátoru, ve kterém byla Andrejka, a ona měla v pusince šidítko! A to se stávalo pořád, ačkoliv jsem si to výslovně nepřála. Vystřídaly se směny a malá měla dudlík nevyhovující velikosti opět v pusince. Jakmile malé žloutenka trochu klesla a nemusela být intenzivně svícena,mohla jsem ji chodit kojit. Samozřejmostí tam bylo kojení "podle budíku", tedy po třech hodinách. Konečně jsem získala celkem dobrou techniku a malá vypila pravidelně 60 ml a pak i více. Tak jsem si myslela, že máme vyhráno. Z porodnice jsme šly domů po osmi dnech s váhou 2370 gramů a malá přibývala. Jenže asi 2 dny po příchodu domů jsem začala mít velké bolesti v podbřišku, tak jsme utíkali zpátky do porodnice. Byla jsem ubytována na oddělení onkologie a malá byla doslova za zdí na oddělení intermediální péče. Kojení jsme za těch pár dnů zmákly bravurně a malá se ustálila na svých 130 - 160 ml na jeden zátah. Jenže její intervaly nebyly ani zdaleka 3-hodinové, ale prostě se hodně napapkala a pak spinkala 4-6 hodin v tahu. Sestřičky v dobré víře chtěly malou převychovat, chtěly abych kojila po 3 hodinách a nenechala malou "přepíjet", ale tento donucovací systém jí nesvědčil a já si stála za svým, že ona musí nejlíp vědět kolik a jak často bude pít, zvlášť když pěkně přibírala a byla spokojená. Naštěstí já jsem byla v pořádku a revizi podstoupit nemusela, tak jsme jely s Andrejkou po 2 dnech domů. Když byly Andrejce asi 3 týdny, dostala vyrážku. Myslela jsem si, že to jsou potničky, ale jak jsem se později dozvěděla, tak nebyly... Zároveň dostala taky průjmovité stolice a bolesti bříška, pořád plakala v bolestech, tak jsme jednu noc sedli do auta a jeli do dětské nemocnice na infekční oddělení. Tam si malou nechali a mě poslali domů (jaksi jsem nebyla stavu se bránit, ale dnes bych se zachovala jinak). Další den jsem za malou jela a zůstala tam na pokoji matek. Na infekčním byly 2 asi 60 leté lékařky, se kterými jsem si hned zazačátku nepadla do oka. Vynadaly mi, že jsem malou nepřestala kojit a nenasadila jí černý čaj! Bez mého vědomí a svolení jí tam sestry podávaly rýžový odvar (!) lahví a na pití jí dávaly černý čaj, rovněž lahví. Až jsem tam udělala vítr, tak jí přestaly dávat láhev, ale za mými zády v tom stejně pokračovaly. Rýžový odvar jsem měla pomalu střídat s kojením, jenže světe div se, malá najednou nechtěla pít z prsu, jen naprázdno mlaskala a neuměla se přisát! Já jsem měla nervy doslova v kýbli a sestry i doktorky se mi snažily vnutit, že mám málo mléka, proto nepije. Ovšem já jsem odstříkala z přeplněných prsů na jeden zátah 400 ml! Dalším kamenem úrazu bylo opět kojení podle budíku, malá se svým zavedeným 4-6 hodinovým systémem prostě nechtěla pít po 3 hodinách a tak jsem ji musela budit. Pak nic nevypila a byla protivná a já jsem byla zralá na Bohnice. Nemluvě o tom, že průjem se malé nespravil, rýže ji pouze zacpala a poté měla průjem zase zpátky. Ovšem doktorka nás poslala domů, že malé nic není. Za pár dnů jsme tam byly zpátky, protože malá měla opět velice průjmovité stolice, zapáchající. Vše se opakovalo, ale opět bez výsledku. Jen s tím rozdílem, že malá chytla zánět středního ucha a zánět spojivek a napíchali do ní v 6 týdnech penicilin. U druhého dítěte bych se už nenechala takto vykolejit, ale jako prvorodička se kterou cloumají hormony jsem se jaksi nedokázala bránit, byla jsem ze všeho vystrašená a pořád věřila tomu, že na infekčním nám pomůžou. Nepomohli. Malá měla pořád průjmy, tak jsem začala pátrat po internetu. Zjistila jsem, že příčinou našich potíží mohla být alergie. Tak jsem nelenila a malou objednala na alergologii, kde jí ihned udělali krevní testy. Výsledek byl jasný, alergie na kravské mléko a vejce! Jakmile jsem ze svého jídelníčku vysadila alergeny, průjmy ustaly! A já ji chudinku vystavila neuvěřitelné rýžové kúře a lahvi a antibiotikům v dětské nemocnici! Kojení jsme zachránily, opět jsme najely do svých kolejí a malá se naučila pěkně pít, tak jak to uměla před osudným "léčením" v dětské nemocnici. Její 4-6 hodinové intervaly jí vydržely, dokonce už od 6 týdnů spávala celou noc. Pěkně přibírala. Já jsem jen občas měla plná prsa, tak jsem přebytky i v noci odstříkávala a zamrazovala. Naše nejoblíbenější kojící poloha byla vleže na boku, já jsem si zdřímla, protože kojení nám vždy trvalo tak 3/4 hodiny. Dudlíku jsme se nakonec neubránily, ale nasadila jsem ho až asi ve 2 měsících a v 9 měsících ho malá sama odmítla. Kojení nám vydrželo až do 15 měsíců, ale malá se už asi od 10 měsíců začala postupně odstavovat sama, až jsme nakonec kojily jen večer před usnutím. A to by nám vydrželo i déle, ale bohužel jsem musela brát léky neslučitelné s kojením, tak jsme to ukončily. Jinak u Andrejky byla nakonec potvrzena vrozená ortopedická vada, ale je to stejně šikovná holčička. Až jí jednou budu vyprávět, čemu všemu jsem ji v nejlepší víře vystavila, tak mě asi zavrhne!
4.
Jak jsme bojovali s kojením
18. 10. 2006
Moje maminka měla o mém kojení jasnou představu: „Já jsem nekojila, tvoje sestra nekojila, takže ty taky kojit nebudeš“, říkala vždycky, když jsem na toto téma během těhotenství zavedla řeč. Marně jsem se jí snažila vysvětlit, podobně jako mně lektorka v předporodním kurzu, že schopnost kojit není dědičnou záležitostí, ale marně. Maminka má prostě vždycky pravdu. A ta moje obzvlášť:-) Já jsem dopředu žádný dramatický postoj nezaujala. Buď to půjde a kojit budu, nebo to nepůjde a kojit nebudu. Jenže nic není tak černobílé, jak se původně zdá. Ale hezky popořádku: Letos v dubnu se mi jako ten nejluxusnější dárek k 30. narozeninám narodil krásný zdravý syn Vojtíšek. První pokus o přisátí proběhl hned na porodním sále (ovšem ne v doporučované půlhodině po porodu, přestože jsem rodila v „Baby friendly hospital“) a nebyl příliš úspěšný. Maličký se o prso valně nezajímal, což přítomná sestřička okomentovala slovy: „To nevadí, budete to zkoušet na oddělení šestinedělí“. Byla jsem omámená přívalem lásky k novorozenému miminku a samozřejmě taky únavou, která byla s jeho příchodem na svět spojena, že jsem ani nijak neprotestovala. Na oddělení pak začalo ono „zkoušení“. Nejprve jsme se na pokoji dozvěděly, že ze začátku stačí, když si miminko bradavku olízne, pít prý zatím nemusí, protože má energetickou zásobu na 24 hodin. Moje miminko se ovšem o sání nijak zvlášť nepokoušelo ani po uplynutí této doby. Navíc se u něj začala projevovat novorozenecká žloutenka a s ní spojená spavost, takže pro mého synka, který chtěl jen a jen spát, byly pokusy o přisátí zřejmě obrovským utrpením. A tak začal náš první boj o kojení. Velmi záleželo na tom, která sestřička měla právě službu, protože bez její pomoci se mi malý prostě nepřisál. Zde bych ráda poznamenala, že ne každá sestřička měla k dítěti přístup, který se mi zamlouval. Ale opět zapracovaly hormony, únava a strach, takže jsem nedokázala dostatečně důrazně protestovat (dnes vím, že příště bych si spoustu věcí nenechala líbit, ale na „příště“ se nehraje), tím spíš, že bylo v mém zájmu, aby se miminko přisálo a napilo, a sama jsem to bohužel nedokázala. Postupně se každá blížící se doba kojení pro mě stala stresem, naštěstí jsem měla na pokoji skvělou trojnásobnou matku, která mi hodně pomohla, poradila a psychicky podržela. I tak jsem už třetí den, kdy se blížila doba našeho propuštění domů a mé dítě se stále neumělo samo přisát, plakala zoufalstvím, že to asi přece jen nepůjde a já kojit nebudu. Maminka měla pravdu! Nakonec vše vyřešila (tehdy jsem si myslela, že geniálně) jedna sestřička, která mi přinesla kloboučky. Sláva! Najednou jsem dokázala syna sama nakojit a mé sebevědomí opět stouplo. Můžeme jet domů! Doma to prvních pár dní docela šlo. Miminko pilo po třech hodinách, jak nás to učili v porodnici, sice málo, ale podle prvního převážení mu to zřejmě stačilo, takže jsem byla v klidu. Daleko víc mě trápily např. jeho bolesti bříška, kvůli kterým hodně plakalo. Postupem času mě ale kloboučky začaly pěkně štvát. Mléka z nich teklo tolik, že Vojtíšek ho část pouštěl z pusinky ven, takže po každém kojení jsem musela převléct jeho, někdy i sebe a sušit kojicí polštář. Pak mi jedna kamarádka položila zásadní otázku: „Proč kojíš s kloboučky? Máš snad ploché nebo vpáčené bradavky? Pokud ne, není k jejich používání důvod! Zkus to bez nich, dokud je Vojtíšek maličký, určitě se to naučí.“ A tak jsme to začali zkoušet a opět to byl boj. U jednoho prsa to docela šlo, malý se přisál třeba na pátý pokus, u druhého si někdy 5 i více minut poplakal. Ne vždy jsem měla to srdce ho trápit, ale trvala jsem na tom, kojit alespoň každé druhé kojení bez kloboučku. Stálo nás to oba hodně úsilí a nervů, ale povedlo se. Asi za 14 dní jsme už kloboučky nepotřebovali. Tento okamžik považuji za první, ale nejdůležitější dílčí vítězství v našem dlouhém boji s kojením. Abychom to ale neměli tak jednoduché, objevil se další problém: Vojtíšek málo přibíral. Málokdy dosáhl přírůstku alespoň 100 g týdně, který byla naše pediatrička ochotná tolerovat. Navíc kolem 6. týdne mi začalo ubývat mléka, stávalo se, že navečer už jsem prostě neměla synkovi co nabídnout. Párkrát jsme to nějak ustáli a ráno bylo zase mlíčka dost. V noci jsem nekojila vůbec, chlapeček celou noc spinkal a pokud jsem se přece jen pokusila ho přimět k pití, skončilo to hodinovým pláčem kvůli bolestem bříška. Paní doktorka pravila, ať ho nechám spát, že už má svůj rytmus a že noční nekojení není příčinou jeho malých váhových přírůstků. Poradila mi kojit častěji, po 2 hodinách, a pokud mu mléko ode mne nebude stačit, dokrmit ho ještě např. Nutrilonem. To naštěstí nebylo potřeba, měla jsem v mražáku zásoby svého odstříkaného mlíčka, a to dostával Vojtíšek v případě potřeby jako nášup. Taky jsem začala více dbát na vlastní stravu (každá maminka to určitě zná, občas jsem večer zjistila, že jsem vlastně celý den nic nejedla) a začala pít meltu a čaje na podporu kojení. Dítě jsem po každém kojení převažovala na váze, kterou nám zapůjčila paní doktorka. Za pár dní se situace upravila a Vojtíška už nebylo ani třeba přikrmovat. Pochvalovala jsem si, jak jsme to pěkně vyřešili a taky mi velmi vyhovovalo, že miminko nadále celou noc spinká. Kdo by se po celodenním kolotoči rád pořádně nevyspal? Taky mi to ostatní maminky, které k dětem vstávaly v noci co tři až dvě hodiny, řádně záviděly! Jenže idylka netrvala dlouho. Asi za tři týdny se situace opakovala – Vojtíšek začínal plakat hlady. Tehdy jsem na serveru Rodina.cz, který jsem navštěvovala už jako těhulka, objevila diskuzi o kojení a tam skvělou Jiřinku. Nejenže mi poradila, co dělat, ale mohla jsem se také poučit z problémů, úspěchů a neúspěchů dalších maminek, které se diskuze účastnily. Na radu Jiřinky jsem začala kojit po 1,5-2 hodinách, střídala obě prsa a hlavně, zrušila noční pauzu a alespoň jednou za 4-5 hodin mlíčko odstříkala. Díky tomu se nejen zlepšila tvorba mléka, ale také jsem si udělala další zásobu mraženého mlíčka. Vojtíšek přestal mít hlad a pomalu, ale pravidelně přibíral, v průměru asi 200 g týdně. Pak přišlo léto a s ním nesnesitelná vedra, jaká nikdo z nás nepamatoval. To už mi sám mateřský instinkt napověděl, že je třeba kojit co nejčastěji, aby malý neměl žízeň. Červencem jsem se prakticky prokojila. To byla voda na mlýn mé mamky! Nedělám nic jiného než kojím, trvá mi to dlouho a stejně musím někdy ještě přikrmit, z lahve to jde Vojtíškovi líp apod. Já se ale bránila: „Jsem doma kvůli dítěti, kojení je pro něj nejlepší formou stravy a já se proto svého pohodlí ráda vzdám“. Podporu jsem našla nejen na Rodině, ale i ve svém manželovi. Kvůli lepšímu odsávání mléka jsem si dokonce pořídila odsávačku, sice poměrně drahou, ale moc mi v té době pomohla. Další překážka na sebe ovšem nenechala dlouho čekat. Letní „horkost“ dopadla i na mě, několik dní jsem se potýkala s vysokými horečkami a opravdu jsem neměla sílu na pravidelné kojení, u kterého mě částečně zastoupil manžel s lahvičkou odstříkaného mléka. Na jednu stranu to svůj účel splnilo, Vojtíšek se zasytil, já se mohla vyležet, ale tělo okamžitě zareagovalo sníženou tvorbou mléka. A tak jsme začínali od začátku... Už mě napadaly černé myšlenky, že to asi přece jen nemá cenu, ale nakonec jsem se vzchopila a dokonce si dala cíl kojit do Vojtíškova půl roku. Navíc Jiřinka mě povzbudila tím, že po 3. měsíci se kojení upravuje, trvá kratší dobu a že určitě bude líp. Upřímně řečeno, neuměla jsem si představit, že bych někdy kojila méně než dvacet minut. To byla v té době Vojtíškova norma. Ale zázraky se asi dějí, protože s blížícím se 4. měsícem se doba kojení opravdu začala zkracovat a navíc, Vojtíšek se choval jako profík, dokonce měl čas u kojení různě blbnout, sledovat dění ve svém okolí (i když to jsem se snažila eliminovat, odjakživa potřeboval ke kojení svůj klid) a místo obvyklých dvaceti minut byl do deseti minut hotový. To bychom ale nebyli my, aby nám to štěstí dlouho vydrželo. Tentokrát onemocněl Vojtíšek, pár dní ho trápil průjem, do toho jsem posléze i já měla podobné potíže a navíc teplotu. Tvorba mléka šla zase trochu dolů. Už jsem ale věděla, jak oslabené tělo znovu nastartovat a bez většího vzrušení začala opět kojit po 1,5 hodinách (mezitím jsme se ustálili na intervalu 2 hodiny), z obou prsou a vše bylo brzy opět v pořádku. Kojení jsem si začala konečně užívat a poprvé od Vojtíškova narození jsem na otázku: „Kojíte?“ nemusela odpovídat jako doposud „Kojíme, ale...“, ale jednoduše a šťastně: „Ano, kojíme a je to pohoda!“ Někdy v této době jsem taky přestala s nočním odsáváním mléka, protože Vojtíšek se začal jednou až dvakrát za noc budit sám. Byla to sice pro mě nezvyklá změna, ale musím říct, že mnohem raději a ochotněji jsem vstávala k dítěti než k odsávačce. Pak ale přišlo září a hororový zážitek, který nemusel znamenat jen konec kojení... Se čtyřměsíčním Vojtíškem jsem havarovala v autě. Naštěstí se nám ani jednomu nic nestalo, přestože nehoda vypadala hrůzostrašně a auto je kompletně zničené, Vojtíšek vyvázl bez sebemenšího škrábnutí, já jen s několika modřinami, ale na hrůzu, kterou jsem při tom zažila, na ten neskutečný strach o dítě do nejdelší smrti nezapomenu. Byla jsem šťastná, že všechna vyšetření dopadla dobře, ale měla jsem obavy, že díky prožitému šoku přijdu o mléko. I když jsem už v tu chvíli měla jasno v tom, že by to nebyla žádná tragédie ve srovnání s tím, co se nám při autonehodě mohlo stát, snažila jsem se už v nemocnici, kde si nás nechali přes noc na pozorování, Vojtíška co nejčastěji kojit a být co nejvíce v psychické pohodě (i když do té měl můj stav samozřejmě hodně daleko). Nakonec to byl právě Vojtíšek, kdo mě držel psychicky nad vodou – byl neustále v dobré náladě, usměvavý, čilý, prostě sluníčko celého oddělení. Kojení tedy bylo i pro tentokrát zachráněno. Poslední krize přišla nedávno, ale už jsem na ni byla tak trochu připravená – po tzv. růstovém spurtu, který nás potkal v 6. týdnu, a 3 měsících, to byl po mě už očekávaný růstový spurt v 6. měsíci. Ani už snad nemusím popisovat, jak jsem s ním naložila. A tady můj příběh pomalu končí a končí dobře. Vojtíškovi bude za pár dní půl roku a můj cíl, plně ho do této doby kojit, můžu považovat za splněný. Pomalu začneme s příkrmy, ale v kojení chci samozřejmě pokračovat. Jak dlouho, to už nechám na přírodě a taky na Vojtíškovi. Tak trochu na něj spoléhám, že si čas odstavení určí sám a mě tak tohoto rozhodování, ze kterého už mám dopředu strach, ušetří. Tímto bych chtěla vzkázat všem maminkám, které mají s kojením nejrůznější problémy a třeba uvažují o tom, že už to vzdají, ať to nedělají a podobně jako my bojují a neztrácejí naději. Já jsem nyní moc šťastná a pyšná na to, že jsme vytrvali a boj s kojením nakonec vyhráli.
5.
Jak jsme se s Vikou rozkojily, aneb náš boj vtipně a s nadhledem
20. 10. 2006
Náš příběh začíná 1/8/2006 (resp začal o 41týdnů a 2 dny dříve –cca- ale těmito podrobnostmi Vás zatěžovat nebudu). Ten den se narodila naše dcerka Viktorka. Byla krásné donošené miminko, což bylo znát i na mírách -> 3650g a 50cm. Na porodním sále se bohužel nezdařilo přiložení do 30 minut, protože paní doktorka si dávala záležet na šití, takže prvně jsme to zkusili po cca 45 minutách. Na levý prs se přisála krásně, na pravý to taky šlo, i když s menšími potížemi. Potěšilo mě to a začala jsem věřit, že nám kojení půjde. V průběhu těhotenství jsem totiž měla pochybnosti, protože moje mamka mě ani sestru nedokázala kojit déle než 1,5 měsíce. Tenkrát jí pediatrička sdělila, že má slabé mléko a naordinovala UM. Dnes už se ví, že to je mylný pojem a mě pomalu dochází, že bohužel nepřestála růstový spurt, ale co se stalo, nedá se odestát. Zpátky k nám: Na pokoji jsme kojení taky zkoušely, na radu sestřiček vleže, ale ani jedné nám to pořádně nešlo. Vika měla dle personálu malou pusinku, já mám odjakživa velká prsa, tudíž i dvorce a tak se mi nedařilo dostat jí do pusinky třetinu dvorce, jak by mělo být. Druhý den už to bylo horší. Levé prso si oblíbila, pravé jsem do ní nemohla dostat. Šla jsem na sesternu, tam mi ale sestřička řekla, že nám to jde ukázkově – ano, první dva tři „tahy“ měla Vika ukázkové, víc už se sestřička nedívala a to byla ta chyba. Další den tam byla naštěstí jiná sestra, která – dle jejích vlastních slov – už rozkojila spoustu dětí a jelikož Vika měla sací reflex naprosto v pořádku, rozhodla se, že rozkojí i nás. No, abych to neprotahovala, z porodnice jsme odcházely s kloboučky. Ale v tu chvíli mi moc pomohly, protože mi hodně zvedly sebevědomí. Doma jsme tak neustále vymývali a vyvařovali kloboučky, ale kojila jsem…! Pak ale začala Vika vyžadovat prso pořád – jednu noc jsem ji měla dokonce čtyři hodiny u prsa; usnula, dala jsem ji od prsa a křik… Jelikož to tak bylo i přes den, rozhodla jsem se s těžkým srdcem pro dudlíka. Najednou byl klid. Říkala jsem si, že to přeci nemůže ohrozit techniku kojení, když máme kloboučky… Pak jsem ale narazila – dozvěděla jsem se, že kloboučky vůbec nejsou dobré – bakteriemi počínaje, nepřenášejícími se informace ze rtů miminka na dvorec konče. Čekal nás další boj – ale zvládly jsme ho během čtyř dnů- na začátek kojení jsem dala klobouček a pak ho nenápadně“ uzmula. Bradavka už byla vytvarovaná, Vika se chytila a krásně sála. Mohla jsem křičet „Vivat“…. Nic není tak úžasné, jak se zdá. Začal nám blinkací maratón. Na křesle, které jsem si zabrala pro kojení, se tvořily mapy Asie a já se začala bát, že pídě nebude přibývat. Oprávněně, na kontrole se zjistilo, že i trošku pohubla (myslím tím po odchodu z porodnice). Takže jsme začaly nanovo – kojení po dvou hodinách, kdy jsem ji musela budit, protože byla spavé miminko, a ty se budit na jídlo musí (bylo mi Jiřinkou vysvětleno, že tito prcci jsou spaví a moc nepapají a pak by ani sami nemuseli mít sílu vzbudit se na papání…), jenže tolik kojení ten její žaloudek prostě nepobral a chrlil to zpět proudem. Nedalo se nic dělat, musela pomoci lékárna – běžela jsem pro Nutriton (vláknina ze svatojánského chleba, která MM v žaludku miminka zahustí a to pak tolik nezvrací) a ten naštěstí pomohl – po čtyřech dnech jsme měli přírůstek 170g, za což jsme byly pochváleny a s dobrým pocitem u srdíčka jsem odcházela od pediatričky a těšila se, že TEĎ už to konečně klapne, teď už přeci vím, jak na to… Chyba lávky – po pár dnech se na bradavce objevila prasklinka (jednu jsem měla hned ze začátku po odbourání kloboučku – resp. během odbourávání- ale ta mi během téhož dne zmizela díky používání Bepathenu), která začínala nabírat rozměry Grand Canyonu a nechtělo se jí pryč. Netuše co se děje, trpěla jsem dva týdny. Pak jsem se jednou malé dívala do pusinky, když zívala a ejhle – moučnivka – infekční choroba, díky které se prasklině na mé bradavce tolik líbilo. A znovu běh do lékárny, tentokrát pro Genciánku. Byly jsme obě fialové až za ušima, ale druhý den už byla prasklinka menší a menší, až se jednoho dne stala tou nejmenší na světě a mě zas bylo dobře…
Mohla bych říct, že tímto náš příběh končí. Vika má ve dvou a půl měsících 5140g a 57cm, takže MM ji opravdu vyživuje. Ale on nekončí, kojím dál a kojit ještě nějakou dobu hodlám, tudíž se budu muset poprat s tím, co nás ještě čeká. A asi toho bude ještě dost. Přestály jsme růstový spurt, během kterého si Vika, zvyklá na 2,5 hodinové přestávky, navykla vyžadovat kojení co dvě hodiny. Spurt skončil, Vika stále dodržuje dvě hodiny. Resp. dodržovala, už jsem jí to natáhla na min 2 a čtvrt někdy i půl. Při kojení si momentálně hraje na běžce – prvních pět minut pije ukázkově, zbytek vrchní nožičkou neustále „někam běží“, tím pádem se odtrhává od bradavky, směje se na mě, s bradavkou v puse mi něco vypráví atd. Někdy mě za ni celkem zlostně tahá – silně ji těmi „bezbrannými“dásničkami skousne a stočí hlavičku směr dolů (auuu)… to ji pak kousnu já J a ona pustí. Jsou to sice malé bezbranné dětičky, zároveň jsou taky pěkně vychytralé a moc dobře chápou, co se po nich chceJ.
Takže já budu dál bojovat, ať už s Vikou nebo nějakými jinými záležitostmi, protože vím, že to nedělám jen pro to miminko, i když o to jde v první řadě, dělám to i pro sebe, protože i díky tomuto poutu si jednou budeme hodně blízko…. Vlastně už jsme…
6.
Jak jsme to nakonec zvládli
31. 10. 2006
Když se mi před více než čtyřmi lety narodila dcera Michalka, patřila jsem mezi maminky, které své dítě budou kojit, stůj co stůj. Ale už na porodním sále, když mi ji sestřička chtěla přiložit k prsu vykřikla: vždyť vy máte vpáčené bradavky, no to nepůjde! A Michalku odnesla. Míša se narodila v podvečer, v šest hodin. Tenkrát jsem o kojení věděla moc málo, jen jsem prostě kojit chtěla. Tak mi ani nepřišlo divné, když mi ji sestřička donesla až ráno, a to ještě se slovy: maminko, miminko blinká, napilo se plodové vody, takže hlídat, a dávat ležet na bok. A odešla. Michalka měla v puse obrovský dudlík, vydudlaný asi mnoha a mnoha dětmi. Nechali mi jí celý den a celou noc, a nikdo mi neřekl, že i když mlíčko ještě nemám, že mám třeba zkoušet přikládat, nebo co mám dělat. Jediné co mi řekli, že když nebude pít, že to nevadí, že si dítě první dva dny vystačí samo. A navíc když pořád blinká zelenou vodu, není divné, že nechce pít. Tak jsem ji prostě první dva dny vůbec nekojila. Já už si dneska nepamatuji, jestli ji dokrmovali sestřičky, nebo ne, nebo co se dělo, jen vím, že já jsem ji prostě nekojila. Po pár dnech se mi nalily prsa takovým způsobem, že i ty bradavky, které jsem předtím měla, jsem teď už neměla vůbec. Musím podotknout, že mám prsa dost veliké, takže jsem je měla prostě obrovské. No zkrátím to, Michalka se prostě vůbec nechytala, nakonec ani ke kloboučku, který měl, jak jsem později zjistila, vzhledem k mým prsům, stejně špatný tvar, ani k jiné mamince, ba ani lahev nechtěla. Nakonec jí sestřičky našli savičku kterou neodmítala, a s tou jsme odjížděli z porodnice, rovnou do lékárny pro UM.
Když přišla hned ten den její paní doktorka se sestřičkou, sestřička prohlásila, že viděla už i horší bradavky, že mám na lahev zapomenout, že kojit prostě budu. Tou dobou jsem pořád odstříkávala, mlíčka jsem měla opravdu hodně. Tak jsem kojila přes jiný klobouček, který mi doporučila, a Míša pila a pila. Pila třeba dvacet minut, potom si řádně odříhla, a za deset minut plakala a plakala. A my jsme s manželem chovali a chovali, a plácali po zadečku, a zpívali, a já nevím co ještě. Na otázku: nemá ještě hlad? jsem odpovídala: nemá, pila dvacet minut, dostane tak za dvě hodiny. No a Míša hubla a hubla, a řvala a řvala. Byli jsme z toho nakonec vyčerpaní všichni, včetně babičky. Když ji sestřička jednou v ordinaci zvážila před kojením i po, zjistila, že Michalka vypila za těch dvacet minut pouze 5 ml, takže na nějaký pláč opravdu měla nárok. Takže přišla na řadu stříkačka, lžička. A tenkrát jsem to nezvládla já, prostě lžičkou jsem ji krmit odmítala, byla plná vzduchu, nechtěla to, mě to nešlo, a byla jsem na nervy stejně jako předtím. Takže jsem se opět vrátila k lahvi, mě se mlíčko začalo pomalu ztrácet, Michalka byla najednou hodné usměvavé miminko, spokojení jsme byli rázem všichni. Dneska si říkám, že jsem mohla třeba odsávat, a dávat jí z lahve aspoň mlíčko své, ale tenkrát mě to vůbec nenapadlo a nikdo mi to neporadil.
Když jsem otěhotněla podruhé, už jsem věděla trošku víc, nosila jsem od šestého měsíce formovače bradavek, porodnici jsem si vybrala takovou, o které jsem věděla, že tam naučí kojit skoro každého, a taky mi to v porodnici krásně šlo. Až do dne, kdy nás propouštěli domů. V tu neděli ráno už se Honzík k bradavce neuměl chytit, já jsem byla nervozní, pomohla mi sestřička, prostě mu to prso do pusinky strčila. Po nakojení jsme odjeli domů a tím začal můj boj s kojením.
Doma mi okamžitě vyskočila horečka skoro 39, asi z nervů. Pořád jsem si říkala: on se za chvíli vzbudí, co když mi to nepůjde, co když se nechytí, bude křičet hlady , co budu dělat? No, samozřejmě že se nechytil. Nervy zapracovaly. Proč to nešlo, když v porodnici jo? Nevím. Byla neděle, všude zavřeno, tak jsem vytáhla kloboučky po Michalce a bylo. Honzíček pil přes klobouček, i když mi sestřička v nemocnici říkala, že to nejspíš nebude umět, když je zvyklý na bradavku. Uměl to dobře, jenomže hubnul a hubnul. On totiž při pití neustále usínal takovým způsobem, že se prostě nedal nijak vzbudit. Na kontrolním vážení říkala dr. rovnou, že začneme s UM, protože si dobře pamatovala, jak to bylo s Michalkou. Že je lepší spokojené miminko i maminka, než dítě týrané hlady a tvrdohlavá máma, co bude kojit za každou cenu. Na jednu stranu měla pravdu, ale já to stejně doma obrečela. Jako jednu z možností mi ještě dala stříkačku. Že to mám zkusit.
Tak jsem po každém nakojení ještě malého přikrmila stříkačkou, vypil tak 50 ml. Stříkačkou jsem ho krmila celý víkend, nešlo mi to, mlíčko bylo všude kolem, bylo mi to líto, protože mi to dalo velkou práci, to všechno odsát, o bolesti ani nemluvím. Po víkendu jsem to začala zkoušet hadičkou, kterou jsem si dala na malíček, a ten mu strčila do pusinky. Šlo to podstatně líp, bylo to fajn. Vydrželo nám to takto asi týden, než se to naučil tak dokonale, že mi na ten malíček úplně naskakoval, a hltal a hltal, až se zalykal, zakuckával, fialověl, vždycky jsem ho musela rychle vzít, když to rozdýchal, tak začal plakat. A byla jsem pomalu zase u toho, kdy jsem si říkala se strachem, za chvíli bude Honzík zase jíst, kolikrát se zakucká? Fakt jsem z toho byla tak nervozní, že to musel vycítit i on.
Začala jsem ho tedy místo hadičkou krmit z lahve i s tím vědomím, že to možná ukončí mé kojení. Byla jsem s tím smířená, pořád lepší, než se tak nervovat. Ale zjistila jsem, že i když ho krmím z lahve, tak mé prso (s kloboučkem) neodmítá, v tom jsme byli asi vyjímka. Taky jsem si myslela, že to takto nebude trvat dlouho, protože jsem v té době byla už totálně vyčerpaná, nedělala jsem nic jiného, než si ohmatávala prsa. Nakojit, odsát, nakojit, odsát. Nic jiného jsem nestíhla, procházky byly půlhodinové, na každou návštěvu našich jsem sebou tahala odsávačku, lahvičku s mlékem, a návštěvu jsem si ani neužila, protože než jsme tam dojeli, už měl Honzík hlad, takže nakojit, nakrmit z lahve a odsát mlíčko, to byl rituál tak dvouhodinový, a jelo se domů. A doma nanovo. Ale Honzík začal přibývat na váze, byl hodný, spokojený, až mi jednu dobu připadal takový, no, překrmený. Po jídle jen ležel, odfukoval a koukal.
Tenkrát jsem napsala na "rodinku-kojení" dotaz, zda nedělám chybu, že ho krmím z lahve, a Jiřinka mi napsala, že jo, že bych se měla vrátit k hadičce. Tak jsem ho zase začala krmit hadičkou, asi týden, všichni se mi divili, že už jsem to dávno nevzdala.
Potom mi Jiřinka poradila, abych ho vždycky zvážila, ať vím, kolik vypije. Měla jsem váhu jen chvíli, ale vypil dost, vždycky kolem 100 ml. Tak jsem na její doporučení začala jen kojit. Už bez nějakého dokrmování, přestala jsem i odsávat. Rázem jsem měla více času na sebe i na děti.
Ale nervy pracovaly dál. Jako maminka, která vlastně kojí první dítě, jsem měla pořád strach. Co když má Honzík hlad, co když mu to nestačí, aby mi chudáček netrpěl a neubýval na váze. Pořád jsem někde hledala nějaké "co když". Taky jsem si v té době přečetla na stránkách kojení.net, že kojit s kloboučky je sice taky možnost, ale že se postupně mlíčko ztrácí, když dítě nesaje přímo z bradavky, a že kloboučky je třeba pořád udržovat hygienicky čisté, a i tak hrozí vznik různých infekcí.
Tak jsem to začala zkoušet "na ostro". Zpočátku mi to moc nešlo, Honzík se chytil, chvíli sál, ale jak se potom pustil, už se chytit nedokázal. Tak v tu chvíli jsem nasadila klobouček. Postupně jsme to dopilovali tak dokonale, že dneska už kojím z obou prsů rovnou, kloboučky už nepotřebuji. Ony si ty bradavky asi taky daly říct, po tom dvouměsíčním denodenním odsávání.
Honzík se naučil pít přímo z bradavky a dneska nám kojení trvá něco kolem pěti minut. Z té krátké doby jsem taky byla napřed nervozní, tak jsem ho byla v poradně zvážit. Za týden přibral 250 g, takže mu i ty pětiminutovky stačí.
Přibývá na váze, je hodný, spokojený, a já jsem se konečně taky zklidnila, už nehledám v ničem problém, nechávám tomu klidný průběh, a když zrovna kojím, tak si pořád dokola opakuji: Já jsem to dokázala, já nakonec vážně kojím!
7.
Z těhotenství ke kojení, z kojení do těhotenství a zpět ke kojení
1. 11. 2006
Sice naše rodina vznikla tak trošku neplánovaně, přesto jsme za to všichni rádi a já pak neodolala pokušení ji zanedlouho ještě o trošku již plánovaně zvětšit.
Tak jako mnoho jiných matek toužím dosáhnout dokonalosti -tzn. prožít hezké těhotenství, příjemný porod, své děti kojit a dobře vychovat…Bez chyb však neexistuje poučení…
Během mého prvního těhotenství jsem si nijak nedokázala představit život po porodu, nebyla jsem si jistá, co bude pro mé dítě nejlepší…V několika věcech jsem však měla jasno-chci prožít co nejpřirozenější porod a pak kojit.
Vybrala jsem si porodnici, do které spádově patřím, pro mě docela důležité plus bylo, že tam mám zajištěn odvoz sanitou. Bez chyb není poučení a tak jsem moc ráda, že můj první nezapomenutelný, z mé strany přirozený porod v roce 2004 proběhl právě tam. Na první přiložení k prsu a brzké kontakty s miminkem tam nebyl kladen takový důraz a první úspěšné přiložení a opravdové seznamování proběhlo až asi po 16ti hodinách po porodu, po probdělé noci, kterou jsem musela strávit bez mého zdravého chlapečka. Ještě dlouho jsem se touto skutečností trápila a pro příště jsem uvažovala i o porodu doma… Naštěstí laktace u mě probíhala bez jakýchkoliv komplikací. Žádné tvrdnutí, bolesti či trhlinky bradavek, záněty, horečky,… miminko chtělo sát a svou porodní hmotnost po pár dnech nejen dohnalo, ale i dost navýšilo…až na to, že bylo velmi savé a ochotné zůstávat u prsu i tři čtvrtě hodiny a déle, což jsem v porodnici raději utajila, jelikož tam s takovýmto kojením nesouhlasili, radili mi utnout kojení, ale co pak s nespokojeným miminkem…
Chtít sát často (třeba i po půl hodině-no co panovala v tu dobu vedra), v noci tak po dvou hodinách a mnohdy i dlouho (přes hodinu) mému synovi vyhovovalo hlavně po návratu z porodnice. Mě to docela vyhovovalo, jelikož jsem se mohla alespoň věnovat mé oblíbené četbě - těch knih, co jsem během kojení přečetla! Možná tento způsob kojení byl také jeden z důvodů jeho bolestí bříška a podvečerní pravidelné hodinky urputného řevu. Jedinou naší pomocí bylo nošení v šátku -to se pak o kojení nehlásil tak často a vydržel spokojený i několik hodin. Nebyla jsem si však jistá nakolik mám nosit a nakolik ho nechat mimo šátek-většinou nespokojeného či u prsu a tak jsem vše střídala. Skoro nic jsem nestíhala. Brala jsem vše tak, jak to je, vůbec mi nepřišlo na mysl, že by to mohlo být i jinak. Mezi 3. a 5. měsícem přibral pouhých 340g -stále jsem doufala, že se to zlepší a nechávala jsem ho sát v noci téměř nonstop. Večernímu trhání od prsů jsem vzdorovala a trvala jsem na pouhém kojení. Nakonec jsem od pátého měsíce, na radu lékaře, začala s prvním příkrmem (vařenou mixovanou mrkvičkou), na který se mi přímo vrhl. Dále jsem pokračovala v častém kojení-i po příkrmu, postupně přidávala i kaše…
Se synem jsme si spolu prošli uspávání u prsu a přecházení na jiný způsob uložení ke spánku, neustálé buzení v noci -na kojení (i po plném talíři kaše k večeři), odmítáním jakékoliv jiné tekutiny krom MM i po roce jeho věku, veřejným kojením, i kojícími domácími „orgiemi“ batolete.
A pak také nejistotou, zda při tak častém kojení -nahrazujícím skoro veškerý denní příjem tekutin- ve dne v noci mohu znovu otěhotnět, po čemž jsem velmi toužila. Nepravidelnou menstruaci jsem dostala ihned po skončení šestinedělí, takže naděje tu byla.
A opravdu se zdařilo, po třech měsících snažení jsem zjistila, že čekám druhé miminko. Synovi v tuto nádhernou dobu bylo 15 měsíců a prsa byly stále jeho nej -nejen na pití, ale i na hraní a šmudlání k uklidnění.
Má gynekoložka kojení během těhotenství nebrala jako okolnost, nad kterou se je nutné pozastavovat, vše také bylo úplně v pořádku, jen jsem během těhotenství musela pár týdnů doplňovat uměle železo, jehož jeho hladinu jsem měla na hranici, jiné doplňky jsem nebrala. Netrpěla jsem ani únavou jako během 1. ho těhotenství a i nevolnosti prvních měsíců jsem snášela lépe než po prvé, snad proto, že jsem neměla čas nad sebou nějak moc přemýšlet.
Potýkala jsem se však s vysokou citlivostí bradavek a bolestivým kojením hlavně v noci (a to jsem kojila za noc tak 5*). Velkým pomocníkem v té době se mi stal dudlík. (Dudlík jsem úspěšně nasadila, i přes můj původní negativní vztah k němu, už když byl syn miminko, abych uspokojila jeho velikou touhu sát a nechala tak odpočinout má prsa.) Syna jsem však musela vždy přemlouvat-skoro násilím, aby jej přijal místo prsu a zkrátil tak pro mě bolestivé přisátí. Odstavit jsem nechtěla, spíš jsem snila, ani nevím proč-snad z pozice starší sestry odsunuté mladším bratrem, o tandemovém kojení. Nakonec jsem byla ráda, že ukončení kojení tak nějak postupně přišlo samo. Syn postupně upouštěl od jednoho nočního kojení za druhým a pomalu nastávala doba, kdy jsem nerušeně mohla zase spát několik hodin v kuse. Nakonec nám zůstalo jen kojení k polednímu spánku. 14. února 2005 se můj syn poprvé úplně obešel bez přisátí k prsu-pak to ještě párkrát zkusil, ale s téměř 19ti měsíčním kojením byl konec. Žádné UM či kravské mléko jako takové nepřijal dodnes, jen zakysané mléčné výrobky mají trošku úspěch. Od té doby se spokojil pouze s dudlíkem (ale i závislosti na něm se do svých 25ti měsíců zbavil) a se žmouláním mých bradavek, kterého postupně taky bylo míň a míň.
Mé mlíčko se plynule přeměnilo opět v mlezivo a já se mohla těšit, až začnu opět přibližně za 5 měsíců kojit. Mé těhotenství skončilo tentokrát porodem holčičky -den před synovými druhými narozeninami, který ve mně zanechal ještě hezčí vzpomínky, jelikož tentokrát jsem si důkladně vybrala porodnici, kde jsem se ihned mohla seznamovat s novým ještě zamazaným miminkem, povedlo se i brzké první přiložení a pak další a další a nikdo nás od sebe neodděloval. Opět jsem se nepotýkala s žádnými problémy a vše probíhalo naprosto spontánně a přirozeně.
Abych měla jistotu, znovu jsem nabídla mlíčko i právě dvouletému synovi –odmítl, spokojil se jen s občasným žmouláním bradavky.
Jeho sestřička je úplně jiná než on. Už od narození nevyžadovala žádné dlouhé přisátí, žádné častější kojení, ani v tropických teplotách. Noci téměř prospala, přes den spokojeně spinkala u mě v šátku a já se cítila jako by se ani nenarodila. Přesto nastal urputný boj o kojení, který by mohl být příběhem sám o sobě a naštěstí ještě nemá konec, kdy jsem musela na pár dnů téměř vzdát péče o prvorozeného a později ji alespoň podřídit kojení (před tím to bylo spíše naopak). Není to vůbec jednoduché kojit v klidu, když je po vás z druhé strany vyžadována nějaká aktivita.
Synovo odmítnutí sát také není úplně definitivní, i po odstavení ještě před porodem a i nyní občas přijde a pokusí se o to. Jestli si někdy lokne nepoznám (stejně jako moc nepoznám, zda mi miminko nepolyká naprázdno), ale není to pro mě důležité. Důležité pro mě je, snažit se mu neodmítnout kontakt se mnou. Jiné je to se sladkostmi atd., takové věci se naopak snažím odmítat –samozřejmě přiměřeně, aby se tím jednou nepředávkoval…
8.
Když se chce, všechno jde
22. 11. 2006
V roce 2000 jsem po léčbě neplodnosti, kdy jsem to už všechno vzdala, otěhotněla. Byla jsem šťastná, manžel i rodina nadšeni, jen s trochou strachu, protože jsem měla po spontánním potratu a potratila jsem i jeden z plodů. Dcera se narodila 2. 11. po 20ti hodinovém porodu, při kterém mi byly aplikovány léky jako Dolsin, kvůli spastickému čípku mi byla zavedena epidurální analgezie, bohužel až při 7 vpichu byla zavedena správně, veliké množství oxytocinu a dcera byla nakonec kříšená. Ten tam byl můj sen, že mi dítě položí na břicho a první přisátí do 30 min. nebylo reálné... První noc mi malou nepřinesli na kojení vůbec, druhý den mi ji donesli ráno, ale po přisátí (kvalitně mi při tom rozkousala bradavky a sestra mi pak kvalitně nadala, že jsem se měla přihlásit, když mám ploché bradavky - což jsem do té doby netušila - dr mi je odmítla přes mou žádost vyšetřit, že na tom tak nesejde, jaké jsou bradavky, prý hlavně abych měla veliká prsa...) přiběhla paní sanitářka a houkla na nás "hupky šupky z postelí" - tak jsem tak učinila, malou jsem uložila do postýlky, udělala jsem hupky šupky a více si nepamatuji, až jsem se probrala na posteli... Tak mi malou sestřička odvezla, že když se o ní nedokážu postarat - byla to velice príma poznámka, taková "povzbuzující". Takže další pokus o přisátí proběhl až v poledne, ale malou nešlo téměř vzbudit (pod hlavičkou měla stříkačku s glukozou) a když to nešlo, tak mi ji zase odvezli. Odpoledne, když se mi podařilo malou k prsu dostat, tak se konala přednáška o kojení a malou opět odvezli na novorozenecké oddělení - tentokrát plačící - když jsem si pro ni přišla, tak spala jako andílek (opět dokrmená). Takže na první pořádnější kojení jsem musela čekat 24 hod. od porodu, kdy jsem teda už byla pěkně ve stresu. Zatím co jiné maminky už měly nalitá prsa, já pořád nic, dcerku mi stále dokrmovali glukozou nebo cizím MM a vysvětlovali, že s plochými bradavkami toho moc nenakojím, donesli mi sice tvarovač bradavek, ale s tím, že je to stejěn k ničemu. Malá padala na váze - další dokrmy a já jsem byla víc a víc v depresi. Bradavky bolely, malá plakala a padala na váze. Pustili nás až 6. den (5 den večer se nalila prsa i mi) s tím, že malá měla při por. váze 3140g při propuštění 2800g, byla dokrmovaná (jaký byl můj údiv, když jsem si po pár měsících v kartě přečetla, že dítě bylo propuštěno plně kojené..). Prostě jsem rodila v baby friendly hospital a nestačila se divit... Doma malá křičela a křičela, ve dne v noci, u prsu byla 20 hodin denně, spali jsme po 10 - 15 min., s manželem jsme už padali únavou. Při první kontrole v poradně (po 3 dnech) měla o 5 dkg více než při propuštění, to nás dr ještě nechal, ale za týden při převážení opět spadla na 2800g. To už ze mě byla chodící mrtvola. Dr nařídil dokrm sunarem a k tomu dětský čaj, že by bylo lepší lžičkou, ale když se mi nebude chtít, tak lahev stačí. Přes slzy jsem na cestu neviděla, styděla jsem se, nenáviděla jsem se, zklamala jsem sebe i své dítě, jsem špatná matka, honilo se mi hlavou... Doma jsem se ale vymkla z deprese a pustila se do studia, přece jen nám na předporodní přípravě říkali, že kojit může každá maminka, že můžu mít mléka kolik chci... Na druhou stranu mi volala mamka, teta, každá řekla, že mám slabé mlíko a určitě ho mám málo, že se nemám divit, když v rodině už 4 generace nekojí, že jsem stejně "postižená" i já, ať zajdu k dr, že mi dá prášky, aby se laktace zastavila a já měla od toho kojení pokoj... Bilo se to ve mě, jsem alergička, věděla jsem, co by to znamenalo pro dcerušku. Vzpoměla jsem si, jak nám říkali na předporodní přípravě o dokrmu nedonošenců - stříkačka do sondy... Tak jsem si pořídila stříkačku a začala dokrmovat stříkačkou - ale jen z lehka, přece jen mi ta umělá výživa vůbec nevoněla. Vždy když jsme přistříkli, tak maličká hodně potáhla - tak jsem ji vždy nechala zpočátku napít, a když to už "flákala" tak jsem stříkla a ona zase na chviličku pila. Tak jsem to dělala cca obkojení a v noci si tak jedno kojení vzal na starost manžel - abych spala alespoň 1 hod. v kuse - ale to jí stříkl tak 10 ml. Po týdnu přibrala 200g, tak jsem jí to vysadila - a ono to šlo. Za další týden přibrala 400g a dr. byl spokojený, jak jí ten sunar prospívá. Když jsem mu řekla, že sunar nedávám a jen kojím, tak mi nadal, že na mě pošle sociálku, že trápím dítě apod. atd. Měla jsem z toho hezké deprese, ale věděla jsem proč se UM bráním! Nedala jsem se. Po cca 2 týdnech přišly bolesti zad - následky epidurálu - běhala jsem po dr., neurologie, ortopedie, bolesti byly větší a větší, brala jsem veliké množství léků, stejně nezabíraly, nemohla jsem ani chodit, tvorba mléka klesala a spouštěcí reflex byl tentam. K tomu problém s bělavými bradavkami, už jsem si říkala, že to vzdám, ale nedalo mi to. Bojovala jsem. Dcera první 3 měs. nepila nikdy kratší dobu než je 60 min., potom jsme stejně nešli pod45 min. ale stálo mi žto za to. Nakonec jsem plně kojila 8. měs. a s příkrmy do 18. měs. Když jsem dceru odstavila, moc se mi po kojení stýskalo. Problémy ve mě nechaly pocit, že všechny i ty beznadějné případy se dají řešit. Proto jsem si, když měla dcera 2 roky udělala kurs laktační poradkyně - matka. Kojení se věnuji už 4 roky. Protože jsem si tím sama prošla, tak vím, zač je toho loket. Jsem šťastná, že jsme to dokázali. A teď, když už asi své dítě nebudu mít, tak máme osvojenou princeznu, pro kterou jsem se rozkojila, ale mléko měla jen 14 dní. Potom na mě začala doléhat angína, potom další... Momentálně mám po páté angíně a rozkojování nemůžu už zkoušet, protože nemám imunitu, tak má malá (26. měs.) mléko od mých kamarádek. Jsem za to vděčná, protože z kojeneckého ústavu má špatnou imunitu... Moc ráda bych, kdyby se stal zázrak a otěhotněla jsem, zkusila jaké to je kojit s těmi všemi vědomostmi, které mám, uvidíme, jestli se zázrak stane, ale naděje umírá vždy jako poslední... Veronika Nedbalová
9.
O kojení a nekojení
2. 1. 2007
Ahoj všem maminkám!
Nedalo mi to abych Vám něco málo napsala o tom jak jsem to měla s kojením já.
Své první mimi jsem kojila zhruba 6 týdnů+kousek. Hrůza, hrůz, ještě teď je mi stydno, ale po pořádku.
Daneček se narodil v září 2001. Jako prvorodička jsem ze všeho byla patřičně vykulená a začalo to porodem. Myslela jsem, že bude vše bez problémů, ale mýlila jsem se. Kvůli přenášení jsem musela nastoupit do porodnice na vyvolání, byla jsem ale celkem v klidu, protože jsem měla vše domluveno se svým gynekologem. Porod popisovat nebudu, zkráceně: trval 5 hodin, skončil kleštěma, velkou ztrátou krve a mou neschopností sednout si měsíc na zadní část těla. V porodnici jsem se rozkojila přímo ukázkově, Dáda pil i 120ml za jedno nakojení a to i přesto, že měl velice silnou kojeneckou žloutenku (chodil na fototerapii modrým světlem) a byla jsem upozorněna, že může být díky žloutence spavý a bude se muset na kojení budit. Nic z toho se nekonalo, poněvadž můj syn si prso a následně svou dávku mlíčka vzít nenechal.S porodnice nás pouštěli jako plně kojící i přesto, že Dádova žloutenka byla ještě docela silná. Po pár týdnech to začalo.První šok nastal na několikáté prev.kontrole, kde mi paní doktorka řekla, že Danova hladina bilirubinu je na hranici únosnosti a že pokud budu chtít nadále kojit tak budu muset nejprve mat.mléko odstříkat, zahřát na určitý počet stupňů, zchladit a dát ho malému, samozřejmě hlavně ne z láhve. No nic, dělala jsem jak mi bylo řečeno.Pár dnů na to, mi vyskočily 40 horečky a já nevěděla z čeho( a hlavně nedali se nějak dlouhodobě snížit) asi po 3 dnech, kdy jsem padal vyčerpáním, mi večer manžel zavolal pohotovost. Přijeli, prohlédli mě a zkonstatovali, že se ASI jedná o počínající chřipku, teplota si mám snižovat pomocí led.obkladů a paralelu a pokud to nepomůže tak si mám zajít ke své OL pro antibiotika. K doktorovi jsem za 3 dny po návštěvě pohotovosti jela, ale ke svému gynekologovi, který zděšen mým stavem diagnostikoval, silný zánět v obou prsech. Vyfasovala jsem antibiotika, ale snažila jsem se kojit dál. Manžel mě odvezl k rodičům, kde se to stalo! Dáda proplakal dvě noci a dva dny, byť jsem se snažila kojit jak to jenom šlo ( už jsem ani mléko neodříkávala, ani nepřevařovala, prostě jsem jenom kojila ) měl hnědou a zapáchající stolici, takže asi nejspíš hlad. Bylo to asi vyčerpáním a ztrátou všech mých iluzí, ( to mě samozřejmě neomlouvá ) že všechno půjde hladce, jsem rezignovala a Dáda dostal láhev a UM.
Nedovedete si představit co jsem prožívala, jak mě bolelo, že jsem přestala kojit, byla jsem zoufalá, a neustále jsem si nadávala, že jsem jako matka selhala. Hrozný pocit!!! Bohužel co už se stalo nejde odestát. Takže jsem aspoň o to pečlivěji Danovi hlídala stravu a dbala jsem na to, aby měl vždy to nejlepší a nejzdravější.
Po pěti letech jsme s manželem pečlivě naplánovali druhé mimčo, které se narodilo v květnu 2006. Tentokrát jsem byla rozhodnuta kojit i kdybych při tom měla stát na hlavě ( i když to jsem poprvé byla vlastně taky, ách jo! ). Porod proběhl tentokrát normálně, bez komplikací a opět za 4 hodiny bylo po všem. Narodila se mi krásná Adélka!
Jenomže moje tělo si usmyslelo, že tvorbu mlíčka poněkud pozdrží a chvilku vyčkávalo. To už Adélka na doporučení dět.doktorky dostala jako příkrm UM. Já jsem se snažila zůstat v klidu, a říkala jsem si, že se určitě rozkojím a stalo se!
Opět jsem z porodnice odcházeli jako plně kojeni. Je pravda, že jsem měla pocit, že první dva měsíce nedělám nic jiného než, že kojím, ale STÁLO TO ZA TO!!!
Asi ani nedokážu přesně popsat co se ve mně děje, když se ta moje princeznička při kojení na mě dívá těma svýma velkýma modrýma očima, jak se mnou laškuje, šmátrá po mě ručičkama, nebo když si je při kojení sepne a položí si je pod bradu. Miluju ty pocity, které ve mně kojení vyvolává, já to teď vnímám úplně jinak. Je to asi tím, že jsem se o to poprvé připravila. V životě ve mně nic nevzbuzovalo takový pocit štěstí, lásky, klidu. Někdy si myslím, že se rozletím štěstím na tisíc kousků. Miluju když vidím jak se Adélce třepotá jazýček jako vlaštovičce když se chce přisát, jak se jí zvedá koutek k úsměvu!!!
Někde jsem četla, že:“ Dát dítěti z prsu znamená projev obrovské intimity, jedná se o vzájemný kontakt kůže a vztah, který se při tom vyvíjí je jedinečný!“
Až teď opravdu chápu plný význam těchto slov!!!
A jsem strašně moc vděčná, že už to konečně prožívám i já!!!
Nyní je Adélce necelých 8 měsíců, stále kojím! I když jsme začaly s příkrmy, stejně končíme u prsa. A víte co? Vůbec mi to nevadí a jsem za to hrozně ráda!!!
V 7 měsících Áďa vážila necelých 9 kilo, což si myslím, že je krásné.
Takže milé maminky kojte, kojte, kojte, ale neberte kojení jako samozřejmost, mě už se to jednou vymstilo!
10.
Jak vše zlé může být k něčemu dobré
20. 1. 2007
Má dcera se narodila v termínu (40+4). PH 3,4 kg, 51 cm, krásné to míry, nicméně vzhledem k mé výšce 160 cm a 50 kg před těhotenstvím byla dcera trochu na mne "větší". To vedlo k tomu, že v děloze zaujala vynucenou polohu. Narodila se tedy s mírnou asymetrií pánve a též s mírnou predilekcí hlavičky. V poporodním období dcera zápasila s novorozeneckou žloutenkou. Projevovalo se to tím, že velmi líně sála a moc nepřibírala. O kojení jsem velmi stála, neboť trpím atopickým ekzémem a vím, že kravské mléko může vyvolat též atopický ekzém u mimča. Na radu pediatra jsem dceru tedy začala přikládat k oběma prsům během jednoho kojení a dcera začala krásně přibírat a já se rozkojila jako bych měla dvojčata.
Co však čert nechtěl. Zhruba v 7 týdnu po narození začala dceři vadit predilekce hlavičky při kojení více a více, až nakonec dcera přestala pít z levého prsu úplně. Na Vaši radu jsem tedy mléko z odmítaného prsu začala odsávat, což vedlo k tomu, že jsem záhy měla velké zásoby mateřského mléka. Poté, co jsme doma naplnili náš mrazák až po okraj mateřským mlékem, mateřské mléko pil chvíli můj manžel v kávě. Nicméně zvyklý na chuť kravského mléka, mateřské mléko mu moc nechutnalo.
Kontaktovali jsme tedy Banku mateřského mléka, tam nás ale odmítli, neboť se jim denní nadbytky cca 0,5l mléka zdáli malé a t.č. prý mají dárkyň dostatek. A tak jsem mléko pilně odsávala a vylévala do odpadu.
Na jedné návštěvě mé kolegyně z práce jsem si posteskla, jak je mi líto to mléko vylévat, ale bohužel, že o něj nikdo nemá zájem. Cca za 14 dní mi tato kolegyně telefonovala, že jejímu bratranci se podařila adopce 3 měsíční holčičky a že by měli velký zájem o mé mateřské mléko. Za 3 dny poté nás navštívil přímo bratranec mé kolegyně i s manželkou a holčičkou. (která nutno podotknout byla poloviční vzhledem k mé dceři). Od této návštěvy mléko již nevylévám a pilně ho sbírám pro malou Popelku (jak jí rodiče přezdívají). Dcera se občas z odmítaného prsu napije - asi tak frekvencí výskytu skvrn na Slunci . Takže konec je vlastně dobrý - dcera občas z odmítaného prsu pije a já jsem se stala kojnou pro adoptované miminko. A pak že neplatí, že vše zlé je k něčemu dobré.
11.
Napotřetí to vyšlo
22. 1. 2007
Ve 20-ti letech jsem poprvé otěhotněla. Na miminko jsem se moc těšila. Kojení jsem brala jako samozřejmost, a proto jsem se na to nijak nepřipravovala. Porod byl rychlý a snadný - holčička měla 3200g a 50cm. Domů jsme šly s plným kojením. Už v porodnici mi začaly praskat bradavky. Doma přibývaly další a další praskliny a já se bála každého dalšího přisátí své holčičky. Vždy jsem brečela bolestí. Po třech týdnech jsem šla na kontrolu k paní doktorce. Malá přibrala poze 10g!! Lékařka se o kojení vůbec nezajímala, řekla mi, ať si koupím UM jaké chci, pouze jsem se dozvěděla, že musí být č1. Po dalších třech týdnech jsme byly pouze na láhvi. Za tři roky jsem podruhé otěhotněla. Opět jsem se těšila na kojení. Porod byl obtížnější, ale rychlý - zadečkem. Přinesli mi mou druhou dcerku na první kojení. Když sestra viděla moje prsa, vykřikl : Ježišmarijá, maminka má úplně vpáčené bradavky! Já se snažila, ale prsa hrozně bolela a praskala. Po týdnu doma jsem dostala zánět s vysokými horečkami. Na radu lékaře z pohotovosti i dětské lékařky jsem přestala kojit. Měla jsem na výběr, buď odstříkat a převařit, nebo UM. Koupili jsme krabici UM. Odstříkávat s horečkami nešlo. PO uzdravení už holčička prso nechce. Nesaje, jen žmoulá a bradavky zase rozpraskaly a praskliny se nechtěly hojit. Opět bolesti a slzy. A konec kojení. Pár dní po svých 29-tých narozeninách jsem rodila potřetí - a císařem. S kojením jsem po zkušenostech nepočítala a tak mezi plenkami a košilkami ležela i krabice s UM. Ale nevzdávala jsem nic předem, na kojení jsem se chtěla připravit, ale když jsem řekla VPÁČENÉ BRADAVKY, dozvěděla jsem se, že se s tím nedá nic dělat.To se mi nechtělo líbit a tak jsem začala přemýšlet, jak bradavky připravit na velký záběr malinké pusinky. Koupila jsem si měkký zubní kartáček a denně ve vaně masírovala bradavky. Drhla jsem si prsa kartáčkem a tekutým mýdlem. První týden to bolelo, ale vzpomínka na rozpraskaná prsa bolela víc. Pak to přešlo. Pokračovala jsem až do porodu. Po masáži jsem prsa vždy namazala krémem. Po porodu šlo kojení VÝBORNĚ. Byla jsem na JIP, chlapečka mi nosili 3x denně a vždy se úžasně přisál, holkám to tak nešlo, byly línější. Po nalití prsou to bylo obtížnější. Dostali jsme kloboučky a zase to šlo. Doma pil malý až 50 min. v kuse každé 2 hodiny. Každý týden jsem syna vážila na váze na pečení. Má nosnost 13 kg. Neměla jsem kojenecký nástavec - dala jsem tam koupací vaničku, trochu vyvážila a zbytek odpočetla. A prcek přibýval krásně 200 - 250 g týdně. Po čtvrtém měsíci jsem postupně přestala kojit s kloboučky. Od šestého měsíce už pil jen 5 minut. Dnes má 10,5 měsíce, stále kojím. Neměla jsem jediný problém jako zánět, ani jedinou prasklinu. I přesto si občas prsa mažu Bepanthenem, pro jistotu. PROSTĚ SI KOJENÍ UŽÍVÁM.
12.
Mohlo to být jinak...
29. 1. 2007
Mé těhotenství probíhalo zcela bez problémů, po celou dobu jsem nemarodila a vyloženě jsem si ,,jiný" stav užívala. Na kojení jsem se nepřipravovala, protože jsem to brala jako něco samozřejmého, kojí přeci milióny žen na celém světě. Tak proč bych nekojila já. Během těhotenství mi prsa taky nikdo nezkontroloval, takže jsem si myslela, že je vše v naprostém pořádku. To jak jsem se mýlila jsem zjistila hned po porodu.
V květnu 2005 se nám narodila krásná, zdravá holčička Natálka (3000g/48cm). Porod probíhal tak jak měl a ani netrval dlouho, za 4h40min.bylo po všem.
Natálku mi sestra přiložila až po prvním ošetření, ale stihla to do 30minut :o). Natálka se ale nepřisála. Bylo mi řečeno, že to nevadí, že se některé děti hned nepřisají, prostě se jim nechce. Potom si dětská sestra Natálku odnesla na dětské odd. s tím, že na porodním sále je vlivem klimatizace zima, tak aby se miminko nepodchladilo, vezme ho na novorozenecké oddělení, kde je přeci jenom větší teplo. A navíc to tam bylo u večerních porodů zvykem. Ani jsem moc neprotestovala, protože jsem byla ze všeho trochu zaskočená a po porodu dost vyčerpaná. Myslela jsem si, že se aspoň trochu vyspím a naberu síly na další den. Ale co čert nechtěl, po převozu na pokoj (měla jsem nadstandart) jsem nemohla vůbec spát, ikdyž jsem byla tak unavená, pořád jsem myslela na Natálku a navíc mi byla zima. Spala jsem asi jen 2 hodiny.
Ráno přišla sestra, ať se jdu podívat na instruktážní video o kojení. Byla jsem zelená jako sedma, ale šla jsem. Pamatuji si, že jsem si pro sebe říkala proč mi to pouštějí, snad mi to ukážou a přijdou mi pomoct. V knížkách a na videu to vypadá všechno strašně jednoduše, ale v reálu je to něco jiného. Samozřejmě jsem brzy zjistila, že si musím poradit sama a začalo naše trápení s kojením.
A to ta porodnice nese titul ,,baby friendly". Natálka se první dva dny nechtěla přisávat, pořád spinkala, když jsem se dožadovala pomoci, bylo mi řečeno, že miminka mají na první dny zásobu, tak ať se nestresuji. Každá sestra mi o kojení říkala něco jiného, jedna striktně dodržovala kojení po třech hodinách, druhá zase dle potřeby, další mě nutila kojit vleže, ikdyž jsem jí výslovně řekla, že mi tahle poloha vůbec nevyhovuje. Odpověděla mi, že musím kojit vleže, protože tam se první dny takhle kojí. To už jsem poprvé psychicky nevydržela a řekla jsem jí, že nemusím vůbec nic jenom proto, že u nich je to zvykem. Takže jsem zkoušela přikládat jak to jen šlo a v sedě, ale Natálka pořád nejevila zájem. Když jsem sestry požádala o pomoc, přišly už s dokrmem(nejdřív 2x s glukózou, potom 2x s mlékem), takže když to nešlo, daly Natálce pár lžiček. Začala jsem z toho být špatná, že nám to nejde, navíc mě stresovalo vážení před a po kojení a zapisování kolik miminko vypilo. Co myslíte, že jsem dělala. Pořád jsem listovala sešítkem a koukala kolik ml a kolikátý den po porodu předchozí maminky a miminka nakojily a vypily. Začala jsem SROVNÁVAT a ptát se, proč nám nejde se přisát, proč ještě nemám mléko, proč ještě nic nevypila atd. No hrůza, ale nedalo se to ovládat, až už jsem byla tak vynervovaná, že jsem jeden nebo dva dny probrečela.Pak jsem si řekla, holka neřvi, k ničemu ti to není, nesmíš se tomu poddat a bojuj, protože JÁ TAK STRAŠNĚ CHTĚLA KOJIT.
Když mi přišla sestřička poprvé ukázat koupání, požádala jsem jí, jestli by mi s kojením nepomohla. Tak jsme vykoupaly a šly na to.
Jakmile uviděla moje prsa, řekla, že mám ploché bradavky, protože se mi už začínají nalévat prsa a že si není jistá jestli to půjde. Prsa už mě začínala bolet, takže když mi setřička začala povytahovat bradavku, myslela jsem, že se zblázním bolestí. Podařilo se nám Natálku přisát, začala tahat, ale ta bolest. Řikala jsem, že má v pusince jen bradavku a že to je špatně. Bylo mi řečeno, že když mám ploché bradavky, musím to ze začátku vydržet, než si miminko bradavku vytáhne a že se mi bolestí budou kroutit palce u nohou. No, opravdu se kroutily. Jenže vlivem špatného přikládání jsem měla ragády, které se špatně hojily. Další den se prsa ještě víc nalila, z levého mi vytékaly kapičky kolostra, ale z pravého stále nic. Zase jsem začala brečet a když přišla ženská sestra, ptala jsem se, co s tím mám dělat. Když viděla moje prsa, teda bradavky, řekla mi, že jsem si je měla připravovat během těhotenství, že teď už se s tím moc neudělá a co se týká nalitých prsou, ať si dělám ve sprše masáže(ukázala mi jak) a že musím co nejvíc kojit, aby to šlo ven. Říkala jsem, že přikládám, ale že to moc nejde, že potřebuju ukázat jak na to s plochýma bradavkama. Jenže jsem zjistila, že si tuto problematiku nebo vůbec kojení přehazujou dětské sestry s ženskýma sestrama jako horký brambor.
Z levého ,,to" šlo ven, ale pravé stále stávkovalo, až jsem měla odpoledne lehkou teplotu (jen 37,2). Pamatuji si, že na návštěvě byla moje maminka a přítel, já seděla na posteli a najednou se to stalo. Něco prasklo a nastala pořádná úleva. Mléko mi začalo vytékat na košili a já byla spokojená, protože to fakt byla úleva.
Asi čtvrtý den kdy jsem se pořád potácela mezi vážením, studováním ,,kojícího"sešítku, bolestivým přikládáním, kdy Natálka vypila cca 5-10ml jsem se rozhodla pro kloboučky. A najednou to šlo. Pátý de jsme šly konečně domů.
No, jenže v té době jsem nevěděla, že kojení s kloboučky není tak stimulující a postupně se tvorba mléka snižuje až zcela vymizí. Taky mě nikdo neupozornil, jak se kloboučků zbavit. Měla jsem pocit, že v porodnici byli všichni rádi, že jsem si to sama nějak vyřešila (co jiného mi také zbývalo),tak co by mě stresovali dál.
Doma se kojení pěkně rozběhlo, při kojení mi odkapávalo mléko i z nekojícího prsu. Prsa jsem střídala a kojila hned jak jsem cítila, že potřebuji ulevit, že jsem zase naplněná. Připadala jsem si jako mléčný bar, ale nevadilo mi to, za ten pocit kdy jsem kojila bych dala nevím co. Byla jsem neskutečně šťastná.
Jenže mé štěstí netrvalo moc dlouho. Když jsem šla na kontrolu v šestinedělí, nechala jsem si napsat antikoncepci pro kojící. Začala jsem slabě krvácet a Natálce přestalo mléko chutnat. Navíc se nechtěla přisát k levému prsu, když jsem jí konečně přiložila, párkrát zatáhla a opět začala plakat. Takže jsem jí dala opět z pravého. Během dne jsem pak měla pocit, že už tam nemůžu nic mít(vždycky to bylo kolem 16-17h), malá sála a za chvíli opět brečela. Z levého prsu jsem zkoušela odsát a z hrůzou jsem odsála 40ml. Takhle se to táhlo několik dní. Do toho jsem musela poslouchat, že je malá pořád hubená, že je malinká apod.,přitom, přibírala tak jak měla. Jenže babičky také dlouho nekojily, hned nás daly na Sunar a my vypadali jak malí Michellini. Navštívila jsem několikrát dětskou lékařku, která se zmohla akorát na kontrolní převážení a na větu: Malá je krásná. Když jsem říkala, co mám za problémy, že mi odmítá levý prs, že kojím přes kloboučky, že odpoledne mám i v pravém prsu málo mléka, tak co s tím mám dělat, jen na mě zírala a řekla, že mám častěji přikládat. Odpověděla jsem, že to vím také, že nic jiného nedělám, ale že to trvá už dlouho a malá řve hlady.
Nebyla schopná mi poradit. Volala jsem kamarádkám, které kojily, těm to samozřejmě šlo, takže mé problémy jim šly jedním uchem tam a druhým ven. Zkoušela jsem volat i na tísňovou linku Laktační ligy, ale nikdo to nebral, byl pátek 12hod. Připdala jsem si, jako když se topím, volám o pomoc a všichni se na mě dívaj a nechápou, proč volám o pomoc. Bylo to strašné. Skončilo to tak, že jsme přešly na Nutrilon.Natálce bylo 9 týdnů. Asi po měsíci co jsem přestala kojit, mi kamarádka řekla, že jejich dětská sestřička dělá laktační poradkyni a jak jim se vším krásně poradila. Myslela jsem, že jí vzteky zašlapu do země. Od té doby není moje kamarádka, protože věděla, jaké máme problémy a jak špatně to nesu a neporadila když mohla. V té době jsme ještěneměli zapojený internet, takže jsem nemohla volat o pomoc ani touto cestou. Ať už jsem se obrátila na odborníka nebo laika, nikdo mi nepomohl. Jen pořád opakovali to samé, máte špatné bradavky, nemůžete se divit, že to nejde. Myslela jsem, že se mi zhroutil svět, brečela jsem kudy jsem chodila.
Všichni zasvěcení mě utěšují, že jsem udělala vše, co jsem mohla, ať se netrápím, ale já to nepřemohla dodnes, kdy je Natálce 20 měsíců. Je mi to moc líto, že jsem to nezvládla, protože jsem tak moc chtěla kojit. Nevím, jestli se s tím někdy vyrovnám, možná až půjdu zpět do práce a budu myslet na jiné věci, budu mít jiné starosti, ale teď je to pořád jako živé a když vidím maminku, která kojí své dítě, mám v očích slzy.
Dnes vím, že kdybych byla opět těhotná, budu rodit v nemocnici, kde mě naučí kojit, v době těhotenství budu nosit formovače a používat Niplette a ještě v době těhotenství navštívím laktační poradkyni (která je v našem městě jen jedna) a domluvím se s ní na dalších návštěvách ihned po porodu. Sestry v porodnici bych otravovala tak dlouho, dokud by mě nenaučily kojit, vyžadovala bych přiložení do 30ti minut po porodu, žádný dokrm, přikládat co nejčastěji a k oboum prsům, abych zmírnila bolestivé nalití prsou. A hlavně NESROVNÁVAT a neposlouchat řeči ostatních, že tohle miminko je buclaté a tohle malinké, jako houžvička a že to je slabým mlékem a já nevím čím ještě, ZRUŠIT kojící sešítek nebo ho alespoň někam dobře schovat. Prostě odstranit všechny stresory! Jo a taky návštěvy posunout až na další den a po porodu se aspoň trochu vyspat!
13.
Chvála kojení tatínků
5. 2. 2007
Vážená paní Mrázková,
srdečně Vás zdravím z Prahy. Zároveň Vám chci i poděkovat za osvětu, kterou šíříte mezi ženami ohledně kojení. Budete se určitě divit, ale i já s manželkou jsme se u Vás poučili, přestože jsme oba v důchodu a rodičovskou roli jsme již skončili. I my jsme prožili před 26-ti lety tu krásnou zkušenost s kojením tatínka. Představuji se Vám jako jeden ztěch šťastlivců, kteří byli kojeni dvakrát v životě - poprvé po narození svou maminkou (9 měsíců) a podruhé v 39-ti letech svou laskavou ženou (10 měsíců). Tehdy to bylo naprosté tabu, žádné informace nebyly a svěřit se s tím nebylo komu. Moje milá žena se za to styděla převelice, já o poznání méně. Ponechali jsme si své zážitky po celá léta pro sebe a Vy jste první cizí osoba, která se o tom dozvídá. Hned vysvětlím. Při brouzdání po Internetu jsem objevil Vaše stránky. Zvědavost mi nedala, začetl jsem se do nich a s úžasem zjistil, že tento jev existuje a dokonce je doporučován pro řešení zdravotních problémů kojících žen. Inspirován předchozí četbou jsem vyhledával a nacházel i jiné stránky s dotazy a diskusí na toto téma. A dozvěděl jsem se věci. Od nadšeného souhlasu matek, které to doma vyzkoušely a provozují, až po zlobné odmítavé rekce zapšklých osob a samozřejmě se zde ukájeli i mentálně postižení. Maminky souhlasně prohlašovaly, že mají mléka nadbytek, celá rodina je zdravá a kojení manžela je věc příjemná až vzrušující. Opačný názor jsem v diskusi nezaznamenal. Je rovněž velmi zajímavé, že iniciativa na začátku byla prakticky výhradně od žen, které v tísni žádaly pomoc od svých manželů, nebo se rozhodly to vyzkoušet na základě poznatků z webu. Po ochutnání zážitku se to většinou stalo pro oba partnery životní nezbytností, na kterou se oba těšili. Z reakcí několika matek, od kterých se přitom muž lhostejně nebo s odporem odvrátil bylo trochu cítit smutek a zklamání. Po vytřídění relevantních informací jsem zavolal k PC svou ženu Jitku a přečetl jí Vaše rady k tomuto tématu a ještě několik rozumných názorů žen, které s tím měly osobní zkušenost. Ujistila se, že se nejedná o nic zavrženíhodného, naopak od nepaměti muži svým manželkám pomáhali od přebytků mléka. Porodní báby o tom věděly své. V současnosti je to prý dost rozšířená praxe, jen se o tom moc nemluví. Po tolika letech jsme si tak vlastně potvrdili, že jsme se tehdy chovali přirozeně a nic ujetého v našem jednání nebylo. A proto ještě jednou - díky Vám.
Dovolte, abych nás po tomto rozvláčném úvodu představil.
Já i moje žena jsme oba VŠ, obor elektro, je mi 65 let, ženě 62 let. Oba jsme byli recidivisté, tzn. že oba jsme měli ze sebou jedno nepodařené manželství. Já měl 1 závazek, ona byla bezdětná. Nyní jsme oba v důchodu. Máme spolu jednu dceru, nedávno úspěšně ukončila studia na HAMU, vyhrála konkurs a získala angažmá v předním symfonickém orchestru. Bude se letos vdávat a chce mít rodinu. Já i moje paní
pocházíme ze spořádaných rodin a měli jsme oba šťastné dětství.
A nyní začnu psát jen za sebe. U nás doma tomu bylo jinak a začátky kojení tatínka nebyly snadné. Už od útlého dětství přitahovaly mou pozornost ženy, jejich prsy a jako malý kluk jsem také zahlédl několikrát v příbuzenstvu kojení. Touha znovu se přisát k mateřskému prsu se do mne natrvalo uložila a skryta ve mně dřímala. V r. 1978 jsme se s Jitkou vzali, se společným přáním založit rodinu. V r. 1980 se nám narodila krásná holčička. A zde náš příběh vlastně začíná. Přivezl jsem si holky z porodnice. V práci jsem si vzal 14 dní dovolené, abych doma ženě vypomohl, než se provoz v domácnosti stabilizuje. Když máma začala kojit Káju, pozoroval jsem je. Přitom se moje touha být také u prsu probudila s plnou naléhavostí. Po kojení jsem prosil ženu, aby mi také dala ochutnat. Byla tak šokována nezvyklostí mého požadavku, že mne zprvu odmítla. To pro mne bylo tak velká zklamání, že jsem to nedokázal skrýt. Zřejmě jsme měli tuto věc prohovořit ještě před porodem. Když moje milá žena viděla, jak se frustrovaný potácím po bytě a taky proto, že mléka přibývalo a začalo jí bolestivě tlačit, sama mi prs nabídla. Dychtivě jsem se přisál a začal pít. Bože, to byla dobrota! Jitka při tom zjistila, že je jí to velmi příjemné, protože napětí rychle polevilo. Tak se stalo, že jsme to začali dělat po každém kojení, dopíjel jsem vždy právě použitý prs do dna a druhý byl stále v pohotovosti pro případ potřeby. Při příštím kojení se prsy vystřídaly. Takto jsme to dělali celých 14 dní. Přitom se produkce mléka prudce zvedla a stabilizovala. Po skončení mé dovolené se pak ustálil jiný režim. Po příchodu z práce jsem dopil eventuální odstříkané zbytky z lahve. Bylo to také dobré, ovšem pít přímo ze zdroje je ale úplně něco jiného. Po večerním kojení jsem měl druhý prs k dispozici. V noci se také kojilo. To už jsem vysával nepoužitý prs sám, šlo to velmi snadno. Maminka při tom zpravidla ležela na zádech a po celodenním shonu tvrdě spala. Pokud bych ji nevyprázdnil, měla by ráno promáčenou noční košili nebo by se stejně tlakem probudila a musela se odstříkat ručně. Ráno se Jitka probouzela znovu vrchovatě naplněná. Opět jsem dostal celý prs. Do práce jsem chodil bez snídaně. Chtěli jsm vědět, kolik mléka vlastně je. Proto jednou o víkendu ráno mi Jitka jeden prs vyždímala do sklenice. Ochotně jsem jí s tím pomáhal. Bylo to pracné a zdlouhavé a výsledkem byla plná kojenecké láhev, čili 250 ml. Odhaduji, že jsem mohl denně vypít 300-350 ml tohoto nektaru. O víkendech a během mé dovolené i více. Asi dvakát se stalo, že jsem odjel na víkend k rodičům. Má milovaná žínka mi zatím všechny přebytky nastřádala do kojeneckých lahví. Po mém návratu mne v chladničce čekaly 3 láhve, které jsem s chutí vypil. Tato idyla byla narušena krátce po šestinedělí, kdy jsem holky vezl na kontrolu k našemu pediatrovi na pravidelnou kontrolu. Při vážení dcerky byl zjištěn od minulé kontroly váhový přírůstek pouhých 8 dkg. Sestra spustila povyk a řekla to doktorovi. Ten se zachmuřil a rozhodl, že je nutno přejít na umělou výživu a předepsal nám Feminar. Jitka zpanikařila a já jsem to doma notně schytal. Rozhořčeně mne označila za bezohledného sobce, který okrádá vlastní malé dítě o potravu a že už mne kojit nebude. Přitom mlékem přetékala. Pak se však postupně uklidnila, vzala rozum do hrsti a rozhodla se, že si to sama ověří. Dala Kájinu do velké krabice od bot a na kuchyňské váze si ji sama zvážila před a po kojení. Toto ještě zopakovala dvakrát či třikrát při dalších kojeních a ujistila se tak, že si Kája pokaždé vypije svou stovku a je naprosto v pořádku. Jinak řečeno, v dětské poradně měli blbou váhu. Předpisy na Feminar zahodila a já se mohl opět vrátit do její vlahé náruče. Dodnes vzpomínám, jak jí omamně voněla ňadra při laktaci. To jsou prý feromóny. Taky se mi vybavuje, že mi při kojení pokládala ruce na ramena a někdy dokonce i hladívala po hlavě. Zkrátka fantazie! Musím ovšem přiznat, že kojení tatínka je záležitost eroticky dosti vzrušující. V našem případě tedy bohužel jen pro mne. Jitka sice při tom zakoušela také libé pocity, avšak orgasmy se nedostavily. No co dělat, žádný nemůže mít všechno. Prý kojení tatínka působí kladně na jeho potenci. Mohu to potvrdit, mne to opravdu silně vzrušovalo. Má utěšitelka si toho velmi záhy povšimla. Byla jata soucitem a začala mi pak něžně pomáhat s uvolněním rukou. Po šestinedělí jsme zahájili intimní život. Zpočátku se muselo opatrně, jizva po nastřižení byla ještě citlivá. Postupně obtíže vymizely. Kojení se stalo zcela přirozenou součástí našeho sexu. Bylo to něco nepopsatelně krásného. Neznám větší intimitu mezi manžely. V mých erotických představách patří zážitky z tohoto období k těm nejvzrušivějším vůbec.
Nyní se pokusím shrnout naše vlastní poznatky k tomuto tématu podle důležitosti:
a) Nejvyšší prioritou je zajištění sdostatek potravy pro malého človíčka - kojení tatínka zajišťuje nadbytek mateřského mléka pro dítě - viz výše.
b) Zlepšení zdravotního stavu kojící matky - dlouhodobé a intenzivní kojení obecně působí jako prevence rakoviny prsu, děložního čípku, chudokrevnosti, osteoporéze atd atd. Žena mi později svěřila, že cítila zpočátku při mém kojení svíravé stahy v rodidlech, jak se jí vracela děloha do normálu. Je fakt, že se velmi brzy zahojila.
c) Kojení dítěte se stane pro matku pohodovou záležitostí - tatínek odstraňuje průběžně všechna rizika a tlak v prsech. Manželka měla po celou dobu kojení prsy bez poskvrnky, žádné praskliny bradavek, otoky, bolesti, zatvrdliny nebo záněty.
d) Oba rodiče, potažmo celou rodinu tato praktika neuvěřitelně sblíží. Vztah manželů se stane něžnější. To se přenáší i na péči otce o dítě. Vzpomínám si, jak jsem se snažil vyplnit všechna přání své polovičky. Ono to vůbec nejde, chovat se nějak hrubě nebo netečně k ženě, která vám poskytuje takové libůstky.
e) Kojení tatínka může mít kladný vliv na jeho celkový zdravotní stav. Moje žínka mi někdy napůl žertem říká, že jsem tak zdravý, protože jsem byl dvakrát dlouho kojen. Asi na tom něco bude. K doktorovi chodím jednou ročně na kontrolní prohlídku. Na srazech vrstevníků se na vždy stočí řeč na téma choroby . Já nemám nic, čím bych ostatní zaujal. Na Internetu jsem rovněž našel příspěvky, ve kterých dámy sdělují, že před asi 30-45ti lety kojily své manžely a ti jsou dodnes zdraví jak řípa. No a naši předkové podávali mateřské mléko starým, nemocným a zraněným lidem.
f) Kojení tatínka přináší zpravidla oběma milý pocit, případně slast, někdy až bezbřehou. Kdo nezkusil, neuvěří. Nutno dodat, že s tím musí oba souhlasit, nelze to vynucovat.
g) Věc má i svou praktickou stránku. Tatínek funguje jako důkladná, rychlá a velmi šetrná odsávačka, která je zcela zdarma a prakticky skoro pořád k dispozici. Maminka může využít k relaxaci chvilky, když taťka mlsá. Hygiena po kojení je jednoduchá.
Své ženě jsem velmi vděčný, za to, že mne obdarovala těmito
jedinečnými zážitky. Mohu ve svém věku naprosto jednoznačně prohlásit, že kojení tatínka patří k tomu nejhezčímu, co mi osud prostřednictvím mé Jitky nadělil.
Pokud Vás zajímá naše současnost, jsme oba v aktivním důchodu, některé zájmy máme společné, jiné oddělené. Velký stres v zaměstnání odpadl. Máme více času na sebe i na naše blízké. Věřte mi nebo ne, moje žena mě neustále přitahuje. Kojení jí postavu nepokazilo, plnější tvary nahoře po ukončení laktace ji činí ještě žádoucnější. My jsme prostě bohatá rodina. Shodli jsme se na milování průměrně dvakrát týdně. To je maximum na které byla ochotna přistoupit. Udržuje mne tak v dobré duševní i tělesné kondici. Tvrdí, že tím pečuje o mou prostatu. Sama má potíže se zády a pánví. S oblibou mě přesvědčuje, že se jí všechny erotogenní zóny přestěhovaly na záda. Není to tak úplně pravda, naštěstí. Rád své paní masíruji záda, ona přitom prožívá velké blaho. Vzájemně si tak vycházíme vstříc. Na dobu, kdy se nám narodila Kája oba rádi vzpomínáme, a to dokonce i v posteli při mazlení. Jitka si mě dobírá, že jsem měl v té době laktační šílenství. Má pravdu. S uznáním ale konstatuje, že dostatek mléka pro Káju a odstraňování napětí v prsech je moje zásluha. No řekněte - že je má lepší polovička drahokam mezi ženami?
A co říci závěrem:
Vzal jsem si opravdu vyjímečnou ženu. V zaměstnání pracovala dlouhá léta v našem energetickém gigantu jako specialista na přípravu prognóz vývoje spotřeby elektřiny v tomto státu. Pracovala s programy, které nikdo jiný v republice neuměl obshuhovat. Doslova. Navíc pracuje v samosprávě našeho bytového družstva více než 35 let. K tomu se starala 10 let o svou starou matku, bydlící na druhém konci Prahy. A abych nezapomněl, je to dobrá hospodyně a skvělá kuchařka. Jitka dala své dceři do života jako matka řadu dobrých rad. Až Kája bude čekat rodinu, předá jí další osvědčenou zkušenost, jak předejít zdravotním problémům při laktaci a zároveň sobě i manželovi osladit život.
Pokud by se snad některá současná či budoucí maminka po přečtení této story rozhodla nabídnout doma manželovi svou hebkou a voňavou náruč, pak jsem nepsal tyto řádky zbytečně. Moje paní vzkazuje, že není zač se stydět. Sosajícímu tatínkovi pak oba gratulujeme a přejeme dobrou chuť. Važte si toho, je to velká vzácnost
Přeji Vám vše nejlepší doma i v práci.
S úctou
V.R. Praha, 5.2.2007
PS Musí na sebe ještě prozradit, že od dětství mám naprostý odpor k syrovému kravskému i kozímu mléku. Za války (té druhé) nebylo kravské mléko a maminka brala ze sousedství kozí. Tím se mi to doživotně zošklivilo. Sýry, jogurty, kefír, smetanové omáčky a kulajdu, to vše ano, ale syrové neé.
14.
Jak jsme si s Davídkem kojení vybojovali
7. 3. 2007
Já jsem otěhotněla v lednu 2006, celé těhotenství probíhalo víceméně bez problémů, akorád v 5. měsíci mě dost bolel podbřišek, tak jsem se ocitla v nemocnici, ale po 3 dnech mě pustili s tím, že budu brát magnézium. Takže jsem do konce těhotenství brala magnézium, vysadila jsem 2 měsíce před porodem. Můj termín porodu byl 28.9.2006, ale 8.9.2006 jsem celou noc nespala, hrozně mě bolelo břicho, ten den jsem ještě byla nakupovat v Kauflandu, přesto, že jsem měla bolesti, ve 12 h. jsme se s manželem sebrali a jeli do porodnice, nejprve jsme si všichni mysleli, že to jsou poslíčci, byla jsem otevřená na 1 cm, takže mi píchli injekci, která v případě poslíčků zastaví stahy a v případě porodu se porod rozběhne, za hodinu jsem ale byla otevřená již na 3 cm, takže mi řekli, že budeme ten den rodit. V 5:37 jsem porodila krásného chlapečka Davídka s váhou 2.600 g a měřil 47 cm, byl malinkatý, takže ho hned po narození dali na 2 hoďky do inkubátoru mezitím, co jsem ležela na porodním sále s pytlem na břiše. Předtím mi syna chtěli položit na břicho a zkusit přisát, ale já byla po té injekci, kterou mi v poledne píchli tak zblblá, že jsem o přisátí nestála, protože jsem v tu dobu nevěděla, že se miminko musí přisát do 30 minut po porodu, protože v tu dobu má největší sací reflex. Davídka mi tedy položili jen na břicho a já byla spokojená, bála jsem se ale, že ho upustím, jak jsem byla malátná, tak mi ho hned zase vzali a dali do inkubátoru. My jsme se na něj s manželem láskyplně dívali a to nám stačilo.
To, že bych nekojila, nebo měla nějaké problémy s kojením, jsem si vůbec nepřipouštěla, v těhotenství jsem navštěvovala kurz pro nastávající maminy, kde nám bylo vštěpováno, že všichni určitě budeme kojit, že je to to nejlepší, co můžeme pro své miminko udělat, a proto jsem to brala jako hotovou věc. Navíc mi paní instruktorka prohlídla prsa, nemám přímo ploché či vpáčené bradavky, ale ani ideální, tak mi doporučila formovač bradavky od Chica, který je s balónkem a vytahuje bradavku na bázi podtlaku. Každý den 5 minut jsem si bradavky v těhotenství tímto způsobem povytahovala, ale vydržela jsem to asi jen měsíc a pak máchla rukou, že to není třeba, že to bude v pohodě.
První noc po porodu jsem byla tak unavená, že jsem byla šťastná, že mi Davídek celou noc prospal bez vyžadování krmení, takže naše první přiložení k prsu se konalo až druhý den po porodu. Mezitím se ho sestřička pokusila dokrmit glukózou v injekční stříkačce, ale celou dávku vyblinkal, protože byl ještě nalokaný plodové vody a jíst vůbec nechtěl. První přiložení k prsu se mi nepodařilo, až za pomoci sestřičky, rodila jsem v Ústí nad Labem a musím říct, že sestřičky se zde hodně snažili mi s kojením pomoct. Davídek se ale vůbec neuměl přisávat, pak už měl i hlad, ale bez pomoci dětské sestry, které nás učili kojit, nám to prostě vůbec nešlo. Navíc mě kojení hrozně moc bolelo, Davídek, když už se přisál, tak sál chvíli strašně silně, potom u toho ale zase usínal a bradavku si jen dudal, ale právě toto dudání mě hodně bolelo. Davídek byl ze začátku hodně spavý a líný a ještě k tomu se neuměl přisávat, zkoušela jsem to každé 3-4 hodiny, prsa mě bolela tak, že jsem neměla sílu to zkoušet častěji. Do porodnice mě přišla každý den navštívit moje sestra, která se mi snažila pomoct, řekla mi, že musím přikládat, aby se mi začalo tvořit mléko (zatím jsem měla jen mlezivo). Asi 3-4 den po porodu se mi prsa nalila a začalo se tvořit mléko. Naštěstí jsem neměla prsa nalitá jak beton, prsa jako taková mě nebolela, jen ty bradavky, to se nedalo vydržet, ale přesto jsem strašně moc chtěla kojit, takže jsem to pilně zkoušela. Vypadalo to tak, že bez pomoci sestřiček se mi Davídka podařilo přisát tak max. 2krát denně, na ostatní pokusy o přisátí, kdy jsem to třeba půl hodiny bez úspěchu zkoušela, jsem musela volat sestřičky, které uměly vzít bradavku a strčit ji Davídkovi do pusy, ale i jim se to nepodařilo na první pokus, ale třeba až na třetí. V leže jsem vůbec kojit nemohla, Davídek se dokázal přisát jen v sedě v takzvané poloze tanečníka. Byl to hrozný boj, Davídek mi nepřibýval, takže ho jednou až dvakrát denně museli dokrmovat Nutrilonem Premium z injekční stříkačky a ke konci i z flašky. Byla jsem z toho špatná, pořád jsem jen brečela, trápila se kvůli tomu. Davídek přes den hodně spal, ale v noci mi řval hlady a nám nešlo ho přiložit, bylo to opravdu zoufalé. Navíc přes den, kdy jsem chtěla pilně zkoušet přikládat, tak moje spolupacientka měla hodně návštěv, pořád jí tam chodilo hodně lidí, třeba 2 hodiny bylo na pokoji 10 lidí najednou, samozřejmě i chlapi, takže jsem z toho měla o to větší stres. A při poloze v sedě na posteli, kdy jsem k nim byla otočená čelem bylo samozřejmě vše vidět. Navíc mi vůbec nešlo odstříkávání, které mě 3. den po porodu učila ženská sestra, vůbec jsem neměla ten správný grif, když už jsem z toho byla zoufalá, tak si mě vzala do parády staniční sestra a ta se mi poctivě půl hodiny věnovala a naučila mě perfektně odstříkat mléko. Z porodnice mě pustili až 6. den, kdy Davídek poprvé přibral 50 dkg, což bylo nádherné, protože do tohoto dne stále na váze ubíral. Z porodnice jsme nešli vůbec rozkojeni, sestřičky mi nabízeli, ať tam zůstanu o den navíc, jestli si nejsem jistá, ale já se tak strašně těšila domů, že jsem to odmítla, chtěla jsem to doma v klidu zkoušet bez cizích lidí (tím nemyslím sestřičky, ale cizí návštěvy). Cestou domů jsem si nakoupila Nutrilon Premium, protože mi bylo jasné, že bez dokrmování to nepůjde. Hned druhý den od propuštění z porodnice jsem navštívila laktační poradkyni, která mi poradila dokrmování z kelímku od Medely, aby Davídek neztratil sací reflex. Poradila mi koupit si formovače a chrániče bradavek od Medely, aby mé prsy byly na vzduchu, ale s přisátím Davídka mi nepomohla. Doma jsme takto válčili tři týdny, než se Davídek naučil přisát. Vždy jsem půl hodiny zkoušela Davídka přisát a buď se to podařilo nebo ne, ve většině případů ne, tak jsem ho poprvé nakrmila Nutrilonem, poté již mnou odstříkaným mlékem, které jsem občas zahustila Nutrilonem, aby synáček přibíral. Byla jsem hrozně unavená: zdlouhavé neúspěšné přisátí, pak ohřání mléka, nakrmení Davídka z kelímku a pak jsem ještě půl hodiny odstříkávala, takto to trvalo 3 týdny. Po třech týdnech se stal zázrak a Davídek se přisával na třetí pokus, pak druhý a pak už to zvládal, ale byl pořád líný, takže se z prsu neuměl pokaždé napapat do sytosti a já musela dokrmovat odstříkaným mlékem nebo Nutrilonem. Po měsíci a půl už jsem dokrmovala jen na noc. Bradavky mě při každém kojení bolely 2 měsíce!!! Měla jsem ragády. Po 2 měsících jako když utne a kojení se i pro mě stalo příjemnou chvilkou. Navíc jsem si koupila kojeneckou váhu, protože mi Davídek plakal po kojení z jednoho prsu a zjistila jsem, že z levého prsu vypije dvakrát tolik než z pravého a od té doby kojím z obou prsou současně.Od 3. měsíce již nedokrmuji vůbec, kojíme, teď je nám půl roku a zatím plně kojím, jsem strašně šťastná, že se mi to podařilo, že jsem to nevzdala!!!
15.
Jak jsem kojila za každou cenu
26. 6. 2007
V prosinci 2006 se mi císařským řezem narodila holčička Linda. Byla drobounká, jen 2830 gramů, 49 cm. Vždy jsem chtěla miminko kojit, vůbec jsem neuvažovala o tom, že by to nešlo, je to přeci "příroda" a ta si nějak poradí. Naivně jsem si myslela, že kojení není žádná věda. Z literatury jsem věděla, že je třeba přiložit miminko co nejdříve a také to, že po císařském řezu se později rozbíhá laktace, proto jsem byla dosti překvapená, že mi malou na porodním sále vůbec nepřiložili k prsu, ač jsem rodila v částečné narkoze a nic tomu nebránilo. Ze sálu mě odvezli hned na JIP a malou mi přinesli až po několika mých urgencích asi za pět hodin. Na mé vyděšené dotazy zda nebude problém s laktací mávaly sestry rukou a já si připadal jako hlupák. Nikdo mi neukázal jak ji přiložit, jen k mým prosbám sestra malé nacpala prso do pusinky a odešla. Každá sestra mi ji navíc nutila do jiné kojící polohy, většinou boční, držení fotbalového míče apod. s tím, že klasická poloha je po císaři nevhodná, mě přitom nejvíce táhlo a vyhovovalo právě klasické položení miminka, jizva mi nevadila. Dcerku na pokoj jsem dostala až čtvrtý den po porodu. První dva dny jsem ji viděla jen občas, přikládání se, jak již jsem uvedla výše, moc nedařilo, mlíčko se nedělalo. Další dny do přestěhování na rooming in mi ji nosily sestry po třech hodinách, nechaly mi ji napospas a dál se nestaraly, jen mi řekly, že kojit nebudu moci, že mám ploché bradavky. Jedna sestřička mi poradila kloboučky, manžel je okamžitě koupil, ale nastal problém se sterilizací, sestry mi je odmítaly sterilizovat a tvrdily, že stačí umýt v teplé vodě. Dcerka byla stále drobná a dostala žloutenku. Byla tedy dost spavá a neměla sílu sát, natož přes kloboučky. Chudinku jsem ji celou tu půl hodinu každé tři hodiny co mi ji nosily trápila u prsu, kterého se neuměla chytit, nemohla přes klobouček sát, usínala, byla unavená a vlastně se skoro nikdy pořádně nenapila. Proto lékařka nasadila odstříkané MM z banky, jenže po půl hodině mých zoufalých snah o kojení byla dcerka tak unavená, že nevypila ani injekcí podané náhradní MM a hubla. Když jsem ji dostala na pokoj, jedna sestra jí navíc opakovaně podala Nutrilon, protože neměla v lednici MM. Po každém kojení jsem zjistila, že malá nevypila vůbec nic a že je strašně unavená. S pláčem jsem zapisovala do výkazu kojení velkou nulu a chodila prosit na sesternu o Nutrilon. Tam po mé odpovědi na dotaz kolik jsem nakojila na mne koukaly sestry jak na přírodní úkaz a já se cítila pod psa. Následně jsem se snažila do dcerky vpravit aspoň trochu Nutrilonu stříkačkou. Nedařilo se, byla moc unavená, já také, nedělalo se mi mléko, malá nepila, proplakala jsem dny a noci a do toho mě sestry s dětskou lékařkou chodily vyprávět, jak vůbec nepřibírá, že to takhle nejde a že mi to dítě nikdy nebude jíst, že se s tím budu prát celý život. Jedna známá mojí maminky a pak jedna noční ženská sestra mi poradila, ať zkusím odstříkávat a masírovat prsa, přikládat jí jen pět minut na každou stranu, aby se neunavila, a pak hned nakrmit Nutrilonem z lahve, že jí to půjde lépe. Měla jsem vůči lahvi předsudky, ale zbytečné. Skutečně se mi začlo po šíleném kolotoči neustálého odstříkávání, přikládání, krmení tvořit mlíčko, malá začala pít a jak pila tak sílila. Z porodnice jsem odcházela nekojící, jen občas malá dostala v láhvi po troškách úporně odstříkané a schraňované moje mateřské mléko, jinak pila UM, po týdnu doma jsem po neustálém odstříkávání, přikládání, masírování, kojila plně. Po dvou měsících krásného kojení mě potkal zánět prsu a přišla jsem o mléko. Za dva týdny velmi častého přikládání a opět oblíbeného odstříkávání zejména v noci se mi přes příšernou únavu podařilo znovu rozkojit. Kojila jsem plně do dceřiných šesti měsíců, kojím nadále. Dcerce bude sedm měsíců a v půl roce jako plně kojené dítě vážila 8700 gramů a měřila 69 cm. Ráda bych někdy dcerku vzala do motolské porodnice-kde tedy až na výše uvedené byli všichni moc prima, zejména na porodním a rizikovém-ukázat, jak vypadá dítě, které nikdy nebude pořádně jíst, jak mi řekla paní doktorka.
Chtěla bych všem maminkám říct, že přesto, že vám nikdo nebude věřit, že se to podaří ( stejně jako mně) a bude vás od toho spousta lidí zrazovat, můžete kojit, jde to, jen to někdy stojí mnoho slz a úsilí a hlavně probdělých nocí, ale stojí to za to.
16.
Baby friendly hospital - aneb, jak nikdy nekojit...
27. 6. 2007
Po marné snaze otěhotnět jsem absolvovala IVF/ICSI, poslední dva měsíce těhotenství jsem strávila v nemocnici kvůli vcestnému lůžku. Na začátku 38. týdne se mi narodila vytoužená dcera (císařským řezem). Byla zdravá a krásná, jediným problémem byla lehká novorozenecká žloutenka. Po porodu ve spinální anestezii (byla jsem tedy při vědomí) mi dceru jen ukázali a odnesli jí na novorozenecké oddělení. K prsu mi ji přinesla sestra až za dvě a půl hodiny, kdy mi jí položila do postele vedle mě a čekala, co se bude dít. Nemohla jsem se ani pořádně otočit na bok, protože od hrudní kosti dolů jsem své tělo necítila a ani neovládala ještě tak další dvě hodiny a od pasu dolů jsem se začala pohybovat až za 12 hodin. Nikdo mi nepomohl se zpolohovat. Sestra stála a čekala a já (sama jsem sestra) jsem cítila jen obrovskou bezmoc a chtělo se mi brečet. Neměla jsem ani sílu jí cokoli říct. Po desetiminutovém úsilí se mi podařilo dostat se na mírný polobok a malá Eliška se mi hladově přisála k prsu. JENŽE! Moje i její poloha byla špatná, vynakládala jsem obrovské úsilí, abych se udržela v té poloze, do které jsem se pracně dostala, druhou rukou jsem křečovitě držela dítě, aby mi nespadlo z postele a ke všemu mám velká prsa a nevlastním třetí ruku, kterou bych si mohla prs uchopit. Cítila jsem obrovskou bolest v prsu, ale když jsem to řekla sestře, tak mi odpověděla, že je to tím, že jsem světlý typ a světlé typy mají citlivější bradavky. Co jsem mohla dělat. Připadala jsem si jako ten nejneschopnějši tvor pod sluncem. Když malou odnesli brečela jsem sama nad sebou. Měla jsem pocit, jako bych si to dítě ani nezaslužila, nezažila jsem porod, početí proběhlo také "bez mojí časti." Jako zdravotník jsem byla zcela šokována přístupem svých "kolegyň". Po první nedobré zkušenosti mi za 3 hodiny znovu přinesli dcerku ke kojení, tentokrát přišla studentka, která ke mě byla milá, ale bohužel mi příliš nepomohla, protože si sama moc nevěděla rady. Dcera plakala, otvírala pusinku v marné snaze se dovolat nějakého jídla, ale bohužel. Mě se mléko netvořilo, protože po císařském řezu to prostě trvá déle. Čtvrtý den po porodu jsem už propadala zoufalství a naprosté beznaději. Mléko se mi stále netvořilo, dítě, které proplakalo čtyři dny už ani nemělo sílu k sání, nehledě na to, že se jí zhoršila žloutenka a musela "pod světlo". Přístup dětských sester se celkem nezměnil. Musela jsem sama poprosit o glukózu, aby malá dostala, alespoň tekutiny, nikdo mi neukázal, jak se dává dítěti pít ze stříkačky, byla jen náhoda, že jsem to věděla a uměla si poradit. ke všemu se mnou byla na pokoji paní, která už měla druhé dítě a kojení jí šlo tak nějak samo. I ona se podivovala podivnému přístupu ze strany sester, tvrdila, že ona sama by už dávno s nějakým kojením praštila a vyžádala si lahev s příkrmem. Jenže já byla v pozici zdravotní sestry a ležela v baby friendly hospital, kde se prostě kojit MUSELO. Kojení pod nátlakem, tak se dá shrnout tamní počínání. Jediná "pomoc", která se mi ze strany sester dostala byla ta, že uchopily hlavu mojí Elišky a tlačily jí na můj prs a mě táhly za bolavý prs a cpaly ho do pusinky dítěte. malá se dostala do stavu, kdy křičela až modrala a pokaždé, když jí dostaly do podobné nálady, tak odešly se slovy, že mám paličaté dítě.
Poslední pověstnou kapkou bylo sdělení dětské lékařky, že mě pozítří pustí domů. Bilance byla taková, že čtvrtý den po porodu bylo dítě krmené stále jen glukózou nebo MM z banky a ode mě nevypilo ani kapičku mléka, protože se ¨mi sotva spustilo, ale malá odmítala prs. Zmobilizovala jsem poslední síly a řekla lékařce, že s kojením končím, přestože jsem ještě ani nezačala. Moc se tomu divila a já zjistila, že ani nemá ponětí o tom, že malá vůbec ode mě nepije. Sestry a já jsme jí krmily stříkačkou přes prst, braly mě na elektrickou odsávačku, která mi totálně poškodila bradavky i s dvorci ( měla jsem je samou ragádu, puchýře a krvácela jsem z obou prsů). Dcera dostala moučnivku do úst a při našich pokusech přikládat, mi moučnivka přeskočila do rozpraskaného terénu a dílo zkázy bylo dokonáno. Šestý den mě propustili domů a ve zprávě jsem měla napsáno, že dítě je částečně kojeno, přestože to nebylaani trochu pravda!! Okamžitě jsem volala své dětské lékařce a vše jí pověděla, pořídila jsem si i elektrickou odsávačku a byla jsem odhodlána dávat odstříkané mléko dceři lahví, ale z tak bolavých prsů nešlo odstříkané mléko podávat. 1. ho bylo málo a 2. v něm byla příměs krve. Druhý den po příchodu domů mě navštívila dětská lékařka a když vyděla, v jakém jsem stavu, tak mi řekla, že mám okamžitě přestat, stáhnout si prsa ručníkem, navštívit gynekologa, koupit si lahvičky a dávat dítěti UM. Ještě týden jsem odstříkávala zbytečky mléka a pak mi samo zmizelo.
Malá pila jako o život. Hltala, jako by se bála, že jí někdo tu lahvičku sebere, přes antikolikové dudlíky a lahve trpěla kolikami a proplakala celé dny, ale rostla a sílila. Měla jsem strašné výčitky svědomí, pocit, že jsem naprosto selhala, že dítě trpí bolestmi bříska jen kvůli mě. Jenže vše bylo dáno jen a jen tím, že malá měla na začátku hlad a teď chtěla vše dohnat. Dnes jsou jí tři měsíce, z lahve už pije normálně, kolikami netrpí a konečně z ní je spokojené miminko a já si teprve teď začínám užívat mateřství. Prsa se mi sice ještě úplně nezahojila, ale už můžu alespoň nosit podprsenku, aniž bych plakala bolestí při jejím oblékání.
Jsem přesvědčená, že nic nenahradí MM a kojení. Kojení je jednodušší, než krmení z láhve, je levnější, čistější, bezpečnější a samozřejmě nejpřirozenější, ale pokud jste nucené kojit za takových podmínek, tak se může stát, že vás taková násilná propagace kojení a přístup zdravotníků připraví o poslední zbytky sil. Kdyby nebylo podpory ze strany rodiny a chápavého přístupu mé pediatričky, která celou věc posuzovala individuálně, tak jsem možná přišla i o poslední zbytky zdravého rozumu. Jsem šťastná, když se mé dítě směje a nechtěla bych znovu prožívat ty chvíle, kdy mi hodinu proplakala v náručí a nade mnou stála dětská sestra, která narážela hlavu na můj prs amůj prs cpala násilně dítěti do pusinky. To vše pod záštitou baby friendly hospital....
17.
Stálo to za to, porod i kojení
19. 7. 2007
12.12.06 se mi narodil krásný zdravý chlapeček, porod byl spontánní a bez
problémů. Měla jsem nástřih hráze a to dost veliký, Přemeček měl totiž 4,35 a 53
cm a hlavičku dost velikou.
Rodila jsem v Ostravské porodnici Fifejdy. Absolvovala jsem předporodní kurz v téže nemocnici, cítila jsem se tedy na porod alespoň trochu připravená.
První přiložení bylo hned vážení, měření a kontrole. Porodní asistentka
malého naložila na přípravně na vozík(postýlku) a zaúkolovala manžela, aby ho ke
mně přivezl. Za chvilku přišla za námi a řekla mi, že mám malého přiložit. S
prvním přiložením mi pomohla, ale pak odešla. Syn chvíli žužlal a pak se pustil, s
přiložení mi pak pomohl manžel. Sestra dost dlouho nepřišla, nevím co bych
dělala, kdybych tam byla sama. Manžel přihlížel po celý průběh porodu a byl
mi velkou oporou.
Potom co jsem si odležela povinnou dobu po porodu, tak mi malého
odvezli na dětské a já jsem musela do sprchy, odvezli mě tam na vozíčku, dost
se mi točila hlava a cítila jsem se hodně slabá, ač porod byl celkem rychlý,
(kolem osmé mi píchli vodu a 11:25 byl syn na světě)
Po sprše mě odvezli na pokoj. Tam jsem se trošku prospala a pak přivezli malého na kojení , neměla
jsem odvahu nechat si ho hned u sebe. Sotva jsem měla sílu postavit se na nohy.
Odnesli ho tedy znovu na dětské a nosili jen na kojení. Večer to bylo
trochu lepší, ale ani tak jsem se ještě necítila na opatrování toho malého
človíčka. Požádala jsem tedy, zda by ho ještě přes noc mohli nechat na
dětském oddělení a nosit mi ho na kojení. Sestra byla sice protivná, ale svolila.
(dost mě překvapilo, že sestřičky na dětském mohou mýt prstýnky...natož na každém prstě jeden a tahle je měla i dost masivní)
Teď bych ráda řekla pár slov ke kojení. Začátky byly opravdu náročné, prsa
mě bolela a při každém přiložení jsem dost trpěla. Přemeček měl už od začátku
silný sací reflex, což dost pomohlo, ale já měla pořád pocit, že je u prsu
špatně přisátý. Bylo mi řečeno, že když je dobře přiložený, prsa nemohou
bolet. Dneska už vím, že tomu tak není. Prsa mě přestala bolet až dva měsíce po
porodu.
Jinak musím pochválit tamní personál...sestřičky sice každá říkaly něco
jiného, ale v podstatě si každá maminka stejně musí najít svůj systém. Důležitá je
trpělivost a vytrvalost. Moc jsem chtěla kojit, protože je to to nejlepší
co může maminka pro své dítě udělat.
Byli chvíle, kdy se syn dožadoval kojení i třeba za hodinku, tak jsem ho
prostě nakojila. Myslím si, že tvorbu mléka a jeho kvalitu ovlivňuje hodně
věcí.
Někdy jsem byla stresovaná, nebo jsem se nestihla najíst, jindy se třeba
zvýšila poptávka a tak jsem prostě kojila, když si řekl.
Všechno jsem v pohodě překonala i s pomocí čaje pro kojící
matky nebo fenyklového čaje. Dneska už je synovi 7 měsíců pryč a já pořád kojím. Už dávám i příkrmy a na večer kašičku. Ale kojení je stále každodenní součást režimu.
Přeji každé mamince ať to nevzdává a vytrvá. Hodně štěstí a radosti s dětmi.
Radka
18.
Napotřetí jsme to zvládli
5. 8. 2007
JSEM MAMČA OD 3 DĚTIČEK,NO DVOU JIŽ PPONĚKUD ODROSTLEJŠÍCH SYNKŮ A PŮLROČNÍ KRÁSNÉ PRINCEZNIČKY. OBA DVA CHLAPCE JSEM RODILA POKAŽDÉ V JINÉ PORODNICI. NEJSTARŠÍHO V PRAŽSKÉM PODOLÍ,MLADŠÍHO V ÚSTECKÉ PORODNICI A NEJMLADŠÍ KAČENKU ANNU V KOLÍNĚ. MĚLA JSEM TEDY MOŽNOST POROVNAT 3 PORODNICE A JEJICH PŘÍSTUP K MATKÁM A KOJENÍ. V PODOLSKÉ NEMOCNICI JSEM PO PRVNÍM PORODU A NEDLOUHO PO REVOLUCI MĚLA DOSLOVA ŠOK Z KOJENÍ. STARŠÍ SESTRA PROSTĚ ROZHODLA,ŽE SE KOJIT BUDE A TO I ZA CENU,ŽE MŮJ NEUSTÁLE SE VZTEKAJÍCÍ POTOMEK BUDE PŘIDRŽOVÁN DVĚMA SESTRAMI. NO JAK TO MOHLO DOPADNOUT. PO TÝDNU NEZDARŮ V PORODNICI JSEM SE VRÁTILA DOMŮ SE STRUPY MÍSTO BRADAVEK A MLÉKO BYLO TAKÉ ŘÍZNUTÉ KAPKAMI KRVE. BEPANTEN TENKRÁT NEBYL A ANI MI NIKDO NEPORADIL CO S TÍM. SAMOZŘEJMĚ SEM TEMĚŘ IHNED PO PŘÍCHODU DOMŮ KOJIT PŘESTALA A SYN VYROSTL NA SUNARU A VKLIDU. NENÍ DIVU,ŽE JSEM PO DRUHÉM PORODU KOJIT ANI NECHTĚLA A PŘI POMYŠLENÍ NA BYŤ JEN TOTO SLOVO JSEM DOSTÁVALA KOPŘIVKU. NEVÍM JESTLI TYTO PSYCHYCKÉ POHNUTKY ZPŮSOBILY,ŽE SE MI MLÉKO NETVOŘILO A ANI SE MI NEDAŘILO DRUHÉHO SYNA KOJIT. DOPADLO TO TEDY PODOBNĚ. MOJE TŘETÍ TĚHOTENSTVÍ JSEM SI ASI UŽILA NEJVÍCE,ALE PŘI POMYŠLENÍ NA OPĚTOVNÉ SNAHY SESTŘIČEK V PORODNICI S KOJENÍM SE MI DĚLALA KOPŘIVKA A TAK SEM SI PŘEDEM PĚKNĚ PŘICHYSTALA LAHVIČKY I MLÍČKO SUŠENÉ. TENHLE POSTOJ MI VYDRŽEL CELÉ TĚHOTENSTVÍ,IKDYŽ MŮJ PŘÍTEL STÁLE DODÁVAL ODVAHY A PODPOROVAL MĚ JAK TO ŠLO A PŘESVĚDČOVAL MĚ,ŽE TO ZVLÁDNU. PO NAROZENÍ NAŠÍ HOLČIČKY,U KTERÉHO MŮJ PŘÍTEL SAMOZŘEJMĚ BYL HO TEN ENTUZIASMUS NEPŘEŠEL A NENÁPADNĚ MĚ POVZBUZOVAL A JEMNĚ MĚ CHVÁLIL TAK DLOUHO,ŽE JSEM SE SNAŽILA JAK TO JENOM ŠLO. JEN MĚ NEUSTÁLE DRÁŽDILY POZNÁMKY SESTER,POKAŽDÉ KDYŽ JSEM SE NA NĚ OBRÁTILA S PROSBOU O RADU. DOCELA CHLADNĚ MI ODPOVĚDĚLY A NEZAPOMĚLY PRONÉST,ŽE PO DVOU DĚTECH BYCH TO MĚLA VĚDĚT. AŽ MI DOŠLA TRPĚLIVOST A NEDALA SEM SE. PO JEDNÉ TAKOVÉ POZNÁMCE A PROBDĚLÉ NOCI,KDY SE NÁM MOC PŘIKLÁDAT NEDAŘILO JSEM VYPĚNILA A STEJNĚ ODTAŽITĚ JSEM SESTŘE PONĚKOLIKÁTÉ VYSVĚTLILA,ŽE JSEM OBĚ DĚTI PŘEDEŠLÉ NEKOJILA A TUDÍŽ ZKUŠENOSTI NEMÁM ŽÁDNÉ A OČEKÁVÁM OD NICH,ŽE MI PRÁVĚ ONY BUDOU NÁPOMOCNY. NO ASI JSEM BYLA OPRAVDU NEHEZKÁ A ROZČILENÁ A SESTŘIČKA KONEČNĚ POCHOPILA,ŽE TUDY CESTA NEVEDE A ZAČALA S TRPĚLIVOSTÍ A PŘÁTELSKÝM TÓNEM OD ZAČÁTKU. NAKONEC JSME TO VŠICHNY ZVLÁDLY A KAČENKA JE UŽ SKORO PŮL ROKU PLNĚ KOJENÁ A SPOKOJENÁ JAK ŽELVIČKA. JENOM SME SI TO PROSTĚ MUSELY VYTRPĚT,ALE STÁLO TO ZATO A MYSLÍM,ŽE TO BYLA DOBRÁ ZKUŠENOST I PRO SESTŘIČKY,KTERÉ JSOU PŘESVĚDČENÉ,ŽE PO TŘETÍM PORODU SI MAMINKA VÍ NAPROSTO SE VŠÍM RADY SAMA. NO A MŮJ PŘÍTEL,TAK TEN JE NA VRCHOLU BLAHA,KDYŽ NÁS S KAČENKOU POZORUJE JAK SI PŘI KOJENÍ LUSKÁ PALEČKY. TAK TO JE MŮJ PŘÍSPĚVEK DO VAŠÍ KOJÍCÍ PORADNY A DOUFÁM,ŽE BUDE NĚKUMU K ZASMÁNÍ I PRO PONAUČENÍ,ŽE SE MŮŽE OHRADIT,KDYŽ JE TO NUTNÉ. S POZDRAVE JITKA A KAČKA Z KOLÍNA
19.
Za chyby se platí
8. 8. 2007
Rodila jsem skoro dva týdny po termínu.Poslední měsíc jsem měla silné otoky nohou i rukou. Za celé těhotenství jsem i s otoky přibrala 7kg a 9 nechala v porodnici.Doma jsem si naměřila tlak 160 na 100 a to opakovaně,ale v poradně to nikoho nevzrušovalo.Sestra byla velmi nepříjemná a rtuť tonometru pouštěla tak rychle,že nemohla nic naměřit.Jsem také sestra takže mě neošidila.Sdělila mi,že mám 125 na85 a to je normální.Požádala jsem lékařku o přeměření chvíli nechápaly o co mi jde, ale najednou to bylo 165 na 110.Aspoň mi sdělily, že to mám z rozčílení.Další poradnu jsem dostala Dopegyt na snížení tlaku, ale 140 na 90 nebylo stále optimální. O náběry jsem si musela říct.Nakonec jsem s tímto tlakem rodila spontánně ve 42 týdnu a porod byl naštěstí v pohodě.Narodil se nám krásný zdravý chlapeček 3600g a 50cm.Kojení bylo bez problémů i když si nás tam nikdo nevšímal, ale na pokoji byly zkušené maminky takže mi moc pomohly.Na personál na oddělení nemám dobré vzpomínky, ale na sále byli všichni skvělí.Problém nastal v poradně, kde mi sdělili, že se malý přejídá a že nemám tak často kojit a snažit se ho uchlácholit jinak.Do 2 měsíců přibíral malý hezky, ale zdál se mi přesto dost nespokojený.Kojila jsem ho po 3 až 4 hodinách a on chudák tak hltal.Zhruba v 8 týdnech začly problémy. Mirek se začal při kojení vztekat odtrhávat se plakat a i když jsem ho nějak u kojení udržela málokdy končil spokojený.Během třetího měsíce přibral jen 200g.Začala jsem častěji kojit přidala jedno noční kojení a jeho nespokojenost trochu polevila, ale stále to nebylo optimální.Na kontrole v poradně vážil po 10 dnech o 220 g víc což není zázrak, ale bylo to výrazné zlepšení.A tehdy jsem udělala zásadní chybu a dala na doporučení sestřičky a nasadila dokrm lahví. Samozřejmě jsem se ptala jestli ho mám podat lžičkou nebo stříkačkou, ale bylo mi řečeno, že 4 měsíční miminko se již neodstaví a že si mám pořídit lahvičku od Aventu, že nejvíce kopíruje prso a dítě se z ní naučí lépe pít.Jenomže jediné čeho dosáhnete je zmatení miminka prsem ze kterého to teče rychle a prsem ze kterého teče mléko pomaleji.Je jasné co si vybere hladové mimi.Přitom by možná ta zkáza nebyla tak hrozná, kdybych použila obyčejnou lahvičku a do dudlíku udělala miniaturní dírku jak mi radili ve zdravotnických potřebách.Měla jsem dát na své instinkty a vytrvat v častějším kojení.Během 3 dnů odmítal prso uplně jenom v noci se mi dařilo mu ho vnutit což mi naštěstí udrželo částečně laktaci.Kontaktovala jsem laktační poradkyni a tři dny zkoušela všechny finty co mi poradila a lahvičku okamžitě zrušila,ale už jsem asi trápila prcka dlouho a když viděl prso stalo se z klidného miminka nepříčetné.Obrečela jsem konec kojení,ale ještě mi manžel jel koupit v sobotu do lékárny v Krči el. odsávačku od Medely. Nejdřív nic neteklo a myslela jsem.že nefunguje.Přes to jsem to vytrvale zkoušela i v noci a trochu i ručně.Druhý den ráno už jsem chtěla po 10 minutách neúspěšného odsávání skončit najednou začlo mlíčko téct a odsála jsem 130 ml.Výsledek byl, že se mi po týdnu dařilo odsávat 800 ml za den a zbytek jsem dala Nutrilon,který nebyl během měsíce potřeba protože jedno jídlo nahradil příkrm.Dneska je malému skoro 9 měsíců a stačí jen 600ml.Malý má mléko jako kojený jenom já s tím mám dost práce, ale za chyby se platí.Každá maminka má dát hlavně na své instinkty zná nejlépe svého drobečka a pozná, kdy není spokojený.Taky jsem ustávala rady babiček již v šestinedělí. V hlavě jim stále leželo proč nedávám čajíček a na noc kašičku.Myslely to dobře, ale asi bych kojila ještě kratší dobu po jejich radách.Na závěr chci říct, že mi to mrzí dodnes,ale Mireček je kouzelný a máme z něj radost. Děkuji za možnost se o svůj příběh podělit.
20.
Karolínka se narodila, aneb cesta k plnému kojení trvala skoro 3 měsíce!
1. 10. 2007
Karolínka se narodila 13.6.2007 císařským řezem. Na svět přišla o 5 týdnů dřív, měla problémy s dýcháním, během dvou dnů se rozvinula silná infekce, později žloutenka.. Poprvé byla přiložena k prsu týden po porodu. Prostě všechno bylo tak nějak „proti“ kojení. Doma na ní čekali už 3 sourozenci, kteří byli od začátku plně kojeni, takže v tomhle směru jsem ani teď nepředpokládala žádné problémy.
Ale přišly…a přiznávám, že mě to dost zaskočilo.
Kojit jsem zkoušela už na oddělení nedonošenců.Bohužel vypila max. 30 ml a to ještě jen občas…Hodně ji to vysilovalo a to nebylo dobře. Mlíčko jsem celou dobu odsávala a nosila jí ho. Sestřičky jí dokrmovaly stříkačkou a já později taky.
V porodnice jsme odcházely po 17.dnech plně na stříkačce. Prý se to třeba někdy zlepší. Jen jsem nevěděla kdy se to zlepší a jak to poznám. I přesto, že pila tam málo, spokojeně spala a nedostatek mléka se projevil až na kontrolním převážení u dětské doktorky. Takže k prsu jsem jí přikládala tak 1x za 3 dny a jinak odsávala a krmila stříkačkou.
Když byly Káje asi 2.měsíce koupila jsem kojeneckou digitální váhu a začala zjišťovat, kolik toho naše beruška sama vypije. No, upřímně…nic moc. Když se zadařilo, tak i 60 ml, ale klidně taky 10 za 30 minut kojení !
Ale začala jsem jí přikládat před každým krmením. Nekonečný kolotoč…zvážit, nakojit, zvážit, dokrmit, odsát. Postupně to bylo lepší a lepší, dokázala vypít víc a víc v čase kratším a kratším.
V necelých 3.měsících jsme zrušili jak stříkačku, tak odsávačku. Teď je to asi 3.týdny, co už „jenom“ kojíme. Nevážím před každým kojením, jen občas. Už si věříme.
Vůbec to nebylo jednoduché, stálo to hlavně hodně času, kterého jsme měla už tak málo. Kolikrát já jsem to chtěla vzdát! Buď dávat odsáté MM lahvičkou, nebo přejít rovnou na UM.Ale moc dobře jsem věděla, že pokud by vedla cesta zpátky ke kojení, bude hodně těžká.
Tohle kojení bylo opravdu vybojované a tak nějak jsem si přestala myslet, že kojení je samozřejmost a víc si toho vážím.
Ale jsem moc ráda, že jsem nakonec vydržela a snad bude kojit ještě hodně dlouho.
Karolínka váží 6 kg a je to krásná a spokojená holčička, kterou by jistě byla i bez kojení. Tím chci jen říct, že bysme ji nemilovali o nic míň, kdybychom ji krmili Nutrilonem. Ale kojení je její velké vítězství. Zvládla to. A my jsme ji jen pomohli…
A co nám nejvíc pomohlo?
V první řadě maily lakt. poradkyně Jiřinky. Přesto, že má práce „až nad hlavu“ vždycky si udělala čas. A nejen na odbornou radu, ale i na slova povzbuzení, která jsem taky potřebovala.
Dětská doktorka hned po převážení nařídila Nutrilon. Vůbec ji zřejmě nenapadlo, že mlíčka mám dost a Karolka ho prostě jen neumí vypít !!!
Podpory jsem se dočkala i u mého manžela. Bylo to neméně důležité, protože by mě stačilo párkrát říct, ať se na to vykašlu…
Kvalitní odsávačka (já měla Avent Isis), protože odsávat ručně skoro 3.měsíce bych jistě nevydržela.
Digitální váha – bez té bych si taky neporadila. Jen jsem jí měla možná koupit dřív…
A ještě posledních pár slov…
…Všechny moje děti se narodily císařským řezem, měly dudlíky hned od narození, poprvé byly přiloženy k prsu za různě dlouhou dobu (od 8 hodin do týdne) a přesto nakonec byly všechny kojeny….každé miminko je prostě jiné.
21.
Obnova kojení po měsíci na UM
2. 10. 2007
OBNOVA KOJENÍ PO MĚSÍCI NA UM
Syna Tomáška (nyní 5m) jsem plně kojila do ukonč. 4. měsíce. Pak jsem z časových důvodů a i mé pohodlnosti začala občas přidávat UM, ke konci 5. měsíce byl už jen na UM. K prsu jsem ho přikládala 1-2x za den, někdy třeba tři dny vůbec ne.
Najednou mi to začalo být hrozně líto, jelikož všude čtu příběhy, jak kojí rok, rok a půl. Chtěla jsem to také zažít. A tak jsem se ptala všude na Netu, četla poradny atp. Jedny mi fandily, že to ještě možné je, jiné poradkyně tomu velké šance nedávaly. Já to nevzdala a začala na vlastní pěst:
1. den – středa
vypustila jsem láhev, absolutně. Jelikož jsem ještě neměla dostatek vlastního mléka, při přiložení jsem měla u sebe lahvičku s UM, odkud jsem Tomáškovi zavedla hadičkou do koutku jeho úst přívod UM. Nechávala jsem ho 2-3x natáhnout a pak povolila, aby sál z prsu. A tak stále dokola. Přitom byl celou dobu přiložen k prsu a sál. Sice asi neměl pořádně co, ale ta stimulace hodně pomáhá „rozkojení“.
Začala jsem hodně pít. Dříve jsem vypila sotva 1,5 litru tekutin. Teď jsem měla odpoledne už 8. hrnek čaje. Snažila jsem se pít je jen teplé. Samozřejmě jsem pila i čaje pro kojící (od Megafytu) a to 3 šálky denně.
Co se týče odstříkávání, tam jsem zvládla sotva 10ml za den! Po kapkách. To mě moc elánu nedodalo. Ale nevzdala jsem to. Prsa jsem měla stále poloviční a pevnost byla ta tam.
2.-4. den (čtvrtek-sobota)
postup je stále stejný, jen z toho UM vypije méně a méně. Dříve vypil tak 120-150ml. Teď při kojení cca 90ml. Odstříkaného mléka je za celý den 20 ml. Už to není po kapkách, občas to opravdu „stříká“ (1-2 proudy)
5.-7. den (neděle-úterý)
UM vypije někdy 90, někdy jen 50ml. Odstříkaného je už 40-60 ml/24hod. Dnes dopoledne (7. den, úterý) jsem dokonce zvládla z jednoho prsu (v pravém toho mám víc) 40 ml!! Sice to trvalo hodinu, ale potěšilo mě to moc. A odstříkávání má už 3-4 proudy.
Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál…. J Prsa se mi trochu nalila, ne nijak naplno, ale cítím mírné zvětšení.
Mé prohřešky za tu dobu:
a) někdy jsem nebyla důsledná a nevypila ty min. 2 litry tekutin
b) za celou dobu (celý ten týden) Tomášek dostal 2x z lahve
c) nekojila jsem pravidelně každé 2 hodiny, ale střídala jsem to s odstříkáváním
Měla jsem obavy, že v noci to nezvládnu a z lenosti dám láhev, ale překonala jsem sama sebe.
V obýváku jsem si připravila slabé měkké světlo, udělala jsem si pohodlí na gauči, Tomáška hezky zabalila do deky a přiložila. Bylo to moc příjemné, vůbec mi to nevadilo. On se také budil jen 1-2x za noc.
Rozhodla jsem se tento můj příběh a postup sepsat hlavně pro ty maminky, které třeba řeší podobný problém a i jako důkaz toho, že i po měsíci (!) na umělém mléce, se lze rozkojit.
Přeji maminkám, aby se jim dařilo a užívaly si ten krásný pocit, kdy se vám ten malý drobeček při přiložení podívá do očí a vy vidíte, jak je mu u vás dobře.
maminka Monika
22.
Chrudimská porodnice = dobrá volba pro začátek kojení
8. 10. 2007
Chtěla bych se podělit o mé zážitky z porodnice v Chrudimi.
V roce 2001 jsem tam rodila poprvé,1) měla jsem to blíž z tehdejšího bydliště, 2) odmítala jsem rodit v Pardubicích – nikdy jsem o této porodnici neslyšela jedinou chválu na personál.
Jak to všechno probíhalo před 6 lety si už nepamatuji, ale věděla jsem jistě, že až budu čekat dalšího potomka, že chci rodit opět tam. A udělala jsem dobře. Hned při příjmu se mne ujali velice hezky, i když jsem nebyla prvorodička. Asi některé z vás znají ten pocit –„jedno dítě už sice mám, ale copak já si to všechno pamatuju? Budu vůbec umět to malé pochovat, přebalit, vykoupat?.....“
Hned po porodu mi mého krásného syna přiložili a hned se přisál – nádherný pocit. Poté probíhalo vážení, měření, no zkrátka vše, co musí být. Když už jsem i já měla „po všem“, dostala jsem malého do postele a opět ho přiložila k prsu. Je fakt, že jsem z toho byla tak nadšená, že jsem ho nechala hodinu žužlat bradavku, takže jsem ji potom měla popraskanou. Ale to vůbec nevadilo, protože sestřičky, jak dětské, tak i z gynekologie, byly hrozně bezvadné, chodily s mastičkami, dávaly rady, pomáhaly jak jen to šlo.
Mléko se mi začalo tvořit až 3. den, takže můj maličký byl hladový. Sestřičky ho velice ochotně krmily stříkačkou mateřským mlékem od jiných maminek a všechno jsme v pohodě zvládli. Když je mi najednou nalila prsa, nosily ledové obklady, půjčovaly odsávačky, na každou otázku měly ihned řešení, fakt skvělý.
Přála bych všem maminkám, aby měly takovou péči jako jsem měla já. Dokonce byly tak laskavé, že si miminko se souhlasem maminky na noc odnesly, aby se maminka mohla vyspat (to byly ty případy, kdy se ještě netvořilo mléko a mimi plakalo).
Mohla bych psát celé stránky chvály, ale to nejdůležitější jsem napsala. Pokud některá z vás váháte, kde rodit, vřele doporučuji Chrudim. Jsou tam i velice ochotní dětští lékaři. Můžete sestřičkám kdykoliv zavolat, pokud si doma nevíte rady nebo máte nějaký problém.
No, a protože jsem prvního syna kojila do ukonč. Devátého měsíce – naprosto v pohodě bez problémů, neměla jsem pochyb, že by měl být problém i s mým druhým synem. Opak byl pravdou, moje šestinedělí bylo hodně uplakané, ustarané – ale protože mám možnost být kdykoliv na internetu, hledala jsem všude možně, až jsem narazila na stránky paní Jiřiny Mrázkové. Jiřinko, chci Vám moc poděkovat. Vše jsem s Vámi zvládla, i když jsem dotaz psala až nedávno. Vše, co jsem potřebovala vědět, jsem se dočetla, a tak jsme překonali růstové spurty, stresové situace a sníženou laktaci. Díky. Lenka
23.
Jeden obyčejný příběh pohodového kojení
14. 10. 2007
Můj příběh není ani dramatický, ani poučný, jen bych chtěla ukázat, že i maminky, které kojí bez problémů, mají svoje příběhy :-)
I když bydlíme v Praze, rodila jsem v Neratovicích s báječnou porodní asistentkou Janou, která je zároveň laktační poradkyní. Rozkojila jsem se krásně a moje dcera Helenka přibývala na váze mílovými kroky – třetí den po porodu vypila osmdesátku. Sice pak chudák nevěděla, co s tím, škytala, krkala a plakala, ale nakonec si s tím její bříško poradilo a desátý den měla o 240 g víc než když se narodila.
V našem domě máme ještě jedno miminko – chlapečka Mirečka, který je o dva měsíce starší než Helenka. Že bude mít jeho maminka problémy s kojením, mi bylo jasné od začátku – už v porodnici mu dala dudlík a od ukončeného prvního týdne ho krmila čajem. Když jsme se vrátily s Helenkou z porodnice, nějakou dobu jsem Mirečka neviděla – bylo zrovna léto. Potkaly jsme se s jeho maminkou znovu, až když byly Helence necelé dva měsíce. Na procházce mi vyprávěla, jak po šestinedělí přišla o mléko. Byla tehdy zrovna na prázdninách u rodičů a Mireček celý týden proplakal. Sál jak o život, ale z prsou nic neteklo, a když se na kontrole u doktorky zjistilo, že nepřibírá, bylo rozhodnuto – přechází na umělou výživu. Trochu jsem se toho polekala, a hlavně mi bylo Mirečka i jeho maminky líto.
Ten den večer se mi zdálo, že mám prsa nějak plnější než obvykle. Protože Helenka pila nepravidelně, tak jsem si říkala, že se to asi chystá vysosat přes noc, a moc jsem si toho nevšímala. V noci ale začalo být ouvej – i když Helenka pila standardních nočních 15 minut, úleva nepřicházela, navíc jsem ji chudinku prosila, aby si cucla i z druhého prsu, protože byl jak meloun. Když jsem se probudila ráno, měla jsem prsa nalitá skoro jako v porodnici. Chudák Helenka vůbec nestíhala odpíjet. Zoufale jsem psala Janě, co mám dělat – odsávat, neodsávat... Její rada byla, ať odsaju to, co překáží, a nechám to, ať se to upraví samo. Trochu jsem se bála, že když začnu odstříkávat, budu chodit další rok jako pojízdná mlékárna, a vsadila jsem na to, že se to dá do kupy samo. Naštěstí po pár dnech moje prsa pochopily, že nemusí tvořit mléko i pro Mirečka, a vrátily se do normálu.
Psychika hraje v kojení obrovskou roli. Helence jsou tři měsíce, kojení si moc užíváme, a plánuju ji kojit minimálně do roku a půl. A doufám, že tou dobou už bude na cestě Helenčin bratříček nebo sestřička.
Přeju vám všem krásné chvíle při kojení vašich sluníček :-) Zita
24.
Před 10 lety to byl marný boj + pokračování s dalším dítětem
23. 10. 2007
V únoru 1996 se mi narodila krásná a zdravá holčička, po porodu mi jí přinesly na přisátí a za dvě hodiny na pokoj, kde zbytek dne a noc vlastně prospala. Snažila jsem se jí přikládat, malá se přisála ale za chvíli zase spala. Další den jsem se opět pokoušela dcerku začít kojit, ale mléko se mi skoro netvořilo, jak strašný je to pocit, když vidíte vedle sebe ležet na posteli mladou dívku a ta měla mléka že nevěděla, co s ním. Od té chvíle jsem se vlastně nevyspala, vyčerpaná a s pocitem totální marnosti jsem v noci žádala sestry o dokrmení. Samozřejmě dostala flašku nejdříve s glukózou a feminarem. Pořád jsem si říkala až budu mít doma klid rozkojím se, trápily jsme se obě doma, trvalo strašně dlouho než malá něco vypila a když mě viděla dětská lékařka, řekla mi trápíte sebe i malou,jen podotknu, že k oné lékařce dávno nechodíme. Pořád jsem se snažila kojit, ikdyž jsem malé dávala feminar, jelikož sem byla prvorodička, myslela jsem si, že prostě doktorka má pravdu a vyrovnávala se s tím, že kojit nebudu …V poradně mi bylo doporučeno změnte i stravu,feminar není dobrý a tak jsem hloupá přešla na jinou značku a začaly takové peripetie s trávením, průjmy a bolestí bříška, že to nepřeji ani nepříteli. Až později jsem se dozvěděla, že maličkému miminku změnit UM je ta největší chyba, neboť se trávicí trak neumí rychle přizpůsobit! Tehdy jsme mohli dávat pouze přípravek se sníženým obsahem laktózy,který byl v té době asi 3krát dražší než běžná UM.Absovovali jsme i vyšetření na alergii na kravské mléko a vše díky zmíněné paní doktorce, ke keré bych již nikdy nešla! Takže jsem kojení nezažila,vzdala jsem to pod tíhou únavy a stresu. Jsem te´d momentálně tehotná,po dlouhlých letech a šťastná a taky odhodlaná kojit!!!!A budu se snažit jako ty ženy, co sem psaly, ráda se pak podělím o své zkušenosti s druhým dítětem. Obavy mám stále, ale budu se snažit z celých sil a dám na vlastní instinkt. Zdravím JH
Narodila se mi v červnu druhá dcera, Zuzanka vážila 4,10kg a byla pořád hladová a já si říkala jak krásně mě rozkojí. Jenže se mi v porodnici opět nedělalo mlíko a doma jsem byla docela zoufalá, jelikož jsem dokrmovala a přes časté přikládání malá tahala málo a nebo spala. Díky Jiřince, která mi odpověděla hned na můj prosebný email jsem se nevzdávala a pořád přikládala malou a musím říct, že ikdyž jsem celou dobu 4 měsíců přikrmovala tak jsem také kojila,ikdyž mléka jsem neměla tolik asi jako jiné maminky. Pro mě je to ale velký úspěch, protože první dcerku jsem nekojila vůbec. Chci všem maminkám napsat, že se opravdu může stát že ony budou patřit do té skupiny maminek, které prostě i přes veškerou snahu mají mlíka málo a nebo vůbec, aby se netrápily. Nejsou o nic horší maminky než ty, co kojí. Jenže hormony po porodu pracují a výčitky jsou velké. Pila jsem pocelou dobu i bylinky,které podporují laktaci a které doporučuje Ing. Janča podle alternativní medicíny a to je Andělika Lékařská,Kořen Hořec a nebo Anýz+kmín+fenykl/ve stejném poměru/. Dále je doporučeno jíst dušenou mrkev.Čaje se pijí mírně teplé, vyluhované 15minut 2krát 3 krát denně. Je to šíleně hořké,ale opravdu to pomáhá!Píšu to ,protože tyto bylinky jsem našla jen v knížkách od pana Janči nikde jinde. Samozřejme můžete pít i meltu. Snad to některé mamince příjde vhod.
Takže kojila jsem 4 měsíce s dokrmem,ale jsem na sebe pyšná i přes to,že to nebylo jen samé kojení a že mi mlíčko brzy došlo.,Ještě chci maminkám říct a poradit,aby nebyly rozčerované jako já ve svitavské porodnici, hlídejte si,jaký dokrm vám sestra dává v porodnici-pokud taková situace nastane! Malá dostala jako první dokrm pasterizované mateřské mléko, ale další dokrmy byly umělá výživa a nikdo mi to nesdělil až při propuštění z porodnice domů. Vím,že jinde se maminek ptají a musí podepsat souhlas. např. v Litomyšli. Z tohoto důvodu si to hlídejte. Dnes je nám 8 měsíců, malá je zdravá a to je nejdůležitější. Držím všem pěstičky.
25.
Tandemové kojení
10. 11. 2007
Milé maminky,
chtěla bych jen povzbudit maminky,které se rozhodly kojit své děti současně,že to opravdu jde.
S naší první dcerou Alenkou jsem od začátku neměla s kojením vůbec žádné problémy.Pila dobře,zpočátku klidně po hodině,přesto jsem neměla ragády,jak mě strašily sestry v porodnici.Vznik ragád je skutečně o technice kojení,ne o délce a četnosti.
Když bylo malé 16 měsíců,zatoužili jsme po dalším miminku,jen jsme si říkali,zda to vyjde,když ještě kojím po každém jídle.Vyšlo to hned první měsíc.Nenechala jsem se přesvědčit,ať hned přestanu kojit a kojila jsem dál,před porodem ještě 2krát denně.Druhá dcerka Pavlínka se narodila ve 40tt.,takže žádný předčasný porod.Večer jsem Alenku ještě nakojila a o půlnoci se Pája narodila.Porod byl bez problémů,jen se sestry smály,že ještě nezažily,aby na porodním sále při prvním přiložení teklo miminku mléko po bradě.
Když jsme po 4dnech přišly domů,tak Alenka mléko nechtěla,ale po 2dnech už ho chtěla alespoň ochutnat,no a pak dopíjela prso po každém kojení,taková přirozená odsávačka.Pár měsíců pak měla každá svoje prso.Postupně chtěla Alenka míň a míň,většinou jen po obědě před usnutím a ve 3letech se sama odstavila.Pavlínku jsem pak kojila do jejích 3let a také najednou už sama nechtěla.Manžel je alergik,takže proto jsem byla i rozhodnutá kojit co nejdéle.
Nebudu ale nikomu nalhávat,že to bylo jen super.Byla jsem pak dost unavená a navíc jsem neměla podporu v rodině.Hlášky typu:"No ty jsi ostuda,taková velká a ještě piješ od maminky?!",ty mě teda vždy nadzvedly.
Ale kdo má tu možnost takto kojit,tak ať to alespoň zkusí.Určitě to stojí za to.Holky na sebe nikdy nežárlily a byly daleko méně nemocné než děti v okolí.
Mějte se krásně!Dana
26.
Jak si kojení užít i neužít
24. 11. 2007
Jsem maminkou dvou holčiček, první má už 3 a čtvrt roku a ta druhá půl roku. U první holčičky jsem jako správně naštudovaná a sečtělá matka, začala kojit, šlo to celkem dobře, malá se přisávala, problém byl, že se kojila i třičtvrtě hodiny, sama jsem to jako problém neviděla,ovšem mému okolí se to moc nezdálo, ani moc nepřibírala, zato rostla do délky, po tatínkovi, a to se okolí taky nezdálo(hlavně i to, že nevydrží přesně 3 hodiny být nakrmena, za 3 měs. přibrala jen 1 kg). Všechny zkušené matky radily a radily a čekaly, co udělám, samozřejmě mě jedna z nich psychicky donutila k příkrmům UM(dnes to vidím, že jsem byla pěkně hloupá), tady začaly naše velké patálie, malá to v pohodě vypila, ale objevily se u ní velké bolesti bříška, už se vůbec nechtěla přisát, jak plakala. Když už se to táhlo druhý týden, zašly jsme k lékaři na výtěr, zjistili nám přemnožení bakterie ecolli, dostaly jsme kapky Hylak a přeléčilo se to, jenže malá byla tak vystresovaná, že už prso nemohla ani vidět a naučila se pít už jen z lahve. Poté jsem se dozvěděla, že to mohlo být i z toho umělého mléka, že už takové případy byly. Tak skončilo naše kojení u starší dcery. Ovšem když se nám narodila naše druhá holčička, ničím jsem se nestresovala, buď se jí bude chtít kojit nebo nebude. A hlavně! Už jsem neposlouchala ničí rady a řídila se sama sebou, svým mateřským instinktem. Kojíme se, kdy chceme, i po hodině, po dvou, tři hodiny skoro nevydrží, je pořád hladová a prso je to jediné, co jí, uklidní, prostě si to teď opravdu užívám, a jsem více klidná, i to dítě to pozná, pořád se na sebe smějeme, no není nic krásnějšího než spokojené usměvavé mimi, i když se ve dne i v noci krmí stále co 2 hod. Zítra jí bude 6 měsíců, má krásných 70cm a 8kg(porod. míry 3,73 a 51cm).
27.
Jak jsme bohužel nekojily
9. 12. 2007
Poprvé jsem otěhotněla až ve 44 letech a to přirozenou cestou. I přes vyskoký věk těhotenství probíhalo úžasně, neměla jsme žádné problémy, byla jsem pyšná na své krásné bříško, úspěšně jsem absolvovala i amniocentézu a pak už jsme se těšili na holčičku. Přibrala jsme ukázkově 8 kilo, neměla ani vysoký tlak ani těhotenskou cukrovku, se kterou mne strašili kvůli věku. Postupně s roustoucím bříškem jsem podle měsíců těhotenství studovala na internetu veškeré dostupné informace o vyvíjejícím se miminku. I přesto, že jsem již byla na mateřské dovolené, jsem jezdila do práce , pracovala na zahrádce a užívala si. Naše Anetka se narodila o tři týdny dříve, detaily porodu stále vidím před sebou jako ve filmu, že nebylo vše, tak jak mělo... ale to patří do jiných příběhů. Každopádně maličká se narodila zdravá, Ag.skore 10/10/10. Po porodu mi ji přiložili, nechytla se a ani sestřička se moc nesnažila jí pomoci. prý je malá unavená porodem (druhá doba porodní trvala jen 15 minut !?), tak ji odnesli. Bohužel jsem neporodila placentu, tak jsem musela pod narkozu a maličkou mi přinesli až druhý den cca po 14 hodinách s otázkou, jestli si troufnu ji opatrovat. Tak jsem odpověděla, že nevím, ten pohrdavý pohled sestřičky si dodnes pamatuji. Po příchodu ze sprchy jsem omdlela, tak mi malou zase nedali. K prvnímu kojení mi ji dali cca po 24 hodinách, malá se nechytala, neustále usínala, tak mi ji odnesli, že je nalokaná plodové vody, tak má z čeho brát. Tak to trvalo dva dny, všem sestřičkám, jak si měnily službu, jsem říkala, aby mi s tím pomohly, každá říkala, no jo, ona se nechytá a tím to pro ně končilo. Byla doba dovolených, personálu málo, navíc porodnice před stěhováním do nového areálu... Pak jsme dostaly žloutenku a musela Anetka pod světýlko a to třikrát.Ňikdo mi neporadil, že si mám prsa masírovat, odstříkávat a pod. Bylo jim to jedno. Ač byly prsa velké a nalité, malá je nechtěla, neustále spinkala a nedala se probudit. Tak začaly příkrmy a to injekční stříkačkou přes prst. Těch pár kapek mléka, co jsem odstříkala, jsme ji dávala do stříkačky. Po 7 dnech nás pustili domů. Stále se malá nechytala, ale moc jsem věřila, že se rozkojíme, pořídili jsme elektrickou odsávačku, volala jsme i laktační poradkyniy. Bohužel za dva dny jsme musela na revizi, protože mi nechali v děloze kus placenty a malá se mnou, protože ji doma nikdo neuměl nakrmit přes stříkačku a já pořád věřila, že se rozkojíme. Na pokoj nás dali k ženám, které čekaly na gynekologické operace, takže jsem neměla k dispozici pro malou vůbec nic a mezi "kojením" mi ji odnášeli. Jednou mi ji přinesli i pěkně pokakanou, plačící, takhle se opravu krmit nedalo. Po narkoze jsem opět omdlela, tak mi ji nenosili. Psychicky jsme na tom byla mizerně, na pokoji byly dvě ženy, které čekaly na "vyhánění" plodu, z důvodu jeho poškození. Za dva dny jsme šly domů. Já s odhodláním, že to prostě musíme promlomit. Stále jsem krmila přes stříkačku, odstříkávala (velmi málo, asi ty narkozy se mlíčku nelíbily), studovala všude možně, co s tím. Závěr byl takový, že jsme to přes stříkačku vydržely 3 týdny a pak jsme přešly ke 100 % UM z lahvičky. Proplakala jsem spoustu nocí nad svojí neschopností, Anetce jsou dneska 4 měsíce a mne stále trápí, že se nám nepodařilo kojit. Možná, kdybych se lépe připravila (teoreticky), lépe bychom to zvládly Až dnes, když mám víc času na internet, vidím, jak je nutné být důsledný, jak na sebe, tak na sestřičky v nemocnici a trvat si na svém, nenechat se odbýt.Proto všechny maminky vydržte, vydržte a hlavně, si to vše udělejte tak, jak to cítíte.
28.
Haniččina cesta ke spokojenému bříšku
11. 12. 2007
Dcera se narodila po vyvolání a po dlouhém 36 hodinovém porodu 4.1.2007.
Porodní asistentka mi jí skoušela přiložit hned po porodu, ale dcera se vůbec nepřisála. Od porodu měla velmi silnou žloutenku tak musela prodělávat fototerapii takže jsem jí u sebe neměla. Vždy když mi jí donesli na kojení tak mi jí dětská sestřička přiložila jenže dcera byla strašně spavá a tak moc nepila. Pořád hubla a tak nás dětské sestřičky pořád u kojení hlídali. Nakonec se nechtěla přisávat vůbec. Sama jsem nakonec zjistila že jí nevyhovujou předepsané polohy při kojení. Našli jsme si svojí polohu a krásně se začala přisávat i pít. Nakonec jsme po 7 dnech konečně šli z porodnice domů, sice dcera zhubla 600g ale kojení nám už šlo. I když to doma také nebylo ružové dcera strašně trpěla na prdíky takže jsem první 3 měsíce spala asi 3 hodiny denně, ale vydržela jsem a kojím do teď a to už budeme slavit první narozeniny. Kojení bych za nic na světe nevyměnila. Čas strávený při kojení je jen můj a dcery a to nám nemůže nikdo vzít. Díky problémům při začátku jsem se rozhodla že budu studovat na laktační poradkyni abych mohla své skušenosti předávat dál a pomáhat maminkám které chtějí dát svím dětem to nej.
29.
Jak jsem vyléčila zničené bradavky
18. 12. 2007
Vím, že na vaše stránky se obrací velké množství maminek a tak je možné, že by některé z nich mohla moje zkušenost pomoci.
Mám 6ti měsíční holčičku. Od porodu jsme řešily jeden problém s kojením za druhým. Začalo to tím, že se mi nechtělo spouštět mléko. Vždycky jsem měla pocit, že moje prsa jsou „o krok pozadu“. Když jsem měla mít mléko, měla jsem jen mlezivo, když jsem měla nakojit 50ml, nakojila jsem jen 20ml, když jsem měla nakojit 90ml, nakojila jsem jen 50ml….
V porodnici mi na spuštění laktace radili mít malou neustále přiloženou k prsu a prsy střídat…… což mělo za následek, že jsem po příchodu z porodnice sice kojila, ale měla jsem opravdu totálně zničené bradavky.
(podotýkám, že podle sestřiček z šestinedělí jsme přikládaly k prsu bez chyby). Prsy byly jakoby celé sedřené a každé přiložení k prsu pro mě bylo živým utrpením a občas se neobešlo bez ukápnuté slzičky. Asi ve 3 týdnu jsem prodělala zánět prsu. Průběžně jsem zkoušela snad vše, co je doporučováno na vyléčení bradavek (Bepanthen, Calcium pantothenicum, hydrogelové polštářky Chicco , genciánku…) bohužel výsledek žádný. Dotek čehokoliv na bradavku – tričko, podprsenka, vložka do podprsenky – byl nepříjemný, mnohdy až nesnesitelný. Zkoušela jsem dokonce i 3 dny střídavě každé prso jen odsávat, abych dala příležitost bradavkám se zatáhnout. Ani to nepomohlo. Moje gynekoložka i dětská lékařka se shodly na tom, že takové defekty na bradavkách ještě neviděly a naděje na vyléčení mi dávaly jen v případě, že přestanu kojit. Nevzdala jsem to, hledala další možnosti léčby a nakonec mi v brněnské nemocnici (Bohunice) byly doporučeny polštářky TenderWet pro mokrou terapii (http://cz.hartmann.info/CZ/78521.htm). Zabralo to a asi do 14 dnů jsem měla bradavky zhojené! Dodnes kojím (ikdyž teď už začínáme s příkrmyJ), odbouraly jsme i kloboučky, které jsem v průběhu bolestného kojení začala používat. Jsem ráda, že jsem ten zdánlivě předem prohraný boj vyhrála a kojení si užívám. Pokud moje zkušenost pomůže některé z maminek, budu jen ráda.
Takže doplňuji informaci.
Polštářky se dají koupit volně v lékárně v různých baleních. Já jsem měla balení po 8ks (tam se cena pohybuje cca okolo 600,-Kč za balení).. viz. například
http://www.ilekarnik.cz/p/kompres-tenderwet-duo-krytiroztok-stpr55cm8ks.html
Jsou různé průměry, mě vyhovoval průměr 5,5cm. Důležité je, aby to bylo opravdu balení s názvem TenderWet DUO (ty totiž
obsahují velmi důležitý roztok). Pokud to není DUO, tak je to jen bez roztoku. Předepsat to může i praktický lékař, pak by měl být doplatek asi cca 100-200Kč (to je třeba ověřit).
Používání je jednoduché. Každý polštářek je sterilně balený v takové nízké kádince, takže se rozdělá toto sterilní balení a do té kádinky se naleje přiložený roztok. Polštářek ho během 30vteřin nasaje a pak se jen přiloží na bradavku. Já jsem pak na to ještě dávala prsní vložku. Jeden polštářek jsem používala asi jeden den. Polštářek jednak pomocí roztoku hojí ránu a na druhou stranu má absorpční vlastnost, takže "nasává" odkapávající mléko. Pokud je mléka moc, tak pak je dobré mít přes to ještě prsní vložku. První dny jsem měnila asi po 12h, druhý týden pak už jen jeden polštářek denně. Během prvního týdne moc velké změny nebyly, jen to bylo příjemné a mohla jsem nosit normální oblečení bez bolestí. Druhý týden nastal významný pokrok a bradavky se začaly zatahovat. Myslím, že kdybych s tím začala dříve než
cca ve 3 měsíci, tak by to mohlo zabrat i rychleji.
30.
I nám se to nakonec podařilo
21. 12. 2007
Na konci srpna se nám předčasně narodila dcera (narozena 35+1tt). Porodní váhu měla přesto krásnou - 2700g a měřila 47 cm. Jako těhotná jsem byla zvyklá studovat, co mne a miminko uvnitř bříška čeká v následujích týdnech. Bohužel jsem nebyla připravena na to, že mi o měsíc dříve odteče plodová voda, takže jsem porod měla přečtený jen jednou, a co s miminkem v šestinedělí, jak s kojením apod. jsem vůbec netušila (poslední lekce předporodního kurzu týkající se šestinedělí a kojení proběhla, když naše holčička měla 1 den ). Jediné, co jsem věděla, bylo, že chci kojit, pro dítě je to to nejlepší a ruku na srdce, nedokázala jsem si představit, jak vyvařuji ty flašky, ono vytáhnout prso je opravdu o moc jednodušší.
Malou mi po porodu dali na chvilinku na břicho a okamžitě odnášeli na zahřívání (přece jen byla klasifikována jako lehce nedonošený novorozenec). K prsu mi ji sestra z novorozeneckého přišla na pokoj přiložit po 4 hodinách. Malá spokojeně spala a moje prso ji absolutně nezajímalo.
Nechali mě přes noc odpočinout po porodu (malá se narodila v 15:22, na pokoj šestinedělí mne zavezli kolem 17:45). Stejně jsem se moc nevyspala, druhá maminka tam měla na noc svoje miminko a já se pořád budila, když mimi vydalo jakýkoliv zvuk (asi jsem už byla nastavená na své mimi, až mi ho přivezou). O půl šesté ráno mi sestra přinesla zabalené miminko, dala mi ho k prsu, drapla moji bradavku (au au) a dala ji malé do pusinky. Malá trošku posála a spinkala dál. Bylo mi řečeno, že mám zkoušet dále, a že přijde sestra, která mě poučí, co s miminkem. A se slovy, že mám tu bradavku dobrou, že neví, co se jim včera nezdálo, odešla. Neřekla jsem, že den předtím mi ji zkoušeli přikládat k druhému prsu. Ale už během těhotenství se mi zdálo divné, že nemám erektivní bradavky, jak píšou v chytrých knihách. Sestra přišla za dvě hodiny (to už mě přestalo bavit malou pořád přikládat - ona moje prso stejně měla na háku - po hodině jsem ji dala do postýlky). A v tu chvíli začal náš boj s kojením. Malá pořád spala a nechtěla se mi na kojení budit, ať jsem dělala, co jsem chtěla. Bylo mi řečeno, že předčasně narozené děti jsou spavé. A když už řvala, přišla sestra, ptala jsem se jí, jestli jí mám ještě dávat glukózku, když ublinkla, tak mi řekla, že ne a prý proč ji nosím. Když jsem řekla, že křičí, tak řekla, že ji mám nechat vykřičet, že mně by se taky nelíbilo, kdybych 24 hodin nemohla mluvit. A za chvíli přišla a strčila jí dudlík (to jí byly dva dny). Po dvou dnech trápení a hubnutí se malá konečně pořádně přisála (v tu chvíli se mi asi začala zavinovat děloha, protože na mě přišly zase kontrakce - ony nepříjemné menstruační). Bohužel u malé zjistili žloutenku. Nic strašného, ale protože byla nedonošená, muselo se to u ní řešit jako by to byla těžší forma (tak nějak mi to vysvětlila paní doktorka). Takže mi ji na noc vzali pod světlo a ráno se mimi zase nebylo schopno přisát (dokrmovali ji na novorozeneckém, což je samozřejmě v pořádku, ale asi flaškou, což by se nemělo. Ovšem neviděla jsem, tak se můžu jen domýšlet). Další den (každý den miminku brali krev, malá byla teda pěkně rozpíchaná) mi začali mimi nosit co tři hodiny (tři hodiny na světle, tři hodiny u mně). A malá pořád hubla. Čtvrtý den se mi nalila prsa (to byla bolest), půjčila jsem si od sester odsávačku (hnusná babynova), odsála 40 ml (víc mi to opravdu s tou odsávačkou nešlo) a mlíko hrdě odnesla na novorozenecké, aby sestry mohly malou přikrmit mým mlékem. Sestra se jen podívala na skleničku, ve které jsem nesla své mlíko a podotkla, že asi moc mlíka nemám. Když mi ráno malou přinesli, vůbec se nedokázala přisát. Mojí psychice nepřidávalo, že vedle mne byla maminka, jejíž holčička krásně papala a nádherně přibývala na váze. Od jiných maminek jsem se dozvěděla o kloboučcích, tak jsem si pro jeden zašla na sesternu. Byl teda docela strašný, sestra sama mi poradila, ať si koupím kloboučky od Medely, že ty jsou perfektní. Zatím jsem zkoušela kojit přes latexové kloboučky, malá se někdy chytla a někdy ne. Mezitím mi z pokoje odešla maminka a přišla další a samozřemě taky neměla žádné problémy s kojením. Občas mi sestry přinesly moje ječící mimi, které jsem nesměla rozbalit, protože si potřebovaly převážit, kolik snědla. Ječící miminko se samozřejmě vůbec nechytlo, bradavku, resp. klobouček pořád pouštělo a ječelo dál. Nebo mi přinesly najezené miminko, což mi neřekly, já se marně snažila přikládat, a teprve, když si řádně odblinkla, mi došlo, že asi bude najezená. Konečně mi můj muž přinesl kloboučky od Medely instruován, ať koupí velikost S i L, ať si je vyzkouším obě. Vzhledem k mini pusince našeho drobečka, jsme používaly vel. S. Malou mi konečně nechali přes noc, s tím, že když mi přibere, tak nás budou moci pozítří pustit domů (po osvětlování kvůli žloutence se může propouštět až napozítří). Při prvním použití kloboučku od Medely malá vypila 40ml, což odpovídalo stáří miminka. Byla jsem strašně šťastná. Ovšem každé další kojení už bylo jen 20 ml. Malou jsem poctivě v noci budila, což šlo jen tím, že jsem ji totálně svlékla a přebalila. Ráno při vizitě měla malá 10 gramů navíc. Sice nic moc, ale aspoň něco. Ovšem postoj sestry, která doktorce řekla, že je to stejné jako den předtím, mě pěkně dopálil. Začala jsem se bránit, že malá přibrala, na což sestra řekla - vždyť je to jen jedno deko. Ovšem paní doktorce by deko stačilo, ale malá byla zase nějaká žlutá, takže zase brali krev a zase mi ji vzali pod světlo. A zase začal koloběh tři hodiny u mě, tři hodiny pod světlem. Tohle jsem v nemocnici pěkně obrečela (ne, že by to byl první brekot, už když mi ji vzali pod světlo poprvé, tak jsem ronila slzy), vím samozřejmě, že to bylo pro mimi nejlepší, ale už jsem byla nastavená, že půjdeme domů. Další maminka odešla z porodnice a přišla další, tentokrát taky s předčasně narozeným mimi. Malou mi konečně nechali a přes noc jsem zase poctivě kojila. Ráno jsem si ji dala na váhu a malá měla jen 2,46 kg. To už jsem pomalu nabírala, protože mi bylo jasné, že nás nepustí, a že asi malá dostane flašku. Ovšem ještě nás čekalo před vizitou pár kojení a na vizitě měla malá 2,51 kg (což bylo o 1 deka více, než den předtím). Takže hurá domů (byl pátek) a v pondělí na převážení do nemocnice. Ještě poslední instrukce paní doktorky - kojit 10x denně, nečekat, až se mimi vzbudí, protože by se mi taky nemuselo probudit vůbec (předčasně narozená + žloutenka = nadměrně spavé mimi - ach, kdepak ty časy jsou ). Manžel si nás odpoledne vyzvedl v nemocnici a doma nastal maraton. Už tam nebyla žádná sestra, žádná doktorka, která by poradila, teď jsme museli sami. Díky za manžela, který opravdu hodně pomáhal. Kojit jsem uměla jen vleže a s kloboučkem. Hned první den samozřejmě přišla moje mamka, rodiče manžela a jeho sestra. Já byla akorát strašně vyčerpaná, ještě přece jen ne úplně zahojená ... A večer se stavili kamarádi podívat na malou a v tu chvíli začal maraton, malá pořád ječela a klid byl jen u prsa. Nevěděla jsem, jestli se pořádně najedla, neměla jsem si ji jak převážit. Před odchodem z nemocnice mi malá vypila 30ml, na což mi sestra řekla, že má vypít 80ml. V sobotu opět přišla moje mamka (i s oběděm, o tohle jsem se naštěstí vůbec nemusela starat, to už bych nezvládla) a rodiče manžela. To už jsem se sesypala a brečela, že jsem špatná matka, že nedokážu dát svému dítěti ani najíst a že mi malá přes víkend může i umřít, když na převážení jdeme až v pondělí (ať žije psychika šestinedělky, a taky obrovská propaganda kojení, která opravdu někdy maminky nutí myslet si, že flaška rovná se špatná matka).
V pondělí jsme jeli do nemocnice - malá přibrala za víkend 50 gramů - hodnocení sestry: to je nějak málo. Já měla radost, že nezhubla a naštěstí tam byla suprová paní doktorka, která řekla, ať to nevzdávám, že to rozkojím, přikrmování je zbytečné, podstatné je, že malá nehubne, ale přibírá, i když zatím málo. Mimochodem jsem se zapomněla zmínit, že poté, co malá vykadila všechnu smolku pak 8 dní neměla stolici (a to jí bylo nějakých 10 dnů). Z toho jsem taky měla noční můry, ale dr. mi řekla, že tam měli miminko, která nemělo stolici 21 dnů a bylo naprosto v pořádku. Ve středu jsme šly na kontrolu k pediatričce, malá od pondělka přibrala jen 10 gramů - opět. Ale nakonec se to přece jen povedlo! Týden na to, měla malá navíc 180 gramů, další týden 330 gramů. Pravda, pořádaly jsme kojící maratony - kojila jsem i dvě hodiny (po odbrknutí se malá dožadovala zase) a malá blinkala o sto šest (mimochodem blije dodnes), ale na vše jsme si zvykly. V osmi týdnech jsme odbouraly kloboučky a naučily se kojit i v sedě, tak nějak ráz na ráz. Byla jsem se s malou podívat na kamarády v práci a jí nezbývalo nic jiného, než si vzít bradavku, protože klobouček se mi nechtělo vytahovat (samozřejmě jsme to bez kloboučku zkoušely i předtím, ale nějak se nedařilo). Jedinou nevýhodou je, že odbouráním kloboučku jsme odbouraly taky dudlík, dneska mi ho malá nevezme. Když se jí ho snažím přidržet, tak ji akorát natáhne a poblije se. Já bych teda měla raději dudlík, než její ručičky v pusince
A dneska - malá má 16 týdnů, váží 6,39 kg a měří kolem 61 cm (jen orientačně, mě se už nevleze do dupaček vel. 68, ale sestřička s mou pomocí naměřila jen 61 cm, asi jsem špatně pomáhala .
Naše malá sice dosáhla porodní váhy sice po 19 dnech od porodu, ale dneska je pěkný cvalda a navíc, to kojení je opravdu krásné. Dneska se na mě malá od prsu culí, je to opravdu nádhera. Kojíme sice nekdy i po hodině a půl, ale v noci už vydrží někdy i šest hodin.
Takže kojení zdar!
31.
Vyhráli jsme boj o život i o kojení
2. 1. 2008
Chtěla bych se o svůj příběh ohledně kojení podělit s jinýma maminkama.Honzík se narodil v 33.týdnu, 51 hodin po odtoku plodové vody, kdy jsem byla na kapačkách a dostávala kortikoidy, aby se vyvinuly plíce.Syna jsem po porodu viděla jen krátce v zavinovačce, když jsem se za ním šla podívat 5 h po porodu, tak mě k němu nepustili, že si musím počkat na doktorku, v tu chvíli mi došlo, že je něco špatně, za hodinu na to jsem ho viděla na ventilátoru s těžkou sepsí(hodnoty měl 19 000-35 000,norma je 10), 12 hod po porodu byl převezen v kritickém stavu do ČB, vnitřně jsem se s ním loučila, byly to těžké chvíle, nikdo nevěřil, že to zvládne.Saturaci měl 35%. Pak mu v ČB diagnostikovali prenatální fetální cirkulaci, plíce měl jako ve 30.týdnu, antibiotika nezabírala, až pak výměna krve se začal jeho zdravotní stav stabilizovat, byl na ventilátoru s oxidem dusným na rozšíření plicních sklípků.4.den po porodu jsem jela za ním, byl samá hadička,ventilátor, ale žil. Poprvé jsme klokanili 9 dní po porodu.Mlíko se mi ne a ne spustit, chodila jsem do horké sprchy, nahřívala prsa, odsávala el.odsávačkou zapůjčenou v nemocnici min1 hod výsledek 5ml, byla jsem zoufalá, vzeklá, že nemám pro něj mlíčko, prsa odřené stroupky na nich jak struhadla a pak se to zlomilo, několik dní takto drastického a bolestivého odsávání se vyplatilo.Poprvé jsme syna přikládali k prsu , když mu byly 3 týdny a to ještě s kyslíkovou maskou, 3 dny nic nevypil..tedy jednou 4ml, dokrmován byl sondičkou. Z nemocnice jsme šli po měsíci s váhou 2240g(porodní byla 1950),doma se pak rozpil, bohužel jen z jednoho prsu, teď mu je půl roku a váží 6,20kg. V té době mi hodně psychicky pomohl personál v ČB, nikdo nepochyboval, že se nerozkojím,že moje miminko to zvládne a tím mě podpořili ale i jiné maminky, které měly svá nedonošeňátka ještě dříve narozená i skoro 4 měsíce před termínem a mlíčko měly a odstříkávaly 3 měsíce, než přiložily miminko k prsu. Je to hodně o přístupu personálu v nemocnicích, zda bude maminka kojit či ne, psychika je mocná.
Jsem spíše optimista a za půl roku jsem si vybavila spíš ty lepší věci, až pak jsem se rozpoměla, jaký to byl boj s kojením, ačkoliv já to brala jako výhru:o)v nemocnici jsem měla náběh na zánět prsa 39 teplota, zimnice v teplákovce pod peřinou, doporučili mi odstříkat v horké sprše, pak tvaroh a brufen, za 12 hod to odeznělo na tu dobu si sestřičky vzaly k sobě, abych měla klid, bylo to tím, že malinkej se přicucával často, ale téměř nic nevypil, den co nás propustili jsme jeli odpoledne na pohotovost, malinkej vdechnul mlíčko a dusil se lapal po dechu, měl relux a trpěl na mikrorespiraci, což se zvládlo pomocí Nutritonu(zahušťovalo to MM),kojila jsem i 45 min, chytil bradavku pak mu vyklouzla a tak několikrát.Prvního syna jsem kojila 16 měsíců, tady jsem ráda za každý den:o).Do třetího měsíce jsem měla deprese, bylo podezření na poškození mozku, ale když se na mě Honzík poprvé usmál, tak jsem věděla, že to nebude tak zlé.Zátím to vypadá, že je vše na dobré cestě.Slova chváli se krásně poslouchají, ale opravdu bych chtěla , aby to ostatní maminky motivovalo, jako mě motivovaly daleko smutnější příběhy, nejvíc příběh jedné maminky, která šla za svým miminkem dlouhou cestu vyšetření umělých oplodnění, pak rodila císařským řezem na konci 24.týdne, kdy jedno z miminek umřelo, druhé mělo krvácení do mozku, laktaci si udržela celé 3 měsíce, přes týden se pak učila miminko kojit, nešlo mu to, ale nevzdala to, neřešila, že může být postižený, byla ráda, že ho má a to vás pak tak nabíjí, že spoustu věcí přehodnotíte a říkáte si, že to musíte také zvládnout,že i případně postižené dítě vás potřebuje a že je to hlavně Vaše dítě. ČB si chválí hodně maminek, je tu osobní přístup, MUDr. Smrčka mi vysvětlil přímo u inkubátoru na co je ktrerá hadička a pak na sesterně pomocí skript vysvětlil co se vlastně stalo a co to může znamenat
P.S. Těch 51 hod mě udržovali, aby zabraly kortikoidy, dětská doktorka se divila, že se to nedělá po odtoku vody, kvůli infekcím.Tenkrát jsem měla vzek na sebe i na všechny kolem sebe, ale když se kouknu na Honzíka, tak už se tomu všemu jen usmívám, konec dobrý všechno dobré.
Všem maminkám přeji, aby se jim kojení dařilo a užívaly si ho.
32.
To pravé kojení po 2 měsících
27. 1. 2008
Můj syn se narodil ve 36+6 týdnu, byl pátek 4.5.2007, 12:08 minut. Porod proběhl rychle, bez komplikací. Románek vážil 3550g, měřil 50 cm, Apgar skóre 10,10,10 a i přesto mi po porodu nebyl k prsu přiložen, já se bohužel neozvala. Neochotná dětská sestra ho odnesla kvapem pryč se slovy, že ho musí dát zahřát. Měli naspěch, plno porodů, plné oddělení. Donesla mi ho až večerní služba kolem 19 hodiny s tím, že zkusíme malého přiložit. Po určitém boji se to podařilo, mléko jsem, ale ještě neměla. I přesto jsem malého přikládala celou noc co 2 hodiny. U malého se však začala rozvíjet žloutenka, začal být velmi spavý, o prso nejevil pražádný zájem a mléko také pořád nic. Po vzoru své spolubydlící jsem šla malému druhý den za sestřičkami pro příkrm, dostala jsem MM jiné maminky plus injekční stříkačku. Bylo to však utrpení malý spal a spal a hubl a hubl. Já pila čaje pro kojící matky, jedla tuny mléčných výrobků a brečela, že nebudu mít nikdy mléko. Nakonec se přeci jen, asi třetí den, tvořit začalo. A já musela k sestřičkám na odsávání elektrickou odsávačkou, byly překvapené kolik mléka mám. Když jsem tam chodila co dvě hodiny, aby se laktace dobře rozběhla, došla jim trpělivost a milosrdně mi půjčily ruční odsávačku na pokoj. Ani přes opakované zkoušení kojení přes klobouček to malému nešlo. Odsávala jsem tedy o sto šest. I když byl Románek celou dobu žlutý a spavý začali to řešit až v den našeho plánovaného propuštění, obrečela jsem to. Dostal fototerapii, dvě hodiny byl u mě a dvě hodiny pod světlem. Po té následoval koloběh odsávání, krmení a bohužel už lahví neboť stříkačkou to bylo zdlouhavé. Musela jsem ho nakrmit ihned po přinesení a pak ještě než mi ho znovu odnesly. Byl to boj malý spal a spal. Když byl pryč odstříkávala jsem a odstříkavala. Když se blížilo opět naše propuštění nechala jsem si koupit elektrickou odsávačku, je přeci jen rychlejší a pohodlnější. Propustili nás k mé velké radosti týden po porodu. Doma jsem zkoušela přikládat a i když malý krásně přibíral a žloutenka zmizela, vždy si jen z prsu cucl a usnul. Já tedy byla nucena odsávat a podávat mlíčko z lahve. Byla jsem zoufalá, připadalo mi, že nedělám nic jiného než odsávám. Za celou dobu odsávání mě však ani jednou nenapadlo, že bych přestala a dala malému mléko umělé. Jeho příprava by taky zabrala spoustu času a to ani nemluvím o finanční stránce a v neposlední řadě o všech výhodách MM. Už jsem ani nezkoušela přikládat malého k prsu, prostě jsem se smířila stím, že kojíme přes odsávačku. Jednoho krásného, slunečného dne, když byly malému dva měsíce a odpočíval v náručí na terase, začal mi cucat paži. Blesklo mi hlavou co kdybych ho zase zkusila přiložit a věřte nevěřte, povedlo se. Po dlouhých dvou měsících odsávání se malý přicucl a krásně a dlouze pil. Teď je malému osm a půl měsíce a kojíme doteď a doufám, že ještě dlouho kojit budeme. Musím přiznat, že moje bradavky taky nebyly nic moc, takové poloploché. I já brala kojení jako samozřejmost, nenapadlo mě pořídit si formovače bradavek, více nastudovat problematiku kojení... Tak jsem alespoň ponaučena pro příště.
33.
Já budu kojit! Nebo ne?
2. 2. 2008
Chlapeček se mi narodil vyvolaným porodem ve 39+3 tt. K prsu mi ho hned přiložili. V porodnici mi řekli, že když čtvrtý den po porodu přibere, tak půjdeme domů. A já chtěla, moc se snažila (říkali přikládat co 3 hodiny a já přikládala co 1,5 hodiny) a tak jsme šli.
Kojení mi připadalo samozřejmé asi do šestého dne po porodu. Jenže pak se mi začalo tvořít tolik mléka, že jsem byla naprosto zoufalá co s ním (určitě si někdo řekne - ta má štěstí, ale když se 10 x denně převlékáte a spotřebujete krabičku prsních vložek za den....). Tak tvrdá prsa bych nepřála nikomu. Můj manžel (děkuji mu tímto za to) i přes mé protesty, že je to drahé, šel a koupil elektrickou odsávačku. Super věc, moc mi pomohla, i psychicky. Tak snadné řešení, ale než já hloupá na něj přistoupila! Bála jsem se, že to bude bolet,že mi to nepůjde... První problém vyřešen.
Jenže můj chlapeček měl pevný stisk (podle laktační poradkyně, která u nás byla - syndrom bělavé bradavky) a já u každého kojení brečela, později přímo řvala bolestí. Nechtěla jsem kojit! A byla jsem rozhodnutá, že už nebudu! A tak manžel moje odstříkané mléko dával asi 4x po sobě z láhve (omlouvám se tím Jiřince, vím, že nesouhlasí, ale jinak to nešlo). To bylo miminko překvapené nebo přesněji vzteky bez sebe, že to neteče samo, ale musí se snažit. Já se mezitím dala dohromady, naučila jsem se tlačit na bradičku při silném stisku, aby povolil. Na první měsíc kojení opravdu nevzpomínám ráda.
Když už začalo být lépe, tak jsem dostala zánět do prsu. Teplota 39,7, bolest. Já nechtěla k doktorovi - takže - tvaroh, mražená zelenina, nahřívání...trvalo to 3 dny. Od té doby mám v tom prsu méně mléka.
Mému chlapečkovi jsou 4 měsíce a kousek a já výlučně kojím.
A i přes ty strašné začátky PŘÍŠTĚ JDU DO TOHO ZNOVU!
34.
Naše zkušenost s vodní a tříselnou kýlou - pláčem u kojení - snad by pomohla některým maminkám
7. 3. 2008
Syn se nam narodil 24.9.2007 cisarskym rezem. Chlapecek se narodil s vodni kylou, kterou v te dobe nebylo nutno resit (meli jsme doporucenou kontrolu okolo 3.mesice). Z porodnice jsme odchazeli plne kojici, dale jsme krasne pribyrali, dokonce okolo 2.mesice chlapecek spinkal celou noc. Pred koncem 3.mesice zacal ale najednou chlapecek u kojeni poplakavat a pil cim dal tim mene- doslo to az tak, ze po par douscich skoro vzdy silene kricel (byl to opravdu sileny rev). Vaha zustala na hodnotach z druheho mesice.
Nevedela jsem, co se deje- zkouseli jsme snad vsechno. Mela jsem obavy, ze ztracim mleko (v noci jsem kojila spici miminko-to bylo jedine bez place), jedla homeopatika na zvyseni laktace, peliskovali jsme, proste vse...Uz jsem mela strach i kamkoliv chodit, kazde kojeni jsem plakala zoufalstvim, bylo to strasne obdobi. Detska doktorka nam doporucila probiotika, bohuzel nic vic. Chlapecek pribyral opravdu malo, ale stale jsem bojovala, abychom nemuseli prikrmovat,ci se vzdat kojeni.
Na kontrole v Motole s vodni kylou nam bylo doporucena co nejdrive operace. To byla dalsi rana do me psychiky (nemluve o atopickem ekzemu, ktery u nas propukl ve velke mire a ja drzela a dosud drzim prisernou dietu). Byla jsem rozhodnuta, ze vydrzim bojovat do operace. Pobyt v nemocnici byl pro mne velkym ocistcem- hluboce smekam pred detmi a maminkami, ktere resily opravdu vazne nemoci.
Bylo pro mne obrovskym prekvapenim, kdyz po hladoveni pred a po operaci se nas chlapecek krasne napil a usnul, tak to pokracovalo kazde kojeni.....az do dnesni doby.
Na pooperacni kontrole nam doktor potvrdil, ze bylo mozne, ze mel nas chlapecek mozna spojenou vodni kylu s triselnou a proto tak strasny plac u jidla...mel velike bolesti (Jak ja ted lituji, ze jsem nevyhledala specialistu drive)
Tak to jsem vam chtela napsat- ze je mozne, ze u nekterych chlapecku muze byt problemem u kojeni i tento "zadrhel". Rada bych usetrila trapeni jinym maminkam, bylo to opravdu pekelne obdobi. Nyni si kojeni uzasne uzivam, chlapecek krasne prospiva, exem se nema zlepsil (i kdyz ne uplne zmizel). Je pro me neuveritelne krasny pocit, kdyz se po kojeni na me chlapecek spokojene usmeje a smeje se skoro cely den.
35.
Kojení už není bolení
8. 3. 2008
Napsáním svého příběhu o kojení chci poděkovat své dcerce, svému manželovi, Jiřince a všem maminkám z www.kojeni.net.
Dcerka přišla na svět 2 dny po termínu akutní sekcí, popisovat to nebudu z ohledem na budoucí maminky. Manžel, dobře informovaný o kojení, se dožadoval o přiložení dcerky k prsu co nejdříve, bylo mu řečeno času dost. Já jsem byla po epidurálu, ale psychicky úplně na dně, místo radosti jsem prožila šílený strach, že moje dcerka nepřežije nebo bude postižená. Jsem totiž „zdravotník“. První přiložení k prsu bylo asi po x hodinách a první věta sestry: „Vy máte velká prsa, držte prs od nosu dítěte, ať ho neudusíte“. Sestry mi malou nosily a sami ji přikládaly k prsu, já jsem jen bezradně koukala a nemohla se hnout, kojila jsem ji v leže na boku. Třetí den jsem dostala mléko, prsa se mi nalívaly jako konve. Malou jsem se snažila přikládat k prsu, ale nedařilo se mi to, řvala jako tur, tak sestra vždy přiběhla a nějak se jí to podařilo. Jedna dokonce říkala něco o fotbalové poloze, ale nějak to nešlo uskutečnit. Tak jsem kojila v tureckém sedu! To se celkem dařilo, ale já se pak nemohla ani hnout bolestí. Nakonec jsem dostala kloboučky, hurá...Šestý den jsem šla domů a malá měla více než porodní váhu.
Doma je doma. Řádně jsem uklidila, reorganizovala byt a prsa byly fuč. Kamarádka mi poradila, že si mám jít okamžitě lehnout a hodně pít. Mezitím manžel na internetu našel stránky Jiřinky. Kloboučky jsem tedy přestala používat. Bradavky mi do krve rozpraskaly, kojení mě nesnesitelně bolelo, takže jsem se vrátila ke kloboučkům. Kojení mě už bolelo i s kloboučkama, bradavky krvácely, dcerka mi připadala jako piraňa. Říkala jsem si jak jsem neschopná a že nikdy nebudu mít druhé dítě, abych ho nemusela kojit.
Po 14 dnech jsem dostala zimnici, bolely mě všechny klouby, osypala jsem se tak, že se mi pupence slily v něco příšerného. Diagnóza kožní lékařky zněla alergie a když kojím, tak mi nic nepředepíše. Můj stav se zhoršoval, nakonec mi pediatr poradil Fenistil 24, na kožní jsem jezdila každý týden, nejspíš jsem měla akutní kopřivku a alergii potravinovou kombinovanou se sluneční. Nesměla jsem se namáčet ve vodě, chodit na slunce, skoro nic jíst. Moc radostí mi nezbylo a k tomu to kojení. Konečně vzteky bez sebe jsem napsala Jiřince, že je kojení něco nesnesitelného. Manžel koupil UM a já začala studovat správnou techniku kojení, zjistila, že mám ploché bradavky. Mezitím mi odepsaly maminky a já dojetím brečela, moc mě všechny povzbudily a nakonec i Jiřinka. Kojení mě bolelo 2 měsíce kloboučky nekloboučky, nakonec jsem si koupila menší dle rady jedné z maminek a bylo trochu lepší. Nakonec jsem je odbourala, když byly malé 2 měsíce, ale byla to dlouhá cesta. Strašně jsem se bála bolesti, ale vadilo mi, že nemůžu kojit kdekoliv, z těch kloboučku mléko vytékalo bokem.
Nejdříve jsem měla za cíl, kojit 3 měsíce a teď nám bude rok. Kojení si užíváme, nechápu jak jsem to mohla nenávidět. Jsem už poučenější, rozdávám rady, ale jsem tolerantní k těm maminkám co nekojí, stačilo málo a byla jsem jednou z nich.
36.
Jak jsme to po prvním neúspěchu úspěšně zvládli
26. 3. 2008
Zdravím všechny maminky kojící a nekojící a ráda bych se s vámi podělila o svůj příběh.
Před 6,5 lety se mi narodilo první děťátko - chlapeček Míša a naše kojení, nebo spíše nekojení bylo pro mě opravdu noční můrou. Už v porodnici mi chlapečka přiložili k prsu až 2 hodiny po porodu. Nikdo mi nic nevysvětlil,Míšu mi prostě ,,šoupli" na poporodní pokoj a že ho mám zkusit kojit. Já jako prvorodička neinformovaná o jakémkoli přístupu ke kojení (v té době jsem neměla internet,přečetla jsem jen pár rad z časopisů) jsem tedy zkoušela malého přiložit.Samozřejmě se nechytil,prostě to nešlo,jen plakal a já z toho byla ,,na mrtvici". Po neúspěšném přiložení(asi hodinu) si pro něj přišla dětská sestra a když jsem jí řekla,že se nechytá vůbec,řekla jen,že teď si musím odpočinout po porodu a že mi jej donesou ráno na kojení v 6h.(Narodil se ve 20h.,odnesli jej asi kolem 23h.).Tak se taky stalo.Miminko mi donesli a já hned sestru poprosila,aby mi ukázala,jak vlastně správně kojit.Ta chytla bradavku mého prsu a silně(dost to bolelo) ji strčila do pusinky malému.Ten ale odmítal přisátí.Když to udělal asi popáté,sestra odešla s tím,že to musím zkoušet,což pro mě bylo i úlevou,protože způsob,jakým strkala bradavku do pusinky byl opravdu nesmírně bolestivý.Tak jsme to zkoušeli pořád a pořád.Míšu už jsem si nechala u sebe.Čekala jsem po dalších neúspěších,že se to zlepší,jak se prsa nalijí kolem 3-4 dne,ale ono nic,prostě z prsu pít nechtěl a já nevěděla,co dělat.Byla jsem nešťastná,kojit jsem moc chtěla,ale nebyl nikdo,kdo by mi poradil nebo pomohl.Asi 3x jsem zkoušela jít pro sestřičku na novorozenecké,aby mi poradila nebo pomohla,ale opakovalo se stále to samé...říkala,že to musím zkoušet a bradavky mu bolestivě (pro mě) cpala do pusinky.Pak jsem to vzdala a zkoušela sama. Jediné rady,které jsem se dočkala bylo to,že mi nakonec řekli,že mám špatné bradavky a musím používat kloboučky.Tak mi je manžel tedy donesl,ale zjistila jsem,že ani to nebude to pravé.
S tímto stavem kojené-nekojení mě propustili domů.Míša měl porodní váhu 3500g a při odchodu z porodnice 3200g. Doma mě čekalo peklo plné křiku mého miminka(zřejmě z hladu) mého pláče. Byla jsem zoufalá a snažila se střídavě kojit s kloboučkem,bez kloboučku(snažila jsem se bradavky povytáhnout před kojením) a dokonce jsem zkoušela i odstříkat mléko a podávat miminku z lahve.Ale pravděpodobně z toho stresu jsem nebyla schopná odstříkat ani 10 ml.Prsa se mi přestala nalívat a po třech týdnech našeho společného trápení jsem přešla na umělé mléko NAN 1,tehdy jedno z nejlepších na trhu. Najednou jakoby měla úplně jiné miminko. Můj chlapeček byl spokojený,začal dobře přibírat,já jsem byla konečně klidná,protože jsem věděla,že nebude trpět hladem a všechno bylo v pořádku. Bylo mi líto,že jej nemůžu kojit,ale říkala jsem si,že důležitější je spokojené a napapané miminko,co má klidnou maminku, než se trápit oba kvůli kojení.Míša mi prospíval a prospívá dobře i do teď.V září už půjde do školy a dělá nám jen radost.S jídlem už neměl od té doby problém,i když na to nevypadá....je hubeňour(120 cm a 19 kg).Ale podvyživený není.
A teĎ bych ještě ráda sdělila jednu věc maminkám,které tak stejně jako já zoufají u kojení...Nyní mám dalšího chlapečka Viktorka,kterému je 7 měsíců a do 6 měsíců byl PLNĚ KOJEN!!! Nyní dáváme příkrmy a kojíme už jen v noci. V těhotenství jsem používala formovače bradavek,abych neměla stejný problém s kojením. Přečetla jsem snad 100 stránek o kojení a jednou z největších pomocníků mi byla právě tato stránka o kojení.Jiřince za ni moc děkuji! Viktorka mi přiložili k prsu půl hodiny po porodu a chytil se bezvadně. Po tom,co jsem měla už všechno nastudováno,jsem věděla a věřila,že tentokrát kojené zvládnu na jedničku a taky že jo. I personál nemocnice byl tentokrát jaksi poučenější, zajímali se o to,jak kojím,chodili kontrolovat,povídali mi o kojení,odstříkávání,dostala jsem různé brožurky(mimochodem,rodila jsem ve stejné porodnici,jako prvního syna v Ostravě - Vítkovicích). Z porodnice jsem odcházela spokojená, Viktorek měl jen minimální váhový úbytek a teď prospívá nádherně...v 7 měsících má 9 kg,jinak celou dobu přibýval zhruba po 1 kg měsíčně.
Proto všechny maminky,které zoufáte to nedělejte. Jen tím stresujete sebe i miminko. Pokud se chytne a jde to,j je to jen dobře,ale nikde není psáno,že pokud vám kojení nepůjde a kojit nebudete,že jste špatné mámy! Vaše děťátko potřebuje hlavně lásku a náruč pohodové maminky!
A pokud kojení nejde teď,třeba půjde příště,nezáleží vždycky jen na vás,ale taky na miminku. Přeji všem pevné nervy,zdraví a hlavně hodné miminka a s nimi dny plné radosti a smíchu.
37.
Jak jsme synka rodili, pěkně ho pak kojili aneb Přístup ke kojení v motolské nemocnici a pátrání po diagnóze syndromu bělavé bra
2. 4. 2008
Zdravím všechny kojící i nekojící maminky i tatínky a děkuju všem, kteří se tady dělí o své trampoty i rady, Jiřince především. A podělím se také. V lednu se nám narodilo první dítko, syn Jáchym, narodil se zdravý a v termínu. Už během těhotenství jsem hltala informace, nejprve tedy o těhotenství, pak o porodu, méně už o šestinedělí a kojení. No vlastně... informací jsem měla dost, jen jsem nečekala, že to bude tak náročné a bolestivé – péče o miminko, hojení porodních poranění a kojení. Ale snad je to tak lepší, soustředit se na všechno pěkně postupně a nestresovat se z toho, co ještě přijde.
Absolvovali jsme i s nastávajícím tatínkem předporodní přípravu v Porodním domě U čápa a udělali si jasnou představu o tom, jak chceme přivést své dítko na svět – pěkně přirozeně v klidu a soukromí. Vybrali jsme si k tomu porodnici v Praze - Krči (preferovali jsme ÚPMD v Podolí, ale pozdě se odhodlali k registraci). Bohužel tu noc, co se porod rozběhl, nás v Krči pro plné šestinedělí odmítli přijmout a odklonili nás do Motola. Namísto klidu a soukromí jsme si tedy při dost silných a bolestivých kontrakcích užívali nejdříve vyšetřování a papírování v Krči, pak jízdy po neznámých koutech Prahy do neznámé porodnice, potom dalšího vyšetřování a papírování v Motole a nakonec hektického a nešetrně (lékařkou, ne porodní asistentkou) vedeného závěru porodu v „klasické“ porodní poloze na klasickém porodním sále a následně nepříjemného šití rozsáhlých poranění. Jediné, co na tom porodu zůstalo přirozeného, byly snad jen ty bolesti, jelikož jsem celou dobu statečně odmítala léky proti bolesti i na urychlení. Nejvíce mě ale mrzelo a dlouho jsem si vyčítala, že jsme si synka nechali krátce po porodu vzít. Sice jsem si vyžadonila, aby mi ho hned položili na břicho, ale brzy ho odnesli a po ošetření vrátili ne do náruče, nýbrž ve vyhřívané plastové krabici. Hodinu po porodu mi ho přísná dětská sestra přiložila k prsu, a to způsobem, jako by nešlo o nic jiného, než jakž takž splnit jeden z deseti kroků k úspěšnému kojení – nedovolila mi kontakt tělo na tělo, nenechala nás spolu tak dlouho, jak jsme chtěli, stála nad námi jako přesýpací hodiny a těžko to mohl být tak krásný a intimní akt, jako bychom si přáli, a já už jsem byla tak vysílená, že jsem jí nedokázala odporovat. Ještě na sále jsem se vyptávala, jestli je na oddělení šestinedělí praktikován rooming-in, a naštěstí byl; tři a půl hodiny po porodu mi synka přinesla znovu přiložit přímo na pokoj, po dalších třech hodinách ho přinesla zase a to už jsme spolu zůstali.
Na oddělení šestinedělí jsem byla vcelku spokojená, většina sester byla milá a ochotná (byť mně s oblibou říkávaly „vidíte, chtěla jste přirozený porod a jak jste dopadla...“ ). S kojením mi sice nijak zvlášť nepomohly, ale klouček se přisával nádherně, takže vlastně ani nebylo třeba, stačilo zatnout zuby a vydržet. Přiznám se, že jsme Jáchymovi hned druhý den pořídili dudlík, protože byl velmi neklidný a rval si ručky do pusinky, což se mu moc nedařilo a hodně plakal, a to tak, že když mi dětská lékařka potřebovala něco sdělit, pomohla mu s palečkem do pusy, jen aby byl chvilku zticha a já ji vůbec slyšela. Pečlivě jsem pozorovala, jestli dudlík nějak kazí jeho sání, ale bylo to v pořádku, a myslím si, že každé dítko je individuum a není nutné dodržovat všechny ty zásady správného kojení tak dogmaticky a paušálně. Mléčko se tvořilo pomalu, a tak Jáchym pořádně vyhladověl, a když už třetí den ráno přece jen něco nacucal, bylo toho sotva 30g. Ztratil více než 10% porodní váhy a pediatrička mi doporučila dokrm, souhlasila jsem a dokrmovala stříkačkou Bebou HA. Odpoledne se mi prsy nalily a já šla za sestrami s prosbou o pomoc. Nejprve si mě mezi sebou jako horkou bramboru přehazovaly dětské sestry s ženskými a potom se mě ujaly ty ženské s tím, že co se týče kojení, problémy s miminky mají na starosti ty dětské, problémy s prsy ty ženské (do té chvíle jsem je nerozlišovala a teprve teď si všimla, že dětské chodí v modrém a ženské v zeleném :). Službu zrovna měla jen taková mladá hodná sestřička, která na to ale nejspíš nebyla školená, a starší ne právě příjemná sestra, která mi na žádost o pomoc jen vrazila do ruky notně opotřebovanou odsávačku. Zachránil mě až muž, který za námi každý večer chodil, a koupil mi novou. Se zaťatými zuby jsem ze sebe desítky minut dolovala mléko a jásala, že když bude třeba dokrmovat, dokrmím svým vlastním MM (odsála jsem asi tak 30 g, tehdy mi to připadalo strašně moc :o)). A třeba ani nebylo, Jáchym v noci při kojení nacucal celých 60 g a od té doby plně kojíme :o) Těšila jsem se na druhý den; měli jsme slíbeno pediatričkou, že pokud se mu nezhorší žloutenka, půjdeme domů. Ráno se ale vystřídaly služby a přišla jiná, starší, velmi nepříjemná a přísná dětská lékařka. Prohlédla si záznamy o kojení, pokárala mě a rozhodla, že „nás pustí domů, až se to naučíme“. Jáchym se totiž ráno napil jen málo, ale sám se pustil a víc nechtěl, tak jsem ho nenutila. Zakrátko chtěl pít znova a takto jsem ho po málu nakojila třikrát v intervalu dvou hodin, jednoduše podle zásady „neomezovat délku ani frekvenci kojení“. Nikdo mi předtím nevysvětlil, že by mezi kojením měl být minimálně hodinový, spíše ale dvouhodinový odstup. Prý jsem měla dítě dokrmit, to mi však připadalo absurdní, vždyť svého mléka mám dost, nebudu přece dítěti nutit mléko umělé. Mám ten dojem, že v porodnici mají nějaké tabulky, kolik by jak staré dítě mělo vypít při jednom kojení, a přitom je zcela lhostejné, kolikrát za den je kojeno, což se mi zdá být přinejmenším zvláštní. Měla jsem rozsáhlá porodní poranění a pobyt v nemocnici byl pro mě náročný, už jen to vylézání na metr vysokou postel mi dalo zabrat, nemohla jsem sedět ani dlouho stát, takže jsem se těšila domů, že mi muž s dítětem pomůže, bude mi ho z postýlky podávat na kojení, přebalovat je a tak vůbec; navíc byla zrovna sobota a mohl tak být se mnou první dny doma, což by jinak nemohl, protože byl v zaměstnání ve zkušební lhůtě. Nakonec jsem si propuštění vybrečela (a zdálo se mi, že mi ženské i dětské sestry a i gynekolog fandí :-), je ale smutné, že jsem se musela takhle ponižovat. Ta lékařka vůbec neakceptovala, že jsem zákonný zástupce svého zcela zdravého dítěte a mám právo rozhodnout o tom, že půjdeme domů (a konec konců mám i právo rozhodnout o tom zda ho vůbec budu kojit nebo ne). Nnereagovala na má slova, že klidně podepíšu revers, a naopak argumentovala stylem "kolik vám je let?", "jaké máte vzdělání?", "kolikáté je to vaše dítě?", "doma nemáte kojeneckou váhu..." a "ty matky jsou dnes tak nezodpovědné!" Nakonec jsem se dozvěděla, že mě tedy propustí, ale z lékařského hlediska jedná proti svému přesvědčení a dělá to jen proto, abych jí už dala pokoj.
Doma nám bylo mnohem líp, zmizel nemocniční režim a začal vznikat ten náš, i když původně to nevypadalo ani tak jako nějaký režim, jako spíš non-stop koloběh kojení, přebalování a uspávání (vůbec si nedovedu představit, jak to zvládají maminky s vícerčaty nebo s dětmi, které jsou třeba nemocné). Kojení mě od začátku bolelo (tušila jsem to předem, mám hodně citlivé bradavky) a poučka „správné kojení nebolí“ mě přiváděla k šílenství; sestry v porodnici mi tvrdily, že opravdu kojím správně, a že si ty moje přecitlivělé bradavky časem zvyknou. Nezvykly si. V prvních dnech po spuštění laktace tu bolest přehlušila bolest při nalévání prsů, ale časem se zase ohlásila, a navíc už nebolely jen bradavky (jako kdyby je nějaký necita svíral kleštěmi), ale celé prsy – po kojení, mezi kojením – a pálivá bolest se táhla podpažím až k lopatkám. Bylo to, jako bych měla paralyzovaný celý průřez hrudníkem. Řekla jsem si, že to snad už asi není jen nějaká přecitlivělost, a začala pátrat na Internetu a podle symptomů se dopátrala kvasinkové infekce a syndromu bělavé bradavky. Protože kvasinka je běžnější a také proto, že jsem na prsou nesnesla žádný oděv a nemohla se v noci ani přikrýt, navíc jsem měla před porodem kvasinku v kultivaci a 4 dny po porodu brala kvůli poranění antibiotika, vsadila jsem na kvasinku. Mazala jsem se skoro 2 týdny Canestenem, což nepomohlo, gynekoložka mi předepsala Pevaryl, což taky nepomohlo, a když jsem si šla vyprosit celková antimykotika (v domnění, že kvasinka je za tu dobu už tak hluboko zažraná, že mastičky nezabírají), odcházela jsem s pláčem, protože můj gynekolog prohlásil, že mě prsy bolí, protože jsou nalité (po pár hodinách čekání v čekárně trošku byly, ale po šestém týdnu už se moc nenalévaly a prakticky kvůli tomu nebolely, a když už, tak přece po šesti týdnech kojení poznám ten rozdíl), že žádné symptomy kvasinky nevidí a že mi tedy nic nepředepíše. Že se v problémech kojících prsou moc nevyzná, potvrdil bezděky i tím, že na můj dotaz, zda to tedy nemůže být SBB, odpověděl, že o ničem takovém nikdy neslyšel. Mrzelo mě, že mi alespoň nedoporučil obrátit se na někoho jiného, když už si sám nevěděl rady. Bála jsem se, že je to opravdu kvasinka a že kvůli jeho neochotě se jí nezbavím a budu kojit s bolestí celou dobu. Přestala jsem ale mazat mastičkami a trochu se mi ulevilo. Pak jsem zjistila, že mi vlastně nevadí teplo (to naopak pomáhá), ale tření o oděv, a nakonec si všimla té bělavé barvy, která je patrná zrovna, když se mezi kojením ta táhlá bolest objeví (bradavky ale nezbělají úplně vždy, když se bolest objeví, a ona se objevuje nepravidelně, proto je obtížné nechat si diagnózu potvrdit nějakým odborníkem). Teď už nepochybuju, že je to právě SBB, a je mi velikou útěchou vědomí, že by bolesti měly po třetím měsíci kojení odeznít; vlastně už pociťuju, že odeznívají (malému je 10 týdnů). Zkouším užívat vápník a hořčík a vzhledem k souvislosti SBB s citlivostí koncových částí těla k chladu také ginkgo bilobu, chystám se nechat si rozproudit krev v sauně. Doma bývám od pasu nahoru nahá a abych mohla občas ven a mezi lidi, koupila jsem si mušličky od Aventu, které udržují bradavky nedotčené oděvem a díky kterým taky můžu nosit dítko v šátku, což bylo před tím nemyslitelné. Ze začátku jsem si s nimi zažila pár trapasů – zapomněla jsem, že je mám, sehnula se k rozvázané tkaničce nebo pro dudlík a polila se mlékem :o) Kojící žena je ale tvor vynalézavý a lecčemus se naučí, třeba jak nakojit dítko na veřejnosti – v jedné ruce udržet toho nedočkavého savce, druhou rukou rozepnout podprsenku, opatrně sejmout mušličku a nenápadně ji vylít do pleny, a přitom ignorovat spadlý dudlík, aby se při sehnutí nepolila mušličkou z druhého prsu :-)
Musím moc poděkovat autorce těchto stránek, protože teprve tady jsem se dopátrala informací, které mi pomohly „stanovit si diagnózu“, a dostalo se mi tu rady, podpory a povzbuzení. SBB navíc není jediná trampota, která nás při kojení potkala, a myslím, že další se ještě objeví. Jáchymovi se nedávno objevil ekzém, a je pro nás proto velmi důležité kojit plně a kojit co nejdéle. Navíc jsou to krásné chvíle, strávené v těsné blízkosti, plné oddanosti a něžnosti... ráda jej pozoruju, jak si při kojení hraje s ručkama – už odmalička, jen co začal otevírat pěstičky, otevírá jeden prstík po druhém od palečku k malíčku – vypadá to, jako by počítal do pěti, asi aby nezapomněl po pěti sáních polknout ::o)
38.
Nechala jsem kojení na synovi
24. 6. 2008
Mateřské mléko je pro mne tou nejsamozřejmější potravou pro miminko a nikdy mě ani nenapadlo, že bych měla svého syna po narození krmit něčím jiným a že bych s kojením mohla mít nějaké problémy. Velkým příkladem mi byla má sestra, která svého prvního synka kojila až do 2 let. Ne vždy se nám však plní to, co si vysníme.
V únoru letošního roku se mi narodil syn Ondra. Jeho narození ale provázelo mnoho problémů. Už před porodem jsem musela 6 týdnů ležet v nemocnici na kapačkách a i přes veškerou snahu lékařů se malý narodil o 5 týdnů dříve císařským řezem (porodní váha 2 100 g). Byla jsem ale rozhodnutá, že kojit budu, abych mu dala vše, co bude potřebovat. I když jsem císařský řez prodělala v místním znecitlivění a malý byl po porodu relativně v pořádku (sám dýchal a přinesli mi ho na sál ukázat), malého mi nepřiložili. Byla jsem ze všeho hodně vyděšená, tak jsem to ani nevyžadovala. Ondrášek byl na úplně jiném oddělení než já, takže mi ho přinesli až druhý den ráno téměř po deseti hodinách po porodu. Malý o kojení vůbec neměl zájem, taky pro to, že dostával glukózu. Nebyla jsem na kojení vůbec připravená (postě jsem to před porodem nestihla), a tak jsem nevěděla, jak odstříkávat. Sestry byli na informace taky skoupé, pouze mi doporučily formovače bradavek. Když jsem projevila zájem o odsávačku, tvářily se strašně zaměstnaně, ale já se nevzdávala a zkoušela odstříkávat ručně, což moc nešlo. Nakonec se mi podařilo přemluvit jednu sestru, aby mi zapůjčila odsávačku, já začala odsávat a mlíčko se začalo krásně tvořit :-). Malý však dostal silnou žloutenku, hodně spinkal, sestry ho na kojení nechtěly budit, takže ho nechaly klidně spát i 6 hodin. Já chodila často na odsávačku, mléka jsem měla dost a malého jsme stejně museli dokrmovat. Ondrášek však byl moc a moc statečný a přisál se už 3. den. Sestry mi ho samy přikládaly v různých možných i nemožných polohách a někdy mě "mordovaly" třeba i hodinu až jsem měla bradavky celé rozbolavěné (hodně mi pomohl bepanthen). Sama jsem si ho zkusila přiložit až po týdnu, když už nemusel být v inkubátoru. Každá sestra mi přikládání malého ukazovala trochu jinak, takže jsem v tom měla pěkný zmatek a bradavky jsem si rozbolavěla ještě víc. Domů jsme šli po třech týdnech s váhou 2 370 g. Doma mi dětský lékař nařídil budit malého přes den každé 2 hodiny a v noci co 3 hodiny. Ondrášek začal krásně prospívat, ve dvou měsících měl 3 850 g, ve třech 5 340 g a ve čtyřech 6 100 g. Dokonce předehnal i děti, které se narodily ve stejný den s normální porodní váhou. Já jsem si doma prostudovala všemožné rady, jak kojit (nejvíc mi pomohly Vaše stránky) a i bolavé bradavky jsem si vyléčila, i když to trvalo docela dlouho a musela jsem se potýkat i se zánětem, který se mi neustále vracel a musela jsem ho nakonec léčit antibiotiky. Nechala jsem kojení úplně na Ondřáškovi, snažila jsem se mu porozumět a co nejvíce mu vyhovět. A ono to zabralo ze všeho nejvíc. Je to v přírodě opravdu dokonale zařízeno, a ti malý tvorečkové si dokážou vzít to, co potřebují.
Dneska je Ondrášek pěkný chlapák a už se mi ani nechce věřit, že byl tak maličký. Teď mne sice trochu zlobí, začal bojkotovat kojení, ale doufám, že i tohle zvládneme. Na kojení chce mít absolutní klid, a i tak pije někdy jenom 5 minut a pak se začne odtahovat a křičet. Má ale dostatek počůraných plenek a za týden přibírá 160 g, tak si říkám, že to bude v pořádku a že si vezme, co potřebuje. Zase se snažím mu vyhovět a doufám, že ho to "zlobení" brzo přejde.
39.
Přerušené kojení
9. 8. 2008
Mé dceři je téměř 10 měsíců, kojila jsem do 4 měs plně, pak jsme na chvíli dokrmovali Bebou z lahviček, pak zase plně, od půlroku příkrmy a večer kašicky z UM. Postupně jsem kvůli práci, kam občas docházím a občas cestuji do zahraničí , rušila odpolední, večerní kojení , a zůstalo nám jen ranní. Anička byla vždy skvělý strávník, jedla lžičkou, z lahve, ode mě, prostě vše, co bylo k mání. Poslouchala jsem ale pořád – od kamarádek, kolegyň,k sestry, matky, že už kojím dlouho, že mě to vyčerpává, že už to není v pořádku apod. V 9 a půl měsících jsem poprvé dostala menstruaci a nějak to nešlo, tak jsme skončili, nebyla jsem ale přesvědčená, že dělám dobře. Anička byla asi týden smutná, pořád se domáhala svého práva a mně jí začalo být hrozně líto. Po 14 dnech jsem to chtěla znovu zkusit a už to bohužel není ono, minimum, tak 10 – 20 ml. Mrzí mě, že jsem se nechala takhle ovlivnit, také už jsem si chtěla občas zapálit a dát si skleničku apod. Proto radím všem, nenechte si do toho od nikoho mluvit a dělejte si vše po svém, jsou věci, které jsou nevratné a může vás to mrzet jako teď mě….
40.
Kojení není legrace
19. 8. 2008
Rada Vas seznamim s mym pribehem o kojeni,je mi 25 let a mam dve deti, Terezku to je 1.dite a Adamka, 2.dite. Prvni porod byl dost narocny po 36 hodinach stejne skoncil klestemi,byla sem dost unavena behem meho porodu se vystridaly 3 smeny,rodila sem 31,12.ve 21.55hod.a byla sem rada ze to je za mnou,pote co sem spatrila sve dite,byla sem opet fit,nebot sem chtela malou u sebe,pres to vycerpani mi ani nic nezbylo,nebot ten den se narodilo velice neklidne dite,s kterym si nedokazal poradit nikdo ani personal,behem doby co jsem odpocivala na porodnim kresle,za mnou prisla detska sestras prozbou:vy ste prosim kourila v tehotenstvi,pila nebo pouzivala drogy!ja sem smala a ptala proc...sem zdravotni sestra,a za cely zivot sem nic nepila, nefetila, nekourila a ani kavu nepiji.cely personal byl sdesen nebot sem musela 2 odpocivat a ma mala terinka cele 2 hodiny prorvala,byla neklidna a nespokojena od chvile co mi ji odtrhli od prsa.pak nakonec sem to nevydrzela ji poslouchat jak rve,a sla sem proni k sestre a rekla ji zeji chci mit u sebe.jen co sem ulehla do postela mala uz hledala,dala sem ji prso a ani nevim jak a jen vim ze mala tahala jak o zavod,nic sem tam nemela,a prsa me boleli..moje prvni dite se moc hrnulo k prsu ale po 3 mesicich sme nasadili um,nutrilon.mala porad rvala,anakonec sme sjistili ze hlady.no kdyz zacla pit umle mleko prso pak odmitla,kojeni skoncilo a tim se vartila i menstruace.no driv nez si clovek nasadil antikoncepci tak sem byla v tom...maly bylo 7 mesicu a ja byla uz mesic tehotna.devet mesicu uteklo jak voda.
narodil se mi syn adamek mel kolem 4 kil a meril 52cm.byl to macek jak hó nazvala ma gynekoloska.ten byl moc klidny prso nevizadoval,ale dnes je to bida malimu jsu uz 17 mesicu a ja porad kojim.od prsa se ani nehne,kojim ho zanoc porad bez prestavky,sam neusne jen u prsa.nikoho nechce jen maminku,tata je pro nej cizi,upnutejsi dite sem nezazila,bojim se ze budu kojit jeste nejaky ten rok,premyslim otom ze prestanu,ale vim ze pro nej byto byl sok.v tuhle chvili si nevim rady ani jako profesional.pomohlo by se zbavit dítete na tyden,aby si odviklo od mami,ale komu ho dat kdo by snasel ten plac nemohouciho ditete,ktery chce mamu.a taky vim ze bych nemohla byt v klidu kdyz bych vedela ze on nekde rve.mim nazorem je kojit pul roku nebot pak je teske odloucit dite od matky,muj chlapecek me ma jako dudlik,jistotu,bezbeci a taky pamlsek,kdyby m u nechutnalo mlicko urcite by odmitl.krom toho ze kojim je maly porad nemocny,ba dokonce jeto mesic co sme meli pneumokoka u usich,zatimco tohle dite kojene je nemocne tak to prvni tedy terinka ta marodila jen 5 mesicich na salmonelu a dnes ji jsou 3 a ani jednou nebyla nemocna.no nevim co ktomu dodat je to individualni...clovek si nevybere .
41.
Rozdílná kojení aneb jak jsem to poprvé psychicky ani fyzicky nezvládla a podruhé naopak ano….
19. 8. 2008
Ráda bych Vám napsala o mojí rozdílné zkušenosti s kojením….
První dcera se mi narodila v listopadu 2001 a ačkoli přišla na svět po zdánlivě bezproblémovém těhotenství přesně v termínu, hned od začátku nás bohužel čekala spousta problémů. V těhotenství se nezjistilo, že malá nebrala ke konci těhotenství skoro žádnou výživu a tak se narodila slaboučká s váhou 2650 g a výškou 47 cm. Také se nevědělo, že mám extrémně krátkou pupeční šňůru, která působila problémy i při porodu. Malá se stále vracela zpět, přitom by stačilo už jen jednou zatlačit. Když už kolem mě lítalo asi 10 doktorů a já přestávala postupně vnímat, co se kolem děje, podařilo se nakonec úspěšně za pomocí tlačení na břicho dcerku vytlačit, uf! Za chvíli mi ji přinesli jen rychle ukázat a pak jsem ji neviděla několik hodin, k žádnému přiložení k prsu nedošlo…Když už jsme se šťastně setkali na pokoji, tak jsme kojení začali zkoušet, ale byl to opravdu boj. Polohu v leže jsem těžko nesla kvůli páteři, se kterou jsem vždycky mívala dost problémy a teď po porodu jsem si přišla totálně zablokovaná a bylo mi celkově tak příšerně jako nikdy v životě. Kojení v sedě bylo ještě marnější, to jsem díky rozsáhlému šití nevydržela vůbec. Myslím, že to na neúspěch kojení mělo velký vliv, vnímala jsem při kojení jen neskutečnou bolest celého těla a nemohla jsem se díky tomu na kojení soustředit a ani trochu se uvolnit :o(. Když jsem se poprvé od porodu dotrmácela ze záchodu, kde jsem po cestě několikrát málem omdlela, zjistila jsem, že na pokoji chybí moje miminko. Chodila jsem pak po chodbách a sháněla informace, co se děje. Dopátrala jsem se, že malá nedrží teplotu a musejí ji nahřívat. Mezitím se občas zkusilo kojení, ale opět dost neúspěšně. Další den mi oznámili, že má naše holčička hodně silnou novorozeneckou žloutenku a musí být ve fotu. Tam strávila dalších 9 dní. Nosili mi ji na kojení zhruba po 3 hodinách, ale byl to děs, nic příjemného, bohužel. Sestry byly dost protivné, každá to vysvětlovala jinak a já se bála ozvat, abych tam pobyt mohla vydržet. Hlavně, že měli vyvěšený certifikát, jak podporují kojení! Přišlo mi to právě naopak :o(. Mlíčka jsem i přesto měla naštěstí dost, což se docela divím, když jsem pořád jen brečela (asi hormony, protože jsem přesně ani nevědla proč), cítila se jako zmlácenej pes, vůbec jsem nespala - za těch 9 dní počítám ubohé 4 hodiny dohromady!). Jedna sestra byla při kojení dokonce tak drastická, že mě chytla bolestivě za prso, malé zmáčkla hlavu, až dcerka bolestí křičela…..Malá byla díky silné žloutence strašně spavá, takže celé kojení provázely pokusy o její vzbuzení – dloubání pod klíční kost, pod bradu apod. Když jsem požádala sestry, abych si to mohla zkusit v klidu sama, tak mi to nikdy nechtěly dovolit, protože se prý malá musí rychle vrátit do fota…, že na nějaké moje pokusy není čas! Dodnes si vyčítám, že jsem nepobrala všechen svůj zbytek vnitřních sil a neprosadila si to! Třeba by to dopadlo jinak… Z kojení jsem měla takový stres, že se mi naprosto zhnusilo a já se o to snažila jen kvůli tomu, abych malé dala to nejlepší….Taky dodnes nechápu, proč mě mordovali s kloboučkem, v jehož používání jsem samozřejmě pokračovala i doma. No nic. Po propuštění z porodnice jsme tam ještě jezdili na převážení, kontroly techniky kojení a žloutenky. Malá měla žloutenku 3 měsíce, brala na to i nějaké tablety, jezdilo se na ultrazvuk. Bohužel jsem tehdy také nevěděla, jak foto škodí očičkám a tak mě nenapadlo upozornit sestry, že si dcerka opět strhla papírové brýličky a kouká do světla. Již od 2,5 let nosí brýle a několika očními lékaři mi bylo potvrzeno, že to má právě z fota, které jí bohužel oči poškodilo :o(. Nejvíc mě na tom mrzí, že ty sestry to vědět musely a vůbec je to netrápilo. Vzpomenu si na to hlavně po cestě do optiky, když jedeme spravit rozbité brýle….A teď zpátky k tomu kojení. Měla jsem nařízeno kojit po 3 hodinách i v noci a můj den vypadal asi takto: zvonil budík = kojení, které průměrně trvalo ¾ h až 1 h (po celou tu dobu jsem malou s menším či větším úspěchem budila, tj. cloumala s ní nebo s prsem, dloubala jí pod klíční kostí, pod bradičkou, stříkala jí mléko do pusy apod., obě jsme byli celé od mlíka …), po náročném kojení mi pokaždé snad všechno vyzvracela (silně blinkala do 10 měsíců, několikrát se i dusila – i v noci, kdy jsem se úplně náhodou vzbudila, často jí to vytékalo nosem i pusinkou, i když ležela…, bohužel nám rehabilitační pracovnice nařídila ukládání na záda, takže to byl opravdu boj a věčný strach!), tímpádem pak následovalo převlíkání, u kterého ovšem také průběžně hodně blinkala, většinou se tedy absolvovalo na několikrát, než jsem jí stihla dát kolem krku látkovou plenu a uložit ji……, když se pokakala, tak přebalit a celou peripetii s blinkáním a převlíkáním zopakovat znovu,….pak namočit špinavé věci, lehnout si - za chvíli znovu budík!...., a tak pořád dokola až do rána, ovšem i s přídavkami bolavého bříška, utěšování, nošení….., ráno se přidala k tomuto zápasu ještě ranní hygiena a v průběhu celého dne také rehabilitační cvičení (nejprve jen nožičky, brzy se přidala cvičení na celé tělo, vč.Vojtovy metody, cca do 1 roku, kdy jsme u toho samozřejmě vždycky plakali obě :o(. Z nevyspání, psychického i fyzického vyčerpání, ze stresu a vlivem hormonálních změn se mi prudce zvýšila činnost štítné žlázy, což se projevovalo hysterií, třásly se mi ruce, bušilo mi srdce, šíleně jsem hubla až na kost a neskutečně jsem se potila. Skončila jsem v péči endokrinologů a psychiatrů. Lezla jsem po čtyřech. Neměla jsem kdy jíst, kdy odpočívat, resp.aspoň spát, kdy prát, žehlit, vařit atd.atd. Bylo to moje nejhorší období v životě, kdy jsme navíc bydleli u rodičů. Vlastní domov byl v nedohlednu a můj otec agresivní alkoholik moje psychické problémy ještě zpečetil! ....Při jedné z preventivních prohlídek doktorka zjistila, že má malá zvětšené uzlinky v tříslech a tak kromě ortopedie, rehabilitace, neurologie a kontrolách v porodnici se přidalo zkoumání, z čeho to má. Brali jí každý týden krev z hlavičky, kterou ovšem nemůžou do stříkačky natáhnout a tak ji nechávají asi 5 minut skapávat – šílená zkušenost! Jezdilo se do různých měst na různé testy. Bylo podezření, že má v sobě larvu od zvířat, která z člověka již nikdy neodejde a záleží na tom, kde se usídlí (pokud v mozku – může být z toho epilepsie, pokud v krvi – tak leukémie, pokud u očí – tak slepota, atd.), šílenství, myslela jsem, že o malou přijdu!!! Nakonec se zjistilo, že to byla jen vedlejší reakce na očkování, díky Bohu! Každopádně s kojením jsem to díky tomu všemu vydržela jen 3 měsíce, dokud malá měla žloutenku. Pak i přes to, že jsem nechtěla (připadala jsem si, že jsem sobecká matka, která se nedokáže dostatečně obětovat), jsem se víceméně nechala rodinou přemluvit, abych přešla na umělé mléko a pokud byl někdo doma, mohl mi konečně pomáhat i s krmením. Začala jsem tedy kupovat drahé speciální zahuštěné mléko, které alespoň trošilinku zmírnilo blinkání. Musím říct, že mi to opravdu docela pomohlo a ikdyž mi bylo líto, že jsem kojila tak málo, tak se uklidňuju tím, že to stejně nemělo až tak veliký smysl, když jsme byli obě díky tomu nešťastné, kojení přeci nemá být jen nějaká oběť….
Druhé dítě jsem dlouho nechtěla a není se asi čemu divit. Když jsem se pak postupně vyhrabala z problémů (ovšem po doktorech jezdím s malou dodnes) a odstěhovali jsme se od rodičů, tak jsem po druhém děťátku konečně zatoužila. Otěhotněla jsem, ale nejdřív to bohužel nevyšlo, opět se mi zhoršila štítná žláza (tentokrát nejspíše stresem z práce) a o mimi jsem na začátku těhotenství přišla, s probíhajícím potratem mi museli pomoct v nemocnici.
Po opětovné léčbě št.žlázy jsem pak opět otěhotněla, tentokrát mě sledovali pečlivě celé těhotenství a po tříhodinovém bezproblémovém porodu jsem měla na břiše i s pupeční šňůrou svoji druhou náááádhernou holčičku ;o). Tentokrát bylo vše v naprostém pořádku! Přiložili mi ji ještě na porodním sále, ovšem bohužel docela bez úspěchu, neboť jsem ležela s kapačkami a díky špatné poloze se malá nakonec vůbec nepřisála. To se hold nedá nic dělat :o(. Pak jsem si odpočinula na pokoji a poté jsem měla dost sil se o malou starat pěkně sama. Malé jsou teď 3 měsíce (nar.05/2008) a je od narození velice spokojené a usměvavé zdravoučké miminko. Nejdříve jsem se kojení obávala, ale tentokrát jsem se cítila fyzicky i psychicky vpohodě, a to bylo pro kojení zřejmě úplně zázračné…. Zkoušela jsem si ho sama a hlavně v klidu …a pokaždé, když se to povedlo, to byl tak nádherný a nezapomenutelný pocit, že mě to velice povzbudilo a utvrdilo v tom, že kojení není něco nepříjemného! Jen jednou jsem zašla v porodnici za sestrou, protože malá pusinku rovnou špulila, zkrátka ji málo otevírala a tak jsem s ní trochu bojovala. Řeknu vám, že když mi sestra pomáhala (narazila jsem zase na pořádnou drsňačku :o(, tak se mi v duchu všechny ty hrůzy z předchozího kojení zase vracely….Ale ty pozitivní pocity naštěstí převažovaly, protože byly hlavně aktuální ;o). Malá se pak konečně přisála, jen jednou jsem trošilinku dokrmila stříkačkou, aby tolik neplakala a od té doby se nám kojení daří (bez kloboučku, který byl tehdy opravdu naprosto zbytečný), dokonce se na něj těším a je to moje nejkrásnější období v životě ;o). Cítím, jak si to mateřství s druhou dcerkou pěkně vynahrazuju a hodlám si ho pořádně užít! A to i přes to, že kvůli kojení nemůžu brát léky na alergii a tak často smrkám, pšikám, svědí mě celý nosohltan i očiska, ale to se dá zvládnout..., ten pohled na spokojené miminko u prsu stojí za to!!!!
Takže na závěr bych chtěla jen říct, že pokud jste měli u prvního dítěte s kojením problémy, nevěště hlavu, příště to může být pravý opak ;o).
42.
Jak jsme vyhráli
8. 10. 2008
Míša byl chtěné a vítané dítě a od 3. měsíce těhotenství jsem chodila na cvičení a přípravu k porodu. Nevím, zda bych se bývala stihla k tématu kojení a péče o miminko dostat, ale neměla jsem šanci, od konce 7. měsíce jsem v porodnici „zažehnávala hrozící předčasný porod“, bohužel nezažehnala.
Míša se narodil na konci osmého, a i když byl veliký (49cm/2850g), a zpočátku bylo vše nadějné, vzalo to nakonec obrat a už druhý den po porodu cestoval vrtulníkem do podolského ÚPMD. Tam ho z toho krásně dostali…
Ale ke kojení. O přiložení na bříško po porodu nemohla být ani řeč, okamžitě cestoval na jipku. Moc jsem se těšila, až ho dostanu do ruky, po 4 hodinách jsem spěchala na JIP na návštěvu, ale na první pohled už mu nebylo dobře. A tak mi úplně z hlavy vypadlo cokoliv jiného, než přání, aby se uzdravil. Tak to šlo den, dva, bylo hůř a hůř. Pak letěl do Prahy.
Nastalo pondělí, 3. den od porodu. Když do pokoje vstoupila doktorka, doufala jsem, že nese informace o dítěti, ale ona řekla: Lehněte si, dostanete od sestřičky injekci… naštěstí, jsem šťouravá, jsem se zeptala na co. Doslova mne přibila na podlahu větou: Jdeme vám zastavit laktaci, to dítě stejně kojit nebudete…
Šok. Nevěděla jsem, na co myslet dřív. JAKOU LAKTACI???? V tom strachu jsem na nic takového ani nepomyslela a prsa se mi nijak nenalila. Prostě nic. Nejhorší ale bylo, když jsem si uvědomila to druhé… To dítě stejně kojit nebudete… PROČ NE??? A v tom mi to došlo. Málem jsem upadla. Zatmělo se mi před očima a už jsem se jenom slyšela, jak na ni křičím O TOM NEROZHODUJETE VY, SYN POŘÁD JEŠTĚ ŽIJE, A TEPRVE AŽ UMŘE, TAK VÁM TO PŘIJDU ŘÍCT!!!!
Neodpověděla, odešla. Potom přiběhla sestra, a že tedy musím odstříkávat. Začalo je to vlastně zajímat opravdu brzy, 3. den po porodu… naštěstí mé prsy nestrádaly, nic v nich nebylo. Ale uvědomila jsem si, že kojit budu a kojit musím. Připadala jsem ostatním asi opravdu jako blázen, celý den jsem žmoulala bradavky jako šílená, a 2 dny mi bohatě stačily 2 plenky na zachycování těch komických pidikapiček. Do toho strach, strach, hrůza, telefony do Prahy, naději střídal ochromující děs. Kapiček přibývalo, už jsem potřebovala maličkou kádinku…a to bylo to jediné, co jsem mohla pro Míšu udělat.
Když jsem za 5 dní odjížděla do Prahy za synem, kterého odpojovali od přístrojů, protože se zaplať pánbůh rozdýchal, už jsem „dojila“ slušně, v Praze pak jsem krmila přes mléčnou banku část nedonošeneckého oddělení.
A pak TO přišlo. První pokus o kojení. Cítila jsem se asi tak, jako Gagarin před startem. V první chvíli jsem měla strašnou hrůzu z doteku, z toho, že ho rozlámu, že bez inkubátoru nemůže přežít, že se mi rozbije a umře. Bylo to právě kojení, které hodně pomohlo ten strach zlomit. Prostě, bez toho, abych ho pořádně čapla, by to nešlo. Sláva, chňapl po prsu, a hurá, snažil se pít. Po zvážení se sestřičky vyděsily, měl „povoleno“ nebo spíš „naplánováno“ od doktora 10 – 20, ale vypil 40, než mu v tom stihl kdokoliv zabránit. Dál už to bylo o tom, že Míša hltavě papal a já taky, abych měla mlíčko, vlastně jsem nespala, protože on „chtěl“ každé 1,5 – 2 hodiny papat… sláva.
Odstavil se sám v 16 měsících, jednoho dne se už na prso jenom chechtal a ťukal do něj autíčkem, a u toho setrval 3 dny. Šla jsem na gynekologii pro něco na zastavení laktace, protože TEĎ jsem měla prsa opravdu nalitá až kostrbatá, a bolelo to. Zrovna jsem byla „na prázdninách“ u táty, v jiném městě, lékaři mne tam vlastně vůbec neznali. Sestra mi začala dávat osvětu, že jednám nezodpovědně, že mateřské mléko je to nejcennější, co můžu miminku dát…. Když se nadechla, řekla jsem: Je mu rok a půl a už fakt nechce.
V tu chvíli jsem měla krásný pocit, že jsme s Míšou vyhráli. Pohodlí, bezpečí, výhody zdravotní, imunitu…. Ale ze všeho nejcennější bylo to, co jsme zažívali při každém tom přituleníčku nakrmeníčku, kdy vlastně nebylo někdy jisté, jestli chce doopravdy jíst nebo jestli si jenom chce „líznout“ a ujistit se, že jsme spolu. A i když těch 7 dní, které strávil v inkubátoru a já v hrůze sama v pokoji, už nám z hlavy nikdo nevymaže, jsem si jistá, že právě kojení zachránilo spontánnost našeho vztahu, že mi vrátilo ten ztracený pocit, že opravdu jsem máma, a že Míša v mém náručí postupně ztratil strach z toho, že je sám, že ho všechno bolí, a začal se radovat ze života.
Maminky, bojujte, vytrvejte, stojí to za to, a fakt to někdy jde, že se stane zázrak.
43.
Matyáškův kojící dudlík
17. 10. 2008
Našeho Matyáška mi nepřiložili ihned po porodu vůbec k prsu. Hned ho odnesli do inkubátoru. Vůbec jsem ale neměla strach, že když mi ho nepřiloží, tak že už se nepřisaje. V předporodním kurzu nám říkali, že miminko možná bude plné plodové vody a nebude vůbec chtít pít. Hlavně se prý nemáme obávat, že už kojení nepůjde. Tak to bylo i u nás. Malý byl přiložen k prsu až po 24 hodinách, kdy z něj odešla první smolka a všechna plodová voda. Měli jsme počáteční
problémy s kojením . Nemohl chytnout moji bradavku. Mám je hodně malé. Snažili jsme se mu do pusinky všelijakýma způsoby vložit bradavku, aby ji chytl. Ale nic. Zkoušeli jsme i klasické kloboučky. Matyášek si s nimi ale jen hrál. Vůbec se z nich nenapil, jen je ocumlal. Sestřičku z novorozeneckého ale potom ještě něco napadlo. Ihned utíkala a donesla klasický dudel k flašce. Já měla obavy už i
z toho, jak jen to budu držet u prsu a jestli Matyášek zvládne tahat. A světe div se, šlo to. Malý začal konečně sát. Měli jsme obrovskou radost.Dudel přiložím k bradavce, držím prsty a malý začne krásně tahat.
Vůbec jsem se ale od samého začátku nestresovala a nebála. Měla jsem opravdu pořád úsměv na rtech a byla jsem plná
optimismu, že to prostě nějak půjde. Říkala jsem si, že to nějak půjde, a když náhodou ne, tak tu máme, i když bohužel umělou stravu. A tak jsme se pořádně rozkojili až 4 den po porodu. Proto jsme i zůstali v porodnici o den déle, aby viděli, že když půjdeme domů, tak budeme vše zvládat. Matyáška jsem před každým kojením a po kojení nosila vážit, aby jsme zjistili, kolik vypije. Brala jsem to v klidu, ničeho jsem se nebála a dnes mám mléka, že bych mohla
rozdávat. Matyášek je spokojený, krásně nám přibírá a chutná mu. Je to moc hodné miminko a velký a statečný bojovník. Přes dudlík plně kojíme dodnes, protože se Matyáškovi i přes veškerou snahu nedaří chytit bradavka. Vše zvládáme i jeho nemoc. Matyáškovi musíme podávat léky, protože mu špatně funguje hormon v nadledvinkách. Užili jsme si svoje, když jsem s ním ležela v nemocnici. Ale pořád si s manželem
říkáme, že jeho nemoc není žádná překážka, že jsou na světě daleko horší nemoci. Matyáška nadevše milujeme a jsme moc šťastní, že ho máme. Je to naše sluníčko. Hodně mi i pomohl předporodní kurz a ochotná paní lektorka - porodní asistentka + laktační sestra .Můžu kdykoliv zavolat ve dne i v noci. Poradí a klidně i přijedou za námi. Je to obrovská jistota, když odcházíte z porodnice. Víte, že máte komu zavolat pro případnou pomoct. I když už teď vše zvládáme
na jedničku, tak naší asistentce paní Podhorné posíláme fotečky a jsme s ní stále v kontaktu. Proto se ničeho nebojím a mateřství si od porodu maximálně užívám.
44.
Zánět prsou?? To neznamená konec s kojením......
5. 11. 2008
Když jsem čekala prvního syna, brala jsem kojení jako naprostou samozřejmost, hlásala jsem , jak budu kojit co nejdéle, jak to půjde.......
Od 20tt jsem měla prsa plná mleziva.Musela jsem všude chodit s prsníma vložkama, protože mlezivo věčně protékalo a měla jsem kruhy na tričku, proto jsem si myslela, že kojení pro mně nebude problém .. a nebyl.. V den porodu mi teklo při každém stahu mlezivo a rozkojila jsem se hned první den.Paráda.Matýsek krásně spinkal a byl hodné miminko, dokonce druhý den po porodu vypil 100ml :oO .V den, kdy nás propouštěli domů začala lehčí kolika ale i tak se zdálo, že v kojení nebude problém..Když byly Matějovi asi 2 týdny, dostala jsem urputný zánět do prsou.Měla jsem horečky nad 40° a bylo mi hrozně zle..Šla jsem tedy k dětské doktorce abych se zeptala, jestli smím kojit.Bohužel řekla že ne a musela jsem nasadit UM.Ale na nic se mne neptala a napsala mi Homeopatika.. jak jsem jí vděčná, zabralo to do druhého dne ale tím začal konec s kojením.. Matěj už se nechtěl přes den vůbec přisát, jen v noci a tak jsem odstříkávala do lahvičky a dávala mu to aspoň tak.Postupně mlíčka ubývalo a přešli jsme na UM a příkrmy.Moc mně mrzelo, že se nám to nevydařilo dle mých představ.Ještě horší bylo, že přechodem na Um se Matějovi zhoršil Atopický exem na tolik, že jsme museli nasadit kortikoidy.Na plavání jsme nesměli a imunita veškerá žádná.Ve 4 měsících Hemofil a v půl roce absces..
Taky dodávám, že jsem v době, kdy jsme měli krizi, neměla net a nebylo ským se poradit.. taky jsem byla bombardovaná zaručenýma radama babiček a tchýně.. Neštěstí.
Čas utekl jako voda a těsně před Matějovýma 2 narozkama jsme našli na testíku // a na cestě byl bráška Kuba..
Všechno probíhalo stejně, mlezivo, rozkojili jsme se po porodu okamžitě (ohromně mně pobavilo, jak dětská sestra nevěřila, že v prsou něco mám a když mi ho přinesla na druhé kójo, tak řikala, že opravdu už něco vyblinkal, že mi moc nevěřila :oDDD ) Po příchodu domů přišla první krize , nedostatek mlíčka a Kubík celý den u prsa, nijak mu nebráním, nehlídám čas, kojím, jak se mu zachce..Což první měsíc bylo nonstop přes den ale v noci krásně spinká a kojíme cca 2x.. Druhý týden po porodu opět zánět, horečka.Nemola jsem sehnat Belladonnu (všem vřele doporučuji, je to uplnej zázrak-4x denně 5 kuliček) a do druhého dne jsme byli fit..Tak se mi ulevilo, že tentokrát na UM nedošlo..
Dnes jsou Kubíkovi tři měsíce a ledacos máme ještě před sebou ale ráda bych podpořila všechny, co si přejí kojit a mají potíže.Rozhodně poslouchejte svůj rozum a určitě se výsledek dostaví.Někdy se opravdu nedaří a je zapotřebí nasadit UM, není to žádná prohra.
45.
Byl to boj, ale stál za to!
20. 11. 2008
V květnu 2006 se nám narodila Kristýnka s porodní váhou 3100g. Porod byl normální a zdálo se, že normálně se rozběhne i laktace. Měla jsem nalitá prsa, ostříkávala ještě i pár dní doma. Kojila jsem z jednoho prsu asi po 3 hodinách a Kristýnka celkem přibírala. Ale při první návštěvě doktorky mi sestřička řekla, že musím kojit z obou prsou při jednom kojení. Já jsem sice absolvovala předporodní kurz, kde nám bylo řečeno něco jiného, ale sestřičku jsem poslechla. A to byl asi začátek zkázy. Dala jsem Kristýnce z jednoho prsu a za 3 minuty ji dala k druhému, aby si lokla i tam. Při další návštěvě doktorky se zjistilo, že přestala přibírat, dokonce zhubla. Doktorka poručila Nutrilon. Nakojit a pak dát UM. A že se to srovná, že budu zase kojit. To bylo vše, co mi k tomu řekla. Ani slovo o tom, jak bych mohla laktaci a přibírání podpořit. Takže jsem kojila a občas přidala Nutrilon stříkačkou. Někdy víc, někdy míň, podle toho, jak se mi zdála neklidná. Začala jsem hodně pít, pít kojící čaje, meltu, brát léky na podporu laktace, odstříkávat ruční odsávačkou, budit ji a kojit v noci, odstříkávat v noci po 3 hodinách. Byla tu laktační poradkyně (měla jsem jednu plochou bradavku a Kristýnka se tam hůř chytala), udělala jsem všechno, co jsem se doslechla, abych kojila. Bohužel, neměli jsme internet a neznala jsem stránky www.kojeni.net. Půjčovala jsem si váhu, nakonec jsme koupili digitální. Vážila jsem kojení a dala dokrm podle toho, co vypila. Byla jsem nešťastná, že nejsem schopná nakrmit své dítě. Když jsem dávala dokrmu míň, abych ji donutila víc tahat a nepřibrala, jak si doktorka představovala, vyhrožovala mi, že mi umře, když jí ten Nutrilon nedám. V 10 měsících jí zjistili alergii na BKM, protože pořád zvracela. Kojení už bylo tak málo, že jsem toho nechala a přešla na speciální Nutrilon. V 11 měsících jsem otěhotněla a jedinou mou starostí bylo, jak to udělat, abych mohla konečně plně kojit. Porod Adélky byl opět normální s váhou 3130g. Začátek byl stejný, přibírala málo, ale přibírala. Jen doktorka čekala, že bude opět problém. První 2 měsíce byl boj. Jednak adaptace na péči o 2 malé děti, ale hlavně jsem měla stále málo mléka – přibírání bylo dost hraniční kolem 100g týdně. Dělala jsem opět všechno – kojení po 2-3 hodinách, pití všeho možného, snaha odpočívat, odstříkávání, hledání pomoci na těchto stránkách. Trošku mě uklidňovalo, že jsem si ji mohla doma vážit a věděla, co asi můžu očekávat u doktorky. A stal se zázrak – po těch 2 měsících se laktace upravila natolik, že Adélka začala přibírat až kilo měsíčně. Byla jsem pyšná na svého cvalíčka, na sebe, že toto miminko už nemusí dostávat umělé mléko (myslím si, že Kristýnka má alergii z toho brzkého podání Nutrilonu), že jsem schopná ho uživit sama. A taky, že jsem doktorce dokázala, že to půjde. I za cenu, že stále ještě kojíme dvakrát za noc, si kojení moc vážím a vychutnávám si ho. A doufám, že u příštího miminka se to nakonec taky podaří.
46.
Syndrom bělavé bradavky – jednou bolest skončí
21. 11. 2008
Bolest při kojení jsem zažila u obou dětí a ráda bych napsala a podpořila maminky že každá bolest jednou skončí a že kojit za to opravdu stojí. Byla to nádhera!!!
První dítě dceru jsem kojila 16m, přestala jsem protože jsem byla těhotná a už nestíhala fyzicky živit dva krky J
Kojení dcery bylo velmi velmi těžké, mám ploché bradavky a formovač jsem začala nosit až po porodu na radu laktačné poradkyně z porodnice.
Chvála formovači!!!! To byla nejlepší investiceJ
Dcera byla drobná, nekokázala se přisát, slábla a já se taky cítila bídně že nedokážu nasytit své dítě. Kojení bylo velmi bolestivé, neměla jsem ragády ale „krátery“ a při kojení jsem bolestí vyla, což člověku moc pozitívní energie nepřidá. Asi i proto jsem po měsíci dostala zánět prsu a bohuže jej neléčila a při horečkách přišla o mléko. Ale nechtěla jsem se dát a z plného dokrmování se mi podařilo dostat na plné kojení MM, trvalo to měsíc. Ubírala jsem v lahvičce Nutrilon a MM se tvořilo čím dál víc. Radost z toho že se mi podařilo rozkojit zcela přebila bolest při kojení – syndrom bělavé bradavky. Chodila jsem zabalená, prsa v tetraplenách na sobě dva svetry (bylo léto) ale teplo pomáhalo, a pila litry kojícího bylinného čaje. A s úderem 3m bolest přestala. Pak to byla nádhera a lahoda !!!!!!
Když jsem čekala syna, připravovala jsem se pečlivěji a „vytahovala „ bradavky v formovačích dříve. Ovšem syn byl lenoch, také měl velmi silnou žloutenku a sát moc neuměl a dost kousal. K tomu se zase připojila bolest bradavek, špatným sáním mi ubýválo mléko, a dostavil se zase zánět prsu. To už jsem vyhledala pomoc a bombardovala p.Jiřinku telefonáty a maily, a na její doporučení zajela na pohotovost a dala si nasadit ATB. Ty vyléčily zánět a nepřišla jsme o mléko. Pak jsem ještě osobně radila p.J. jestli dobře přikládám, zkoušeli jsme různé polohy ale minichlapisko opravdu špatně sálo, takže jsem dostala radu trpělivost a hlavně podporu že už nemohu víc udělat a hlavně můžu přestat kojit – protože jsem udělala vše co jsem mohla. To bylo hodně důležité, člověk své nekojení bere jako velké selhání.
Pokaždé když jsem kojila a zakusovala se do pleny bolestí, jsem si říkala ….ještě den, do konce týdne, vydržím šestinedělí, zkusím do konce 2měsíce……... A pak nádhera – s úderem 2měsíce bolest PŘESTALA, prcek se rozkojil a naučil se bradavku pořádně chytnout a sát a kojila jsme do 15m. Přestala jsem jen z pracovních důvodů a taky mi vyrostlo trochu přerostlé chlapiskoJ
Takže kojení je nádhera, byly to moje nejkrásnější chvíle s prcky a tu bolest si zpětně ani neuvědomuji.
Stojí za to bojovat, ale jestliže tu bolest vzdáte není nic špatného. Dítě víc potřebuje spokojenou maminku než MM, a kdo tu neskutečnou bolest nezažil nemá právo soudit. Já přestávala kojit každý den……….
47.
Můj příběh o kojení
19. 12. 2008
V prvním těhu jsem nevěděla o kojení vůbec nic. Myslela jsem si, že kdo chce-kojí, kdo nechce-nekojí. Já byla rozhodlá kojit.
Narodil se mi chlapeček. V porodnici jsem byla na pokoji s maminkama, které měly hodně mléka a děťátka jim šla s váhou pěkně nahoru už hned po narození. Já čekala na mlíčko tři dny. Vůbec jsem netušila, že mlíčko se může udělat až dýl po porodu a ani za mnou nikdo nepřišel a neřekl mi to, tak jsem se začala nervovat hned ze začátku, že kojit nebudu. Třetí den mi sestřička v porodnici řekla, že mám mlíčko. Jedna maminka už odešla domů a druhá maminka u vážení miminka před a po kojení měla veliké množství vypitého mlíčka-60-80ml. Já měla 5-15ml. Neinformovaná už v porodnici jsem začala pochybovat o své schopnosti kojit. Doma jsem kojila podle potřeby dítěte, vůbec jsem netušila, že čím víc budu přikládat, tím víc bude mlíčka. Myslela jsem, že mám prostě v prsou určité množství na den a ať ho malý vypije na třikrát nebo na sedmkrát, tak je to jedno. Takže jsem se projížděla kočárkem, malý pěkně spal, když už by chtěl pít, tak jsem nenakojila okamžitě někde na lavičce, ale třeba jsem ještě půl hodiny kojení prodlužovala, než budu někde na diskrétnějším místě. Chlapeček mi do tří týdnů nepřibyl nic, tak mi dr. doporučila UM. Já ze strachu, že moje miminko strádá, jsem po něm ráda sáhla a byla za něj ráda. O mléko jsem rychle přišla. Později jsem toho začala velice litovat a dostala se do tak špatného psychického stavu, že když jsem viděla některou maminku kojit, tak jsem doma brečela a chtěla jsem další mimi, u kterého bych se vykojila do sytosti. První syn byl veliký savec, takže kdybych o kojení věděla něco víc, určitě by bylo všechno v pořádku. Ale jak se informovat dopředu o něčem, u čeho jsem neviděla vůbec žádný problém, že? Moje rozpoložení z nekojení trvalo do 15měsíců věku prvního syna. Když mu bylo 21měsíců, tak jsem otěhotněla znovu a hned od začátku se těšila na jediné-až se narodí mimi a já ho přiložím k prsu. Studovala jsem všechno-polohy, jak často po porodu přikládat, jak odsávat, kdybychom byli s mimískem od sebe po porodu oddělení, třeba kdyby musel být v inkubátoru-prostě jsem věděla všechno, co bylo nezbytně nutné do začátku. V porodnici se začal opakovat stejný problém s mlíčkem. Opět maminky kojily, až jim miminka blinkala a my přibírali 5ml. Dostali jsme se na 15ml, ale to už dětičky druhých maminek vypily 40ml. Takže opět trošičku stres. Jen chci podotknout, že do kojení jsem šla plna očekávání, těšení se, ale i velikých obav. Takže také nic moc pohodový stav. Když mi v porodnici malého začali dokrmovat, protože se pořád přitahoval k prsu a pouštěl, že to vypadalo, že má hlad a mlíčko nikde, tak jsem brečela, že už je to tu zase a že zase kojit nebudu. Sestřičky mě uklidňovaly, že to nic neznamená, že se určitě rozkojím, ale já rozložená psychicky hormony hned po porodu už jsem začínala mít strach veliký. Malý opět nepřibíral v porodnici jako první syn, ale pustili nás domů s tím, že doma budu v klidu a rozkojím se lépe. Vlastně hned po porodu jsem si připomněla velikánskou bolest při kojení z pravého prsu, jež jsem měla i u prvního mimíska. Bylo to jako když mi někdo pilníkem nebo smirkovým papírem jezdí zespodu bradavky. Později jsem se dočetla o SBB a usoudila, že jsem tím ze začátku také trpěla, protože i když už kojení nebolelo, tak jakmile jsem dokojila z pravého prsa, tak bradavka byla bílá na špičce. Doma jsem kojila co nejvíc to šlo, prakticky skoro pořád, aby se mi mlíčko dělalo. Ze začátku malý nepřibíral skoro vůbec, pak malinko a na poslední kontrolu v šestinedělí přibral 200g za týden, což dětské dr. stačilo, abych už nemusela chodit po týdnu na kontroly, ale za měsíc. Bohužel v pátém týdnu u nás začal problém, který trval až do konce mého kojení a to, že malý vydržel u prsa tři minutky maximálně a to opravdu tak jednou za měsíc, jinak se odtrhával téměř po půl minutě. Prsa jsem měla plná, mlíčko z nich kapalo, ale malý brečel. Dobře pil jen v noci, ale to nestačilo na jeho přibývání. Trápila jsem se, psala si o tom na netu s maminkama. Ve třech měsících jsem byla na kontrole u dětské dr. a zjistila jsem, že malý váží třeba o dvě kila míň, než stejně staré děti kamarádek, ač váhu při porodu jsme měli největší. Svěřila jsem se na netu maminkám a ozvala se mi Jiřinka Mrázková do mailu a začala mě všemožně psychicky podporovat a radit s dokrmem. V tu dobu to pro mě bylo to nejdůležitější na světě a ona byla můj andílek, milovala jsem jí strašně moc. Psaly jsme si třeba třikrát denně, když jsem to potřebovala. Do čtvrtého měsíce jsme dokrmovaly lžičkou UM a já odsávala po kojení, aby malý přibíral. Lítala jsem každý týden s oběma dětma do poradny na vážení a často tam byla i hodinu a půl, než na nás přišla řada a já jen zvážila a zase běžela. Jednou malý přibral 200g, takže radost veliká, podruhé nepřibral, takže zklamání, jak na houpačce. Ale všechno stálo za to bojovat. Od čtvrtého měsíce přibyla večerní kašička. Malý se pořád odtrhával při kojení a já někdy v průběhu šestého měsíce dospěla k názoru, že bude lepší, když začnu mléko odsávat a podávat z lahve. Už jsem byla vyčerpaná, dívat se na to, jak je u kojení nespokojený. Dávala jsem teplé na bříško, teplé na prso, upíjela teplý čaj. Upíjení čaje šlo velice těžko, protože se malý při jakémkoli mém minipohybu okamžitě odtrhnul. Takže pak bez popíjení čaje. Syn tedy začal pít mé mléko z lahvičky a byl velice spokojený. Ze začátku jsem musela udělat třeba jen jednu flaštičku UM a zbytek bylo moje mlíčko, časem se ale množství mlíčka snižovalo i tím, že jsem nemohla odsávat mimo domov, takže tvorba mlíčka šla dolů. Tak jsme to tak nějak s občasným přiložením doplácali do devátého měsíce. V tu dobu už jsem v noci nekojila a malý prospal celou noc. V devíti měsících mu vyrostl první zoubek a začal kousat, ale dalo se to snést. Když vyrostl druhý, už to vydržet nešlo a já se rozhodla přestat přikládat přes den a začít si ho opět brát k sobě do postele v noci, abych alespoň nějak kojila a SVÉ kojeníčko si užívala co nejdýl. Za nedlouho začal kousat i v noci a já se s těžkým srdcem smířila s tím, že to opravdu nemá cenu a kojit i odsávat jsem přestala, protože při dvou dětech to pravidelné odsávání byl veliký nápor. Pobrečela jsem si. Když jsem měsíc po úplném odstavu dostala první menstruaci, tak jsem brečela jak želva, že už jsem zase NORMÁLNÍ ženská, a že už nikdy kojit nebudu, ale musela jsem uznat, že úleva psychická nastala v tom, že jsem přestala bojovat vlastně po devíti měsících nejistoty. Zároveň jsem byla pyšná a šťastná, že jsem došla tak daleko a když mi malý v dobu mého kojení spokojeně spinkal v noci u prsa, tak jsem si to užívala a koukala bych na něj hodiny, abych si zapamatovala ten pocit napořád. A musím říct, že to stálo za to, protože mě to stále hřeje a bude ještě dlouho a můžu do světa křičet, že jsem kojila .
48.
Hlavně se nevzdávat, aneb jak to Kuba zvládnul
9. 1. 2009
Neměli jsme moc lehký porod, a protože Kubík měl po narození menší problémy,(APGAR 5,7,7) okamžitě ho odnesli.
Přiložili mi ho až skoro po šesti hodinách a to bez jakéhokoliv vysvětlení nebo rady. Samozřejmě, že se
nepřisál. Snažil se, ale neuměl to. Týden ho museli v porodnici dokrmovat z injekční stříkačky a já se pomalu hroutila.
Člověk si připadá úplně k ničemu, má malinké miminko a nemůže mu nic dát.
Chodila jsem prosit, aby za mnou někdo ze sester přišel a pomohl nám, a to se stalo až po týdnu.
Při tak velkém množství detí na oddělení a kvůli usnadnění práce, mu sestřičky strčili do pusinky, hned po narození,
dudlík, a tak jednu sestřičku napadlo, vyzkoušet kojit přes chránič bradavek (tzv.medúzku), který je dudlíku
podobný. Byla jsem moc šťastná, že konečně ode mě pije. Je to už 5 měsíců, ale pamatuju si, jak jsem ho
v porodnici po kojení nesla na váhu a s přítelem jsme netrpělivě čekali, zda vůbec něco vypil.
Když ručička váhy stoupla o 5g, skočila jsem mu kolem krku a rozbrečela se.
Domů jsme šli po dvou týdnech a to Kuba baštil 50, a já tomu nemohla věřit.
A tak se nebojte začátečních neúspěchů, nevzdávejte své pokusy, a hlavně neuvažujte nad umělým
mlékem, vždyť to nejlepší má mrňousek od vás.
49.
I zázrak jde vybojovat
12. 2. 2009
Dobrý den,
chtěla bych se s vámi podělit o svůj příběh o kojení. Když jsem byla těhotná, netušila jsem, že kojení bude taková dřina! První den po porodu mi přivezli Kristýnku (porodní váda 3700g, délka 53cm) a poprvé jsem si ji měla dát k prsu. Protože jsem byla dost šitá, nemohla jsem se skoro hýbat a tak jediná poloha, která mi šla, byla v leže a nebo pak na nafukovacím kole v sedě, což bylo ale dost náročné. První den mi to přišlo fajn, jenže další dny mě začaly hrozně bolet prsa. Měla jsem je hodně nalitá, takže jsem si je pořád ve sprše nahřívala a odstříkávala. Měla jsem totiž strach, abych do nich nedostala zánět a hlavně mě bolely bradavky. Jak jsem pořád trpěla při kojení, nechtěla jsem vůbec kojit, každá hodina, která se blížila na kojení, mě děsila, ale přesto všechno jsem to nechtěla vzdát. Jenže pak mi kolem 5. týdnu Kristýnky začali lidi říkat, že je hubená a ať raději začnu dávat Nutrilon. Pak jsem tedy šla na převážení a ona měla Kristýnka opravdu jen porodní váhu, což mě vyděsilo a rozklepaly se mi ruce, když jsem si uvědomila, že ten pláč byl asi z hladu. Jenže když mi spala v noci, tak mi každý říkal, že hlad nemá. Myslím si, že byla tak vyčerpaná, že hlad raději zaspala. Tak jsem koupila Nutrilon a začala pomalu přikrmovat. Jenže stále jsem to nechtěla vzdát. Pak jsem si přečetla, že mám kojit častěji a mléko se znovu vyprodukuje. Do této chvíli jsem kojila po 3 h z jednoho prsa. Tak jsem začala kojit z obou prsou a třeba po 1 h a světe div se, ono to zabralo a prsa jsem měla znovu nalitá! Půjčila jsem si váhu a tak jsem viděla jak pěkně přibírá. Pak už jsem jen řešila tu bolest bradavek a ta pak po 2 měsících odešla a já si konečně s malou začala kojení užívat. Dneska jí je skoro 7 měsíců a jsem šťastná, že jsem to vydržela a můžu mít malou v tak těsném kontaktu jako je kojení. Tímto chci všem maminkám říct, ať to nevzdávají a snaží se ze všech sil kojit!!! Vždyť kojení je to nej nej co můžete pro mimi udělat.
50.
Bojkot kojení
8. 3. 2009
Moje první dcera byla rozená cucalka a kojila jsem ji do skoro tří let. Velice mne tudíž překvapilo u syna, když v 7 měsíci zcela odmítal kojení a trvalo mu přesně týden, než získal opět chuť. Neměla jsem ani potuchy o bojkotu kojení, pouze lékař v poradně mne uklidňoval, že se to stává a že musím odstříkávat pravidelně v dobu běžného kojení. Odstříkávání bylo pro mne velice bolestivé a dostala jsem ze sebe pouze pár kapek a to pouze z pravého prsu. Vydrželo mi to tři dny a pak jsem rezignovala a nechávala vše osudu. Bylo mi ale velice líto, že by se syn tak brzy odstavil a já přišla o ten nezaměnitelný pocit kojící matky a jejího dítěte. Občas jsem dle uvážení syna přiložila a doufala, že každým dne se přisaje. Syn ale baštil jak zjednaný lžičkou, ale o sání z láhve nechtěl ani slyšet. Sotva jsem se přiblížila s prsy, spustil rykot a kdyby mohl již chodit, utíkal by pryč. Trvalo celý týden, než změnil názor a já 4 dny měla prsa bez odstříkávání, ale také bez bolesti a samozřejmně jsem i ztrácela mléko. Přesně po týdnu, jako kdýž mávne proutkem, synek nalezl zpět svůj apetit a nechtěl se prsa pustit. Problém byl, že už jsem měla málo mléka a kojení mne velice bolelo. Chtěla jsem ale kojit a doufala v matku přírodu, že se opět rozkojím a že se mi mléko bude opět tvořit. Světe div se, lačná ústa synova byla ten nejlepší stymul a touha kojit a moje dobré rozpoložení učinili zázrak a prsa se začala obě pomalu nalévat.Snažila jsem se více pít, věřit v mocnou přírodu a věřit si, že to zvládneme. Myslím, že je to štěstí, že se to povedlo a jsme oba moc šťastní.
51.
Moje první kojení
11. 3. 2009
Rodit jsem měla v lednu. Celý prosinec jsem četla rady ohledně kojení. Zhltala jsem dvě příručky věnované čistě kojení, tucet příloh ke knihám o matce a dítěti, dalších tucet příloh ke knihám o dítěti a matce, a jednu kapitolu o tom jak příšerně může vypadat dítě po porodu a jak to na sobě nenechat znát. Další informace mi poskytla laktační poradkyně, která mě perfektně vybavila především teoreticky, páč na praktickou stránku mi poněkud chybělo dítě. Já vám něco řeknu, že jste jak chodící encyklopedie vám bude stejně platné jak mrtvému zimník. Můj kamarád Langoš, který je úspěšně rozvedený a má dvě děti mi řekl, ..tož to mu jenom strčíš do pusy a je to.. No dobrá tedy.
…matka leží na boku s polštářem pod hlavou. Hlavička dítěte spočívá v ohbí matčiny paže.
dotykem úst dítěte a okolí bradavkou se vyvolá hledací reflex. Matka počká až dítě široce otevře ústa a rychle si dítě přitáhne k prsu. Nikdy ne nenaklánějte nad dítě…
Ležela jsem poslušně na boku na polštáři, sice jsem toho moc neviděla, no ale když to tak má být. A jala jsem se vyvolávat hledací reflex. Hledací reflex je stav, kdy dítě, bůhví kde se to v něm bere, otáčí hlavu ze strany na stranu kadencí ratatata, a někdy ještě mnohem rychlejší. Pak jsem tasila nic netušící bradavku na řevem zkroušené dítě. To výborně hledalo, ale nechtělo doširoka otevřít ústa. Pro informaci slovo rychle, v jakékoli podání, se u novorozenců zcela míjí účinkem. Asi po osmém, již zoufalém pokusu se mi podařilo mu tu bradavku přece jenom do té pusy vpravit. Pak jsem si nějakým záhadným pohybem shodila polštář z postele a musela sem se nad toho drobečka naklonit a držet váhu na lokti. Po chvíli mi ze vlasů z vousů a z obočí sice nevisely rampouchy uhlí, ale svaly mi v železo ztuhly a to fest.
No a jestli si myslíte, že když vás někdo stiskne tak roztomilou malou tlamičkou, že to nebolí, tak vám říkám, že to bolí jako čert. Jak jsem tam ležela, skroucená s útrpným výrazem ve tváři, říkala jsem, áá to je to kojení. Pak můj milý Vincent vyplivnul tu věc z pusy a začal řvát. Nikdy nedávejte bradavku křičícímu dítěti.
Blbost.
Až později jsem pochopila, že ne každá rada je pitomá.
O kéž by si pil lahváče.
dítě musí mít v ústech nejméně 2,5cm dvorce
Kdo má špatné bradavky se může jít klouzat, neboť pokusit se v tomto případě o kojení je jako souložit bez erekce. Vědci nám ale výrazně pomohli, vymysleli kojící silikonové kloboučky, které si nasadíte a kojíte. Než si však stačíte nasadit klobouček, dítě už vám řve jak kdyby ho na nože bral a v tom záchvatu vám klobouček strhne a hodí na zem. A prý nekoordinované pohyby.
Pche.
Dalších 15 minut jsem nehnutě zírala na to, jestli se spánky a uši dítěte pohybují a jestli dolní ret přesahuje do žlábku (což samozřejmě není vidět) no a jestli je slyšet polykání, a jestli není slyšet srkavý zvuk…
Začátek tvorby mléka několik dní po porodu způsobí, že se matce zvětší prsy.
Zvětší?? Moje prsa se giganticky dmula z košile ven. Zní to dost básnicky.Já najednou věděla, proč má kráva vemeno a proč má čtyři struky.
Po několika takových to kojení jsem měla úplně tuhá záda a rozkousané bradavky.
Pak je teprve každá rada drahá a čert vem příručky. Naštěstí se v nemocnicích pohybují i takové osoby, které tomu rozumějí a už také někdy kojily. Takže jsme to nakonec zvládli.
Řekla bych, že kojení nakonec zvládne každá matka., ale není výhry bez boje. Bojovat se musí ve všem a vždycky. A co by člověk neudělal pro toho andílka řvoucího. Některé rady, i když se zdají pitomé, nesmyslné nebo dokonce nemožné, jsou pravdivé.Ale znáte to, když vám řeknou, že se v zimě nemá olizovat zábradlí…každá mamka si to musí vyzkoušet, možná i to dodává ten šmrnc, na který jsem se tolik těšila. Na ten, který mají jen ženy s dětmi. Myslela jsem si, že je to porod, co z nás udělá ženu, ale možná je to ten boj, který musíme neustále svádět. To, že máme své výhry, ale i prohry. A že bychom se neměly za žádných podmínek vzdávat a podléhat. V některých českých ženách je kus Libuše i kus Vlasty. No a v některých možná i kus Božky, a některé mají doma kus, a některé zase kus vola.
Konec srandy jdu kojit. Prostě mu to strčím do pusy.
52.
Kojením až k abscesu prsu
11. 3. 2009
Těhotenství jsem měla, vzhledem k mému věku, bez problému. Od okamžiku, kdy jsem ucítila naše miminko v bříšku, má prsa začala vylučovat kolostrum. Od té doby jsem musela nosit vložky do podprsenky. Ráno jsem měla vždy promočený polštář.
Porod jsem si představovala jinak. Bohužel neprobíhal jak by měl a tak se Matýsek narodil císařským řezem. Hned jak jsem se trochu zmátořila z narkózy dostal Matýsek mlíčko. Mlíka jsem měla hodně a stříkalo ze mne kdykoliv jsem si vzpomněla na malého. Doma mi připadalo, že nic jiného nedělám jen kojím, přebaluji a odstříkávám. Tři neděle po porodu jsem dostala vysoké teploty a protože neklesaly, šla jsem do porodnice. Tam mě prohlédli a jen letmo se zeptali na prsa. Ta mě kupodivu nebolela a tak diagnóza zněla: viróza. Za další tři týdny se scénář opakoval. Jen se mi zdálo, že mám méně mléka a taky prso jsem měla červené. Zavolala jsem laktační poradkyni, která mi řekla, že se může jednat o zánět a poradila mi co s tím. Na prohlídce po šestinedělí mi doktor řekl, že se o zánět určitě nejednalo. Prý prsa strašně bolí.
Vysoké horečky mě trápily každé tři neděle a netrvaly déle jak čtyři dny. Prsa mě nikdy nebolela. S horečkami jsem se naučila žít. Manžel hlídal malého a dával mi ho jen na kojení. Já se snažila abych aspoň na kojení měla teplotu pod 39C. Jaké bylo překvapení, když teploty jednoho dne nepřišly.
Bohužel místo teplot se mi na levém prsu vytvořila malá bulka. Snažila jsem ji rozmasírovat, přikládala obklady, tvaroh, atd. Nic nepomáhalo. Boulička vyrostla do ohromných rozměrů (můžu říct, že mi na prsu vyrostlo ještě jedno) a začala bolet. Zvláště při kojení, to ukápla i slzička.
Doktor mě odeslal s abscesem do nemocnice. Tam mi ihned nasadili antibiotika a chodila jsem na ultrazvuk, kde mi dělali punkce (velmi bolestivé). Protože to nepomohlo, objednal si mě pan primář a i přes mé protesty absces rozřízl a zavedl drén. Nějaký čas jsem chodila na převazy, ale rychle se to hojilo a do 14ti dnů jsem byla zdravá. Nyní mám na toto období vzpomínku v 1cm velké jizvičce. Oceňuji to, že jsem mohla syna kojit a kojím ho dodnes, a to mu je už 2,5 roku.
Věra z V.M.
53.
Dočasný dokrm nám málem vzal kojení
11. 3. 2009
Bylo krásné zimní odpoledne kdy se nám narodil synek. Byl to chlap jak hora, vážil skoro 4 kilogramy. Hned na porodním sále mi ho sestřička přiložila k prsu a on se krásně přisál. Při pobytu v porodnici jsme spadli na 3,5 kg a bohužel dostali novorozeneckou žloutenku, tak se nám pobyt o pár dnů prodloužil. Po týdnu při propuštění z nemocnice vážil syn 3700 g. Špatné zprávy na sebe nenechali dlouho čekat. Po dalším týdnu jsme přibrali pouhých 70 g (což prý mohlo být způsobeno rozdílností vah) – byl to však omyl. Po dalším týdnu jsme přibrali pouhých 20 g. Syn spal a nejevil známky nespokojenosti. V porodnici nám říkali, nebuďte je na jídlo, zbudí se sami až budou mít hlad, tak jsem ho nechala v dobré víře spát. Dr. nám napsal Bebu s tím, že máme dokrmovat kolik vypije. Koupili jsme tedy UM, lahev a začali. Jelikož jsem prvorodička a zkušenosti jsem v této oblasti neměla udělala jsem synovi 100 ml UM a dala flašku. Syn pil a 100 ml vypil. Netrvalo dlouho, den dva, a syn začal odmítat pít z prsu. Nedalo mi to, zoufalá jsem brouzdala po netu a hledala stránky o kojení, nízkých přírůstcích apod. přišla jsem i na stránky www.kojeni.net, kde jsem napsala do on-line poradny. Jiřinka mi poradila snížit dokrm a zvýšit četnost kojení, sebrali jsme i dudlík, který jsme mu před tím dali a začali jsme bojovat. Ale hlavně nám poradila moc a moc důležitou věc a tou je alternativní způsob dokrmu pomocí injekční stříkačky(to byla pro mne úplná novinka).Manžel stál a stojí při mně a řeči typu „…on je malinkej…,…seš krkavčí matka, ani mu nedáš najíst, když hledá …, to ten náš měl v půl roce 9,60 kg apod.“ se snažíme házet za hlavu. Už jsem pochopila, že každé děcko je originál a nemusí mít 9,60 kg v půl roce. Syn to zase dožene jinde, je úžasně šikovný, směje se, brouká si a parádně drží hlavičku.Je mrštný, chvíli neposedí, o vše se zajímá, mrská rukama, kope nohama. Dnes ve 3.měsících máme přes 5 kg díky Jiřince ještě kojíme a je to pro syna stále hlavní zdroj potravy. Závěrem bych chtěla Jiřince strašně moc poděkovat, vždy mi dobře poradila a doufám, že i Vás náš příběh povzbudí.
54.
Prohraný boj o kojení, prohraný boj o život...
12. 5. 2009
Po několika měsících jsem se konečně donutila sednou a napsat náš příběh. Nepíši ho proto, abych ostatní maminky vystrašila, jen abych věděli, co všechno se může stát.
V roce 2007, po třech letech manželství, jsme se s manželem dohodli, že si pořídíme miminko. Schválili nám hypotéku, začali jsme stavět, oba mladí (23 a 27), zdraví, tak nač čekat. Po čtyřech měsících se zadařilo a otěhotněla jsem. Těhotenství bylo naprosto bezproblémové, všechny výsledky ukázkové.
2.7.2008 se nám narodil Štěpánek s úctyhodnými mírami 51 cm a 4000 g. Porod probíhal normálně, aby poté porodní asistentka zjistila, že malý jde obličejem napřed a museli provést akutní cisařský řez. Malý se narodil v 19.45, manžel se na něj byl podívat na novorozenecké oddělení, mě ho sestra přivezla kolem půlnoci. Při pohledu na moje prsa naznala, že bez kloboučku nemá význam přikládat, nechala malého ve vozíčku u postele ať si ho prohlédnu (což s pytlem na břiše moc reálné nebylo) a šla za jinou maminkou. Štěpánka jsem si poprvé pochovala kolem šesté ráno a to byl také poprvé přiložen k prsu. Nebyl žádný problém, přisál se hned. Tři dny byl na novorozeneckém oddělení a vozili mi jej po třech hodinách a to ještě ne pravidelně. Druhý den už ho přivezli s dudlíkem a přikrmovali flaškou. Laktace se mi rozjela asi čtvrtý den po porodu, kdy už jsem byla na normálním pokoji. Jenže sestřička nepřijela. Když jsem se začala vyptávat, kde malý je, sdělila mi, že měl teplotu, ale protože se ode mě ráno hezky napil (asi 30 ml), přiveze ho a nechají ho u mě a musím hodně kojit, protože má hustou krev a jinak by musel na kapačku. No, stejně ho večer po výsledcích odběru odvezli na JIP. Kapačky naštěstí zabraly a od dalšího dne jsme byli spolu. Po šesti dnech nás pustili domů a vše vypadalo v pořádku. Malý krásně přibíral (kolem 200 g týdně), naučila jsem se kojit i bez kloboučku a stal se z něj velký jedlík. V necelém měsíci se objevili průjmy, zjistili patogenní E.Coli O55 ve střevech a musela jsem podávat 24 hod jen rýžový odvar. Pořád jsme byli pod hrozbou hospitalizace na infekčním oddělení, ale malý to zvládl bravurně a i přes časté a řídké průjmy přibíral dál. Asi měsíc dostával třikrát denně rýžový odvar s Hylakem, stolice se jakž takž upravily a bacil vymizel. Hylak jsem podávala preventivně dál, někdy třikrát denně, někdy jednou, ale řídkých stolic jsme se nezbavili. Přesto že Štěpánek pravidelně dostával flašku s rýžovým odvarem, pořád jsme krásně kojili a prospíval.
Ve třech měsících mu praktický lékař zjistil zvětšená játra a slezinu a také nezvykle velkou reakci na ramínku po očkování z porodnice. Odeslal nás na kontrolu na infekční kde nás sledovali. Začali se pomalu zhoršovat výsledky krevních testů, ale pořád údajně vše bylo v normě – zvětšenou slezinu má přece spousta malý dětí po prodělaném infektu. Poté se u malého začali objevovat afektivně respirační záchvaty – pláč s promodráváním, postupně s delšími a delšími apnoemi (zástavou dechu). Od třetího do čtvrtého měsíce přibral asi jen 400 g, tj. polovinu předchozího příbytku, od čtvrtého měsíce nepřibral nic. Pořád byl plně kojený, mléka jsem měla dost. Zastavil se na váze 6700 g. Po dvou týdnech, kdy nechtěl žádné umělé mléko a vypadal naprosto spokojeně, až na to, že nepřibíral, jsme se s lékařem dohodli na zavedení masozeleninových příkrmů. Malému chutnaly a během dvou týdnů byl plně na příkrmech – masozeleninový, ovocný a večer kaše (samozřejmě v menších dávkách), do toho kojen. Stále nepřibral.
Dva dny předtím, než měl pět měsíců, tj. na přelomu listopadu a prosince 2008 stoupla intenzita záchvatů na několik denně, i za hodinu. Jen podotýkám, že tyto záchvaty předváděl i na kontrolách na infekčním, ale stále mi bylo opakováno, že je to naprosto normální a některé děti tohle prostě dělají. Jenže Štěpánek se najednou začal zastavovat ve vývoji a záchvaty nás provázeli ve dne, v noci, bez jakékoli příčiny. Vydali jsme se s doporučením dětského lékaře na neurologii, ale bylo nám sděleno, že mají plno, ale že druhý den jim někdo vypadl a můžeme přijet. V noci se to natolik vyhrotila, že jsme se vydali v jednu ráno na pohotovost. Malý byl přijat na JIP na internu do dětské nemocnice v Brně s podezřením na epilepsii (a já s ním). Během dvou dnů měl veškerá interní vyšetření, na která se jinak čeká týdny (kardio, rentgeny, ultrazvuky, EEG, EKG…) Jelikož byl Štěpánek na JIP, spala jsem na jiném pokoji – přes den jsou kojila tak jak jsme byli zvyklí po dvou hodinách, ale v noci mě sestřičky volaly třeba jen jednou a projevilo se to na kojení. Malý si bral menší a menší dávky. Od jiných maminek vím, že v noci často plakal, ale sestřičkám asi bylo zatěžko mě jít každé dvě hodiny vzbudit. Poté, co byly vyloučeny veškeré interní problémy jsme byli po šesti dnech přeložení na neurologii k dovyšetření záchvatů. Zde jsme byli spolu na pokoji a krásně jsme se rozkojili, malý začal pít větší dávky. Bohužel, po dvou dnech nastoupili vysoké teploty, které neměly příčinu. Přišla interní doktorka, ale vyjma pár petechií na břiše nezjistila nic nenormálního, navíc teploty po podávání léku ustoupily. Jedno ráno za námi přišli, že jdeme domů. Epilepsie vyloučena a dítě prostě zdravé, jen jiné. Jenže se ještě čekalo na výsledky krve, které bohužel naznačily, že by Štěpánova porucha krvetvorby mohla souviset s leukémií. Odpoledne následoval překlad na onkologii. Byl pátek, v sobotu byla naplánovaná magnetická resonance, v pondělí odběr kostní dřeně. Obojí v celkové narkóze. Ze Štěpánka se stalo plačtivé, unavené miminko, odmítal ležet jinak než na boku se zakloněnou hlavičkou, pokud na něj někdo promluvil, plakal, při kojení byl nervózní, odtrhával se a dávky mléka šly opět dolů. Ale cokoli kromě prsa a příkrmů odmítal. Výsledky leukémii nepotvrdily a v úterý odpoledne nás propustili domů. Vzhledem k tomu, že malý v nemocnici zhubl asi 400 g, začala jsem zkoušet podávat Nutrilon. Během týdne vyměnil prso za flašku a bylo po kojení. Zbytek už sem asi nepatří, ale přesto ho shrnu do pár vět. Z nemocnice nás propustili v polovině prosince, strávili jsme společně Vánoce, ale malý stále hubnul, byl bledý, unavený, podrážděný, vývojově opožděný, zvětšovala se slezina a játra. Na Tři krále jsme nastoupili opět do nemocnice, po dvou týdnech byla provedena biopsie, po které Štěpánek vnitřně vykrvácel. Skončil na ARO, zde byl dva týdny v umělém spánku a na plicním ventilátoru. Diagnóza z biopsie zněla Gaucherova choroba. Následoval překlad do Prahy, kde se tyto nemoci léčí. Jde o metabolickou chorobu se střádavým průběhem – narůstají játra, slezina (která před biopsií už u Štěpánka vyplňovala drtivou část bříška), opoždění ve vývoji, neprospívání, porucha krvetvorby. V tělíčku se tvoří málo, nebo vůbec, enzym, který štěpí určité látky potravy a ty jsou poté ukládány tam kde nemají.
Po příjezdu do Prahy mi bylo sděleno, že náš syn umírá a na jeho typ nemoci léčba není. Byl celou dobu v umělém spánku, na plicním ventilátoru, protože mu selhávaly všechny orgány. Zjistili atrofii mozku. Po necelých dvou týdnech po překladu, v pátek, 13. února 2009 krátce před půlnocí Štěpánek zemřel. Byla jsem v Praze celou dobu s ním, protože za všechno krásné co nám dal si nezasloužil být v posledních dnech sám.
Bylo mu 7,5 měsíců. Už jsem si ho nepamatovala jako usměvavé miminko, které mi tu řádilo na hrazdičce, miminko, které se na mě usmívalo, když jsem ho kojila. V prvních týdnech po jeho smrti jsem si nevybavovala nic jiného, než bolest, kterou musel za svůj krátký život prožít. Děti s touto nemocí se dožívají zhruba dvou let, u Štěpánka to urychlil komplikovaný průběh biopsie.
Je to tři měsíce, co zemřel, ale já si asi nikdy nepřestanu říkat, jak by to bylo, kdyby zrovna on nebyl jeden z těch 150 000 lidí, na které tato choroba padne. Co už by uměl, jestli bych ještě kojila, jak by asi vypadal.
U každého dalšího těhotenství je dvaceti pěti procentní riziko, že bude plod nemocný. Vyšetřit se to dá až ve dvanáctém týdnu těhotenství. Ale já doufám, že to špatné jsme si vybrali a jednou budeme mít miminko, kterému budeme povídat, jak statečného mělo brášku.
55.
Dokrm v porodnici, peklo doma
2. 6. 2009
Adama mi priložili prakticky hned po porodu a pak jsem sama i za pomoci sestřiček přikládala i na pokoji. Moc nám to nešlo, mám velká prsa a bradavky nejsou vystouplé, pokud se nestimulují, tak se malý jednou přisál a pak zase ne. Nešlo mi to a do toho mě bolelo šití. Zkoušeli jsme všechno, vsedě, vleže, kloboučky, bez kloboučku. Já už jsem z toho
byla trochu na nervy, nenapadlo mě, že kojení bude tak náročné. Asi druhý den měl Adámek nažloutlou stolici, ale já nevěděla, že to znamená, že kojím, protože sestřičky mi pořád říkaly, že nemám mlezivo. Pokaždé totiž přišla jiná a zmáčkla mi prso nedlouho po kojení a samozřejmě nic nevyšlo. Nikdo se mě také na barvu stolice neptal a tak na základě toho, že nemám Adamovi co nabídnout a že moc ztratil na váze, mně řekli, abych ho dokrmila. Ten den se mi konečně sám přisál a já byla šťastná jako blecha. Řekli mi, abych dokrmila přes stříkačku, že prý to nenaruší techniku sání.
Od té chvíle šlo všechno z kopce. S každým dokrmem se zhoršovalo přisávání. Bylo vidět, jak Adam jen čeká s otevřenou pusou, jak mu to nastříkám. A to přesto, že jsem se snažila, aby musel pracovat a nedostal to mléko jen do otevřené pusy. Doktorky mě utěšovaly, že s kloboučky to snad půjde, při vizitě jsem jsem rozbrečela, mateřství bez
kojení jsem si nedovedla představit. Z porodnice jsme odcházeli čtvrtý den a Adam se úplně přestal přisávat.
Neměla jsem sílu to řešit. Doma jsem ukázala manželovi, jak dokrmujeme stříkačkou. Úplně zbledl a řekl, že se mu to vůbec nelíbí. Já byla na nervy, protože "co mám podle tebe teda dělat?" A samozřejmě do toho se mi začaly nalívat prsa.
Zavolali jsme jedné známé dule s žádostí o radu. Řekla, že mu dokrm prostě nesmíme dát a tak začala jedna z nejtěžších nocí, co jsem kdy zažila. Rozhodli jsme se vydržet do rána, kdy měla dula dorazit a poradit nám s kojením. Ještě večer s námi byla moje máma a všichni tři jsme se střídali v nošení řvoucího Adama. Pak máma odešla a můj manžel ho nosil skoro celou noc a já pravidelně odcházela do sprchy, přikládala
tvaroh a odstříkávala, abych neztratila mlíko. Smířili jsme se s tím, že se nevyspíme. Chudák chlapeček měl úplně vyschlou pusinku a byl úplně říčný. Vysílením pak na pár hodin usnul, manžel taky a já odstříkávala. Manžel pak navrhnul, abychom vzali odstříkané mléko a dávali mu ho na
prstě, který jsme mu stejně celou dobu drželi v puse, aby mu zachutnalo moje mléko. Brzy ráno asi po čtrnácti hodinách se Adam zázračně přisál. To už nás opět přišla podpořit moje máma a tak jsme tam všichni dohromady byli a já jsem se rozbrečela štěstím. Kdyby můj manžel netrval na tom, že to
vydržíme, neměla bych to srdce nedat řvoucímu Adámkovi dokrm znova. Ale manželova skálopevnost se vyplatila.
Vzhledem k počátečním problémům jsem neváhala ještě pozvat laktační poradkyni Ivanu Fišerovou, protože jsem neměla techniku ještě úplně v paži a malý dostatečně nepřibíral. Paní Fišerová byla zlatá, velmi mi pomohla, zbavila jsem se díky ní bolavých bradavek a jsem schopná kojit ve více polohách. Kontakt na ni naleznete na stránkách Laktační ligy
www.kojeni.cz, mohu ji vřele doporučit. Teď je Adamovi 7 týdnů a krásně prospívá a já teď už nedám na žádné rady
kibiců o tom, že kojím moc často, nebo moc dlouho. Prostě kojím tak, jak to vyhovuje mně i Adamovi. Držím všem palce, určitě kojení zvládnete. A hlavně dejte občas na své
partnery, jim ty hormony tolik nebouří, jsou v tu chvíli víc nad věcí.
56.
Náš boj s kojením - kojení nedonošených dvojčat
3. 6. 2009
Chtela bych se s vami jen podelit o to jak probihal nas boj o kojeni, mozna tu najde nejaka jina maminka uzitecne informace, az se bude sama potykat s podobnymi problemy.
Moje dvojcatka se narodila ve 30+0tt. Odtekla mi plodova voda, byli jsme transporotvani do Prahy, kde se porod snazili zastavit kvuli podani kortikoidu, ale jelikoz se to nepodarilo, tak jsem za par hodin prirozenym porodem privedla na svet Marusku a Matyska. Takove ty rady a prani maminek, aby jim bylo miminko hned prilozeno nebo jak se clovek docte nejpozdeji do dvou hodin se jaksi nekonalo.
Miminka putovala na oddeleni Resuscitacni oddeleni a prvni pokusy o prikladani zacaly probihat po cca 3 tydnech.
Hned po porodu mi dali zkumavky a ze mam zacit zkouset rucne odstrikavat, Laktacni sestra mela zrovna v te dobe dovolenou, tak se na me vrhla normalni sestra, i kdyz nevim jestli by v tom byl rozdil. No sestra mi chytla prso a zacala mackat. Verte mi, ze neprahanim, kdyz reknu, ze takovou bolest jsem nezazila ani pri porodu a to jsem ho mela velmi zive v pameti!
Mlezivo mi celkem teklo, lepe receno, par kapek. Jedny sestricky rikala, at se v noci vyspim, ze odstrikavat nemusim, druha me sprdla, ze me musi v noci vzbudit abych stimulovala. Porad to ale hrozne bolelo a ja jsem si jen v duchu rikala, ze to snad nemuzu vydrzet a jak to delaji ostatni maminky. Spolubydlici na pokoji mela elektrickou odsavacku. byla erarni, tak jsem ji hend druhy den zkusila, mlicka jsem sice nevymackala o moc vic, ale aspon to tak priserne nebolelo.
Dva dny po porodu uz jsem na to psychicky nemela, dali mi na pokoj maminku donoseneho detatka a nechala se propustit. Mlicko uz se tou dobou zacalo hezky spoustet, mela jsem rucni odsavacku u a pak jsem si jeste koupila Elektrickou na dve prsa naraz. Elektrickou na doma a manualni, kdyz pojedu za miminkama abych mohla odstrikat v nemocnici.
Dali mi pak takove lahvicky v jakych jim mam mlicko dovest, mela jsem uz hodne takze stacila jedna davka a jednu odstrikat v nemocnici, zbytek jsem si mrazila. Prvne jsem si kupovala sklene lahvicky, ale ty jsou drahe a clovek pak nevi co s nima, pak mi poradili, ze je fakt jedno v cem to je jen to musi byt sterilni, tak jsem si kupovala jogurty ve skle, sklenicky sterilizovala a udelalo to uplne stejnou sluzbu.
Mlicko se mi krasne spustilo, i kdyz jsem mela deti v inkubatoru, tak jsem musela odstrikavat i v noci, celkem okolo 1,5 litrem za den. Neco jsem vozila do porodnice a zbytek mrazila.
Pak mi deti konecne prelozili na jine oddeleni, kde jsem si je jiz mohla v inkubatoru sama prebalovat, take casteji klokankovat, na tom Resu je to takove, ze je to pomerne mala mistnost a same pristroje a hadicky a kdyz tam je nejaky problem tak se pres vas ani k tomu dalsimu diteti nemuzou dostat, takze ne zrovna idealni.
Byla jsem ubytovana na pokoji matek a za miminkama chodila co 3 hodiny ve dne v noci, aspon prebalit a pohladit, nosila jsem cerstve mlicko.
Kdyz jsme byli v 33. tydnu, tak nam pan doktor povolil, ze muzeme zacit prikladat. Prvne to zkousela Maruska, pamatuju si jako by to bylo ted, ze potahla, na chvilku se pricucla a na me to pusobilo jako neuveritelne afrodiziakum ale pak nic. Neslo ji to. Vazili jsme pred kazdym pokusem vetsinou vaha neukazala nic nebo max 10ml a to bylo jak jsem jim strkala bradavku do pusy a prsa byla plna a zacala proste sama tect...takhle to slo vic nez tyden. Uz mi z toho bylo do breku. Laktacni sestra byla uplne na prd. Prisla rekla, je oni jsou malicci, to musite byt trpelivi, aj me videla jak je drzim, prikladam, az se nasla sestricka co mi aspon ukazala jak spravne mimco drzet, pak uz to jedne sestricce nedalo, ze mam tolik mlika a detem to porad nejde a dala nam vyzkouset aspon kojici kloboucek a ejhle hned vypili okolo 20ml. To uz zacaly nase uspechy. V te dobe melu ale okolo 1600gramu, takze jsme po nich nemohli chtit hned vic.
Nemela jsem tehdy tuseni, ze kloboucky jsou tak trochu previti a bude obtizne se jich zbavit, ale vetsina maminek tam kojila s kloboucky, Pry nedonosene deti potrebuji neco pevnejsiho v pusince aby se jim spustil saci reflex. Dneska uz vim, ze to slo resit i jinak. Bradavky mam naprosto v poradku.
Kdyz jsme byli 33+5( tedy temer po mesici od narozeni) tak mi dali broucky na pokoj, uz od rana jsem litala a stehovala se z pokoje matek, uplne nervozni a porad jsem se chodila koukat, jestli uz mi je vezou. Byla to nadhera je mit na pokoji.
Co 3 hodiny jsme zkouseli prikladat, vazili jsme, tou dobou meli davky okolo 40ml, takze co nedopili, tak jsem sla za sestrou a ona jim sondickou dodala zbytek.
Co me desne vytacelo ale bylo, ze prebytky po kojeni jsem odstrikavala a porad to bylo okolo tech 150 - 200ml, to se dava do lednicky a z toho oni potom dokrmuji, jenomze na ty jejich davecky by ten jeden odstrik stacil na cely den. Nemohla jsem presvedcit sestriky, at jim davaji tu nejcerstvejsi davku mlicka a ne tu temer 24 hodin starou, ze mam mlika habadej a ze si to proste preju. Kolikrat jsem jim dala jeste teple odstrikane protoze nez mela sestricka cas prijit na dokrm, tak ubehlo obcas i vice nez pul hodiny, ale marne. Pozdeji jsme si na to s maminkami i stezovali lekarce, ta na nas nechavape hledela, ze je prece jasne, ze daji miminkum to cerstve mleko. Sestry ale bylo tezke presvedcit, ke konci uz jsem rezignovala. Dalsi veci bylo, ze jsem byla dvakrat v mlecne bance jestli nechcou to moje mleko, ze ho mam moc a kdyz jsem byla s miminkama, tak jsem nemela jak mleko dopravit domu a mrazit, takze se vylevalo. ZHruba litr denne, cely mesic, az posledni tyden za mnou prisli, jestli si ho teda muzou brat.
Pak prisla pani doktorka a rozhodla, ze se jim vyndaji sondicky a co nevypijou budou dokrmeni strikackou. Maruska byla uzasna a zvladla to uz bez sondicky i dokrmu a po par dnech zacala pit i 60 ml a nez jsme sli domu, tak mela obcas i 80! Na dvoukilove miminko to bylo hodne No ale horsi to bylo s Matyskem. Oni sice reknou dokrm strikackou a tak by to melo byt, ze daji mlicko do strikacky a dite bud taha primo tu stikacku nebo pomalu do pusinky a musi polykat, jenze sestricky na tu strikacku daji savicku a je to stejne jako z flasky. Matej mi behem dvou dnu prestal uplne pit z prsa. Strasne jsem to obrecela. Nebyla jsem sama, kdo mel ten problem. Vletela jsem do lekarny a koupila flasticku Tomee Tipee tvarovanou jako prso s malinkou dirkou aby to pro ne byla fuska. Zacalo se to zase lepsit a behem par dni uz nepotreboval dokrm. A to uz byli 35+6 a meli cerstve 2 kila a byl cas jit domu.
Spolehala jsem na to, ze kdyz nam to slo v porodnici, tak proc by nam to neslo doma? Prvni tyden v pohode, nakojila jsem, zbytek jsem odstrikala, ale snazila jsem se prestat odstrikavat, protoze to bylo na hlavu kojit a jeste odstrikavat. Odstrikavala jsem jenom abych nemela zatvrdly prsa. Druhy tyden uz se to upravilo a ja "jenom" kojila. Jenze tou dobou mi taky zacala miminka vice brecet. HLADY! Podcenila jsem situaci, byli proste moc mali a nedovedli si to mlicko sami vytahnout kdyz uz ho tam nebylo tolik. Meli jsme doma kuchynskou vahu dala jsem na ni tacek a pokousela se vazit. Bylo to desne, ale zjistila jsem ze piji malo.Matej kolem 40 a tou dobou uz mel pit 80! A navic v prsach nebylo zadne dalsi mliko! Propadla jsem panice, honem koupila vahu na miminka. Kojili jsme, pak jsem se jeste pokousela odstrikavat, co nedopili jsem dokrmovala tou flastickou. Bylo to SILENE!Jedno takoveto krmeni nam zabralo i 1,5 hodiny. Na cas jsem to vzdala a krmila jsem jenom flaskou a co dve hodiny odstrikavala, aby se ty prsa zase trochu rozpumpovala. Zkousela jsem cas od casu zase prikladat s klobouckama, ale porad nebyli schopni vypit si svoji davku. Bez kloboucku se nechytali vubec.
Nas pediatr mi taky velkou podporu v kojeni nevyslovil, kdyz prisel k nam domu na prvni navstevu, tak mi zacal vykladat o umele vyzive pro nedonosene deti. Rekla jsem mu, ze jsme plne kojeni a on se mi malem vysmal, ze uvidim, az budou mit tri kila a zacnou poradne pit, ze mi mliko pro oba rozhodne stacit nebude. Misto aby mi poradil a odkazal me na nejakou poradnu o kojeni dvojcat!
Studovala jsem na netu vsechny mozne clanky o kojeni, o kojeni dvojcat, s kloboucky na ty jsem hodne nadavala. Podle nektrerych nazoru totiz s nimi snad nefunguje takovy ten presun informaci mezi miminkem a prsem a navic je to uplne jine kdyz to ted muzu srovnat s kojenim "normalne" Ale kdyz mi pomohly v porodnici, tak jsem byla vdecna Zkousela jsem ustrihavat postupne spicku kloboucku, ale to nepili vubec. Zkouseli jsme i zacit s klobouckama a pak je sundat, ale nic
Pomalu mi zacly dochazet zasoby mlika z mrazaku. Miminka mela nejaky ten rustovy sprut a s vahou pod tri kila mi pili 7x denne okolo 120ml. Maruska taky za 5 tydnu pribrala 2 kilaV podstate uz jsem to vzdala, krmila jsem jenom flaskou a kdyz jsem mela cas a klid, zkusila prilozit bez kloboucku ale nic. Smirila jsem se s tim, ze budu odstrikavat a kdyz to nebude stacit, dokrmim nutrilonem Koupila jsem prvni nutrilon pro nedonosene deti, prepocitala, ze kdybych je krmila jenom tim, tak nas to stoji 6000 mesicne! Ale ta jedna krabicka stoji porad ve spajzu NEOTEVRENA!
Kdyz mel totiz Matysek takhle jednou po jidle asi nejake boleni a potrebu cucat, tak jsem mu zkusila dat prso. A byla v uplnem soku, kdyz se PRISAL bez kloboucku! Marusce to jeste moc neslo, furt se rozcilovala, ale nakonec to zvladla i ona. Byly jim skoro 3 mesice!
A ac jim predtim nestacilo co jsem odsala a musela furt vyndavat z mrazaku, najednou se tvarili spokojene. Prsa se mi zacala zase nalevat a od te doby jenom kojime.
Ted nam budou 4 mesice, korigovane 6 tydnu, Vazi 4,6 kg a 5,3 kg. Obcas si je jeste pro jistotu vazim, nechce se mi obcas verit, ze jsou za 5 minut najezeni, hlavne v noci, ale piji mezi 110-140ml kazdy, krmime 6x denne obcas 7x. Miminka krasne prospivaji a ja jsem hrozne stastna, ze se nam to nakonec povedlo. Oproti odsavacce a flasticce a ohrivanim a chystanim je to totiz uzasne jednoduche, rychle a hlavne hrozne KRASNE!
Jenom posledni poznamka, velmi me mrzi, ze porodnice s takovym renome jaky Ustav pro matku a dite v podoli nesporne ma, nemaji schopnou laktacni poradkyni. Urcite jich je tam vice, ale ta, ktera mela na starosti prave maminky nedonosenych deti svoji praci proste neumi. A je to hrozna skoda, protoze vetsina nakonec vyfasovala kloboucky o jinych metodach jak by to mohlo jit nikdy nepadlo ani slovo ale casto jsem slychavala, ze mam byt vlastne rada, ze mam mliko a ze je jedno ze ho dostanou z flasky a ne z prsa. A s timto samozrejme souhlasit nemuzu, protoze u kojeni mi jde hlavne o tu emocionalni vazbu a kontakt s miminkem, ktery byl uz tak na dlouhou dobu prerusen kvuli predcasnemu porodu.
57.
Přerušené kojení, aneb jak jsme po dvou měsících výhradního krmení z lahve opět přešli na kojení
11. 6. 2009
Tento příběh o tom, jak jsem po dvou měsících výhradního krmení z lahve opět začala plně kojit nepíšu proto, že bych stála o nějakou pochvalu, ale je určen pro maminky, které z nějakého důvodu, stejně jako já, musely přerušit kojení a toužily se k němu vrátit. Proto, aby měly o něco víc informací, než jsem měla já, a věděly, že stojí za to se nevzdávat.
Když měla malá 3 měsíce, lékařka mi nečekaně na kontrole s angínou objevila zvětšenou štítnou žlázu. Nic netuše jsem se druhý den odpoledne vydala na endokrinologii s tím, že dostanu nějaké léky a bude to, ale doktorovo sdělení, že stav je vážný, a že s těmito léky nelze kojit, a musím je začít brát nejpozději zítra mi naprosto vyrazilo dech. Takhle najednou přece nemůžu přijít o to, na co jsem se celé těhotenství těšila. O kojení, o ten pro mě úžasný pocit blízkosti se svou dcerou. Uvědomovala jsem si, že doktor má pravdu, že důležitější je zdravá maminka, ale bylo to na mě moc narychlo. S brekem jsem si vyzvedla v lékárně léky, uvědomila si, že nemám doma žádné dudlíky do flaštiček a uslzená až ve čtvrté lékárně sehnala nějaké dudlíky. Doma jsem zjistila, že jsou do mých flaštiček velké, a že jsem stejně zapomněla koupit kojeneckou vodu. Přivinula jsem tedy malou k prsu a v tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zbořil svět.
Malá večer lahvičku s velkým řevem odmítala, v noci 2x také, takže jsem ji vždy nakonec nakojila a mezi tím jsem dospěla k názoru, že si léky na ukončení laktace nevezmu a budu se ji snažit udržet do další kontroly za měsíc s pevnou vírou, že se můj zdravotní stav zlepší dřív než za avizovaného půl roku až rok, pakliže vůbec, a nebude nutné odstranění štítné žlázy. Ráno jsem s flaštičkou opět neuspěla a to jsem byla již zoufalá, protože i já sama jsem cítila, že mi opravdu není dobře, a že musím začít léky brát už dnes. Nechtěla ji ani od manžela, zkoušeli jsme s ní běhat po bytě, ale nic. Nakonec ji nakrmila naše šestiletá dcera. Po druhé taky jen ona a po třetí už si vzala i ode mne.
„Neboj, my kojit ještě budeme!“, pošeptala jsem s pevným rozhodnutím dcerce.
Zjistila jsem, že odstříkávat mléko není jen tak. Rukama mi to naprosto nešlo a obyčejnou pístovou odsávačkou také skoro ne. Při brouzdání na internetu a hledání podobných osudů jsem narazila na stránky www.kojení.net, tam se dozvěděla o existenci elektrické odsávačky od Medely a na jiných stránkách jsem objevila kontakt na holku s podobným osudem. Oproti mě ona však brala s hyperfunkcí štítné žlázy jiné léky, se kterými kojit směla. Na můj dotaz mi hned mejlem odpověděla, vysvětlila co znamenají hodnoty hormonů, že až je budu mít více v normě, lze brát propycil a kojit s ním a mimo jiné se zhrozila nad mými výsledky a větou: „Mysli na sebe, s takovým srdečním tepem můžeš i umřít!“ mi konečně otevřela oči. Vždyť Nutrilon není pro dítě žádná katastrofa! Hlavně že je zdravá. A taky pomohlo vědomí, že v tom nejsem sama. Ale na rozhodnutí, že budu do příští kontroly udržovat laktaci se nic nezměnilo. Dokonce se mi podařilo od kamarádek vypůjčit hned dvě elektrické odsávačky a s pomocí paní Jiřinky a stránek kojení jsem se vrhla na odsávání. Všichni viděli mé počínání dost skepticky a nikdo nevěřil, že se mi tak brzy podaří přejít na lehčí léky a hlavně i kdyby ano, že se malá znovu chytne. Byla jsem však rozhodnuta dávat mateřské mléko alespoň do flaštiček. Postupně jsem se zajela a dokázala jsem zároveň odsávat obě prsa a druhou rukou krmit ze specielní lahve Haberman od Medely, která pomáhá udržovat sací reflex dítěte. Alespoň jednou denně jsem nabídla malé prso na ocucání, aby na něj nezapomněla. Ze začátku hned začala sát, ale musela jsem jí ho hned vzít. Po týdnu ho již odmítala úplně. Odsávala jsem co 3 spíš 4 hodiny ve dne, pak tak v 23 hod a až ráno v 6. V noci jsem na radu lékaře co nejvíc spala. Jedna z mála příležitostí, jak si se třemi malými dětmi (3M, 3R, 6R) trochu odpočinout.
Uplynul měsíc, přišla kontrola. Velké zlepšení, srdeční tep však stále vysoký, doktor se bojí, aby se to opět nezhoršilo. Uvnitř s ním souhlasím. Kroutí nad mou umíněností hlavou a do karty píše větu: „Stále ještě chce obnovit kojení…“ Takže další měsíc odsávání, ale velký optimismus, to by bylo aby nebylo, když se to tak hezky zlepšilo.
Mlíčko se drží, v jednom prsu cca 30-50 ml, ve druhém 80-100 ml, na pokrytí jednoho krmení to bude stačit. Začínám zjišťovat, jak (až mi na blížící se kontrole dají propycil a dovolí kojit) převést malou znovu na kojení. Všichni mi drží pěsti, málo kdo však věří, že to vyjde. Ani na internetu jsem skoro žádnou optimistickou zprávu v boji flaška versus prso nenašla. A co teprve po dvou měsících výhradního krmení z lahve…
Za týden jdu na kontrolu, kupuji suplementor, ať jsem připravená, kdybych ho potřebovala a od holky, co ho kupuji, dostávám informaci, že na www.rodina.cz je článek o tom, jak adoptivní maminka kojila šestiměsíční holčičku. Hltám každé slovo, konečně nějaký návod, a hlavně vidím, že to dokázat lze. A to já mám výhodu mlíka a flaštičky Haberman.
Kontrola. Nesměle poznamenávám, že laktaci stále udržuji. Opět výrazné zlepšení. Výsledky protilátek, které mám testovány po prvé jsou však katastrofální. Naštěstí nebrání předepsání propycilu 4x1 a s rozzářeným úsměvem utíkám domů za malou. „Vybojovaly jsme to, jdeme kojit!“
Potvrzuje se, že kojení bude oříšek neřku-li ořech. Ale šťastná, že alespoň můžu dávat mlíko do lahviček tak činím a nabízím prso. Nechce ho. V tom se nic nezměnilo. Jsem však přesvědčená, že se chytne na klobouček – plast jako plast. Aha, tak asi to tak není, nějaký rozdíl tam být musí, malá klobouček nechce i když ho oproti prsu alespoň 2x potáhne. Zavádím do něho hadičku ze suplementoru, potáhne 3x, ale pak ho opět vyplivne a řve. Možná to chtělo větší klobouček, protože tenhle mi dost špatně držel a malá občas nasávala vzduch. Nabízím tedy prso a když ho nechce, dám hned dle návodu lahev, nebo jen dudlík z lahve s přilepenou hadičkou od suplementroru. Hlavně malou nenaštvat. Návod na internetu selhává, potřebovala bych doplňující informace, ale nemůžu na pisatelku sehnat kontakt. Malá řve už když si vyhrnuju tričko. Zřejmě jsem ji přece jen tím prsem naštvala. Začínám se zabývat myšlenkou, co by se stalo, kdybych jí prostě lahev nedala. Konzultuji to s jednou lékařkou, laktační poradkyní. Ta se domnívá, že malá hlady neumře, že si to prso nakonec vezme, ale zcela jistě to neznamená, že pochopí, že lahev přestala existovat. Takže příště bude řvát a hladovět zase a pak zase. Na to nemám nervy. Ale vědomí, že to dokázala adoptivní maminka u šestiměsíční dcery, do té doby plně krmené lahví s obrovským otvorem a s již narostenými zoubky mě žene kupředu.
Další den. Jsem vděčná za to, že můžu dávat mateřské mléko do lahviček, ale myšlenka kojení mě stále neopustila. Expeduji děti k babičce aby byl doma naprostý klid. Před dvěmi měsíci jsem taky byla v situaci, kdy jsem věděla, že teď už jí prostě prso nedám. Teď je to přece podobné. Konzultuji to s dětskou lékařkou. Ta upozorňuje, že musí za 4 hodiny vypít alespoň 50 ml nějaké tekutiny aby nedošlo k dehydrataci, víc ne, protože by pak zas neměla hlad. Drží palce a mám průběžně informovat. S vědomím odborné pomoci se do toho jde líp. Stále ještě uvnitř úplně nepřesvědčena, že se mi chce nechat malou řvát a hladovět to beru jako poslední pokus. Ono mateřské mlíko v lahvičce je taky úžasné, toho jsem si vědoma a o to s větším klidem to beru.
Zavírám lahvičku do skříně. Nabízím prso. Malá je vyloženě naštvaná, kroutí se, vzteká se. Hned toho nechávám a beru ji do náruče, nosím jí, občas ji naštvu pokusem dát jí prso. Když ji nosím tak nebrečí, jen když ji cpu prso. Sleduji hodiny, už musí mít hlad, začínám být nervozní, že jí budou chybět tekutiny. Zkouším jí dát 50 ml stříkačkou. Nikdy před tím ji nechtěla. Asi opravdu měla hlad, protože to do ní bleskově vjelo. Vytáhla si to sama, to mám radost, sací reflex je tedy dobrý. Ovšem to bylo asi tak všechno, prso stále nechce, už brečí i v náruči, je i unavená. Tohle není nic na mě, cítím, že to brzy vzdám. Usíná mi v náruči. Zkouším jí dát prso, hned se vzbudí, uhýbá hlavičkou, pláče a přestane až dostane dudlík. Jsem vytrvalá. Konečně spí i když jí dudlík vezmu. Zkouším jí do pusinky nacpat bradavku, ale stále se budí a když ne, nemůžu tam bradavku dostatečně nacpat aby na ní bylo cítit to její spontánní podudlávání. Je neuvěřitelné, jak takové miminko dokáže ve spánku držet tak semknutou pusinku. Chce to druhou rukou trochu zatlačit dolů bradičku. Sláva, bradavka tam jakš takš je a já ani nedýchám abych se nepohnula a nevytáhla ji. Malá dudlá a začíná sát. Ve strnulé pozici ji jemně žďuchám do tvářičky, protože víc spí než pije, ale přesto PIJE! Trvá to asi hodinu, ale mám pocit, že se dohromady celkem napila. Když se vzbudí, okamžitě vyplivne prso a opět ho nechce ani vidět. Hned odsávám odsávačkou abych zjistila, kolik mléka tam zbylo. Skoro nic, takže mohla vypít tak 80 ml. Skvělé!
Další 3 hodiny nosím a teď už obložena kojícím polštářem ji uhoupávám v náručí. Usíná. Opět prso, řev, dudlík, prso, dudlík… Nedávám prso jen beru dudlík a houpu ji za zadeček až bez něj nebrečí. Prso, řev, dudlík, bez dudlíku… A zas je bradavka tam, cucá, spí, pije, spí. Tentokrát vypila míň, cca 50 ml. Hlavně že něco. Zase nosím, večer stejný scénář s vyplivnutím a odmítáním prsa po procitnutí. Už začínám získávat cvik jak jí nacpat bradavku do pusy.
Noc byla dost hrozná, polovinu jsem jí pronosila, opět pila ve spánku. Několikrát jsem si v noci četla povzbudivou SMS od známé, abych nabrala sílu to unavená nevzdat.
Ráno jíme ve spánku, na oběd ve spánku a pozor! Drobná změna! Prso po procitnutí stále vyplivuje ovšem již méně naštvaně. Odpoledne dokonce jak usne a dávám jí bradavku sama otevře pusinku. Po probuzení ho pochopitelně opět vyplivne, ale čím dál míň naštvaně. I takhle by to šlo. Začínám si však klást otázku, jak to budu dělat, až bude větší a bude přes den míň spát.
Večer první obrovský úspěch – chytla prso s OTEVŘENÝMA očima a hned usla. Začínám věřit, že to zvládnem. Zítra se vrátí děti od babičky, bude šrumec, to musíme stihnout.
Noc v pohodě, 2x kojení ve spánku. Ráno sama chytla s otevřenýma očima při houpání za zadeček bradavku a krásně pije, dopoledne zase. MÁME VYHRÁNO, KOJÍME.
Nevím, co bych dělala, kdyby se v tom spánku nechytla. Asi bych o ni měla strach a vzdala bych to. Před tím bych ještě zkusila větší klobouček L a do něho opět zavedenou největší hadičku od suplementoru. Naštěstí nám to vyšlo. Už kojíme bez problémů několikátý den a jsme obě moc spokojené.
58.
Nic nejde samo od sebe, ani kojení...
22. 7. 2009
Moje těhotenství proběhlo v pohodě, žádné nevolnosti, chutě, otoky, prostě jsme si jen užívali rostoucího bříška. Bylo mi řečeno, že malý bude menší, že nepřesáhne 3 kg. Týden po termínu, v pátek 27. února, mi byl porod vyvolán, postupovalo to sice rychle, avšak prckovi se ven nějak nechtělo. Po několikátém "skákání" sestřiček na moje břicho přišel doktor a rozhodl, že malý půjde kleštěma.. Michal měl 3 800g a 52cm a z každé strany jsem slýchala- maminko, on byl na vás nějak velký... Naštěstí byl v pořádku, ale naopak mě to všechno začlo..
Měla jsem velkou ztrátu krve a bylo mi zle, nechtěli mi radši přiložit malého k prsu, ale já chtěla. Miška se hned přisál- jak zvláštní to byl pocit. Další 2 dny jsem nemohla vstávat, dostala jsem 2 transfuze a taky jsem byla dost zašitá. Navíc jsem při dlouhém tlačení zapoměla zavřít oči, takže jsem je měla úplně rudé. Prcka mi nosili jen na kojení, což nám sice šlo, ale mlíko se vytvořilo po 2 dnech, takže byl dokrmovaný stříkačkou. V pondělí už jsem jakž takž chodila, dostala malého k sobě, kojení v pohodě- jedl co 3 hodiny a spinkal, mlíka jsem měla moc, odstříkávala jsem a nosila sestrám na novorozenecké. Bohužel skoro celou noc prořval :-( Další den taky papání v pohodě, v noci zase křičel, byla jsem strašně vyčerpaná až jsem zazvonila na dětskou sestru a ona mi ho ještě vzala na noc k sobě. Bylo mi to líto a připadala jsem si hrozně, ale uklidňovalo mě, že už ráno půjdeme domů a tam to zvládneme.. Kolem 5 hodiny jsem se vzbudila šílenou třesavkou, teplota přes 40´C. Zjistila jsem, že mě šíleně bolí levé prso, nemohla jsem ani zvednout ruku. Bylo tvrdé, červené, nešlo z něj nic odstříkat a navíc jsem měla rozedřené bradavky do krve na obou prsech. Kojit jsem nesměla, jednak kvůli prcka a taky aby se mi zahojily bradavky, takže jedl jen u sestřiček přes stříkačku a nosili mi ho v době kojení aspoň na pomazlení. Dostala jsem antibiotika, nejdřív kapačku, pak prášky. Co 3 hodiny jsem musela do sprchy rozmasírovat, pak přišla dětská sestřička a doslova mě drtila, jak se snažila něco z prsa dostat, sama bych to nezvládla. Přikládala jsem studené obklady, ale nejvíc mi pomohly listy zelí. Po 2 dnech teplot, bolesti a slz, se prso zlepšilo, už jsem odstříkávala sama, žlutá hmota se zpátky změnila v mlíko a já v pátek zase mohla kojit. Prcek se sice přisál, ale tahal cca 5min. a usnul. Sestřičky mě vždycky s úsměvem uklidnily- to nevadí, my ho dokrmíme.. V sobotu jsem si vymodlila odchod domů, poučená, že pokud mu nebude stačit MM, mám koupit hypoalergenní UM. Doma pokračoval scénář z porodnice- 5min. tahal, pak usnul, za 20min. se vzbudil, znovu 5min. jedl a usnul... Takhle jsem třeba kojila 3 hodiny... Nevěděla jsem kolik má sníst, kolik máme udělat UM.. Víkend celkem probrečel, já s ním, v úterý jsme šli k doktorce, řekla mi kolik by měl sníst, od té doby kojíme+příkrm. Asi během 2 týdnů se naučil krásně tahat a UM se jen dojedl.
Jenže mě problémy s prsama nepřestaly. Pravidelně se mi dělala tvrdá a červená místa, poučená z nem. jsem masírovala, odstříkávala, dávala zelí, přikládala prcka bradičkou k bolestivému místu.. Přesto i měsíc a půl po porodu se tohle často opakovalo. Můj praktický doktor mě poslal na mamologickou ambulanci, byla jsem i na mamografu, ale naštěstí bez nálezu. Při další kontrole mi zjistily zvětšené uzliny v podpaží, předtím jsem zase měla teploty ke 39´C, takže zase antibiotika, ale kojila jsem normálně. Nakonec se přišlo na to, že prcek při kojení nevypije všechno a zbytkové mlíko tam pak dělá neplechu. Od té doby po každém kojení prso ještě odstříkám, teď už někdy není co, a vše je v pohodě. Bohužel prsa mám stále náchylná, při každém kojení mě ze začátku strašně bolí uzliny v podpaží, nesmím třeba vytírat mopem, jinak mě na další den bolí prsa, občas se nějaká zatvrdlinka vytvoří, ale během dne ji hned rozmasírováním zlikviduju, nejedná se už o zánět.
Jinak bradavky si asi po měsíci kojení zvykly, od 2 a půl. měsíce začal malý spát celou noc, takže jsem se týden budila v noci promáčená od mlíka, ale pak v pohodě.
Teď má Míša 5 měs., z prsa vytahá 60ml a je prázdné, z flašky pak 120-150ml. Pomalu začínáme s jinou stravou, takže i kojení budeme omezovat až ukončíme, stejně víc spapá UM.
59.
Kojení není samozřejmost
23. 7. 2009
V 16ti letech jsem prodělala dost vážnou operaci vaječníků a vejcovodů a doktoři mi nedávali moc velkou naději na vlastní dítě,
dlouho jsem čekala až jsem vloni ve svých 32 letech konečně oběvila na těhotenském testu dvě svislé čárky. Aby problémů nebylo málo, začala jsem asi od 10tého týdne těhotenství krvácet. Brala jsem léky a ležela (z toho několikrát v nemocnici) ale i tak se mi i přes všechny strasti podařilo donosit mojí holčičku do 37mého týdne. Vždycky jsem byla stoprocentně přesvědčená že budu kojit alespoň rok a pak se uvidí jak mi půjde pomalu odstavovat, tak jsem neměla nakoupené žádné lahvičky ani jsem si vlastně nedovedla představit že kojit prostě nebudu. Moje miminko ale nechtělo jíst, ona prostě vůbec nesála. Z porodnice nás obě pustiti až po 14ti dnech až když začala malá alespoň trochu přibírat a to jen proto že jí sestřičky museli vyloženě nacvaknout jídlem i přes její protesty a stejně jsme šli domů s umělou výživou. A já zatím odsávala a odsávala a domů jsem pořídila odsávačku abych každý den i noc půl hodiny jako ,,kojila,, , půl hodiny odsávala, pak připavila vše na příště, a pak za hodinu vše nanovo. Postupně se mi podařilo celý rituál zkrátit na hodinu a půl a mohla jsem hodinu a půl spát. Jenže i přes veškerou mojí snahu s jídlem a pitím, čajem i odsáváním se mléko pomalu přestávalo dělat. Na každém balení výživy, v každém letáku nebo knize o dětech jsem četla že kojení je to nejlepší co můžu svému dítěti dát a já jsem nemohla. Eliška se vlastně nikdy nenaučila sát, problém byl i s tím aby si zvykla na sání z lahve. I když se mi vlastně nikdy vlastně pořádně nepodařilo kojit, mám čisté svědomí že jsem proto udělala maximum a jednou si to nebudu muset vyčítat. Teď už má moje miminko skoro 9 kilo, jí krásně a už to všechno dohnala se lžičkou a kašičkama.
60.
Přes to všechno stále kojím
31. 7. 2009
Dne 10.11.2008 se mi po náhlém odtoku plodové vody narodila císařským řezem dcera Markétka. Moc jsem se těšila na první přisátí a na to jak budu malou kojit. Samozřejmě trvalo 4 dny, než se mi nalily prsa a já mohla konečně začít kojit. Teda to jsem si naivně myslela, že můžu začít. Sestra z dětského oddělení mi donesla malou a přiložila ji k prsu...zcela neznalá všeho jsem malé nechala bradavku v pusince skoro hodinu. Po hodině bradavka byla řádné zrasovaná až do krve. Napříště jsem se takovéto chyby vyvarovala. Problém však nastal v přisátí malé. Sestry z dětského oddělení si se mnou moc velkou hlavu nedělaly, prohlásily, že mám krátké bradavky a malá se tudíž nemůže správně přisát a že s takovou kojit nebudu. Mléka jsem měla na rozdávání a zatvrdlá prsa jsem odstříkávala ve sprše. Na doporučení jsem si pořídila kloboučky,ale stále to nebylo to pravé ořechové a já musela malou dokrmovat. Po návratu z porodnice mi mamka zavolala zkušenou porodní asistentku paní Dulavovou. Ta mi vše vysvětlila a já začala úspěšně kojit s kloboučky. Asi po měsíci jsem zkusila dát malé napít bez kloboučku a najednou to šlo i bez nich. Bohužel každé kojení bylo pro mě utrpení. Bradavky bolely jak čert a mi nejednou ukápla slzička. Po pár dnech se Markétce podařilo mi natrhnout levou bradavku. Ragáda byla zboku bradavky v délce cca 8 mm. Zkoušela jsem veškeré rady, ale nepomohlo nic. Nakonec mi celé prso zatvrdlo. Opět se slzami v očích jsem se snažila prso rozmasírovat a odsát. Po 3 dnech jsem zašla za svou gynekoložkou pro radu. Diagnóza zněla „rozšířený mlékovod“. Argumenty, že nemůžu bolesti ani zvednout ruku vyšuměly v prázdnu. Po týdnu jsem se vrátila ke gynekoložce s horečkami kolem 38ºC a výše. Zimnice mnou cloumala jedna radost. Po dalším týdnu ATB se můj stav nelepšil a já byla odeslána na chirurgii. Sotva jsem se svlékla a chirurg viděl mé ztvrdlé prso, vytřeštil oči a poslal mě na kontrolní sono, kde měla podobnou reakci i ošetřující lékařka. Verdikt jednoznačný - zánět přes dva kvadranty, nutná hospitalizace a řez prsu a následná zástava laktace. Se slovy, že do nemocnice bez Markétky nejdu se mi po tváři válely slzy jako hrachy. Lékařce se mě zželelo a zavolala na konzultaci dr. Baiera, specialistu na prsa. Pan doktor v první chvíli tak radikální jako chirurg nebyl a zkusil mi prso vypunktovat. Bohužel se mu to však nepodařilo odsát všechno a já druhý den stejně skončila „pod kudlou“, avšak pouze ambulantně. Zákrok sám o sobě byl hrozný. Prso za celou tu dobu, co jsem se ho snažila odsát a vyléčit bylo plné hnisu a ložisko bylo uloženo hluboko. Následující týden jsem musela denně jezdit na převazy a vzhledem k tomu hnisu jsem měla zakázané kojit, dokud nebudou jasné výsledky. Pátrala jsem po tom, jak mi mohlo to prso takhle zhnisat a zatvrdnout. Bylo mi řečeno, že se to stalo tím,jak byla bradavka natrhnutá vnikla do prsa bakterie, která nadělala takovou paseku. Odsát to nešlo neb ten hnis byl uložen mimo žlázu. Jakmile byly výsledky známé mohla jsem začít kojit, problém však byl ve stále natrhnuté bradavce. Takže jsem mlíčko odsávala a dávala malé pít z láhve, kterou jsem střídala s kojením z druhého prsa. Na zahojení bradavky mi pan doktor doporučil Chlorophyl. A stal se zázrak - bradavka se zahojila. Na jeho doporučení jsem následující měsíc stále nekojila a odstříkávala a nechala bradavku úplně zahojit. Nejednou jsem chtěla s kojením skončit a netrápit se, ale nakonec silná vůle zvítězila. Zhruba 3 měsíce od porodu jsem začala plně kojit bez kloboučku. Markétka byla na částečném UM pouze po dobu, kdy jsem měla zákaz kojení a já nebyla schopná malou utáhnout z jednoho prsu. V současné době je Markétce necelých 9 měsíců a já stále kojím. Jak s oblibou říkám „kojím pouze v sebeobraně“ neb kojení stále bolí, ale teď už je ta bolest zanedbatelná. Za ten spokojený výraz Markétky mi to všechno stálo. Dnes už mi to všechno připadne jako dávná minulost a nebýt malé růžové jizvičky na prsu, tak ani nevěřím, že se to vše stalo mě. Maminky, nevzdávejte kojení!!! Je spousta báječných a schopných poradkyň, které vám ochotně pomůžou s každým vaším problémem.
61.
Příběh o hadičkování, aneb chvála suplementoru
7. 8. 2009
Na kojení jsem byla teoreticky připravena předporodním kurzem, myslím dost kvalitním. Nicméně vše co nastalo během praxe bylo pro mě překvapivé a uvědomila jsem si, že stále platí „teorie je jedna věc, ale teprve život ukáže…“.
Rodila jsem ve fakultní nemocnici, miminko mi k prsu přiložili ihned po porodu. Nicméně na oddělení šestinedělí bylo zrovna tak plno, že sestry neměly čas se individuálně věnovat každé mamince. Tedy otázka je, jestli by to dělaly, kdyby ten čas měly…. Už tady byl počátek našich problémů. Řekli mi, že 24 hodin po porodu nemohu miminko přiložit, protože ublinkává plodovou vodu. Nevím, jestli je to opravdu tak závažný důvod, vždyť čím dříve se začne s kojením, tím lépe, ale budiž. Začala jsem tedy kojit až následující den s tím, že mi sestra ukázala polohu vleže, počkala pár sekund a odešla, už nepřišla. Miminko se snažilo, já také, ale protože mám velká prsa, poloha vleže a navíc z níže položeného prsu byla naprosto nevhodná, jak jsem později zjistila. Nechala jsem si pak ukázat i jiné polohy, ale chyběly mi tam nějaké pomůcky, jako např. slušný polštář (o kojícím samozřejmě nemůže být řeč) – můj polštář byl tzv. propadací, miminko jsem si na něm napolohovala a za chvíli bylo o 20 cm níž…. Taky mi na psychice nepřidalo, že jsem dostala na pokoj dvě mladé dívky, jejichž předčasně narozená miminka bojovala o život na Jipce, tudíž na pokoji jsem já jediná byla s dítětem. Takže když malá zakňourala, přiložila jsem ji k prsu, mimčo přestalo kňourat a mě ani moc nenapadlo sledovat, jestli a jak moc pije, jestli je vše v pořádku. Malá u kojení hned usnula, opakovaně jsem to sestrám říkala, ale žádná z nich mě neupozornila na to, že mimčo se musí nejdříve najíst, což vypadá tak a tak, a pak teprve může usnout, nikoliv že usne po 3 tazích. Ach jo, kdybych tenkrát věděla, co vím teď !!!! Z porodnice jsem odcházela s kloboučky, které mi byly doporučeny kvůli bradavkám, prý se miminku špatně uchopovaly do pusinky a proto netáhne jak má. Měla jsem velké obavy, že to sama nezvládnu, instinktivně jsem cítila, že něco není v pořádku, ale říkala jsem si, hlavně pryč, domů, tam mám potřebné zázemí a budu mít svůj klid, zvládnu to.
Doma jsem se snažila, jak to šlo, výsledek byl ten, že jsem kojila s kloboučky a kojení trvalo běžně hodinu až hodinu a půl. Malá u toho usínala, občas se probudila, pak něco popotáhla. Když usnula, tak v kloboučku zůstalo nevypité mléko. Myslela jsem si, jak dobře kojím, a že to trvá déle ? Vždyť je ještě malinká, slabounká…. Mezitím jsem přečetla všechno na téma kojení, co bylo v mém dosahu, a všude jsem se dozvěděla mimo jiné, že kojení je přirozené, že kojí miliony žen po celém světě a že všechny ženy mají mléka kolik je potřeba….
Jenže, po 2 a půl týdnech od propuštění z porodnice jsem šla do první poradny a tam jsem s hrůzou zjistila, že malá přibrala za celou dobu jen 50 gramů !!! Byl to šok, nebyla jsem schopna racionálně přemýšlet, dostala jsem hrozný strach, že malá zemře, že jí nedávám, co potřebuje, že jsem totálně neschopná apod. No, bylo to ještě v šestinedělí, tak se není co divit, však to znáte J Naše lékařka je zastáncem kojení a vůbec celkově přírodních metod, ale přesto mi doporučila přikrmit Nutrilonem, asi to bylo opravdu dost mizerné, jinak by to neudělala. Navíc mi doporučila, ať zkusím po kojení odstříkat mléko (do té doby jsem to vlastně neměla důvod zkoušet, ani jsem to zpočátku neuměla). No a takto jsem přišla na to, že mám MÁLO MLÉKA. Svým způsobem se mi ulevilo, protože jsem konečně věděla, v čem je problém a mohla ho začít řešit. Ano, tento problém skutečně existuje, i když všechny brožurky, které jsem obdržela na gynekologii a v porodnici tvrdily pravý opak. Jako podpůrný prostředek pro rozjetí laktace jsem vypila hektolitry bylinných čajů, snědla nepočítaně homeopatických kuliček a doplnila to i čínskou medicínou. A samozřejmě jsem odstříkávala a masírovala a odstříkávala…. Avšak výsledek byl stále mizerný. Moje horší já mi napovídalo: „vykašli se na to, když to nejde, tak to nejde….“. Psychicky jsem na tom byla dost špatně, jako poslední možnost jsem se odhodlala najít nějakou laktační poradkyni a poradit se s ní. Naštěstí jsem našla kontakt na Jiřinku Mrázkovou a ta mi poradila, že musím nejdříve odbourat kloboučky – už to mi připadalo naprosto nemožné !!! a poté vyzkoušet suplementor, pomůcku, která slouží mimo jiné pro rozkojení. Suplementor totiž není možné používat současně s kloboučky. Kloboučky se podařilo odbourat kupodivu celkem dobře, i když zpočátku se na mě malá dívala tak nějak překvapeně, jakože jí nabízím něco jiného než obvykle.. ale překonali jsme to. Pak přišel den, kdy jsem poprvé mohla vyzkoušet suplementor, který jsem později přejmenovala na „hadičky“.
Počátky „hadičkování“ byly těžké, neuměla jsem miminku strčit bradavku a současně konec hadičky tak, aby vše mělo správnou polohu, navíc na pravém prsu jsem to zpočátku neuměla vůbec, kdo to viděl, tak kroutil hlavou…. Nicméně jakmile se mi to poprvé pěkně povedlo, malá se přisála a začala pít, tak jsem si poprvé užila ten pocit, že opravdu kojím. V ten moment jsem pochopila, že jsem kloboučky vůbec nemusela mít, protože malá si umí uchopit i tu moji relativně malou bradavku na velkém prsu, jen když jí to teče !!! Bylo to nádherné, za 10 minut byla nakrmená a já jsem v tu chvíli věděla, že hadičky budou můj kojící osud J. Zpočátku jsem mléko neodstříkávala, říkala jsem si, co tam je, to si malá vypije, když ji kojím přes hadičky. Při některé z dalších poraden mi lékařka doporučila přidat 10 ml UM při jednom kojení a já jsem si řekla, že 10 ml bych mohla zkusit nastříkat, že to není tak moc (když jsem zkoušela odstříkávat dříve, podařilo se mi za celý den max .30 ml !!! z obou prsou). Tak jsem to zkoušela a zkoušela a zkoušela…. Nakonec jsem kojila se suplementorem do 6, 5 měsíců a výsledek byl ten, že jsem odstříkla tolik mléka, že to tvořilo kolem 30% toho, co vypila ze suplementorské lahve, plus samozřejmě to, co si sama vytáhla. Vím, že to není ideální, ale pro mě to bylo naprosto úžasné vítězství !!! Nevadilo mi, že suplementor slouží pro rozkojení, tedy asi pro nějaké krátkodobé období, než se laktace naplno rozjede. Mě se očividně naplno nerozjela, i když jsem jej používala od věku 5 týdnů do 6,5 měsíce, den co den. Ale byla jsem v pohodě, protože jsem věděla, že malé dávám maximum, a že více už pro to nemůžu udělat. To mě neskutečně psychicky povzbudilo a já si konečně začala mateřství užívat. Za celou tu dobu jsem nepoužila ani lahev se savičkou, ani dudlík. Bylo to náročné, protože jsme nemohli nikam na delší dobu jet, přece jenom „hadičkování“ vyžaduje určitou přípravu a čas. Ale nelituji toho ! Suplementor, neboli hadičky doporučuji všem podobným případům, jako jsem já. A držím vám maminy palce !!!!
62.
Díky babským radám skoro konec s kojením
2. 9. 2009
Před 2,5 roky se nám narodilo první dítě - holčička. V porodnici mi toho moc o kojení neřekli, zrovna jsem rodila v období kdy tam bylo hodně dětí, takže sestry neměly čas se s náma nějak zdržovat. Valinka se narodila s porodní váhou 3,37kg a 50cm. Na 14ti dnech měla hmotnost 3,69kg a 50cm. Do této doby bylo vše v pořádku malá přibírala. Jelikož jsem byla prvorodička a o kojení jsem nic nevěděla tak jsem si nechala od ostatních maminek poradit, ale bohužel to nebyly rady od odborníka ale babské kecy. Všichni okolo mi říkali ať hodně piji mléko a jím mléčné výrobky, abych měla dostatek mléka, tak jsem hodně jedla jogurty,sýry, mléčné nápoje atd. Na nějakých 5ti týdnech mi přišlo, že malá začala být více uplakaná a že má jakoby průjem, stolice byla hodně hlenovitá. Když jsem s tim šla za paní doktorkou tak mi mezi dveřma řekla s úsměvem, že pokud kojím, tak je jasné že potom v dětské pleně nemohu najít tuhou šišku, že každé kojené miminko má jakoby průjem, že je to normální. A že se stává, že když si pak přivezete miminko z porodnice domů tak začnou být více plačtivě. Tak jsem to nechala být. Na 6ti týdnech jsem šla s malou na preventivní kontrolu - váha 3,74kg a výška 56cm, což znamenalo, že mi za měsíc přibrala pouze 50g. Doktorka se mnou byla hned hotová, musela jsem v ordinaci malou před ní nakojit (i přesto, že jsem ji říkala, že jsem malou kojila předtím než jsme k ní šli), a když se zjistilo, že mi vypila pouze 20ml mléka tak mi předepsala 8x denně 50-60ml přikrmu, malé koukla do pusinky a že prý se jí zdá, že má krátký jazýček, proto teď tolik nepije. Když jsem ji řekla, že má furt jakoby průjem tak mi bylo řečeno ať se nezabývám blbostma, ale podstatnýma věcma, že svou dceru trápím hlady, tak ať ji jdu koupit sunar.Z ordinace jsem odcházela úplně na šrot bulela jsem celou cestu domu manžel mě utěšoval, ať si z toho nic nedělám, že je hodně dětí co vyrostlo na sunaru, hlavně, že je malá zdravá. Ale já jsem chtěla svou dceru kojit.
Ihned jak jsem přišla domu sedla jsem k internetu a začala sbírat informace ohledně kojení. Na chytré maminky, které mi radily, že si mám mléko odstříkat do skleničky a nechat ho chvíli odstát a pak pokud se mi neudělá na povrchu vrstva smetany, takže budu muset přikrmovat, protože mám slabé mléko, tak na takovéhle názory jsem se vybodla. Na doktorku jsem se také vyprdla, protože argument, že mi malá nepřibírá, protože má krátký jazýček, mi přïšel směšný. Prvních 14 dní co přibírala to jí krátký jazyk nevadil. No prostě jsem našla Vaše stránky o kojení, s četla jsem je snad celé, dozvěděla jsem se tu spoustu věcí jako, že existují nějaké laktační krize a laktační poradkyně.
Ihned jsem si v místě bydliště vyhledala laktační poradkyni, ke které jsem došla druhý den. A ta mi vysvětlila spoustu věcí a vyvedla mě z několika omylů. Jako např. to, že není dobré konzumovat příliš mléčných výrobků, že malá může mít ten průjem z toho. Dále, že dostatek mléka se netvoří podle toho jestli budu jíst hodně polévky či ne, ale že je to způsobeno na popudu sání. Že pojem slabé či silné mléko neexistuje. Že je jasné, že malá mi nebude každé kojení pít stejné množství, že to není robot, ale člověk.V mateřské centru jsem si vypůjčila digitální váhu, abych měla přehled kolik mi toho Valis přes den vypije.
Kojila jsem po dvou hodinách a zařadila jsem 4-5 kojení večer. Dopoledne toho pila méně tak kolem30-40 ml, odpoledne to bylo už něco kolem 50ml a večer mi pila vždy přes 160 ml. No a když jsem to sečetla tak mi vypila za celý den kolem 590-610ml mléka. Tak jsem se uklidnila, že hlady mi malá netrpí, že sní to co má. Tak jsem ji ten přikrm nedávala. Poté co jsem já vyřadila ty mléčné výrobky ze svého jídelníčku, tak malé se upravila i stolice už neměla jakoby průjem. Přestala i tak plakat no a na 3 měsících jsme šli k paní doktorce na kontrolu. Váhu jsme měli 5,55kg a 60cm. Val nikdy nepatřila mezi ty miminka s myšelinkama na nohách a faldíkama kolem břiška. Vždycky patřila mezi ty hubenější a živější mimnka. Kojila jsem ji do 1,5 roku a nyní jsem na sebe pyšná, jak jsem to zvládla a věřím, že při druhém miminku si povedu určitě lépe. Přeji všem maminkám, které si procházejí něčím podobným ať maj hodně trpělivosti a v případě problémů se obracej na odborníky a nedaj na babské kecy
63.
Kupte si flašku a sunar, doporučila mi sestra v porodnici
28. 11. 2009
Náš chlapeček se narodil přesně o měsíc dřív, protože jsem byla prvorodička, ani přes absolvování kurzu jsem nepoznala porodní bolesti. Úpornou bolest v kříži jsem považovala za důsledek nachlazení a na pohotovost jsme se ve čtyři ráno vydali jenom proto, že už jsem bolestí nemohla spát. Jaké bylo naše překvapení, když nám na gynekologii oznámili, že rodím. Ondrášek byl zdravý, měřil 50 cm a vážil 3020 g a narodil se v jilemnické porodnici. Protože ale spěchal, strávil první hodiny života v inkubátoru. Pak už byl se mnou. Přikládala jsem ho k prsu, někdy si ucucnul, jindy usínal, ale moc nepřibíral. Třetí den po porodu mi sestra řekla, ať si koupím sunar, že kojit nebudu, kluk je líný, tak proč se trápit. Naštěstí noční sestra mi půjčila odsávačku a mlíčko jsem dávala stříkačkou. Čtvrtý den nás doslova vykopli domů, už jsme překáželi, ještě měla sestra připomínky, že nás tatínek vyzvedne až odpoledne. Z nemocnice jsme odcházeli s váhou 2660 g a údajně úplně zdraví, rozkojení. Po návratu domů jsme byli hned nahlášeni k obvodní doktorce. Ta se nejdřív podivila, jak je malý žluťoučký a bohužel i dehydrovaný, ještě jsem sice před návštěvou kojila, ale kolik toho vypil, jsem odhadnout nedokázala. Doktorka okamžitě udělala náběry a za dvě hodiny po opuštění její ordinace nám volala, že pro nás posílá rychlou a nařídila převoz do Hradce Králové na JIP. Hodnoty žloutenky byly alarmující. Ondra tedy strávil tři dny na JIP, beze mě, kojit ani mu vozit odstříkané mléko mi nedoporučili. Bohužel ani pro mě nebylo místo, to se našlo až po třech dne, kdy už byl přeložený na dětské oddělení. A začalo martyrium s kojením. Byl slaboučký a nechtěl se přisát, odstříkavala jsem a krmila ze stříkačky, do toho jsem se snažila dokojovat. Trávila jsem u něj třeba dvě hodiny, ale moc nám to nešlo. Sestra mi pomáhala při kojení, ale prostě mu vždy bradavka vyklouzla nebo usnul. Pak mi sestra doporučila klobouček. A bylo vyhráno. Chlapeček se přisál a mlaskání bylo slyšet až do dalšího pokoje. Po měsíci jsem mu klobouček sebrala a kojili jsme vesele dál. Teď je mu 14 měsíců a prsa mu byly před týdnem odebrány definitivně. Kromě toho, že kousal, už mi kojení nebylo příjemné a cítila jsem, že většinu času si jenom dudlá. Ale na sestru z porodnice jsem si vzpomněla mnohokrát, stejně na celkový přístup k rodičkám a kojení vůbec. Ještě, že jsem narazila na sestry v Hradci, jinak bysme asi opravdu byli na sunaru.
64.
Velmi komplikovaná cesta za plným kojením
30. 12. 2009
Rodila jsem rychle, pro velký úbytek krve následovala revize a pobyt na JIPu s transfuzemi. Holčička byla v pořádku, porodní váha 3kg, 49 cm, sestry mi jí na JIp přinesly 2x, po překladu na pokoj ji přinášely každé 3 hodiny (na roomingu nebylo volno...), měla jsem pocit, že vše je v pořádku, 4. den nás pustili domů s váhou 2500 a to už začal trochu problém s rozkousanými bradavkami, sestry se moc nesnažily ukázat techniku kojení, já měla pocit, že když holčička pije, tak je to v pořádku. Nedokrmovali jí. Ragády se ale do 3 neděl zahojily, hned druhý den po propuštění jsem totiž zavolala laktační poradkyni a ta mi poradila jak kojit a hlavně co dělat s obrovskými prsy nalitými mlíka, dcera všechno nevypila, přece jen nebyla a stále není velký jedlík, a mě prsa nešla za žádnou cenu odstříkat. Po 14 dnech jsem dostala 39 teplotu - retence mléka. Ale to už byla třetí atb po porodu, jelikož kvůli revizi mi dali v infuzích a pak ještě po propuštění v tabletách. Holčička měla strašný průjem. Nicméně první dva týdny prospívala pěkně asi 180-200 g týdně. Ovšem třetí týden po mých teplotách mi prsa splaskla, holčička u prsa pila, ale asi mlíko nebylo, buď po atb, nebo spíše já byla ve stresu -kojila jsem každé 2 hodiny v noci i s 39 teplotou, nemohla jsem ani dceru udržet v rukách, držel ji manžel...Nakonec 3. týden pediatr po úbytku 100 g rozhodl, že se musí začít dokrmovat UM. Moje prsa splasklá, holčicka 2 700 g, takže jsem poslechla a začala dokrmovat lahvičkou po každém kojení 30ml. První měsíc vše probíhalo v pořádku, dcera přibývala, později se jí ale začalo plést sání z prsu a z lahvičky a byla zmatená, nejdříve preferovala prsa, postupně prsa odmítala...Opět jsem se spojila s laktační poradkyní, zkoušela dokrmovat alternativně částěčně mým odstříkaným mlékem ale většinou UM (když mi na počátku poradkyně říkala, že ideální je, aby dokrmy byli jen z mého odstříkaného mlíka nedávala jsem tomu žádnou naději....). Ale alternativní dokrmování nám nešlo, jedině stříkačkou a to se dcera nalapala strašně vzduchu, proto poradkyně radila odstříkávat odstříkávat, ale naději na rozkojení po šestinedělí moc nedávala....Ručně jsem odstříkala za celý den 20 - 30 ml, vůbec mi to nešlo. Půjčila jsem si elektrickou odsávačku na obě prsa a po každém kojení jsme odsávala a po dvou měsících bojů (kdy dcera pila 10 a 10 min z prsou, potom tahal dalších i 30 min z lahvičky, potom jsem 10 minut odsávala....) začala dcera postupně, hlavně po ránu, kdy prsa byla nejnalitější, odmítat po kojení lahev, nebo z ní vypila jen velmi málo 10 ml. Jelikož od 11 h večer spala až do rána (a to jsem jí i v 7ráno musela budila na kojení) odsávala jsem v noci odsávačkou 100 a 100ml, prsa se nalívala, mám zmraženou celu sadu avent pohárků, rozhodla jsem se, že končím a zkusíme jen kojit. Dcera začala pít z z obou prsou a překvapilo mě, že maximum 5+5 minut. Zkrátila jsem intervaly na 2,5 hodiny, předtím jsem kojila po 3, a začala jsem kojit ješte v noci ve 3 hodiny abych nemusla odsávat (opět jí budím, ale krásně pije). Takže můj příběh je poněkud komplikovaná cesta k plnému kojení, ale nyní v 5 měsících jen kojíme, váha 5,9 kg, přibývá 100g za týden, takže uvidím jak to půjde dál. Píšu, abych povzbudila i ostatní.
65.
Díky mé hlouposti jsme kojili velmi krátce
11. 1. 2010
Dobrý den,předem mého příběhu bych chtěla popřát a pogratulovat maminkám,které ať už s obtížemi nebo ne zvládli nakonec plně kojit.Moje princezna se narodila 23.6.2009 s váhou 2,9kg a mírou 50cm.Když jsem ji viděla poprvé,tak jsem se štěstím rozplakala,byla tak krásná.Vlasně jsem ji viděla poprvé když se mi ji sestřička snažila přiložit k prsu a jak jinak než neúspěšně.Jenže v té chvíli jsem vůbec netušila,že by mohly nastat nějaké komplikace s kojením.Malá byla už od mala velký spáč,budila se opravdu jen na "pokus" o kojení,ale vždy neúspěšně,sestřičky mi tvrdili,že má moc malinkou pusinku a není schopná se na moje bradavky přisát.Takže mordovali mě i malou,s tím jak se to neustále zkoušelo.Člověk by jim měl být vděčný,jenže přístup od nich k mému problému hrozný a po třech dnech už jsem toho měla až nad hlavu,pak mi pani doktorka oznámila,že mám zkusit malou přiložit a poté ji dokrmit přes prst ze stříkačky.A takto jsme pokračovali dokud nás nepropustili z porodnice.Doma už jsem na to vůbec neměla nervy,takže jsem odsříkávala a dávala malý z flaška,protože díky stříkačce by jsme nedělali nic jiného celý den i celou noc.Bylo to zajímavé,jak člověk najednou na nic jiného nemyslel a neměl náladu ani čas.Připadala jsem si jako troska.ALE.Zhruba po 10-ti dnech jsem malou zkusila přiložit a ona se tak krásně přísála a začla pít až jsem nevěděla co samou radostí dělat.Už jsem si plánovala jak dlouho budu kojit.JENŽE.Koncem 8.týdne věku mi najednou přestala malá kadit,stolici měla dvakrát do týdne a vůbec ne takovou jako dřív.Zrovna u nás byla na návštěvě(bohužel dlouhodobé) tchyně.A hned,že mám málo mléka a nebo je hladové.Malá vydržela u prsu tak 5minut a pak se začala odtahovat a brečet.Tak jsem malý začala ohřívat uskladněné mléko z mražáku a mezitím vždy zkoušela nakojit,neúspěšně.A když moje zamražené mléko došlo,tak jsem koupila Nutrilon,malou s ním na noc nakrmila a druhý den jsme utíkali k doktorce.NO.Bylo mi řečeno-pokud se budete cítit na kojení,nakojte,jinak podejte UM.Vydrželo nám to takhle týden a vzhledem k tomu,že malá neměla u flašky žádnou námahu a u prsu se musela snažit,tak už se potom neobtěžovala ani se přisát.Takže jsme po 10.týdnu věku dokojili úplně.Ani netušíte jak jsem z toho byla nervově na dně,ještě,že mám tak báječnýho chlapa,který se mě snažil podporovat.Samozřejmě rady z internetu,mléčné výrobky,čaje pro kojící matky,atd.-vše mám za sebou a doufám,že se mi bude při druhém mimču dařit líp a každopádně budu věřit více svému tělu a svému dítěti.A hlavně nepouštět si do bytu tchýni a být naprosto v klidu a pohodě.Jinak malý bude za chvíli 7.měsíců a je to naše štěstíčko.Držím všem palce,a ať to nakonec dopadne jakkoli myslete na toho malýho broučka.A pokud to dopadne jako u nás,nezoufejte,nejste první ani poslední matka,která nakonec krmí UM.
66.
Kojení z jednoho prsu
16. 1. 2010
Chtela jsem jenom maminkam vzkazat, ze kdyz jejich mimco "bojkotuje kojeni", aby se tim prilis netrapily. Pokud zkusily vsechny triky a nezabralo to, da se kojit i z jednoho prsu. Ja sama jsem toho dukazem a naopak to i me casem zacalo vic vyhovovat. Moje zkusenost, kterou bych doporucila je: zkouset prikladat nejdrive z prsu mene oblibeneho a pak z toho druheho. U nas to tak fungovalo dobre, ale pouze do 6. mesice. Pak si mrnousek jenom trochu cucnul a abych ho uz s tim dal neotravovala, sup sup na to druhe ;) Jednoduse pil z nej pokazde mene a mene. Casto jsem zkousela doporuceni z vasich stranek. Nakonec jsem dosla k zaveru, ze to nema smysl ho nutit, kdyz z nej stejne skoro nepije a odmita ho. Dopadlo to tak, ze jsem kojila a kojim od te doby jenom z jednoho prsu. Kojeni prestalo byt otrava, kdy jsme z toho oba trosku na nervy ;) a zacala to byt pohoda. Mimco bylo spokojene a ja vlastne taky, protoze jsem videla, ze je mnohem spokojenejsi, klidnejsi, vezme si kolik chce. Nakonec po nekolika mesicnim boji se kojeni stalo zabavou, jak pro mne, tak pro mimco a spousta usetreneho casu! Jedno prso pravda mam trochu vetsi ;), ale pri trose sikovne podprsence se to da uplne v klidu. Take musim sdelit, ze na pocatku jsme meli velke problemy s kojenim a abych to zestrucnila, co opravdu pomaha se rozkojit je elektricka odsavacka, uzivana ve dne v noci po kazdem kojeni. Po tydnu a pul neustale driny (i bolesti diky regade) a nevyspani, prisel kyzeny vysledek. (Jenom skoda, ze jsem o te el. odsavacce nevedela drive!) Rozhodne to stalo za to! Ta radost, blizkost a jednota s miminkem nenahradi nic na svete! Jsou to neopakovatelne okamziky, ktere navzdy zustanou krasnou vzpominkou na mimco. Preji vsem maminkam hodne trpelivosti a radosti z kojeni!!
67.
Jak se kojí nedonošeňátko
27. 1. 2010
S přítelem jsme si pořídili domek na malé vesnici a rozhodli jsme se, že si pořídíme miminko, i přesto, že jsme hodně mladí.Tedy spíše já, v době otěhotnění mi bylo čerstvých jednadvacet let.I když jsem hodně mladá a jiné ženy v mém věku spíše studují nebo si začínají budovat kariéru, já jsem po miminku toužila a těšila se na něj...Otěhotněla jsem ke konci července, asi tři měsíce po vysazení hormonální antikoncepce.Na konci listopadu jsem zůstala doma na nemocenské, až na ranní nevolnosti bylo vše v pořádku, ale práce v mateřské školce (jako učitelka) byla s narůstajícím bříškem náročná. Tu dobu před Vánoci jsem si opravdu užila, byla to nejkrásnější část mého těhotenství Po Novém roce už to bylo těžší a těžší, nebo spíše mé bříško bylo těžší a těžší, začínalo mě omezovat...Na začátku února, při běžné kontrole u mé paní doktorky ale přišel šok, tedy pro mne to byl šok...Měla jsem nastoupit do nemocnice, měla jsem zkrácený čípek, tak prý pro jistotu, aby mne tam dopodrobna vyšetřili...Své těhotenství jsem si takto nepředstavovala, navíc v nemocnici jsem do té doby nikdy neležela.Je pravda, že v té době mne začínaly vyčerpávat i krátké procházky nebo nákupy v obchodech, břicho mne po krátké době začínalo tížit, nejradši bych v té chvíli lezla po čtyřech,ale myslela jsem, že za to může to velké bříško, že je to normální...nebylo. Do nemocnice jsem nastoupila hned druhý den a pobyla si tam celkem devět dní. Připadalo mi to jako věčnost. A diagnoza? Začínám se otevírat, mám zkrácený děložní čípek, hrozí mi předčasný porod, byla sem v té době v nějakém 32.tt. A to vše kvůli skrytému poševnímu zánětu, který jsem měla, ale nevěděla o tom. Domu jsem sice byla propuštěna, ale s tím, že musím už pouze ležet a nijak se nenamáhat, polykala jsem spoustu prášků a opravdu se snažila nic nedělat. Také mi bylo řečeno, ať vydržím alespoň do 36.tt, pak už by prý porod neměl být problém...Rodila jsem v 35+6. Porod byl perfektní, ve dvě hodiny ráno mi praskla plodová voda, ve tři hodiny jsem vzbudila přítele, začínala jsem mít bolesti a ve čtyři jsme dorazili do porodnice. Malý Kryštůfek se narodil v 5:45 ráno.Byla to hrozná rychlost...Vážil 2770g a měřil 48cm.Byl o něco menší, než jiné děti,ale na to, že se narodil téměř o čtyři týdny dřív, než měl, to byla paráda. Hurá, je na světě. konečně to mám za sebou...ale omyl, porodem naopak vše nové teprve začíná, to jsem si záhy uvědomila...Kojit jsem samozřejmě chtěla, ale měla jsem pocit, že je to tak samozřejmá věc, že jsem se nijak zvlášť na něj nepřipravovala.Prostě jsem si myslela, že to půjde tak nějak samo.Malý mi byl přiložen poprvé k prsu až v deset dopoledne, nevím, zda to dělají v této porodnici tak běžně, nebo to byl jenom náš případ, že se malý narodil dřív, ale žádné přiložení na sále neproběhlo.První pokus skončil usnutím,ty další nebyly o nic lepší.A když se snažil, prostě se nepřisál, tváře mu vpadaly dovnitř, nepolykal.Paní, kterou zde nazývají odbornicí na kojení, mi málem utrhla bradavku a ještě jsem dostala vynadáno, že sebou cukám.Nakonec mi na pokoji nechali stříkačku s čajem a mám to zkoušet.Druhý den přišla pro mne další rána.Měla jsem pocit, že sestry mají být milé a ochotné, ale těch opravdu není mnoho.Myslela jsem, že nějaká sestra s každou maminkou a jejím miminkem půjde a ukáže jak přebalovat, jak koupat, jak vážit.Nám to ukázala sestra všem najednou na pokoji, na jednom miminku a v takové rychlosti, že jsem skoro nic nepobrala.Říkala jsem si, že večer požádám o pomoc, neznepokojovala jsem se.To jsem se ale měla...nikdo mi nic už neukázal a malého jsem prostě vykoupala za pomoci ostatních maminek na pokoji...byla to hrůza, Kryštof moc plakal. Třetí den se kojení stále nedařilo, nastoupilo "poporodní blůs" a já v podstatě jen ronila slzy, vyčítala jsem si, že malému nedokážu dát to nejdůležitější, co právě potřebuje- mateřské mliíčko.V ten den se i zároveň dostavil pocit oné mateřské lásky na který jsem čekala, do svého syna jsem se zamilovala a je pro mne už na vždy na prvním místě.Ale zpátky ke kojení...vyfasovala jsem skleničku, do které jsem měla ručně odstříkat mlíčka, co to půjde, sklenička se však po půlhodině zaplnila asi jen milimetr ode dna a tak zbytek doplnili mlíčkem umělým, malý se poprvé alespoň trochu najedl. Ještě v tento den ale zesílila novorozenecká žloutenka, která se u malého objevila asi druhý den po porodu, večer putoval na fototerapii pod modré světýlko.Přes noc jsem malého neměla, popravdě to ale byl první moment, kdy jsem se od porodu vlastně vyspala.Ráno jsem byla v omnoho lepší náladě než předchozí den a rozhodnutá kojení nevzdat.Dál jsem mlíčko odstříkávala do skleničky, bylo ho stále víc a víc, také jsem však málého stále přikládala.Kryštůfek byl pod světýlkem celkem dva dni, kdy mi ho vozili jen na kojení, tedy na ty pokusy o kojení a na vykoupání.Bylo mi smutno.Naštěstí pátý den od porodu, poslední, který jsme v porodnici strávili, žloutenka ustoupila, a malý začal konečně tak nějak sát, umělé mlíčko už nedostal.Doma pak kojení pokračovalo, sice žádná sláva, ale snažili jsme se, malý byl dost spavý, pil vždy jen asi pět minut a pak už prostě neměl sílu se přisát.Byla jsem na rozpacích-je správně přisátý? Je poloha, ve které kojím ta správná? Stačí mu mlíčko? Chvílemi jsem i propadala panice, zaúkolovala jsem přítele, aby pro jistotu nakoupil láhve a dudlíky, ale nikdy jsem je nepoužila Na první prohlídce u pediatra ve 14ti dnech věku nebyl váhový přírůstek nic moc, ale alespoň nějaký.Nevzdávala jsem to.Za dalších pět dní jsme byli paní doktorku navštívit opět a světe div se, bylo to skvělé, malý vážil už víc, než při porodu a to byla pro mne obrovská motivace.Od té doby se nám kojení daří a je pro nás oba radostí, malému je deset měsíců, vlastně už není tak malý, je to pěkný rošťák.Kojit chci nejméně do roka věku a dále se uvidí, jak nám to bude vyhovovat. Až později jsem zjistila, že problémy s kojením byly spojeny s předčasným porodem, malý měl nedostatečně vyvinutý sací reflex, prostě to ještě pořádně neuměl a také žloutenka, kterou tyto děti často mívají ho ovlivňovala.Ale proč mi to nebyl schopný říct nikdo v porodnici? To mne mrzí...příště budu na některých věcech v porodnici více trvat a nenechám se nepříjemnými sestrami jen tak odbít.Také bych ještě chtěla podotknout, že hlavně tyto stránky mi v kojení pomohly, dodaly mi důvěru v sebe sama a odpověděly na soustu mých otázek, které mne zajímaly a na které mi nikdo v mém okolí nebyl schopný odpovědět.A za to moc děkuji- Marie a Kryštof
68.
A přece jsme se rozkojili...
22. 2. 2010
Ráda bych se s vámi podělila o příběh našeho kojení.
V březnu 2009 se nám narodil krásný zdravý chlapeček. Kojit jsem chtěla, ale tak trochu tušila, že v tom možná bude problém, protože jsem měla spíše plošší bradavky. Ještě v poradně u své lékařky jsem se na tvar bradavek dotazovala, ale "prý to půjde". Tak už jsem to pak neřešila, jen si večer ve vaně bradavky lehce promasírovávala. Když se malý
narodil, tak mi byl k prsu přiložen. Na oddělení šestinedělí se střídaly různé sestry, některé ochotnější, jiné méně. Přikládání se dařilo občas a po nástupu laktace to bylo ještě horší, protože se bradavky "schovaly" v nalitých prsou. Navíc, podle mne a po mě, má malý trochu předkus,
špatné postavení čelistí a prostě mu to nešlo se přisát. Zkoušeli jsme kloboučky, různé polohy, rozbalit malého atd., ale samotné se mi to nedařilo, potřebovala jsem ještě další ruce... Pak po proplakané, zoufalé noci, přišla staniční sestra s tím, že zkusíme prsa lehce odstříkat odsávačkou a pak se malej chytí. A opravdu se dařilo, alespoň v nemocnici. Domu jsme tedy odcházeli s tím, že před kojením odstříkám, vytvaruji bradavku a malej se chytí. Časem si bradavky zvyknou a půjde to i bez toho. Jenže doma je žena sama, pomoc manžela nemá neustále a také psychika v šestinedělí udělá své. V týdnu po příchodu z porodnice
jsme zoufalá jela za kamarádkou, ležící doma s rizikovým těhotenstvím a možností kdykoliv porodit, která je porodní asistentkou, aby na nás při kojení koukla a případně poupravila techniku. Některé fígle mi ještě ukázala, u ní se nakojit povedlo, ale říkala, že malej u prsa prostě blbne, já že dělám vše správně. To samé mi řekla laktační poradkyně, za kterou jsme jeli do porodnice 16 dní po porodu. V té době už jsem malého krmila střídavě odstříkaným MM a UM z Avent lahvičky! (Samozřejmě, že jsem věděla, že lahvičkou ho můžu odstavit od prsa úplně, ale jiné metody mi v tu chvíli přišli příliš vyčerpávající) U naší dětské dr. měl při každotýdenním vážení různé přírůstky na váze, buď málo nebo příliš, když jsme začali dávat UM. Přišlo mi, že mám MM málo a tak jsme dvakrát kojili a vážili u dr. Poprvé odcházeli s pláčem, protože se malý vůbec nechytl a měl tudíž hlad, podruhé jsme nakojili "90" z jednoho prsa a
sestra prohlásila: "to asi nemáte mléka málo, zkoušejte co nejvíce kojit, bude léto a bude to mnohem pohodlnější" Od té doby jsme jen kojili (i předtím jsem zkoušela přes den přikládat, ale když se do 10 minut nechytl, tak dostal z lahvičky) a šlo to. V tu dobu mu byl měsíc a konečně se to asi naučil , kojili jsme do 6. měsíců plně a kojíme stále. Příští měsíc mu bude rok a pokud bude chtít, tak kojení asi
násilím ukončovat nebudu... jen budeme kojit pouze doma, v soukromí.
Všechny moc zdravím a přeji klidné a úspěšné mateřství!
69.
Můj příběh o suplementoru
9. 3. 2010
Ráda bych se s Vámi podělila o můj příběh se suplementorem. Moje dcera se narodila v září 2009 a již od počátku byla líná tahat z prsu, do 2 měsíců jsem bojovala s dokrmem se stříkačkami jelikož malá s mateřským mlékem nepřibírala nebo jen velice málo. Rozkojení jsem v šestinedělí vydržela týden - ve dne po 2 hodinách, v noci po 3, poté jsem již fyzicky nezvládala a stejně to vůbec nezabralo (po každém jsem ji zvážila) Kvůli hygieně jsem začala přemýšlet, co dál, protože jsem na láhev přejít nechtěla. A tak mi kamarádka doporučila suplementor, na mimibazaru jsem ho sehnala za 550,-Kč. Po prvních 3 pokusech jsem ho chtěla vyhodit z okna (a to doslova), malá prskala a křičela... Nyní je nám 6 měsíců, stále pár mililitrů kojím. Věřím, že bez suplementoru bychom skončili s kojením ve 3. měsíci. Doporučuji všem, kdo mají tento problém.
70.
Jednou ano, jednou ne.
14. 3. 2010
Napadlo mne , že Vám mohu své příběhy také napsat ....
Tedy příběh první :
Po úspěšném absolvování IVF , po všech možných nesnázích v těhotenství - krvácení v druhém měsíci , těhotenská cukrovka , vysoký tlak , porod za pět minut dvanáct pro hrozící eklamsii císařským řezem se nám narodil vytoužený syn , vážil 4,10kg a měl se k světu .( některé sestřičky to tedy komentovaly : už zase řve ,Bivoj , obří mimino - nebylo to moc příjemné ) K prsu jsem ho dostala až třetí den po porodu , malý se přisál ihned ,tahal a tahal , pak plakal ,v prsech kde nic tu nic .Už už jsem to vzdávala , mléko se začalo tvořit až sedmý den po prvním přisátí , ale to už jsem měla rozkousané bradavky a syn blinkal mléko s krví , stolice měla také hnědou barvu od příměsy krve .O bolesti ani nemluvím , kroutily se mi i palce u nohou .No a po propuštění domů další martyrium - proplakal celý den i noc -měl málo - kojila jsem skoro neustále , prsa se opět nalily a mléka bylo dost .Přikrmovat jsem musela začít už v pátém měsíci , protože ode mne vše strávil a neměl stolici .Nicméně přeze vše špatné jsem kojila do jeho dvou let .Možná bych kojila ještě déle , kdybych nemusela nastoupit po mateřské do práce dřív .Musím říci , že kojení mě bavilo , byla jsem ráda , že mu dávám ze sebe , že je to přirozené a musím říci , že jsem se nestyděla ho nakrmit ve městě na náměstí , na lavičce v parku , prostě měl hlad - tak dostal napít .
Druhý příběh :
Podruhé jsem otěhotněla přirozeně , velká náhoda a velké štěstí , druhý syn přišel na svět opět císařským řezem ...
Personál nemocnice byl báječný , ohleduplný , byla jsem jako v Jiříkově vidění .Klučíka mi sestřičky přinesly hned ukázat k lůžku - to se mi poprvé nestalo - k prsu byl přiložen hned druhý den ráno , když jsem toho byla schopná .A ejhle ! Neuměl se přisát , třetí den po porodu jsem jej měla už i přes noc , ale nenakojila jsem nic , prostě se nepřisával ani za pomoci sestřiček , špulil pusinku a nic .Zkusila jsem tedy kojit přes klobouček , výsledek byl zdařilý - začal sát , prsa se jakžtakž nalily , každé dvě hodiny jsem přikládala k prsu , nakojila jsem 20ml z obou prsů a to jsem pila 3-4 litry tekutin za den .Sestřičky mne povzbuzovaly , paní vedle mne řekla , že už by to dávno vzdala ....Já byla celkem spokojená , že se snažím , že pro to dělám dost , mléko jsem i odstříkávala , sice po kapkách , ale aspoň něco ....Až jsem narazila na jednu setřičku , která mne - nevím proč - sjela za to , že si nechodím pro příkrm a co si jako myslím , že malému bude ta bída stačit a tak všelijak .Měla jse to hodit za hlavu , ale hormony v tomto čase pracují a já se vystresovala a brečela s pomyšlením , jak jsem neschopná , stres způsobil , že mi z bradavek začala při kojení téci krev , rozpraskaly mi , přesto jsem to nevzdala , ale začala jsem si chodit pro příkrmy .Doma z porodnice jsem kojila z obou prsou , ale malý stále " hledal " , plakal , tahal dudlíka ...Byl nespokojený , nakonec jsme skončili na UM , neboť ve třech týdnech měl stále porodní váhu a to jen díky přikrmování .
Musím říci , že závidím , ale zároveň všem maminkám přeju , aby si užívali kojení , opravdu to není samozřejmost ! Co bych za to dala , kojit i druhého syna .
71.
Příběh o kojení a operaci žlučníku
2. 6. 2010
Milé maminky,
jistě je spousta z vás, které toužebně očekávali příchod svého vytouženého miminka a pak najednou přijde ten šťastný den, kdy jste konečně matkou, ale místo toho, abyste byli šťastné a spokojené, připraví vám život nečekané překážky a z vás je jen hromádka strachu a nevíte co si počít a jak se s tím vším najednou poprat, co vlastně bude dál.
I já mám za sebou jednu takovou nečekanou zkušenost a tak se chci o ni s vámi podělit, protože věřím, že vám třeba pomůže alespoň trošku získat sebevědomí a dobrý pocit, že všechno se dá nějak zvládnout.
Je mi 31 let a mám půlročního syna Ondru. Bylo mi 29 když jsem poprvé otěhotněla a to asi osm měsíců po vysazení antikoncepce, jenomže bohužel se zjistilo, že jde o mimoděložní těhotenství a tak jsem musela podstoupit operaci, kdy mi byl odstraněn jeden vejcovod a stopkatý myom z dělohy. V mém věku jsem z toho byla dost nešťastná, samozřejmě se mi hlavou honily všelijaké myšlenky typu, co když třeba vůbec nebudu moct mít děti, jaký to bude život, jestli to ustojí naše manželství a tak vůbec. Doktor nám doporučil půl roku počkat a také užívat antikoncepci, než se pokusím znovu otěhotnět. To čekání bylo strašné. Nicméně jsem nedbala rad lékaře, antikoncepci jsem užívala pouze tři měsíce, protože jsem měla pocit, že to bude trvat zbytečně déle než se znovu tělo vyčistí. A tak jsem si říkala, že si budeme dávat pozor a po tom půlroce se začneme s manželem snažit. Nicméně přišel březen, toužebně očekávaný měsíc, kdy už by se konečně mohlo začít něco dít, ale já nedostala menstruaci a ke své obrovské radosti zjistila, že už jsem vlastně těhotná, aniž bychom se o to s manželem nějak snažili. Byl to krásný pocit, ale zároveň provázený hrozným strachem, jestli zase není něco špatně, jestli to bude tentokrát tak jak má být. Po návštěvě gynekologa jsem zjistila, že je oplodněné vajíčko opravdu v děloze tam kde má být a tak jsem jen věřila, že tentokrát bude mít všechno šťastný konec. Asi ve čtvrtém měsíci jsem začala slabě krvácet a tak mě doktor pro jistotu nechal doma na rizikovém těhotenství. Občas to trošku zazlobilo, ale jinak miminko v bříšku rostlo tak jak má a já se těšila čím dál víc. Asi v šestém měsíci těhotenství mě z ničeho nic přepadla obrovská nevolnost, která byla cítit nejvíce mezi prsy a já se nemohla ani pořádně nadechnout, hrozně to bolelo. Bylo to po obědě, asi po hodině ta strašná bolest konečně ustala a já to přikládala tomu, že mi tam třeba už ten mrňousek něco v bříšku zmáčknul nožičkou a že to nic není. Asi po měsíci se ta strašná bolest opakovala znovu, tentokrát v pozdních večerních hodinách, ale trvalo to mnohem déle, snad celé tři hodiny, kdy jsem nevěděla jestli mám ležet nebo sedět nebo co mám vlastně dělat, bylo to opravdu moc nepříjemné, miminko v bříšku hrozně kopalo a já se o něj moc a moc bála a přemýšlela jestli jet na pohotovost nebo ne. Nakonec to opět ustalo a já spokojeně usnula a druhý den už bylo vše v pořádku a tak jsem si říkala, že mi ten loupežník v bříšku dává pěkně zabrat. Asi v osmém měsíci se to samé opakovalo ještě jednou a tak už jsem jen seděla, zhluboka dýchala a v klidu čekala, až to zase přejde. V listopadu se nám konečně narodil Ondrášek, krásný zdravý kluk, měl 4060 gramů a 52 centimetrů a i když to nebyl zrovna snadný porod, všechno dobře dopadlo a já byla konečně ta nejšťastnější maminka na celém světě. Asi měsíc a půl po porodu se však znovu ozvala ta známá bolest a já si říkala, co jen to může být. Byly vánoce, spousta dobrot a to už mě napadlo, že by to tedy mohl být žlučníkový záchvat, když už v bříšku není nikdo, kdo by mi mohl něco zašlápnout. Bylo to velice nepříjemné, musela jsem fungovat jako máma, v té době jedl Ondráček dost často, takže nebyla ani pořádně možnost si odpočinout, vy které máte děti to už jistě znáte. Od té chvíle se to opakovalo ještě několikrát, někdy bezprostředně hned po jídle a jindy zase pozdě večer. Jednou večer to trvalo nekonečně dlouho a já byla úplně vyřízená. Hrozně to bolelo, já mezitím musela kojit a nevěděla jak si mám lehnout, abych mohla vůbec dýchat. Nakonec jsme jeli raději na pohotovost. Záchvat mě samozřejmě přešel sám asi po pěti hodinách, ale mě to alespoň konečně donutilo svůj zdravotní stav řešit, protože když mě to chytlo v době, kdy byl manžel v práci, byla jsem fakt bezradná. Zjistilo se, že se skutečně jedná o žlučníkové kameny a že by bylo dobré je odstranit co nejdříve. Ondráškovi byly v té době dva měsíce a tak jsem měla nervy na pochodu, protože představa, že budu muset do nemocnice a bez malého byla pro mě úplně šílená, nedovedla jsem si představit, že bych měla být snad jen chviličku bez něj. Navíc si člověk říká, co když se neprobudí, co potom. Prostě takovéhle situace nastanou zrovna když to člověk nejméně potřebuje, tak už je to v životě prostě zařízené. A tak jsem se chlácholila tím, že zkusím vydržet než bude Ondrovi třeba půl roku, že už třeba ani nebudu kojit a že se to nějak zvládne. Ale po konzultaci s mým obvodním lékařem se veškeré mé iluze okamžitě rozplynuly, řekl mi, že na tu operaci musím co nejdříve, že bych si neměla takhle zahrávat, protože kdyby se mi jen jeden jediný kamínek uvolnil a dostal do žlučovodů, mohlo by to být daleko horší. A tak jsem to všechno znovu obrečela a přemýšlela co bude dál. Ondra byl stále plně kojený a tak byl ze mě najednou uzlíček neštěstí, protože jsem nevěděla, jak se s tím vším mám poprat. Přišlo mi škoda přestat kojit kvůli pár dnům v nemoci a tak jsem začala hledala na internetu různé informace, co v takových případech dělat a našla jsem tyhle úžasné stránky, kde je spousta zajímavých rad a příběhů. A tak jsem si vypůjčila od kamarádky odsávačku na mléko a zkoušela malého učit pít z láhve. A v tom nastal další problém. Mrňousek kojeneckou láhev striktně odmítal, začal se vždycky tak vztekat až byl úplně nepříčetný a láhev prostě nechtěl. Už od narození nechtěl ani dudlík, takže jsem byla opět úplně bezradná, plná úzkosti a dost často jsem si poplakala. Znovu jsem navštívila tyto stránky a hledala rady, jaké jsou možnosti při krmení miminek, když třeba nechtějí pít z láhve. Neváhala jsem a napsala jsem dotaz paní Jiřince, která mi samozřejmě obratem poradila, ať vyzkoušíme láhev se lžičkou a nebo kalíšek od medely. Všechno jsem pořídila a stále trpělivě odsávala mléko a snažila se nadělat zásoby do mrazáku. Která maminka z vás to již vyzkoušela tak ví, že to není zrovna jednoduché nastřádat nějaké mléko během kojení a natož se snažit udělat zásobu třeba na čtyři dny. Ale když se chce, tak jde všechno, jen musí člověk zatnout zuby a chtít a když se jenom podívám na toho našeho milovaného drobečka, udělala bych pro něj všechno na světě. A tak jsem si domluvila termín operace a stále s přestávkami zkoušela malého krmit všemi možnými alternativními způsoby. Zkoušela jsem to jak já tak můj muž a ani jeden z nás neměl moc velký úspěch, protože lahvičku odmítal a ze lžičky nebo z kalíšku toho půlka skončila vždycky všude okolo, protože malý se pořád mlel, prostě se mu to nelíbilo. Až nastal den D a já se slzami v očích odjížděla z domova a říkala si, jak to tady asi beze mě zvládnou. Všechno měli připravené, mrazák byl plný mateřského mléka, nastoupila i moje mamka, aby na to manžel nebyl sám, přeci jen bydlíme v domečku a máme zvířátka, takže je tu i spousta práce kolem. Měla jsem pocit, že se snad musím strachy probudit i z narkózy. Jediné co mě trošku těšilo bylo, že jde vlastně jen o jeden den, kdy malého vůbec neuvidím, protože jsem si operaci domluvila v soukromém zařízení, kde jsem se dohodla s lékaři, že pokud vše proběhne bez komplikací, nebudu užívat po operaci žádná analgetika a budu moct malého už druhý den znovu kojit. A tak jsem jen doufala, že bude všechno dobré. Operace dopadla dobře, hned po probuzení jsem volala domů, abych věděla co mrňousek. K mému údivu vzal nakonec na milost kojeneckou láhev a druhý den už přijel manžel s maličkým za mnou a já byla zase ta nejšťastnější maminka. A i když mě to moc bolelo, radost, že jsem zase s malým byla mnohem větší a tak jsem jen ležela a kojila a byla jsem šťastná, že to nejhorší mám snad konečně za sebou. Manžel tam byl se mnou až do večera, na noc tam zůstat nemohl, ale druhý den ráno za mnou kluci znovu přijeli a nakonec jsem přemluvila doktora, že mě pustil navečer domů, takže už jsme byli zase všichni spolu, já mohla kojit a Ondrášek byl rád, že je zase s maminkou. Pár dní po operaci to nebylo ještě zrovna jednoduché, přeci jen mě to trošku bolelo a musela jsem být na sebe víc opatrná a jelikož naše mimi není zrovna žádný drobeček, musela jsem se trošku šetřit. Den ode dne to bylo však lepší, Ondra ještě nikam neutíkal, takže jsme spolu mohli být na posteli a hrát si a já přitom mohla odpočívat. A tak jsme to nakonec všechno zvládli a to mi to z počátku přišlo úplně nepředstavitelné a nemožné. Kojím stále dál a jsem odhodlaná kojit co jen to půjde.
Tak jsem se o tu svou zkušenost chtěla jen podělit a těm z vás, které potkala jakákoliv nečekaná překážka držím palce, přeji hodně štěstí a pevné nervy a věřte, že všechno se dá nějak zvládnout. A vám paní Jiřinko ještě jednou mnohokrát děkuji nejen za sebe, ale i za ostatní maminky, které stále hledají spoustu užitečných rad a informací a díky vaší obětavé práci je spousta maminek a miminek mnohem spokojenějších, no a co víc si vlastně přát :o)
S přáním hezkého dne Lenka.
72.
Trpělivost přináší kojení
4. 6. 2010
I já měla z počátku problémy s kojením své holčičky a když jí bylo pár dní psala jsem Vám o radu.
Ale jak to všechno vlastně začalo. Asi tak pět týdnů před porodem jsem začala chodit na těhotenské plavání, kde jsem se poprvé osmělila a zeptala se porodní asistentky, která vedla tento kurz, na problém vzpáčených bradavek. Koukla na ně a poradila mi formovače bradavek, ještě ten večer jsem zašla do lékárny a pomůcku si koupila. Bohužel to bylo už téměř pozdě, moc výsledků to nepřineslo. Hned po porodu mi porodní asistentka přiložila malou k prsu, vrhla se něj úplně ukázkově, bohužel neměla co chytit
A tak to pokračovalo ještě dva dny, než mi sestřička na oddělení šestinedělí nabídla klobouček. Nu sláva, malá trošičku bumbat, ale stále to nebylo ono, a tak jsem jí musela nosit na dokrmování sestřičkám. Třetí den měla službu jiná sestřička a ta mi přinesla menší klobouček, že ten co mám je pro malou velký. Pak mi ještě rozhodla, že mlíčko zkusíme odsát a nastartovat tak prsa pořádně. A povedlo se.
Domů jsme šly i s malým váhovým přírůstkem. Jak pyšně jsem šla s malou na první prohlídku k dětské lékařce. Avšak jak velké zklamání a rána bylo, když malá za celých 11 dní přibrala pouze 15g!!! Lékařka mi hned doporučovala přikrmovat umělým mlékem a já odcházela ze zdravotního střediska se slzami v očích a myšlenkou, že jsem špatná máma. Ale nechtěla jsem to vzdát a tak jsme to ani přes lékárnu pro sunar nevzali a jeli rovnou domů.
Svěřila jsem se kamarádce, která měla doma odsávačku a tak mi jí nabídla, že ona už jí nepotřebuje. Začala anabáze s odsáváním a s kojením po dvou hodinách a mlíčko se začalo tvořít ještě lépe. Dobrý mlíčko by bylo, ale co ten klobouček? Začala jsem občas zkoušet malé dávat prso, jak já říkám "na přirodu", ale ne a ne se pořádně chytit, až najednou v osmém týdnu se malá chytla a od té doby klobouček nevíme co je!!! Dcerka byla zkrátka větší a silnější a bradavku si pusinkou vytáhne úplně krásně. Teď už máme přímo tabulkovou váhu a vše je naprosto tak jak má být.
Můj vzkaz všem maminkám?? Holky i když je to hodně náročné, tak se nevzdávejte - VÝSLEDEK STOJÍ ZA TO!!!!
73.
Kojení je dar
9. 6. 2010
Milé ženy, rozhodla jsem se napsat svůj příběh o kojení, neboť jsem dlouho vnitřně bojovala s tím, že se mi to nepodařilo. V dnešní době je totiž kojení tak upřednostňováno, a proto jsem měla pocit, že jsem jako matka zklamala…jedna kamarádka mi řekla: „kojení je dar a už to prosím tě pořád neřeš“. Doufám, že můj příběh bude přínosný pro ty maminky, které třeba bojují s něčím podobným nebo třeba i pro ty, které jsou ještě v očekávání….
V těhotenství jsem absolvovala kurzy připravující na porod a šestinedělí a také na kojení a cítila jsem, že jsem na vše dobře připravená…… moje první miminko – holčička se mi narodila s porodní váhou 3,6 kg a v porodnici jsme začaly kojit bez větších problémů. Porod byl sice zdlouhavý, ale přirozený. Prvních 8 týdnů bylo vše v pořádku, malá po nakojení spinkala, kojili jsme pravidelně. A pak to najednou přišlo, z ničeho nic, jako blesk z čistého nebe, když plakala a nezabíralo utišování v náručí, nabídla jsem prs a to vždy zabralo a najednou se po přiložení odvrátila a spustila ještě větší pláč, byla jsem z toho v šoku, nevěděla jsem, co se děje, zkoušela jsem to znovu, ale neúspěšně. Nakonec se mi ji podařilo uspat nošením v náručí. Tato situace se začala pravidelně opakovat a já nevěděla, co mám dělat, při každém pokusu o uložení do postýlky spustila pláč. Nevěděla jsem, co se to děje. Nevím, kde se stala ta chyba, ale měla jsem pocit, že už někde dávno předtím a tak jsem začala hledat na internetu a dozvěděla se o tzv. bojkotu kojení. Fajn, rady jako nahřát prsa před kojením a vypít teplý nápoj se moc nedaly praktikovat, malá mi řvala čím dál víc a častěji. I když jsem si dávala velký pozor na to, co jím, začaly nás trápit prdíky a začalo kroucení u kojení, napínání se do luku apod. Veškerý pláč jsem tudíž přisuzovala bolavému bříšku, nevěřila jsem, že by řvala hlady, pořád jsem si logicky říkala, kdyby měla hlad, tak by si přece to prso vzala. Scénář se neustále opakoval, jen se vždy vzbudila, plakala a když jsem jí chtěla nakojit, začal opět horor a tak jsem ji vždy nakonec uspala na rukou. Pak se stalo, že nepila i několik hodin, což už sem řešila s laktační poradkyní, která radila odsávat, aby naběhla laktace a mléko lépe teklo. Dopadlo to tak, že jsem prsa měla nalitá, ale malá mi je stejně nechtěla, jelikož bojkot trval více než pár dnů, trval skoro dva měsíce, a za tu dobu jsem se snažila to řešit jak s dětskou lékařkou, připadala jsem si jako pako, když jsem jí líčila, že mi pořád pláče a že málo a krátce saje, myslela jsem, že je nějak nemocná. Doktorka mě ujistila, že přibírá sice pomalu, ale je to v normě (váha v 6 týdnech 3,9 kg) a že děti se dokáží napít i za 5 min. Ještě teď mi běhá mráz po zádech když si na to vzpomenu – noc co noc jsem vstávala co 2 hodiny a místo abych si první chvíle s miminkem užívala, začala jsem být protivná na všechny okolo sebe včetně miminka, do toho jsem z nervů a z nevyspání, ze špatné životosprávy a neustálého stresu dostala ekzém na prsa a menstruaci, což mělo možná pak také vliv na to, že to nechtěla. Prý neexistuje slabé mléko, ale já myslím, že u tak vyčerpané matky, jakou jsem byla tehdy já, myslím, že existuje. I laktační poradkyně byla svědkem toho, jak se malá odvrací od prsa a říkala, že si nemyslí, že by to byl hlad a tak já hloupá kojila a kojila, a u každého kojení se mi chtělo brečet, malá mi nepila víc než 5 min a neustále řvala. Až jednoho krásného dne jsem pochopila, že to není nic víc než obyčejný hlad, po každém kojení jsem ji začala dokrmovat. Sice s kojením byl asi do týdne konec, protože najednou jí to konečně teklo, ale co…..malá byla konečně klidná a já taky, i když jsem kojení obrečela. Přece nebudu zase trápit ji i sebe, když 2 měsíce hladověla a nikdo z odborníků mi nedokázal poradit a pomoci.
Takže milé ženy, můj názor je, že kojit za každou cenu se nevyplácí. Když si vzpomenu, kolik nervů a sil mě to stálo, jak jsem se snažila odsávat v noci a přes den, jak jsem musela mazat prsa mastičkama po kojení a smývat před kojením, jak mi bylo u toho nepříjemně, jak se malá neustále odvracela od prsu a to co vypila většinou také vyblinkala, jak jsem ji třeba i celý den a noc musela nosit na rukou, aby neplakala, jak jsme se s manželem kvůli tomu hádali, jak nám všichni dávali různé rady, že mám zkusit dát čaj, nebo že má přehozený režim, nebo že mám kojit třeba co hodinu, když to prostě nešlo…..říkám NE !!!! nestálo nám to za to. A nevěřím ani tomu, že kojené dítě je méně nemocné nebo že se kojením předchází alergiím. Sama jsem příkladem, byla jsem kojená do 1 roku a mí rodiče alergici nejsou a já ano, nebo kamarádka první dítě nekojila a bylo zdravé, druhé kojila dlouho a bývalo často nemocné. Takže maminky, nestresujte se informacemi o tom, jak je kojení důležité a když vám to nepůjde, tak to neřešte jako já, je to opravdu zbytečné, teď už to vím a děkuju bohu za to, že žijeme v době, kdy je na výběr tolik umělých kvalitních mlék ale ve skrytu duše doufám, že kdyby jednou přišlo druhé dítko, tak by to kojení snad už mohlo jít lépe
74.
Můj kojící příběh
20. 6. 2010
Narodil se nám krásný zdravý a děsně vlasatý chlapeček a po přiložení po porodu se hned pěkně přisál. Avšak mlíčko (a a si ani kolostrum) 4 dny neteklo, malý ztrácel na váze. Já jsem věděla, že to trvá, než se spustí laktace, ale že tak dlouho ne, od druhého dne jsem byla nešťastná, malému začali tlačit příkrm glukózou, třetí den i Bebou, já je přes neutišitelnou lítost dívat se, jak se malý ukolíbává pláčem z hladu, prosila, ať mi aspoň dají lžičku, stříkačku - nakonec mi aspoň půjčila sestřička Avenťáckou lahvičku - jinak se všechno dokrmovalo klasikou flaškou, která měla díru, že se sotva přes stříkací proud dala strčit do pusinky. Tato porodnice taky prý podporuje kojení, no... klasika.
Netušila jsem přesně, jak kojit, několik dn nám to prostě šlo, v sedě, malý na zádech podepřenou hlavičku mou rukou, prs jsem instinktivně držela dobře. (Já nevěděla, že je to taková věda, kojit, celé těhotenství jsem strávila na netu
čtením článků, nic jsem si nenašla o kojení!!!) Až jsme začali mít potíže, tak jsem se teprve dozvěděla, že to není ideální poloha, že třeba tanečník" je vhodnější, no prcek už si tak zvykl a dneska v této poloze pije nejraději. Jenže protože jsem ho po příchodu domů špatně přiložila (příliš mělce asi, kojení bolelo) a právě jsem šla přes šílenou bolest (v té době se mi odlučovaly stehy, takže mě strašně bolelo vůbec vše, tak jsem si ani neuvědomila, že by mě asi kojení nemělo bolet) a šup - kže z bradavky byla dole, i trocha krve ukápla a od té doby jsem se vezla.
Kojení z pravého prsu se pro mě stalo noční můrou, myslela jsem, že už nevydržím ani den. Šílená bolest a zdálo se mi, že malej prs odmítá. Zavolala jsem po pár dnech zoufalého boje laktační poradkyni, ta přijela, nastavila mne do vhodné pozice, já se tak ještě nechala vyfotit, abych příště věděla, chytla bradavku a šup celou do pusinku (mám velké dvorce a jsem nešika, to jsem se ještě nenaučila, splácnout bradavku a naložit!!!) a malej se krásně napapal. Jenže příště, bez asistentky, už jsem nejen nebyla schopná zaujmout správně polohu, ale ani přisát! (Zmínila už jsem, že jsem nešika, no.) Takže jediné, co mi po laktační poradkyni zbylo, bylo konstatování, že se špatně přísává ne
proto, že by nechtěl, ale že mám tvrdou bradavku a masírovat. To trochu pomohlo, ale i tak jsme někdy bojovali dlouho, než se přisál.
A teď si to představte - víte, že to vcucávání bradavky (uchopení) vás neskutečně bojí. Máte v jedné ruce prs, v druhé dítě. Vaším úkolem je držet prs a připlácnout si na něj dítě. Jediné, co vnímáte je ta obrovská dětská pusa působící bolest - no je to jako si strkat bradavku do ořezávátka - a nesmíte cuknout nebo dát mu ji tam mělce, brečet (pak nevidíte, jestli se trefujete dobře), hysterčit (začne panikařit váš partner), nic. Z každého přiložení se vám studeným potem oblijí záda potem a chce se vám bolestí
zvracet. Dítě po chvíli začne zoufale plakat, že se mu přisát nedaří. Když se konečně přisaje, konečně bolest ustoupí (díky tomu jsem poznala, že techniku už tak nořu) a vy jste vyřízená, ale pohled na toho snažícího se drobečka,
který váš stres cítí, říkáte si, dobře, tak já to možná ještě příště zkusím. Takhle přežíváte 3 týdny. Z kojení na kojení, ještě, že levé prso přežilo. Ráda bych dodala, že jsem taková nešika, že mi nešlo ani použití kloboučků
(pak jsem se dočetla, že se stejně nedoporučuje při bolesti bradavek) ale ani odstříkání balonkovou odsávačkou (prostě mě to bolelo a to jsem si říkala, když bolest, tak aspoň s kojením, ikdyž ta je horší, ale aspoň k něčemu).
Na hojení jsem zkoušela Sanagel (na léčbu sliznic) a hydrogelové polštářky od Medely (vyrábí i Chicco), ty jsou super, pokud musíte ven, místo vložek do podprdy. Genciána nám doporučena nebyla, těžké kovy atd..., tak jsem to
přežila bez ní, ale on i ten Sanagel krásně vysušuje.
Dnes, po třech týdnech, mi zmizel hlavní stroupek z bradavky. Kojení už skoro nebolí a díky tomu, že jsem se konečně naučila bradavku rozmasírovat (týden jsem to dělala jak to je na netu, krouživými pohyby a nic, ale pak jsem
zkusila "jako když dumlá dítě", prostě mě napadlo, že když bradavka při kojení povolí, napodobím kojení, a pomohlo), dvorce netvrdnou.
Všem ženám, kterým se stane něco podobného, kterým se zdá bolest nekonečná a nevěří, že se to někdy spraví (no na gyndě mi Dr. řekla, že taky třeba nespraví...), vydržte, zkoušejte, ono když se to povede, moc se vám uleví a
stojí to za to. Podobně jako porod, šílená bolest (měli jste mě, přesvědčenou, že si dám vše přírodně, vidět škemrat o jakoukoliv chemiii, hi hi), ale potom jedinečný pocit a výhra. Kdybych měla srovnat bolest porodu a bradavky s
ragádami, tak porod je trochu větší bolest, ale bradavky horší, protože je prostě nekonečná a musíte si jí způsobit sama (přiložením).
Držím všem maminkám palce a hodně síly.
75.
S internetem k plnému kojení
15. 8. 2010
A posílám příběh o tom, jak to bylo s kojením u nás
Lucka se narodila v červnu 2009. V nemocnici, kterou jsem si vybrala o přisátí do dvou hodin po porodu asi ještě neslyšeli a mě to ani nenapadlo. Přinést mi jí měli asi tři hodiny po porodu, ale nějak na mě zapomněli a tak jsme první pokus o nakojení podnikly až tak osm hodin po porodu. Lucka se ale rozhodla, že bude spát a na nějaké připojení mi kašle z vysoka. Když jsem jí druhý den přemluvila k přiložení zjistily jsme (myslím, že obě), že to nebude tak jednoduché, jak to z počátku vypadalo. Mám prsa velikost G (H) a k tomu poměrně malé bradavky. V kurzu pořádaném nemocnicí jsem se dozvěděla, že sestry nám rády s kojením poradí, tak jsem se tedy zeptala. Bylo mi porazeno vleže bradavku uchopit oběma rukama a narvat dítěti do pusinky. Nic moc jsem tak nenakojila. Holčina vedle mě už v tu dobu nakojila 50 - 60 ml, já jsem byla ráda, když se mi podařilo 5 ml. Navíc nám byla velmi nabízena glukóza pro děti. Neodolala jsem jednou a Lucce místo doporučených 10 ml dala 5. Spala asi 8 hodin. Byla jsem nešťastná, chtěla jsem pryč z nemocnice, a tak jsem se snažila dítě budit každou hodinku a půl a kojit. Glukóze jsem neodolala ještě jednou. Nakonec se ale začalo dařit a Lucka začala malinko přibývat. Domů nás propustili s Lucčinou váhou o nějakých 12% nižší než vahou porodní.
Doma jsem se pustila s pomocí Internetu do opravy kojící techniky. Když už jsem myslela, že mám vyhráno, přišla po týdnu kontrola u dětské doktorky. Doktorka zjistila, že Lucka téměř nepřibrala a pozvala nás na převážení za další týden. Od rodičů jsem dostala váhu a převažovala. Kojila jsem třeba 20 minut, potom s Luckou šup na váhu a znova kojit ještě třeba 20 minut. No, nevím, jestli to bylo správné, ale mně to pomohlo. Rozkojila jsem se a myslela jsem, že mám vyhráno. Polohu se mi podařilo se naučit na boku vleže, i když s dnešníma zkušenostma bych kojila v sedě. Poctivě jsem kojila dle potřeby, a to i v noci. No a tady byl ten kámen úrazu. Kojení nám vždy trvalo dlouho a já prostě nevydržim v noci tak dlouho vzhůru. Někde tam bych hledala příčinu první ragády.
Sice jsem patlala vším možným, ale zánětu prsu a antibiotikům jsem se přesto nevyhnula. Doktor na pohotovosti mi poradil z nemocného prsa vůbec nekojit, jen odstříkávat. To vše během stěhování. Naštěstí jsem dva dny na to šla na kontrolu k dětšké doktorce a ta mi poradila, že kojit, kojit, kojit. Shodou šťastných náhod také píchla uši dcerce a dala mi framykoin, aby se ouška nezanítila. Spíš náhodou jsem framykoin použila i na tu nešťastnou bradavku. Úleva byla téměř okamžitá a bradavka se začala hojit. Framykoin jsem pak použila ještě párkrát vždy, když jsem měla pocit, že se mi dělá prasklinka. Tak se nám podařilo zvládnout bolestivou krizi kojení a myslela jsem, že už zvládneme kojení levou rukou (nebo spíš pravým i levým prsem).
Musím přiznat, že mě bolestivé odlupující kousky kůže a ragáda po roce kojenína mém "oblíbeném" pravém prsu překvapily a rozladily. ATB mastičce jsem se tentokrát chtěla vyhnout, Naštěstí už kojím jen třikrát denně, takže můžu prso nechat "odpočinout". Na bradavku kombinuju canespor, imazol a řepíkovou mast a kvasinky jsou pod kontrolou. Potvory.
Plánuju kojit co nejdéle, jen koncem léta zruším polední kojení.
Nemůžu říct, že si kojení vysloveně užíváme. Beru ho jako součást života i s těmi malými či většími bolístkami a doufám, že nám dlouho zůstane.
76.
Jak rozkojit někoho, kdo nemá zájem
24. 8. 2010
Vlastík se narodil ve 35. týdnu a měl 47 cm a 3120 g (krásná váha na nedonošence patrně způsobená mou těhotenskou cukrovkou). Hned po porodu ho odnesli a kdyby u porodu nebyl manžel, tak svého novorozeného synka ani nevidím. Porod byl celkem těžký, takže mi dovolili Vlastíka vidět až druhý den dopoledne a k prsu mi ho přiložili až více než 24 h po porodu. Vlastík měl po porodu hlavičku samou modřinu a otok a tak to nebylo jednoduché a on ani neměl chuť - dostával svou dávku stříkačkou co tři hodiny... Byl opravdu mimořádně spavý a pak ještě dostal silnou žloutenku - pod modrým světlem byl ze začátku po třech hodinách a pak dokonce dva dny v kuse a pak zase po třech hodinách. Takže o nějakém kojení nemohla být ani řeč. Jistě si dovedete představit to zoufalství, když jsem ho převažovala a malý si cucnul 2 ml za půl hodiny. Náš režim byl takový, že jsme čtvrt hodiny papali z jednoho prsu, čtvrt hodiny z druhého, pak se zvážil a dokrmil do dávky, kterou měl vypít (i to byl boj, protože nacpat něco do dítěte, které spí tak tvrdě, že ho nevzbudí ani koupel ani odběry krve není žádná sranda) a nakonec jsem ještě odstříkávala aby bylo co dávat při dalším krmení. Sestřičky ze mě musely mít srandu, když jsem se u váhy radovala, že mi Vlastík vypil 12 ml....
Z porodnice jsme šli po osmi dnech s tímto režimem a s kloboučkem. Pročetla jsem Váš web zepředu dozadu a zpátky a nejdřív zkusila malého při kojení budit - mokrou plenou, nahýbat jako panenku, štípat za ucho, lehce s ním třást - nic. Malý prostě spal (žloutenky jsme se zbavili až v šesti týdnech), ale protože se ve spánku naučil sát ze stříkačky celkem výkonně, tak jsem toho nechala.
Pak jsem se rozhodla, že odbourám klobouček, aby sál výkonněji z prsu - výsledek - žádný, bez kloboučku ani ránu.
Velkým problémem u nás bylo a je, že malý odmítal prso, pokud neležel pohodlně - tak jsem opět studovala, co s tím. Měnili jsme polohy, ale malý se dokázal tak vztekat, pokud neležel jak on chtěl, že jsem rezignovala na poučku - dítě přikládáme k prsu, ne prso k dítěti :-D vztekal se až tak, že jsme přestali z prsu papat úplně a přešli jsme na stříkačku a jen večer po koupání, kdy byl celkem vláčný jsme "osídlovali"... nicméně víc než 40 ml si z obou prsou nevytáhl.
V tuto dobu byly Vaše stránky povzbuzením, jinak bych to asi vzdala.
Takto jsme bojovali 7 týdnů - odsávačka a stříkačka byly nezbytné pomůcky a už jsem přemýšlela, že se vyprdnu na stříkačku a budeme odsávat a dokrmovat z flašky. a pak najednou jeden horký úterní večer se malý napapal stříkačkou a po hodině měl zase hlad (nebo žízeň, kdo ví). Tak jsem si řekla, že mu dám cucat prso, aspoň se uklidní a světe div se - malý se chytil - bez kloboučku a sál jako o život a od tohoto památného dne jsme stříkačku nepoužili a odsávačka nejela....
O nějaké technice kojení nemůže být řeči (žádný hledací reflex - bradavku prostě Vlastíkovi nacpu do pusy a podaří se většinou tak na počtvrté) kojíme jenom na kojicím polštáři a musela jsem ušít miniaturní do kočárku na kojení mimo domov.... Vlastík musí leže přesně na boku, pokud tak není, tak si bradavku vezme, ale vyčítavě čučí, že neleží správně a tudíž nebude pít.
I přes tyto "prohřešky" si malý při jednom kojení vysaje svých 120 ml a v deseti týdnech má úctyhodných šest kilo (babičky se smějí, že mu budeme muset promazávat faldíky a tatínek tvrdí, že přes napapané tváře za chvíli neuvidí).
Tak to je náš příběh, je to i důkaz toho, že na kojení musí být dva a když miminko nechce, tak maminka nic nenadělá, a že trpělivost je strašně důležitá. Já jsem šťastná, že to nakonec dopadlo, ale v době, kdy malý z prsou papat nechtě jsem propadala depresím, které mi pomáhal zvládat právě Váš web, protože jsem si připadala jako neschopná, když odstříkávám a krmím stříkačkou. První otázka každého je: "kojíš?" a já mohla odpovídat "kojím" i když to nebylo přímo z prsu a tuto odpověď jsem si dovolila dávat až povzbuzená Vámi.
Ještě jednou děkuji a přeji hodně spokojených maminek, které se rozkojily díky Vám
Romana Gálová a Vlastík, samorost, který dělá co chce
77.
Na podruhé už to vyšlo
27. 9. 2010
První syn se mi narodil v roce 2007 císařským řezem pro polohu koncem pánevním. Tenkrát jsem toho o kojení moc nevěděla, brala jsem to jako samozřejmost a vůbec mě nenapadlo, že bych mohla mít s kojením nějaké problémy. Po císaři mi přinesli synka po více než deseti hodinách. Přikládali mi ho vleže na prsa, samozřejmě se vůbec nepřisál a řval jako pominutý. Sestřička ho odnesla s tím, že to nevadí a zkusíme to za pár hodin znovu. Byla jsem velmi zaskočená pooperačními bolestmi, tak jsem v tu chvíli kojení moc neřešila. Až po dalších dvou dnech, kdy se malý vůbec nepřisál a neustále řval, jen se k prsu přiblížil, začala jsem být už nervózní. Nikdy nezapomenu na větu, kterou pronesla jedna starší sestřička: „Některé děti mají prostě k prsu odpor“. Hodně jsem v porodnici brečela a byla psychicky na dně. Sestřičky už nevěděli co s námi. Nakonec nás pustili po osmi dnech jen díky tomu, že jsem ho krmila odsátým mlékem stříkačkou. Ani doma se nám kojení nedařilo, tak jsem ho krmila odsátým mlékem dalších šest měsíců. Bylo to velice časově náročné a po prvních dvou měsících jsem stejně musela dokrmovat Nutrilonem, protože odsáté mlíčko už nestačilo. Dnes už vím, že kdybych měla více trpělivosti, možná bychom se rozkojili.
V roce 2010 se mi narodil další syn. Tentokrát jsem měla o kojení nastudované všechno možné a byla jsem rozhodnutá, že to prostě musím zvládnout. Rodila jsem přirozeně, a i když porod trval 24 hodin a byl velmi náročný, byla jsem po porodu plná energie a neskonale šťastná. Malý se hned po porodu krásně přisál. V tu chvíli jsem věřila, že nám kojení půjde.
Z porodnice nás pustili čtvrtý den, když malý přibral. Pak jsme ještě jeli na kontrolu k naší dětské doktorce, která nás pozvala za týden na převážení. Ten týden jsem byla naprosto v klidu, věřila jsem, že malý přibírá. Byl dost spavý díky žloutence a já kojila po třech hodinách. Kojení nám trvalo i hodinu, ale to jsem považovala zpočátku za normální.
Po týdnu u doktorky jsem zažila šok, malý vážil méně než při propuštění z porodnice. Doktorka mi doporučila dokrmovat Nutrilonem. Celou cestu domů jsem brečela, ale Nutrilon jsem si nekoupila. Začala jsem kojit po dvou hodinách a večer dokrmovat mlékem, které jsem odsála během dne. Nechtěla jsem to vzdát tak snadno. Malý pil i hodinu, takže jsem pořád kojila a kojila. Starší syn je naštěstí hodný, tak to s námi vydržel. Při kojení jsem si s ním prohlížela knížky nebo dívala na pohádky. Moje sestra mi jednou týdně přijela pomoct s úklidem. Po dalším týdnu malý konečně přibral. Po téměř měsíci jsme se konečně dostali zpátky na porodní váhu. Byla jsem pyšná, že jsme to zvládli bez příkrmu umělým mlékem. Po měsíci začal synek konečně pít kratší dobu a začal krásně přibírat. Ve čtyřech měsících měl už 7kg (porodní váha byla 3,2kg) a byl schopný napít se za osm minut. Dnes je mu už téměř pět měsíců a kojení si nemůžu vynachválit.
Chtěla bych vzkázat všem maminkám ať to nevzdávají a mají s miminkem trpělivost. Kojení rozhodně není samozřejmost.
78.
Příběh - jak se nedařilo
8. 11. 2010
Začnu od sebe. Už dávno mi není dvacet, a tak vím, že občas se věci nedějí tak, jak by si člověk přál. Už v těhotenství jsem parkrát pronesla větu: „Doufám, že budu moci kojit.“ Přišel náš den D, Pavlík se přihlásil o něco málo dříve - 38. týden, a pak se mu na svět zase nechtělo. KP nepoměr a císařský řez. Nejsou to hezké vzpomínky. Mrzelo mě už to, že jdeme na operační sál, částečná anestézie se nedařila,
nervozita, najednou jsem nevěděla co se děje… Zničehonic otevíráte oči a nevíte, co je s miminkem. Naštěstí sestřičky přes moje mumlání zareagovaly celkem rychle a malého mi přinesly ukázat. Dokonce to vypadalo, že se snaží i po těch více než třech hodinách, kdy byl bez maminky, přisát. Dál už to bylo jako na houpačce. Pavlík pil maličko, já mu děkovala za každé cucnutí a šeptala mu, že to spolu určitě zvládneme.
Nezvládali jsme. Sestřičky argumentovaly, že si musím odpočinout a nechtěly ho nechávat pořád se mnou. Všude máte letáčky, jak je důležité pro miminko být s Vámi, noční kojení, a pak usínáte nebo spíš nespíte s pláčem sama a posloucháte každé zabrečení miminka odvedle. Ptáte se, zda
to není náhodou to Vaše, zda se mu nestýská. Hormony blázní a Vy máte pocit, že laktační psychóza kouká na Vás z rohu. Přidaly se migrény, prý ze stresu. Nakonec se přišlo na to, že asi pokus o napíchnutí částečné anestézie nebyl úplně úspěšný a kdesi cosi teče. Nové napíchnutí a hned bylo lépe. Konečně byl malý u mě napořád a začali jsme se těšit domů z
porodnice. Mezitím už ale začal dostávat umělé mlíčko ze stříkačky. Spousta hodných sestřiček se mi snažila pomáhat, přikládat malého, vážit, dokonce i čaj pro kojící jsem dostala. Stále mě uklidňovaly, že bude lépe, že doma to půjde snáz. Přišli jsme domů a já začala panikařit. Jak poznám bez váhy, kolik malý vypil, kolik mu uvařit
mlíčka. Tak se koupila váha, pak odsávačka, pak druhá odsávačka, ohříváček, sterilizátor, další lahvičky. Manžel jezdil, sháněl, a pokud skřípal zuby, tak jen potichu. Ale nedařilo se dál. Měla jsem pocit, že mlíko ztrácím úplně. Takže zpět do porodnice, první konzultace s laktační poradkyní… Pořád jsem se chytala nějaké naděje. Určitě nám
pomůže a půjde to. Jenže prý nic špatně neděláme. Pak zázračný čaj od kamarádky - také nic. Pořád ta stejná houpačka. Když jsme nakojili 80 ml, měla jsem chuť slavit a druhý den jsem už zase brečela, neb to byl 2x za sebou jenom 20 ml. Přečetla jsem na internetu snad všechny články
o kojení, které kdo kdy napsal. Volala jsem, kam to šlo. Jedna laktační poradkyně, pak druhá doporučená kamarádkou. Jeden radil to druhý ono. Hned po hodinovém kojení a dokrmení malého jsem trávila půl hodiny s odsávačkou a vymámila ze svých prsou sotva 10 dalších ml., někdy více a
hned byl svět růžovější. Začali jsme odsávat navíc i mezi kojením, pak s tím zase přestali, abychom nebrali mléko malému. Jen jednou jsme zkusili metodu „vyhladovění“. Pavlík byl se mnou v posteli, brečel a já nevěděla, zda hlady nebo ho bolí bříško. Cucal vlastně pořád a asi mu už vůbec nic z prsu neteklo. Protože i tak trpěl na koliky, řekla jsem si,
že cokoliv, ale brečet kvůli hladu ho prostě nenechám. Takže zase zpátky kolotoč, nakojit, uvařit, odsát, vysterilizovat, odsát, nakojit… V ledničce byly odsáté skleničky mléka. Někdy i jen 10 ml., a připadalo mi to jako poklad. Chudák manžel, když jednou omylem rozlil celých 40 ml.,
když viděl ty mé krokodýlí slzy, vím, že se v duchu proklínal. Byla jsem tak šťastná, když se nám podařilo za 14 dní vyhazovat načatou krabici s umělým mlíčkem, protože jsme ji za tu dobu nestihli spotřebovat. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že takhle budeme „blbnout“ půl roku. Pak jsem byla rozhodnutá nechat vše už jen na přírodě. Naštěstí jsme mezitím dobudovali kuchyň a nemuselo se běhat o patro níž k rodičům pro každou hloupost a pro mlíčko do ledničky. Vylepšili jsme i systém uchovávání mlíčka, gumičky a papírky pomáhaly, abychom věděli, kdy bylo odsáté a nedošlo k záměně skleníček. Malý už také občas vydržel v postýlce než se
mu dovaří potřebné UM aniž by brečel. A pak se stalo něco, co už pokládám skoro za zázrak. Ve 12 týdnech pil celý den přes 100 ml. Večer to bylo méně, ale riskla jsem to. Věděla jsem, že jakmile usne, už to snad bude dobré. V noci jsem ho odmalička musela na kojení budit. A najednou to šlo. Sice někdy vypil necelou stovku, ale snažila jsem se uklidňovat, že občas mám také menší hlad, a že když tak bude chtít
baštit dříve. Pravda, někdy to "dříve" je i po hodině, ale snad tam aspoň něco málo už i tak najde. Nechci tvrdit, že tohle je šťastný konec našeho boje o kojení. Pořád se bojím, aby se zase nevrátily dny, kdy mlíčka je málo navzdor všem trikům ke zvýšení laktace. Navíc vím, že tenhle příběh mohl mít zcela opačný závěr. Jen chci říci všem maminkám, které chtějí kojit, zkuste to nevzdat a bojovat. A také chci poděkovat všem, kteří mi v té pro mě zoufalé době řekli, že spousta dětí vyrostla na lahvi s UM a jsou zdravé a spokojené. Kojení je moc fajn, ale pro mimčo je asi důležitější šťastná a spokojená máma. A hlavně bych
potřebovala poděkovat manželovi a všem, kteří mi pomáhali, třeba jen vlídným slovem. Sami bychom to s Pavlíkem nikdy nedokázali.
Přeji Vám spokojená miminka a hezké dny. Mamka Markéta
79.
Nevzdala jsem to
13. 11. 2010
Náš príbeh sa začal krásnym a rýchlym pôrodom, presne takým, aký som si predstavovala.
27.3.2009 sa nám narodila Michalka, ktorú som mala vysnívanú a vyprosenú priamo vo Svätej Zemi – v Izraeli,takisto aj kojenie, po ktorom som túžila celé tehotenstvo, nakoľko synov /9 a 12r./ som nekojila vôbec, pretože som vtedy o tom vôbec nič nevedela.
Malú mi teda priniesli a nechali po štyroch hodinách. Hneď sa aj prisala a papala deň – noc každé
2 hod., takže som po nociach ani nestíhala zaspať v tom chaose, pretože po každom papaní bol aj náklad v plienke. Spolubývajúce - prvorodičky len krútili hlavami, čo to robím a sestričky takisto, pretože všetkým maminám hovorili kojiť len každé 3 hodiny, vraj bábo vážiace 3 kg častejšie jesť nepotrebuje. Ale ja som bola tentokrát pevne rozhodnutá – žiadne podobné rady nepočúvať.
Po príchode domov však nastal zlom a šok pre mňa. Malá začala už pri dotknutí sa prsa veľmi plakávať a vytáčať sa. Začala som teda skúšať rôzne polohy. Vždy po úspešnom „nakojení“ som bola šťastná, že viem ako na to, no pri každom ďalšom ma to prešlo, pretože sa všetko opakovalo, opäť to nešlo. Tak som začala pri tom i chodiť, s malou vo zvislej i vodorovnej polohe, skoro po každé inak. Po štyroch týždňoch nám prišla prvá kríza, kojili sme každú hodinu, hneď na to menzes a mlieko opäť nikde. Aj po zvýšení laktácie mi množstvo mlieka po dvoch dňoch opäť kleslo a tak to bolo neustále dokola /celý polrok/. Na podporu mlieka som pila snáď všetky druhy čajov, homeopatiká, bielu kávu, vodu , z každého dva litre denne, bolo to koľkokrát za deň spolu šesť -sedem litrov tekutín okrem polievok. To som do pôrodu nedokázala vypiť dva deci vody za celý deň. A tak som sa v treťom mesiaci kojenia prepila až ku skolabovaniu do infarktového stavu, prišlo k vyplaveniu všetkých minerálov z tela a dali mi infúzky. Ešte v ten deň v noci som však v nemocnici podpísala reverz,aby ma ihneď prepustili, pretože som chcela ísť domov kojiť. Doktorom to bolo vtedy veľmi smiešne, vôbec ma nechápali. Prvý raz sa nám vtedy doma objavil Sunar, no malá ho i fľašou odmietla, takže po dlhom čase putoval do koša. Krízy som mávala do štvrtého mesiaca dva krát za mesiac + odmietanie malej pri každom kojení, posledná bola v šiestom mesiaci. Boli obdobia, keď som zažívala strašné pocity menejcennosti a neschopnosti, cítila som sa v tom byť totálne sama, už i manžel to pomaly s podporou vzdal, keď videl malú, čo pri kojení vyvádza. Nikdy som o tom nehovorila, ale chcela som sebe samej i ostatným niečo dokázať, asi pre moje nulové sebavedomie, neviem. Do ôsmeho mesiaca som s malou pri kojení behala po celom byte, zrazu to nešlo ani tak. Začali sme teda papať v spánku. To sa aj keď s problémami darilo do jedenásteho mesiaca, kedy ma malá naozaj zrušila úplne a bol kojeniu úplný koniec. Také pohodové kojenia by som za tie mesiace zrátala na prstoch. Bolo mi naozaj strašne, ale zároveň sa mi veľmi uľavilo. Pustila som sa do väčších domácich prác atď. No po dvoch týždňoch malá chytila črevnú chrípku, bola skoro dva dni len na čistej vode, pretože čokoľvek zjedla, išlo von. Príkaz doktorky bol len kojiť! No ona nevedela, že „tú činnosť“ už nerobím, nezradila som sa, pretože ešte stále mi to bolo ľúto. Povedala som dobre a malú skúsila priložiť. Okamžite sa prisala, no mlieka už nebolo, len pár hltov. Malá bola aj dosť unavená, tak som ju nechala piť aj hodinu a po hodine ďalšiu hodinu. Tak sme fungovali dva dni a mliečka nám začalo pomaly pribúdať. Na tretí deň pristúpilo a opäť sa začalo spúšťať. Bola som šťastná a malej stav sa tiež zlepšil. Odvtedy kojíme doteraz – máme už skoro 20 mesiacov. Nemôžem povedať, že teraz už je to po každé ideálne a navyše, ešte stále mi to nie je jedno, veď prišla zima a s ňou choroby a nakoniec nechce sa mi opustiť tie „už“ krásne spoločné chvíle – sú iba naše.
Malá je už síce veľká výmyselníčka, robí pritom doslova stojky a práve v tej chvíli mi musí všetko porozprávať, vyskúšať, či jej zúbky vedia dobre pohrýzť a tak aj teraz dokojím vždy ešte v spánku. Papáme tri razy denne, raz v noci.
Počas tých 20 mesiacov som niekoľkokrát prekročila svoje vlastné hranice a siahla si až na dno, obetovala som tomu snáď všetko. Ak by som chcela skončiť, stalo by sa to hneď týždeň po pôrode.
Teraz som šťastná, že som to neurobila a stálo to zato.
Prajem všetkým maminám veľa zdravia a trpezlivosti, aby vydržali aj napriek trápeniu, nepochopeniu od najbližšieho okolia a často krát aj bolesti, MM je obrovský dar a zázrak,myslím, že to nie je samozrejmosť.
80.
Šťastý konec vpáčených bradavek (aneb Niplette za 2Kč)
19. 11. 2010
Nechci tu rozepisovat dlouhý příběh. Spíš se pokusím o popis toho, jak probíhala má cesta od vpáčených bradavek (tuhých kráterků namísto bradavek) po kojení bez jakýchkoli pomůcek.
- injekční stříkačky cca 2 hodiny denně a formovače bradavek cca 9 hodin denně (2 měsíce před porodem) -
Inspiroval mě systém Niplette, nechtěla jsem ale za to dát částku v řádu 1000Kč. Koupila jsem si tedy v lékárně dvě injekční stříkačky, seřízla jsem vršky, vystřihla díry na starém tričku a podtlakem stříkačky jsem si bradavky začala vytahovat. S tímto "modelem" (prostě ze mě trčely dvě stříkačky) jsem chodila asi dva měsíce před porodem, samozřejmě pouze doma, vždy večer po práci a pokud možno když manžel nebyl doma, protože to moc přitažlivě nevypadalo :o). Začátek vytahování bradavky bolel, ale relativně za chvíli bolest ustala. Postupně byly začátky vytahování méně bolestivé, jak se bradavky stávaly poddajnějšími. Přes den do práce jsem pak nosila formovače bradavek. Nejprve jsem měla pocit, že to je malý tlak na to, aby to pomohlo. Ale jedna laktační poradkyně mě do toho povzbudila a taky stříkačky jsem mohla nosit přes den jen tak dvě hodiny.
- kojení s kloboučky a formovače bradavek ve dne i v noci (2 týdny po porodu) -
Při porodu jsem stříkačky ani formovače neměla. Když mi našeho Filipa přitlačili po porodu k prsu, měla jsem zase ty svoje "kráterky". Filípek se tedy neměl čeho chytit. Křičel a já měla pocit, že z toho dostane trauma a nebude chtít kojení. Celý první den Filip zvracel plodovou vodu. Byl jí plný, takže se nedivím, že nechtěl nic přijímat. Druhý den po porodu nám řekly, abychom začaly kojit. Nasadila jsem kloboučky. Filip se chytil dobře. (Určitě pomohlo i to, že jsem měla hodně mléka. Trochu mi vytékalo už i při těhotenství.) Kojení s kloboučky fungovalo, ale bylo to samozřejmě trochu obtěžující. (Po každém kojení jsem je chodila mýt, vyvařovlala jednou týdně, občas mi je Filip vypinkl rozmáchlou ručičkou, ...). Stříkačky už jsem po porodu nenosila, formovače ano a to i v noci. Formovače měly několik funkcí: jednak v určité míře udržovaly bradavky vytáhlé, dále sbíraly mléko a také působily jako protitlak při nalévání prsou.
- kojení bez kloboučků a formovače bradavek ve dne i v noci (3. týden až konec 2. měsíce po porodu) -
Od třetího týdne jsem začala kojit bez kloboučků. Asi týden mě bolela jedna bradavka, ale použila jsem mastičku Bepanthen a také jsem si bradavku mazala vlastním mlékem a bradavka se zahojila. Stále jsem však nosila formovače. Měla jsem obavy, že bez nich se mi bradavky zase zatáhnou. Nevýhodou bylo, že zřejmě tím tlakem se mi vylévalo mléko z prsu. Sice do kalíšků formovače, ale při předklonu mi mléko vytékalo skrz oblečení.
- kojení bez kloboučků a žádné pomůcky na formování bradavek (od 3. měsíce po porodu) -
Po dvou měsících jsem tedy pokusně formovače vyndala. Do dalšího kojení za tři hodiny jsem měla zase kráterky, ale stačilo je jen na bocích zmáčknout a bradavky se zase vyšťouchly. Filip se chytil. Když se to podařilo i po šestihodinové pauze mezi kojeními, odnesla jsem formovače do krabičky a od té doby, kromě podprsenky s kojícími vložkami, nic na prsou nenosím a vesele kojím naše dítko bez jakýkoli plastových prostředků.
81.
Kojit jsem začala na konci šestinedělí
8. 12. 2010
9.4. se mi narodil v Podolí syn. Z důvodu akutního zánětu slepého střeva to bylo císařem vč. odstranění slepého střevao. Zánět byl léčen několika druhy antibiotik, některé z nich byly důvodem pro zákaz kojení. Po 5 dnech byly jedny ATB vysazeny a od 6. dne bylo povoleno kojit. Dařilo se zhruba 10ml na jedno kojení, v noci nic. 7. den jsem byla z Podolí propuštěna domů.
Další 2 dny jsem kojila a dokrmovala Bebou (dostával i v porodnici) z lahvičky, jak mi doporučili, 30ml. Jenže malý za ty dva dny zhubnul 150g, což zhoršilo nedoléčenou žloutenku. Přestala jsem tedy kojit, protože byl slabý a nechtěl sát ani z lahvičky. Za další 2 týdny přibral a je nad porodní vahou (3490g), žloutenku už nemá.
Než přibral, odsávala jsem ruční ods. a dokrmovala z lahvičky Bebou – vypil celkem z lahvičky (mateřské i UM) 80-100ml. Nejmíň mlíka se tvořilo v noci, průměrně jsem odsála 30ml z obou prsou (v noci spíš 20). Většinou tedy z jednoho a z druhého nic.
Když přibral, začala jsem ho znovu kojit. Vypadalo to, že saje, ale jistě jsem to nevěděla. Když měl hlad, tak se nepřisál, musela jsem mu dát něco z lahvičky, až pak byl ochotný tahat z prsu sám.
Od té doby, co jsem ho znovu začala kojit, klesla tvorba mlíka o cca 50ml za den, bylo tedy pravděpodobné, že opravdu něco sám vytáhne.
Pila jsem kojící čaje, meltu, odsávala zhruba co 3hodiny. Pak ještě cca 4-5 kojení za den. Neměla jsem ale pocit, že by se tvorba mlíka zvyšovala. Týden jsem používala homeopatika ricinus communis 5ch, 2x denně 5kuliček. Když jsem zase zkoušela přikládat, tak toho bylo na odsávání míň.
Už jsem nevěděla, co bych mohla ještě udělat, aby se mlíko pořádně spustilo.
V noci jsem nekojila, protože se budil co 3hodiny a krmení z lahvičky + odsávání trvá cca 1hod. Když bych přidala ještě kojení, tak bych byla vzhůru každou 1,5hodinu 1,5hodiny. To už bych fakt nemohla přes den fungovat.
Na radu J. Mrázkové jsem přestala používat kloboučky, díky suplementoru jsem zrušila lahvičku a postupně i UM. Po týdnu plného kojení malý přibral jen 30g. Dětská dr. říká, že je to v pořádku. Že se váha bude dál hlídat a uvidíme. Že přechod z UM na MM je často provázený dočasnou stagnací váhy.
Se suplementorem jsem nevydržela dlouho. J Malý byl líný sát i z hadiček, musela jsem mu pomáhat ručně – vytlačovat mléko z lahvičky suplementoru, aby fakt teklo úplně samo. Navíc jsem měla alergii na lepky, kterými se připevňují hadičky na prsa, takže jsem je musela držet. On si je z pusy vytahoval, jak šátral ručkama. Nicméně pomohl mi hrozně moc, protože jen díky suplementoru jsem mu zvala lahvičku a postupně se dopracovala až k plnému kojení bez jakéhokoliv dokrmu (ať UM, nebo MM) a to na konci května.
Kojím dodnes – syn má 20měsíců. Ještě minulý měsíc to bylo 2x za den a cca 5x mezi večerním uložením a ranním vstáváním.
Jsem moc ráda, že jsem to nevzdala, ač to opravdu nebylo jednoduché. Kromě samotných potíží s kojením jsem musela vydržet ještě nátlak ze strany tchýně (se kterou bydlím v jedné domácnosti), která denně komentovala váhové přírůstky a neustále doporučovala UM.
82.
Jak jsem začala kojit po třech měsících
8. 12. 2010
Ráda bych Vám napsala svůj příběh s kojením, protože stojí za to se nevzdat a dát dětem tu šanci. Naše dcerka se narodila donošená, leč celkově malinká a spavá. Vážila 3170 gramů a její nejoblíbenější činností prvních šest neděl bylo spaní. V porodnici mi nevytáhla z prsa vůbec nic. Odcházela jsem domů s Nutrilonem. Výhradně na Nutrilonu byla malá cca další 3 týdny. Mně to pak ještě nedalo a zavoala jsem v tom třetím týdnu laktační poradkyni, jestli se dá ještě takhle pozdě něco rozkojit. Doporučila mi odstříkávání a podávání odstříkaného MM stříkačkou.Tenhle postup jsem aplikovala cca 5 dnů,pak jsem přešla rovnou na láhev,protože jsem byla přesvědčená,že to prostě nerozkojím.Začala jsem odstříkávat velmi horlivě,cca po dvou hodinách, v noci po třech, v půlce třetího měsíce po hodině během dne.Odstříkala jsem plnou denní dávku MM.Na začátku čtvrtého měsíce jsem byla rozhodnuta s odstříkáváním přestat.Pak mi napsala jiná laktační poradkyně,ať zkusím,jen tak z plezíru,dcerku kojit.Že je už dost velká a pohubnutí 100 - 200 gramů ji nezabije,jen ji přiměje,aby zapoměla na láhev.Tak jsem ji poslechla.Ku podivu,dcerka sice nepřibrala,na váze stagnovala,ale to proto,že jsem jí před tím dopřávala toho MM v láhvi hodně, ale světe div se, normálně se začala kojit.Plně jsem ji pak kojila do konce šestého měsíce a kojím stále,dcerce je 8 měsíců, od začátku sedmého měsíce zavádíme příkrmy.Chci tímto jen napsat,že možná hlavní příčinou,že maminky nekojí,je jejich slabá sebedůvěra,že tím kojením skutečně dokáží svoje miminko nakrmit a mnoho maminek je tak zblbnuté tím neustálým omíláním, že děti krmené z láhve, se už kojit nenaučí, že to pak prostě vzdají, aníž by vůbec daly svému miminku tu šanci se znovu kojit naučit. A přitom je šance velká, je to přeci 50:50.
83.
Jak se rozkojit se žloutenkou, aneb 2 kojící příběhy s Nutrilonem
6. 1. 2011
Obě děti už hodinku poklidně chrupkají, tak jsem se rozhodla přispět svou troškou do mlýna Vašich kojících příběhů, protože za našimi oběma kojeními vlastně stojíte Vy. :o)
První synek se narodil v květnu 2008. O kojení jsem věděla jen to, že kojit chci... Dítě bylo lehce nezralé, narozen 38tt, váha 2970g, se silnou žloutenkou. 'V porodnici jsem se po mých nesmělých dotazech, dozvěděla jen to, že "co blbnu, když mi to mléko už z prsou stířká" - poté, co mi sestra prs zmáčkla... nikdo nezkontroloval techniku. Já měla dítě i 2 hodiny na prsu, nepřibíralo a pořád řvalo hlady...
Dětská dr. mi ukázala alespoň správnou techniku kojení, ale rady jinak nic moc... zase dlouuuuhé kojení, malý přírůstek - po týdnu 170g, ale dr. je spokojená... po dalším týdnu už není. Žloutenka neustoupila, přírůstek jen 80g. Kryštof neustále nespokojený, uplakaný... já nevěděla, zda je to prdíky nebo hladem... Dr. doporučuje Nutrilon... po kontrolním převážení má 50g nahoře - za jediný den... ano, měl hlad... na 6 týdnech už pije 300ml Nutrilonu denně (nakojí se odhadem 200-300ml denně)... prsa se pomalu přestávají nalévat, kojíme méně a méně...
Po kontrole na gynekologii se mi dostalo pomalu "nadávek" od paní Königsmarkové (sestra u mého gynekologa) - známé porodní asistentky a mimo jiné laktační poradkyně "proč jsem se neozvala dříve, že po 6 nedělí už je pozdě něco zachraňovat". To mě dostatečně nakoplo, abych jí ukázala, že to ještě zvládnem... A objevila jsem kojeni.net :o)
Rozkojovali jsme se do 5. měsíce - každý měsíc jsme rušili jeden dokrm UM. První ráno, další po obědě a poslední večer... někdy to bylo dost o nervy, kojení i po hodině... mateřství jsem si vůbec neužívala. Odstříkávat mi nešlo, takže to bylo jen na synovi... následovaly bojkoty kojení a naprostá nepodpora rodiny "proč ho trápíš, tak mu tu flašku dej!"
Po zavedení příkrmů jsem se dostatečně uklidnila a díky týdennímu pobytu v nemocnici (kde jsme vlastně nedobrovolně pelíškovali :o) z důvodu průjmu se mléka najednou dostávalo vždy v dostatečném množství. Kojili jsme 2 roky a moc jsme si oba kojení užívali... Syn se odstavil sám, zřejmě z důvodu druhého těhotenství...
U druhého syna jsem byla přesvědčaná, že nám kojení půjde samo... Peklem jsme si přece už prošly. Prsa byla zvyklá kojit ještě ve 4. měsíci, takže si to přece musí pamatovat...
V porodnici se mnou vůbec nezabývali, když jsem jim řekla, že jsem prvního kojila 2 roky, a vlastně ani nebylo proč... Robinek byl jen příliš spavý, u kojení usínal a sám se nebudil... ale já byla už poučená a co 3-4 hodiny jsem ho budila, při kojení jsem měnila polohy a třetí den začal přibývat... 4. den jsme šli domů - opět se silnou žloutenkou. Byl říjen, a ještě opravdu sychravý, takže "opalování" u okna nepřicházelo v úvahu... U dr. po 2 dnech neměl ani gram navíc (dokonce o 50g méně než při propuštění), po dalších 3 dnech stále stagnoval na váze... Doporučen Nutrilon!
Byla jsem zdrcená! Od dr. jsem jela rovnou do zdravotnických potřeb, koupila kojeneckou váhu a v lékárně Nutrilon. Brzy jsem kontaktovala Jiřinku a následně ještě jednu laktační poradkyni od nás z kraje. Přijela ještě ten večer a přivezla mi naši spásu. Elektrickou odsávačku Medela Pump in Style! Do týdne jsme byli bez Nutrlionu (nejvíc jsme dokrmili 120ml za den). Za další týden už měl 300g navrch a to jen z mého mléka!
Nějaký čas jsme tedy vážili před a po kojení, a po každém kojení jsem odsávala. Laktace se tak pěkně rozběhla a denně jsem měla cca 30ml přebytky, které jsem zamražovala... bohužel kojící výsledky už tak úspěšné nebyly, i po 4 týdnech byl Robin schopný vypít z prsa někdy i jen 40ml (přitom já odsála dalších 40-50ml)... byla jsem nešťastná... nechtěla jsem se smířit s tím, že bych měla půl roku vážit, odsávat a dokrmovat stříkačkou... navíc se mi zdálo, že mu to tak vyhovuje... pil jen dokud to samo teklo a čekal až mu dám stříkačku... hladově po ní koukal a poslední dny se i smál, když jsem mu ji dávala ke rtům...
Jiřinka i ta druhá laktační poradkyně svorně doporučovaly neodsávat a nechat to jen na něm... já se k tomu nemohla rozhoupat :o) - vyhovovalo mi, že jsme krmili jen 6x denně a 1x v noci... mohla jsem se tak věnovat bez výčitek staršímu synovi, když už se musel smířit s hodinovým krmením... pak jsem na něj měla čas...
Před Vánoci jsem se zasekla a řekla si, že to zkusím... První den byl krušný... odpoledne jsem ho musela přikládat co hodinu a to i na několikrát... Robinek je od narození velký pohodář, nepláče, je opravdu klidný... no, teď nebyl :o)
Druhý den (řekla jsem si, tři dny vydržím, a když to nevyjde, budem zase odsávat) už pil normálně... Od té doby jsem odsávačku použila ještě 3x - potkal nás nějaký spurtík, tak jsem byla ráda, že mi ji laktační poradkyně nechala ještě přes svátky doma... nemusela jsem řešit hladové dítě... když se napil a pil by dál, ale už neteklo, že se trhal, tak jsem mu odsála 30ml a to ho dopuclo... druhý den už bylo mléka zase dost :o)...
Tentokrát jsme se na bezproblémové kojení z prsu dostali na necelých 8 týdnech... Robinovi je 10týdnů a má 5900g a 63cm, takže pěkný buclínek... doufám, že budeme kojit ještě dlouho... ale pro mě je kojení opravdu vybojované... a rozhodně ne zadarmo!
Každopádně chci maminkám říct, že když se chce, tak se to podaří a většinou k tomu stačí jen pevné nervy, podpora rodiny a kvalitní odsávačka!
84.
Kojení s kloboučky do 12 měsíců – jde to!
7. 1. 2011
V říjnu 2009 se nám narodil syn Hynek (přenášela jsem a vyvolávaný porod skončil kleštěmi…), porodní hmotnost měl 3,33 kg. Pokusy o přiložení k prsu nejprve nebyly moc úspěšné, měl toho chudák po porodu také dost, přisál se druhý den za pomoci staniční sestry. Teprve třetí den po porodu se ukázalo, že mám ploché bradavky (proč tuto skutečnost nezachytil gynekolog, dokud se s tím dalo něco dělat – v těhotenství se dělají testy na úplné hlouposti, ale takto závažné věci, která ovlivní měsíce života mne i dítěte, si nikdo nevšiml) a byl mi doporučen na kojení klobouček, s nímž Hynek vypil první mililitry mléka ode mě. Čtvrtý den se již rozjížděla laktace, avšak situaci značně komplikoval fakt, že jsem „vyfásla“ jediný čtyřlůžkový pokoj na oddělení: rooming in, který jinak schvaluji, nám opravdu nedělá dobře – čtyři mimina se navzájem budí a nikdo se nevyspí, kvůli únavě je slibný začátek kojení v tahu. Hynek nakonec v porodnici zhubnul více než 400 g, propouštějí nás v okamžiku, kdy se pomocí dokrmu podařilo hmotnostní úbytek zastavit. Z porodnice tedy odjíždíme po pěti dnech od porodu s hmotností 2,9 kg, nerozkojení a s doporučením na dokrm Bebou HA. V lékárně kupujeme i stříkačky na dokrmování (sestřičky mě naučily dokrmovat vstřikováním UM do pusinky). Jsem však plna odhodlání zbavit se dokrmu a živí mě naděje, že v klidu domova nám kojení půjde.
Na čtrnáct dní si půjčujeme kojeneckou váhu, abychom věděli, kolik dokrmu máme dávat. Manžel si vzal dovolenou a s chutí se ujal přípravy dokrmu, takže mi ubyla starost. Asi po pěti dnech jsme kontaktovali laktační poradkyni, která mi moc pomohla. Ujistila mě, že mléko mám, a naučila mě řadu užitečných věcí, například dokrmování stříkačkou přes prst. Dospěly jsme také ke kojicí poloze „tanečníka“, která mi vyhovuje tím, že mám ze strany dost místa na manipulaci s kloboučkem – ten totiž dle mínění poradkyně opravdu potřebuji (později jsem se mnohokrát zkoušela kloboučku zbavit, ale malý prostě jen hledal a hledal a neměl se čeho chytit; postupem doby už byl na klobouček tak navyklý, že by se asi normální kojení nenaučil). Na první kontrole u paní doktorky se ukázalo, že malý přibývá dobře, jen mě mrzelo, že jsme tohoto výsledku dosáhli s dokrmem.
Kojení se pro mne na nějaký čas stalo opravdu tématem číslo jedna (když nepočítám hnisající jizvu po nástřihu…) Nejhorší bylo, že ze strany příbuzných a kamarádek jsem dostávala opravdu různorodé rady: moje sestra mi například radila, abych vůbec nedokrmovala, že tím kojení brzdím. Já jsem skutečně měla období, kdy jsem kojila plně - trvalo asi 3 týdny, malý určitě netrpěl, splňoval i obvyklý počet počuraných plen denně, ale přibíral velmi málo. Přičítám to skutečnosti, že si přes klobouček nevytáhl výživné zadní mléko, pil jen to přední vodové. S paní doktorkou jsme se proto domluvily, že budu dle uvážení dokrmovat, nemusí to být po každém kojení. Měla jsem dlouhé období, kdy jsem dokrmovala třeba jen 1x denně, a Hynek prospíval dobře. Myslím si, že mi ten dokrm pomáhal i po psychické stránce, uklidnila jsem se a mléko se mi lépe uvolňovalo. Nemohu tedy souhlasit s poněkud „extremistickými“ názory, které doporučují dokrm spíše odbourávat, aby se kojení rozjelo naplno. To mi většinou radily ženy, které s kojením neměly vůbec žádné problémy, a jak známo, sytý hladovému nevěří…
Zajímavostí byl i přístup k nočnímu kojení. Ve snaze respektovat „zaručenou“ radu, že kojení se nejlépe rozjíždí v noci, jsem vždy nakojila o půlnoci a pak si nastavovala budík kolem třetí hodiny ranní. Nějaký pud sebezáchovy mě však přiměl vždy budík zamáčknout! Malý spal také jako dudek. Teprve pak mi došlo, že Hynkův dobrý spánek je velký dar, který umožňuje mně i malému načerpat síly. Proto jsem v této fázi nakojila vždy o půlnoci a pak jsem vše nechala na přírodě – Hynek se většinou ráno budil mezi šestou a sedmou hodinou. Všechny zkušené kojící kamarádky se domnívaly, že mi malý takto dobře spí po dokrmu, ale já jsem právě večer vždy jen kojila, byl to takový náš rituál, Hynek se tím hezky naladil na spánek.
Prožili jsme si také období plačtivého kojení, nevím, zda se jednalo o bojkot kojení, ale mezi 3. a 6. měsícem Hynek u některých kojení (hlavně odpoledne a večer) plakal; vůbec jsem nemohla přijít na to, čím to je, mléko jsem měla. Asi největší krize přišla, když jsme byli nastydlí, rýma Hynkovi komplikovala již tak obtížné sání. Měla jsem sto chutí se vším praštit, dokrmovala jsem 3x denně ve větších dávkách a řekla jsem si, že kojení dotáhnu do půl roku a pak ho ukončím, bylo to opravdu peklo! Ale pak jsme dosáhli půl roku a začali s příkrmy – zelenina Hynkovi chutnala a bylo to pro mě jako vysvobození. Najednou se ukázalo, že jde i to kojení! Malý se uklidnil, a jak jsme s postupným zaváděním příkrmů začali kojit s většími časovými intervaly, mléka bylo dost a Hynek se vždy s chutí napil. Samozřejmě již také pil vodu (dětský čaj odmítal). Během léta a po zavedení hlavních příkrmů se nám ustálil režim kojení ráno a večer, na odpolední svačinu UM, které jsme začali dávat z lahvičky (opustili jsme hypoalergenní Bebu a začali dávat normální - to nám poradila paní doktorka s tím, že se Hynek neprojevuje jako alergik). Pořídili jsme termoobal na vodu a vždy jsem malému i venku pohotově připravila čerstvé mléko. Obdivuji „přírodní ženy“, které kojí kdykoli a kdekoli, já jsem se však mezi ně zařadit nemohla a ani nechtěla: když kojíte s kloboučky, opravdu se vám nechce s nimi manipulovat někde na veřejnosti… Jako jedna z výhod kojení je zdůrazňována pohotovost a připravenost nakojit vždy a všude – já jsem naopak byla častokrát svědkem, jak plně kojící kamarádky prchaly z parku domů, aby mohly dítě v klidu domova nakojit, a já jsem naopak vytáhla láhev a pěkně na čerstvém vzduchu jsem malému udělala to jeho jedno UM denně.
Snad mě skalní příznivci a příznivkyně kojení neukamenují za ty moje dokrmy, ale jako důkaz, že jsem opravdu kojila dost, může posloužit fakt, že jsem měsíčky dostala až po sedmi měsících od porodu, tedy již v době, kdy Hynek papal vícero příkrmů. A myslím si, že mi dokrm (a bylo to v prvních šesti měsících třeba jen 40 ml UM denně) posloužil jako „berlička“, která mi pomohla kojení udržet. Kojení jsem tedy nakonec hrdě a s menší nostalgií ukončila, když Hynek dovršil 12 měsíců (malému odstavení nevadilo vůbec, mně se po kojení chvíli trochu stýskalo, po všech těch peripetiích…) Na roční prohlídce vážil Hynek 10,14 kg a měřil 76 cm.
Co k tomu dodat? Maminky, které máte problémy s bradavkami a nepodaří se vám odbourat kloboučky – vytrvejte, s určitou dávkou trpělivosti vám kojení půjde (co na tom, že třeba budete trochu dokrmovat, hlavně že bude mít miminko i nějaké mlíčko od maminky). Já jen doufám, že se mi během té mé kojicí anabáze bradavky již trochu zformovaly a u dalšího dítěte budu mít o jeden VELIKÁNSKÝ problém méně!
85.
Můj příběh o kojení předčasně narozené dcery
12. 1. 2011
Adélka se narodila akutním císařem v 34tt s porodní váhou 1960g. Vzhledem k celkové narkóze a léčbě těžké preeklampsie jsem byla na JIP dalších 36 hodin, takže Adélku jsem poprvé viděla po téměř dvou dnech. O nějakém pochování a přisátí do hodiny po porodu se mi proto mohlo jen zdát. Rodila jsem v Podolí, takže se o mně alespoň trochu starala laktační sestra. Ještě na JIP za mnou chodila co 2-3 hodiny a donesla mi i první fotografii malinké. V tom stavu jsem si vůbec neuvědomovala, že bych nemohla kojit, prostě jsem to nechala na laktačni sestře a dělala vše, jak mi řekla – prsa nahřívala, pak odsávala půjčenou elektrickou odsávačkou a pak je chladila. Laktace se krásně rozběhla a ja měla mléka na rozdávání – až tak moc, že mi sestřičky řekli, že jsem chodící mlékárná, když viděli tu zásobu skleniček v mrazáku. Později jsem to mléko i vylévala, protože malá ho neměla šanci vypít. Byla 10 dni v inkubátoru a poprvé mi ji přiložili po týdnu. Myslela jsem, že všechno půjde hladce, ale pamatuji si slova pani doktorky z dětské JIP: „To nebude tak jednoduché, budete muset být hodně hodně trpělivá!“...a měla svatou pravdu! Jeden problém začal střídat druhý a já postupně přečetla snad všechna témata na této stránce! Malá byla drobná a spavá díky žloutence, neuměla dlouho sát a hned usnula. Krmili ji stříkačkou, ale to byl proces na hodinu, pořád usínala, takže ji dokrmovali sondou. Když přišli v porodnici s tím, že ji začnou krmit lahví, vůbec jsem neřešila, zda ji to neodradí od pití z prsu. Byla jsem radši, že už nemá sondu a že nás po 3 týdnech snad konečně pustí domů. Lahev pomohla a sondu ji po týdnu konečně vyndali. Před každým kojením jsem zkoušela i kojit, ale malá vypila jen trošku. Jednoho dne jsem si na radu sestřiček z JIP sběhla koupit do lekárny medúzky/kloboučky a světe div se – zabralo to! Bylo to mnohem lepší, takže někdy jsem už ani nemusela dokrmovat z lahvičky. Už jsem myslela, že nás pustí domů – ale ne – dostala jsem zánět prsu a další dva dny proležela s ATB, a malou zase krmili z lahve. Po příchodu domů začal 24hodinový kolotoč. Malou jsem kojila i hodinu, poté jsem 45min. odsávala obě prsa, abych si udržela mléko, pak jsem měla tak hodinku na dospání do dalšího krmení. Den, noc, tři měsíce dokola. Každou chvíli jsem měla retenci a mléka hektolitry, které jsem vylévala, protože by to malá nestihla vypít, ani kdybych ji kojila 5 let. Kojení nebylo vůbec příjemné, v podstatě jsem stříkala Adélce mléko do úst a ona ho polkla a pak usla a já jsem ji znovu vzbudila a tak dokola. Kolikrát jsem si pobrečela od zoufalství a únavy a byla přesvědčena, že ráno jdu koupit UM, lahvičky a končím. Ale věděla jsem, že jako nedonošenec potřebuje moje mléko o to víc. Po jednom probrečeném ránu, když jsem bojovala s další retencí a malá po hodině cucání a buzení vypila jen 20ml, se ale najednou – opravdu z kojení na kojení - něco změnilo a já to nechápu dodnes. Malá se napila za 20 minut a vypila celých 70ml, a tak to šlo i při dalším a dalším kojení. Nevím, zda to bylo růstovým spurtem, nebo co se stalo, ale prostě začala pít, jak měla, a mně to dodalo hodně sil, ani odsávat jsem nemusela tak dlouho. Pak jsem se rozhodla, že to zkusíme bez kloboučku – a taky to najednou šlo úplně bez problémů. Tím, že Adélka pila víc, mohla jsem odsávať méně, takže pak už jsem odsávala jen každé druhé kojení, pak už jen ráno a večer a nakonec jsem odsávačku uklidila do skříně. Konečně jsem si to začala užívat. Pak přišla ještě kolika, zjištění alergie na mléko, laktační krize, pak bojkot jednoho prsu i bojkot kojení, časté noční buzení, atd. Teď je Adélce 7 měsíců (váží skoro 8 kilo), začali jsme s příkrmy, ale pořád ještě kojíme – i když bych u toho potřebovala ještě 2 ruce navíc, abych ji udržela, jak je zvědavá a dělá blbosti :). Když jsem byla ještě těhotná, plánovala jsem, že budu kojit jen 6 měsíců, ale teď chci kojit co nejdéle. Přijde mi líto vzdát se těch krásných chvil, které máme s Adélkou jen pro sebe. Ještě jednou musím proto poděkovat, že díky vám jsem to po těch těžkých prvních týdnech nevzdala a můžu si kojení užívat!
86.
Stanovení priorit
16. 1. 2011
Vždycky jsem si myslela, že kojení je pro dítko to nejdůležitější a nikdy mě nenapadlo, že budu muset své představy pozměnit.
Staršího syna jsem kojila bez problémů 10 měsíců. Kojit jsem chtěla, ale měla jsem strach, že mi kojení nepůjde a bude mi nepříjemné. Toník se narodil akutním císařem, měl žloutenku tudíž k problémům s kojením bylo celkem našlápnuto. Sestry se o nás v porodnici staraly krásně, pomáhaly nám co to šlo a týden po porodu jsme odcházeli domů s doporučením, ať si nakoupíme stříkačky a odsávačku, kojím po dvou hodinách, pak odsaji a mléko podám přes stříkačku, trochu jsem se při té představě opotila, ale synek to vyřešil za mě – hned druhý den si začal říkat o baštu sám a vypil tolik (a možná ještě o trochu víc) co potřeboval. Lehce jsme zvládli růstové spurty, laktace vždy naběhla snad úplně sama… prostě idylka a nikdy před tím by mě nenapadlo, že by mohlo být kojení tak lehké…
Otěhotněla jsem podruhé a v termínu se nám narodila dcerka. Porod byl rychlý, krásný, přirozený. Leušku jsem dostala na břicho hned jak vykoukla na svět, zklidnila se, dívaly jsme se do očí, přisála se (sama). Po příchodu na šestinedělí se mě několikrát sestry zeptaly, jak jsem dlouho kojila první dítě. Po odpovědi, že 10 měsíců a synek se odstavil sám usoudily, že pomoc nepotřebujeme. Malá plakala, neustále hledala prso, neustále sála. Do 36 hodin po porodu zhubla o 250g, měla horečku, museli jsme jí dokrmit. Vypila toho strašně moc. Z důvodu většího úbytku váhy měla problém s termoregulací, byla lehce podchlazená, spavá, u kojení dlouho nevydržela. Ale přibírat začala, pustili nás domů a dcerka byla plně kojená. Stejně jako u Toníka jsem očekávala po příchodu domů změnu – že se obě dvě uklidníme a domácí prostředí bude kojení prospívat. Leuška přibývala na váze ukázkově, ale byla stále uplakaná, vlastně neustále řvala jak tur, u kojení vydržela maximálně 3 minuty, někdy v pláči pokračovala, někdy usnula. Přes den jedla cca po třech hodinách, v noci jedla pouze jednou. Když jsem se jí snažila nabídnout prs častěji, odmítala. Začala jsem navštěvovat lékaře, zda je holčička v pořádku, zda má tolik mléka kolik potřebuje. S lékařem jsme její neduhy probírali snad ze všech stran, ale protože prospívala vždy jsme došli k závěru, že důvodem pláče a odtrháváním se od prsa bude bolavé bříško. Přestala přibírat mezi 3. a 4. měsícem, plakala od rána do večera, začala odmítat prso (mléko bylo) a doma bylo husto. Manžel raději prchal, kdykoliv měl příležitost, já se snažila uklidnit řvoucí miminko a synek dělal, že neslyší. Na doporučení lékaře jsem začala dávat nutrilon a snažila se rozjet pořádně laktaci, aby se Leuška nemusela u kojení tolik namáhat… kojila jsem po třech hodinách ve dne v noci (dcerku jsem budila), po kojení jsem odsávala a snažila se dokrmit MM (nejprve alternativními způsoby, ale dcerka byla nepříčetná, nakonec dostala láhev), když bylo odsátého mléka víc šup s ním do lednice. Začal doma kolotoč. Když už jsem měla radost, že se malá pěkně přisála a že konečně v klidu baští, vzpomněl si synek, že potřebuje čurat/pochovat/nalít čaj nebo cokoliv jiného, když jsem odmítla začal se logicky vztekat nebo plakat a dcerka se k němu přidala… ale byla jsem statečná. Po týdnu se laktace zvedla, dcerka se nechala i celkem nakojit, něco málo přibrala a já měla radost, jak nám to pěkně jde…ale synek začal zvracet, pak dostal průjem, takže do kojícího a odsávacího kolotoče jsem začala řešit zvracení, průjem a všechny radosti s tím spojené a samozřejmě nešťastného a vystrašeného synka, který potřeboval MÁMU (jak to tak bývá manžel měl v tu dobu spoustu práce a domů se vracel v noci). Aby toho nebylo málo dostala jsem střevní virózu také (manžel stále v práci), Leušku jsem kojila klidně na 3x, protože jsem prostě musela na záchod, nemohla jsem přijímat ani potravu ani tekutiny, takže mléka začalo ubývat… přežili jsme i tohle a já se opět vrhla to akce „Podpora laktace (za každou cenu)“. A začaly se nám opět dít věci podobné prodělané viróze. Jsem člověk, který věří, že nemoc je volání těla (a duše) o pomoc. Takže jsem jednou v noci mezi kojením a odsáváním seděla v posteli a pokládala si otázku: „Proč se nám tohle děje? Proč měl Toník průjem a zvracel, když na tohle netrpí? Proč já? A pak mi svitlo v hlavě: kdo by se, s prominutím, nepo.ral a nepo.lil z toho že mu mámu ukradlo věčné odsávání, kojení, dokrmování, vždyť já jsem v samém pachtění se za kojením zapomněla, že mám doma dvouletého kluka, který taky potřebuje pomazlit, pohladit, utěšit, když ho něco trápí, pochválit, okřiknout… potřebuje vědět, že má mámu, která o něj stojí, kterou zajímá co se jí ten mrňousek snaží sdělit. Proplakala jsem zbytek noci.
Trvalo mi dlouho než jsem se poprala s tím, že nejsem DOKONALÁ a že prostě nemůžu zvládnout všechno. Trvalo mi dlouho, než jsem se smířila s tím, že moje dcera nebude plně kojená alespoň půl roku. Odsávala jsem do šesti měsíců jejího věku. Leuška časem prso odmítla a vyměnila ho za láhev ve které měla převážně umělé mléko a na přilepšenou mléko od mámy. Naposledy jsem odsála 30ml za den a rozhodla se kamarádství s odsávačkou ukončit. Myslím, že si oddychla celá rodina včetně mě.
Ale proč píšu tenhle zdlouhavý příběh. Je krásné kojit, je krásné (a obdivuhodné) udělat pro dítě cokoliv, ale někdy je potřeba rozlišit, co je pro dítě (a ostatní) v danou chvíli to nejlepší.
A mockrát děkuji všem laktačním poradkyním, u kterých jsem hledala pomoc, za podporu, děkuji manželovi, že se obrnil a přežil, děkuji svým dětem, které mi nastavily zrcadlo a doufám, že už mi mojí kojící anabázi odpustily.
87.
MM první měsíce jen jako předkrm
11. 3. 2011
Můj příběh začíná asi jako u většiny maminek, které mají problém s kojením. Můj syn se v porodnici nepřisál a protože se narodil se žloutenkou, tak první dny jen spal a spal. Střídaly se u mě sestřičky, laktační poradkyně a učily malého pít z prsu a mě správně kojit. Bez úspěchu. Dostala jsem odsávačku a každé tři hodiny odsávala, i v noci. První dny byly trychtýře jen vlhké, další dny jsem odsála jen na dno lahvičky. Malého už dávno dokrmovaly z lahvičky, protože potřeboval dostatek tekutin, aby se zbavil žloutenky. U odsávačky jsem brečela a měla jsem pocit, že jsem selhala.
Domů jsme šli s prsními kloboučky, odsávačkou, lahvičkou, Nutrilonem a radou, že mám malého pořád přikládat. S pomocí kloboučku to šlo snadno, připomínal mu lahvičku, takže se pokaždé pěkně přisál. Otázka byla, kolik toho vypije, když jsem odsála tak max. 15-20 ml. Pokaždé jsem mu dala i porci z lahvičky, aby nebyl hladový a nakonec jsem opět odsávala, abych podpořila produkci mléka. Asi po třech týdnech jsem navštívila laktační poradkyni a zvážily jsme malého před a po kojení. Vypil asi tak 30 ml. Pořád málo. Byla jsem vystresovaná, myslela jsem si, že kojení je to nejdůležitější na světě, pravidelně jsem odsávala, pila čaje na podporu kojení, udělala snad všecho možné i nemožné, abych měla mléko, byla jsem unavená a zklamaná. Poradkyně mi řekla, že to mám brát tak, že moje mléko je předkrm a lahvička hlavní jídlo a i ten předkrm je důležitý. A že nemusím odsávat v noci, že bych se měla vyspat a načerpat energii. Psychicky jsem se trochu uklidnila a smířila se s tím, že lepší to už nebude. Odsávání v noci jsem zredukovala, ale úplně jsem ho neodbourala. Dále jsem dávala prso s kloboučkem (bez kloboučku malý brečel a nešlo mu to), potom lahvičku a nakonec přišla na řadu odsávačka. S radostí jsem zjistila, že po měsíci odsávám už nějakých 40 ml. Okolí moji radost příliš nesdílelo, snažilo se mi vysvětlit, že někdo mléko prostě nemá a mít nebude, že odsávám málo a měla bych si odpočinout a přejít pouze na UM. Manžel mě podporoval a stál při mě.
Světe div se, ale po měsíci a půl jsem zjistila, že syn už lahvičku nechce. Je sytý? Ano! Přestala jsem po kojení odsávat a odsávala jen příležitostně. Dokrmovala jsem pouze večer před spaním, aby byl malý na noc dobře najedený. Pořád jsme používali klobouček. Četla jsem, že někdo s ním kojí i rok, takže jsem syna netrápila. Postupně sílil a rostl, kojení se stalo rutinou jak pro mě, tak pro něj. Asi po třech měsících jsem opět vyzkoušela, zda to zvládne bez kloboučku. Nejlépe mu to šlo v leže, v noci jsme klobouček přestali používat. Postupně jsme ho odbourali úplně.
Dneska je mu půl roku, stále ho kojím a začali jsme s příkrmy. Na začátku to byl boj, ale pokud je maminka vytrvalá, tak se rozkojí jako já. Musí se radovat i z menších pokroků a musí mít podporu okolí. Kdybych dala na babské rady, jak se někomu mléko nevytváří nebo že je to dědičné, tak bych sebe i syna ošidila o krásný zážitek z kojení.
88.
Jak mi v pororodnici pomohli k rozhodnutí nekojit
29. 6. 2011
První dítě se mi narodilo v roce 2006 a jakožto prvorodička jsem netušila, že kojení bude pro mě velký problém. Narodila se mi dcera Kateřina, která vážila 3,05kg akutním císařským řezem. Dobře teoreticky připravená na porod, jsem ho zvládala dobře, avšak před koncem porodu jsem musela urychleně na císařský řez z důvodu hrozící hypoxie Kačenky. Horší to bylo s kojením.
Po porodu mi Kačenku vozili na kojení, bohužel časový odstup mezi kojením byl vždy nejméně 4-6 hodin. Kačenka byla spavá, měla žloutenku a z prsu vůbec netahala. Nevzbudilo ji ani velmi surové dloubání do bradičky od dětských sester. V prsou se mi netvořilo žádné mléko. Kačenka vždy dokrm ze stříkačky vyzvracela a hubla a spala. Po 5 dnech neustálého dokrmování a kolotoče s buzením a přikládáním, mi bylo řečeno, že je Kačka na váhové hranici a že s tím musím něco dělat. Sestry se u nás střídaly a byly z mého kojení také bezradné. Jedna dětská sestra mi doporučila ať si požádám o vizitě doktorku o láhev a bude kojení vyřešeno. Uklidňovala mě, že ona sama prý měla opačný problém s kojením, když se nemohla laktace zbavit i po 5 letech. Podlehla jsem a jeli jsme domů s lahví a Nutrilonem. Ještě doma jsem se snažila přikládat k prsu a odstříkat, ale jen pár kapek mléka a potom jen krev. Kačenka nám krásně vyrostla na Nutrilonu, je zdravá (nemá žádnou alergii ani problémy s výživou).
Letos v květnu se nám narodilo druhé dítě, chlapeček Tomášek, váha 3,43kg opět císařským řezem. Tentokrát už byl plánovaný, i když jsem si přála rodit normálně, ale kvůli špatným monitorům a tachykardii miminka se doktoři přiklonili k bezpečnějšímu císařskému řezu. Tomáška mi přinesly k prvnímu přiložení k prsu asi za 4 hodiny. Tomášek byl moc šikovný, krásně sál, ale mléko se opět netvořilo. Protože mám ploché bradavky, přiložení nám moc nešlo, vždy jsem musela zvonit na sestru a prosit o pomoc. Ta mě vždy bolestivě štípla do bradavky a dotáhla ji do Tomášovi pusinky. Prsa se mi začala nalévat asi 4-5 den po porodu. To už jsem měla bradavky krvavé a prsa bolestivé tvrdé jako kamen. Dodržovala jsem různé rady sester (každé 3 hodiny jsem chodila do sprchy nahřívat prsa – po císařském řezu byl nadlidský výkon se stále sprchovat a oblékat, na JIP mi sestra řekla, kdyby to bylo její břicho, že by jizvu moc nemáčela, ale jak stále nahřívat prsa ve sprše a nemáčet jizvu?). Zkusila jsem snad vše, nahřívání, kojení, inhalace hormonu na spuštění laktace, tvaroh na prsa a odsávání a následné ledování prsu. Pořád dokola, noci a dny jsem nespala, potom už jsem brečela bolestí, nevyspáním a nad mou neschopností kojit. Psychicky jsem byla na hranici zhroucení, i když jsem měla 1 volnou hodinu na spánek, nedokázala jsem usnout, protože se mi v hlavě pořád honily myšlenky o kojení (co dělám špatně, proč to nejde, mám to vzdát, týrám sama sebe i dítě ????)
Bylo to mé druhé dítě a moc jsem chtěla kojit, jenomže jsem nebyla tak silná jak jsem si myslela že budu a nedokázala jsem déle bojovat. Bojovat sama se sebou a se sestrami, které byli proti mému kojení. Dětské sestry byly neochotné, protože rodiček a dětí bylo moc a sester málo. Většinou mladé dětské sestry toho moc nevěděly, jedna mi předváděla odsávání ruční odsávačkou tak brutálně, že mi z prsu tekla krev ještě další kojení. Po zavolání o pomoc sestra přišla, dotáhla bolavé prso do Tomáškovi pusinky, když byla hodně poškozená bradavka tak nasadily klobouček a Tomášek sál. Každé kojení příšerně bolelo a já to vydržela se zatnutými zuby, byl šikovný, sál 15-20 min z každého prsu, ale výsledek byl vždy stejný – 0, 2ml, 5ml. To už mě prsa bolela jak čert, strašně nalitá, tvrdá, bradavky krvavé a už jsem měla hrůzu z každého dalšího kojení.
Přišla mi na pomoc staniční sestra ze ženského oddělení. Řekla ať si vezmu prášek na zastavení laktace, nikam to nevede a dala mi další rady pro ukončení kojení. Vysvětlovala mi, že těch pár kapek co mám v prsou mého syna stejně nenakrmí, mám si problém s prsy vyřešit ještě dokud jsem v porodnici, ona mi s tím pomůže, ukáže mi jak se prsa stahují a ledují. Když jsem se slzami namítala, že se třeba ještě rozkojím tak mi řekla, že se v tom jen „hnidopiším“, že když není člověk schopný se sám rozhodnout, tak má dát na rady staršího a zkušenějšího. Mám prý myslet i na druhé dítě, které bude chtít jít na procházku, budu potřebovat také prát, vařit atd. Velké hmoždění prsou může způsobit rakovinu, všude se o tom přece píše. Stále jsem se s tím nechtěla smířit, ale prsa strašně bolela a výsledek kojení byl stále 0. Nikdo mi nedal žádnou užitečnou radu jak se rozkojit, prsou jsem se nemohla bolestí ani dotknout. Dál jsem se snažila Tomáška přikládat, ale bez pomoci sester to nešlo. Tentokrát jsem „kápla“ na ráznou dětskou sestru, která mě dorazila. Byla protivná a když viděla, jak prsa vypadají a při kojení z kloboučku nic neteče tak se mě ptala co s tím hodlám dělat. To už jsem brečela jak želva a řekla jsem, že asi teda kojení vzdávám. Už jsem neměla sílu dál bojovat. Vztekle mi odnesla Tomáška, že ho dokrmí a ostatní zařídí. Za chvíli přišla ženská sestra s práškem na zastavení laktace a obvazem na stažení prsou. Bohužel jsem tenkrát podlehla a prášek si vzala, který pro mne byl v ten čas vysvobození (nevyspalá, ubrečená, bolavá prsa a rozřízlé břicho – vše dohromady přemůže i psychicky odolného člověka, za kterého jsem se považovala). Už za pár hodin jsem toho litovala a v noci jsem se Tomáška stále pokoušela sama přikládat. Ráno jsem dostala vynadáno co to dělám, když už mám ten prášek, tak nesmím kojit, moje tělo nebude vědět co vlastně chci… Vše jsem teda vzdala. Pustili nás domů, koupila jsem Nutrilon, lahve a bylo vyřešeno. Prsa a bradavky jsem hojila ještě asi 2 týdny. Obě děti jsem rodila v porodnici s označením Baby friendly hospital.
Dětská doktorka mi řekla, ať se tím netrápím, hlavě že je Tomášek zdravý a na Nutrilonu přece vyrostla má dcera Kačenka a je zdravá. Po příchodu domů, jsem byla v hrozném psychickém stavu, i přes šílenou únavu z nevyspání jsem nebyla schopná usnout a odpočinout si. Manžel mi byl velkou oporou, řekl ať si jdu lehnout do jiné místnosti , on se postará o Tomáška a já ať se trochu vyspím. Jenomže jsem měla strašné noční můry a děsy, křičela jsem ze spaní, muž vždy přiběhnul co se děje, celá jsem se třásla a vše na sobě propocené. Takto se to opakovalo každou hodinu a pak jsem se už bála usnout. Byl to začarovaný kruh – příšerná únava z nevyspání a po usnutí ještě horší noční děsy. Nakonec to naštěstí polevilo a já se vyspala.
Uběhl už měsíc a já se stále trápím tím, že jsem ani nezačala kojit. Čtu si příběhy o kojení a snažím se pochopit, kde jsem udělala chybu. V porodnici jsem nebyla schopná vydržet déle bojovat, doma už pak bylo pozdě (po prášku na zastavení laktace prsa splaskla). Pozdě jsem se dočetla, že se prsa měla masírovat a snažit se déle šetrněji odsávat, aby se mléko spustilo. Potřebovala jsem zoufale pomoc při počátku kojení, ale pomoc od sester spočívala v radách ať nekojím, když už jsem také první dítě nekojila. Moc mě to dnes mrzí, ale nejde to vrátit zpět.
Tomáškovi budu dobrou mámou i bez kojení, stejně jako Kačence. Snad to kojení není pro život tak moc důležité. Snažím se, aby Kačenka zdravě jedla a vedeme ji ke sportu. Tomášek je moc spokojené miminko, vůbec nepláče, krásně roste. Jsem šťastná matka dvou zdravých dětí, ale nekojení mě bude dlouho mrzet.
89.
Moje malé vítězství
30. 9. 2011
Ráda bych napsala svůj příběh o tom, jak se mi nakonec podařilo plně kojit mého druhorozeného syna. První dítě jsem kojila naprosto bez problémů 13 měsíců a vůbec mě nenapadlo, že by to s druhým mohlo být jinak. Ale po narození syn nechtěl sát, u prsu ihned usínal. 3. den v porodnici lékařka rozhodla, že ho začneme přikrmovat Bebou, abychom mu trochu pomohli. To mě psychicky naprosto rozhodilo, stejně jako to, že bohužel až moc ochotné sestřičky ke mně chodily na pokoj každé 2 hodiny (i několikrát za noc) a ptaly se zda kojím. Většinou malého zkusily bez úspěchu přiložit k prsu a pronesly: „Nemáte mléko“. Pila jsem čaj pro kojící matky, užívala homeopatika na zvýšení laktace (celé další 3 měsíce), ale bez nějakého viditelného efektu. 5. den jsem byla propuštěna s příkrmem domů, kde na mě nejspíš zapůsobila domácí pohoda – mléko se spustilo a já začala plně kojit.
Syn sice stále u kojení hodně usínal, ale váhové přírůstky se pohybovaly kolem 150g za týden. Kolem 5. týdne se ale situace zhoršila, změnila se mu stolice do zelena a váha se zvyšovala pouze o 80 -100g/týden, což bylo podle pediatričky hraniční. Chodila jsem na převážení k dětské lékařce každé 2 dny, moje matka mi neustále opakovala, ať už ho netrápím a dám UM, takže nakonec jsem tlaku okolí podlehla a začala přikrmovat – malému bylo 7 týdnů. Bohužel jak syn dostal párkrát příkrm z lahvičky, začal prso odmítat úplně (na dokrmování lžičkou nebo nějakým jiným alternativním způsobem jsem při dvou dětech neměla čas a ani chuť).
Zabrečela jsem si, začala se smiřovat s postupným ukončením kojení a koupila jsem si elektrickou odsávačku s tím, že se pokusím alespoň o několik dnů či týdnů odložit dobu úplného odstavení. Zpočátku jsem nebyla schopná skoro nic odsát, později jsem přišla na to, že pokud jsem přiměla syna z jednoho prsu alespoň trochu sát a já zároveň odsávala z toho druhého, mléka se mi podařilo odsát podstatně víc. Kluka jsem vždy hned po kojení dokrmila takto čerstvě odsátým mlékem z lahvičky Calma od Medely a pokud byl ještě nespokojený, dokrmila jsem ho ještě UM. V noci jsem si 2x natahovala budík a odsávala, protože syn bez problémů prospal celou noc a nedařilo se mi ho ke kojení vzbudit. Byla jsem hodně vyčerpaná, hlavně psychicky, protože jsem měla pocit, že kromě kojení a odsávání nic jiného nedělám. Vždy jsem si říkala, že ještě týden vydržím a pak už přejdu na umělou výživu. Postupně jsem ale odsávala víc mléka a nakonec ho bylo tolik, že dostatečně pokrylo synovu potřebu a ještě mi občas zbylo na zamražení. Po asi 6 týdnech odsávání a dokrmování z lahvičky jsem začala pozorovat, že syn z prsu saje trochu s větší chutí. Koupila jsem si tedy nakonec i kojeneckou váhu a začala si zapisovat, kolik za den vypil MM a podle toho jsem ho dokrmovala odstříkaným MM. No a asi po 10 dnech už dokrmy nebyly vůbec potřeba, syn se krásně rozpil. Nyní jsou malému 4 měsíce, už víc jak měsíc je plně kojený a přibývá 200 – 250g měsíčně. Pevně doufám, že už nám to takto vydrží.
Tento příběh píšu hlavně proto, abych dodala optimismus všem, kteří jsou v podobné situaci. Když jsem začala dávat UM, všichni v mém okolí (lékařka, laktační poradkyně, kamarádky) mě přesvědčovali, že je otázka měsíce či dvou, než se dítě úplně odstaví. Odsávačku jsem si tedy koupila s přesvědčením, že kojení už je ztracené, ale že malému dopřeju alespoň ještě na krátkou dobu MM. Kdybych v tu dobu věděla, že existuje určitá šance na opětovné rozkojení, asi bych do toho všeho šla s mnohem větší chutí
90.
Kojení - něco tak přirozeného?
14. 12. 2011
Když jsem otěhotněla, začala jsem studovat všechno kolem těhotenství a porodu. Čím víc se porod blížil, tím víc jsem o něm četla a jaksi jsem pozapomněla se informovat také o kojení. Prostě jsem si myslela, že je kojení tak přirozená věc, která půjde prostě sama. Dám miminku prso a ono bude sát a je to. Jenže jsem se přepočítala. Porod byl nakonec rychlý a bezproblémový, moje Katulinka se však na porodním sále nepřisála. Mávla jsem nad tím rukou, stejně jako sestřička. Jediné co mi řekla, "To půjde, ale máte malé bradavky, pořiďte si kloboučky". Pokaždé, když mi dcerku přinesli na pokoj (první den a půl jsem ji neměla u sebe, byla jsem "omdlívací"), sestry řekly, zkuste přiložit a odešly. Jenže jak přiložit? Zkoušela jsem nejrůznější krkolomné polohy (špatně se mi sedělo po nástřihu), držela jsem toho andílka v náruči a dobrou půl hodinu se jí pokoušela narvat bradavku do pusinky. Všelijak jsem ji formovala a vytahovala mezi prsty s nadějí, že jí to půjde líp. Povedlo se sice jakž takž asi druhý den, ale jen na chvilku a že by se napila, to se říct nedalo. Kloboučky jsem taky zkusila, ale k ničemu, Katulka na mě koukala, co že plastového se jí to snažím dát do pusinky. Třetí den ve sprše jsem se podívala do zrcadla. Páni, měla jsem rázem z jedniček čtyřky. S obdivem jsem si je prohlížela. Byly tak velké a pevné :-) ... pevné? auauau, spíš tvrdé jako kámen. Bolelo to jako čert a přisátí se nezadařilo už vůbec. Na radu sester jsem neustále prsa chladila a před kojením nahřívala. Byl to kolotoč a já už pomalu ani neschovala prsa pod košili. Tak jsem trpěla a říkala si, že to vydržím, protože moje holčička za to stojí. Vcelku jsme se nakonec rozkojily, když jsme šly domů, ale trpěla jsem další měsíc. Sedat jsem si mohla až po 3 týdnech, do té doby jsem balancovala na nafukovacím kruhu obložená ze všech stran polštáři, prsa mě bolely, bradavky jsem měla rozžužlané, neustále bolavé, nemohla jsem se jich ani dotknout. Rady typu "hodně větrejte" dopadaly tak, že mi neustále teklo mléko až na břicho. Zkoušela jsem všechno možné, od bylinkových obkladů, přes gelové náplasti, až po genciánku a různé mastičky. Internetové poradny se staly mým každodenním rituálem. První měsíc jsem nejednou brečela bolestí, protože to malé sladké miminko mělo místo dásniček kleštičky. Taky jsem měla pocit, že kojím prakticky bez přestávky. Všude se píše, kojte podle dítěte, tak dlouho, dokud se samo nepustí. Jenže moje malá holčička mi jaksi k bradavce přirostla a ani náhodou to nevypadalo, že by se kdy pustila sama. Strčit do koutku malíček, zněla další rada. No ale kudy? Celá bradavka i s dvorcem hluboko v pusince a ani mezírka, kudy by to šlo. Prostě, mámo opovaž se mi to brát!!! Využila jsem dokonce pomoci laktační poradkyně, to když už jsem byla zoufalá. Jenže podle Murphyho zákonů, jak to tak bývá, po jejím příchodu jsem měla miminko i kojení ukázkové, dokonalé přisátí, dokonalé sání, dokonalé odříhnutí (což nám do té doby taky nešlo), takže se na nás paní podívala a zhodnotila, že vše děláme správně. Tak a teď babo raď.
Jediným vysvobozením byl prostě čas. Vydržela jsem, prsa se postupně zahojila, v kojení jsme se obě sehrály, mléka bylo tak akorát, "kleštičky" povolily, kojení se postupně zkracovalo na 20 a nyní dokonce až na 7minut. Dcerce je dnes přes 7 měsíců a prostě si to obě teď užíváme. Jediné úskalí, které se objevilo po půl roce, byly zuby. Z malé princezny se skoro stala dvouzubá piraňa, která mě ke konci kojení jen tak ze srandy nezapomene kousnout a když jí důrazně řeknu, že nesmí a prso schovám, lišácky se na mě směje... no, dá se tomu nevinnému stvoření odolat?
91.
Mlíčko pro dva
16. 12. 2011
Rozhodla jsem se také napsat náš příběh i když nejsme ještě u konce. Je
trošku jiný než ostatní příběhy.
12.2.1010 se nám narodil náš první syn. Tehotenství úžasné, porod téměř
bezbolestný. Na sále se přisál hned a dravě. Když sestřička asi po 20min
přišla, zděsila se, že je stále přisátý a že ta bradavka bude vypadat!
Nevypadala. Byla na tom dokonce lépe než před porodem (trpím atopickým
ekzémem a bradavky mi od puberty často bolestivě praskaly). Nyní byly
krásně hladké, pružné a zdravé. Konečne jsem pochopila, k čemu mám na
bradavce ten velký čudlík, jaký máma ani sestra nemají. Mlíčko se začlo
dělat asi 4den. Kojila jsem velmi často, ale nevadilo mi to. Malý chtel
být stále u prsu. Nechtěl ani ležet v kočárku a jelikož bylo jaro a léto,
dopadlo to tak, že jsem ho i na vycházkách nosila v náručí po ulici a on
byl u prsu za pochodu. Dudlík odmítal. Přišel 6.měsíc a mě byly doporučeny
příkrmy. Zdál se mi ale stále takový miminkovský, neohrabaný, ani na jídlo
nenatahoval ručičky (i když mu v 5.měs vyrostly 2 zuby), tak jsem stále
čekala a nepřikrmovala. Někteří lékaři byli proti, ale já jsem videla, že
mu nic neschází. Jen chtěl stále hodně kojit. V noci už to bylo prakticky
nonstop. S příkrmy jsme začali v téměř uk.9.měs. Do roka byl na
hypoalergenní stravě (žádné maso, lepek, vejce..). Ovšem se stalo, že jsem
v jeho 11.měs znovu otěhotněla. Bylo mi fajn i když jsem cítila, že to
bude velký nápor. Stále jsem kojila a kojeni se vzdát nechtěla a plánovala
jsem si, jak je pak budu kojit oba. Už v 1.měs těhotenství mi začalo být
hodně zle. Nemohla jsem nic jíst, motala se mi hlava, byla jsem slabá,
měla jsem depresivní stavy. O syna se staral tatínek a babička. Já byla po
nejake dobe už jen lůžku. Kojení jsem se ale za žádnou cenu vzdát
nechtěla. Říkala jsem si, že stavy v I.trimestru přejdou a pak budu
litovat, že jsem to ukončila. Bylo mi opravdu hrozně, většina lékařů
tvrdila, že je to psychické a já měla strach, že nejsem duševně v pořádku
a že v takovém stavu 2 malé děti nezvládnu. Když jsem 2x slabě špinila a k
tomu stále ty hrozné stavy, bylo mi doporučeno kojení ukončit. Stále jsem
doufala, že mi bude lépe, ale syna mi vodili jen na kojení, já jedla jen
housky a bylo mi stále hůř. Začala jsme přemýšlet o ukončení kojení. "Jaká
jsem to máma když jen ležím v posteli a syna vidím jen když se chce
nakojit" (ve 13.měs ještě asi 10xdenně). Začala jsem dávat na pomyslné
váhy priority. Stále jsem to nechtěla vzdát (byla jsem už ve
II.trimestru), ale když už jsem zhubla 5kg a na toaletu se plazila doslova
po čtyrech, bylo mi jasné, že to nikam nevede. Kojila jsem pak ještě asi
měsíc jen 2x denně a jelikož dostal na noc lahvičku s UM, celou noc
prospal. O kojení nejevil žádný zájem. Jen asi 2x mi tázavě sáhnul do
výstřihu, ale nic víc. Já jsem se ale necítila o nic lépe. Bylo mi strašně
líto, že díky tomu, že jsem otěhotněla, za což syn nemohl, přišel o
mateřské mléko a hlavně o kojení jako rituál. Jemu to ale zdálo se
nevadilo. Byl tedy kojen do 14.mesicu.
Zbytek těhotenství byl téměř stejně příšerný jako začátek. Každý večer mi
bylo hůř než ráno, byla jsem slabá, měla deprese. Nepřibírala jsem na
váze. Navštěvovala jsem psychologa, ten odmítal, že by to byla anorexie,
ale porucha příjmu potravy je jistá. Poslal mě za psychiatrem a ten mi
doporučil denní stacionář. V tu chvíli bych udělala cokoli, jen aby se mi
trochu ulevilo. Byla jsem tedy na dvou pohovorech ve stacionaři a tam
odborníci uznali, že by bylo vhodné, abych tam docházela 7 týdnů, každý
všední den, na celý den. Když mi tedy začali sdělovat podrobnosti, denní
režim ve stacionáři, začala jsem velmi pochybovat. Nechyběla práce na
zahradě, ping pong a další věci, ale já jsem přece chtěla být se svým
synem a ne hrát ping pong. Hlavně jsem si v tu chvíli uvědomila, že nejsem
vhodným adeptem. Že je to spíše pro lidi, kteří jsou na tom tak mizerně,
že si nedokaží vymyslet program, zabavit se, odpoutat se od depresí nebo
jiných problémů. Po těchto informacích jsem omítla.
Těhotenství pokračovalo, mě bylo stále zle, nepřibrala jsem ani deko, ale
miminko bylo v pořádku.
Nakonec tu byl den D a já celý den nevěděla, zda budu rodit nebo se mi to
jen zdá. Od 11:00 do asi 20:00 jsem přemýšlela, zda je to porod nebo ne.
Pak jsem ještě po 20:00 dala synovi večeři a jeli jsme.
Po taktéž téměř bezbolestném porodu jsem měla mlíčko téměř ihned, takže
malý začal hned druhý den přibývat a domů jsme šli s více než porodní
váhou.
Sestřičky mě dávaly za příklad, jelikož jsem se po porodu pohybovala na
hranici podváhy a těžké podvýživy a kojila jsem ukázkově. Mlíčka se dělalo
dostatek, ale staršímu synovi v létě po prodělané viroze našli z výtěrů
stafylokoka a hemofilus a v moči enterokoka a navíc v tu chvíli, kdy jsme
se vrátili z porodnice byl nachlazený, rozhodla jsem se ho nekojit, aby se
miminko nenakazilo. Začala jsem u každého kojení odsávat z druhého prsu a
odsáté mlíčko každý den dávám staršímu synovi z lahvičky. Dost se na to
soustředím, hodně piju a kvalitně stravuji. Porodem moje stavy skončily.
Jediný gastroenterolog mi vyvracel to, že je to psychické. Žaludek si
musím již po třetí přeléčit, ale to až se rozhodnu kojení ukončit, což
zatím neplánuji. Naopak se snažím, aby mlíčka bylo dost pro oba. I když
jsem od porodu přibrala jen 2kg cítím se dobře a hlavně až teď vidím, jak
je skvělé kojit po 2h a ne neustále a to i když tenkrát starší syn
přibíral velmi dobře, mlíčka jsem měla nesrovnatelně méně.
Nyní, když chodím ven s kočárkem a kluci spí, často se ke mě přidá můj
dědeček a já mu povídám, jak vlastně kojení probíha, různé zajímavosti o
kojení a on je velmi překvapen. Až děti povyrostou, ráda bych si udělala
laktační kurz a pomáhala bezradným maminkách.
Pokud mlíčka bude stále dostatek (odsaji přes 500ml denně), ráda bych
mladšího kojila výhradně až do roka, ale uvidíme, jak bude chtít :-)
Ovšem to, že jsem staršího přestala kojit už ve 14.měs, což je pro mě dost
brzy, si nikdy nepřestanu vyčítat, Pořád to ve mě je :-(
Dana
92.
Když miminko nemá sílu sát
20. 1. 2012
Danielka se narodila 32+2. Cca ve 25tt jsem začla formovat své vpáčené bradavky podle návodu, tedy od 15min denně postupně navyšovat dobu nošení.
Hned den po porodu jsem se pídila o informacích o odstříkávání abych mohla na neonatologii nosit svoje mlíčko.
Neměla jsem příliš štěstí na zdravotnický personál, ale i díky tomu, že mě hned po porodu dali na oddělení gynekologie, tak ty "babičky", které tam chodily na opravdu závažné zákroky, mi radily a držely mne psychicky. Moje první urputné pokusy podle letáku, který mi dala laktační sestra této porodnice, končily akorát modřinami.
Pátý den po porodu mi kamarádka přinesla obyčejnou pístovou odsávačku a ukázalo se, že mám mlíka spousty, to co jsem po kapkách ručně ždímala hodinu jsem měla během pár minutek. Tato jednoduchá odsávačka nám stačila po celou dobu. 14 dní po porodu jsem odstříkávala už skoro 2dcl denně, které moje malinká dcerka rozhodně sama nevypila :-).
Dceru jsem poprvé držela v náručí 15 dní po porodu, když mě přijaly na jednotku neonatologie, po mém docela slušném nátlaku, když prospívá, tak proč už bychom nemohly jít domů.... tato neonalogie, kde jsem rodila, zřejmě ani netuší že existuje něco jako klokánkování. Tento 15.tý den mi ji zkusily sestry přiložit, moje v tuto dobu už jen ploché bradavky však pro ni byly stále nepolapitelné. Tak jsem ji krmila svým mlíčkem těmi lahvičkami, které tam měly se savičkami s obr dírkou.
při propuštění řekly, že mám zkusit znovu přiložit až bude mít 2,5kg, že je ještě slabá sát.Byla jsem chodící mlíkárna, ale moje mimi si to neumělo vypít.
Po návratu domů jsem zjištovala co a jak, a začla přeučovat na speciální savičky vhodné pro kombinaci při kojení, ze kterých už to neteklo samo, ale musela se snažit sama sát.
7.mý týden, kdy dosáhla doporučované váhy jsem začla zkoušet přikládat. začátky byly opravdu krušné, po 20minutách, kdy jsem měla pocit, že krásně pije, jsem navážila že vypila jen 5ml. tedy jen to co jí tam snad samo nakapalo. Trvalo to skoro 2 měsíce, než jsme se flašky zbavily úplně, ale stálo to za to. Jestli někomu přijde odstříkávní a krmení mateřským mlíkem z flašky jako namáhavá dvojí práce. Tak proti tomuhle přeučování to byla dovolená na pláži.
7x denně jsme spolu prováděly tento "rituál":
zvážit, 20 minut kojit, zvážit, ohřát potřebný dokrm do spočítané dávky, nakrmit z flašky, odstříkat na příští dokrm. A neodstříkávala jsem jen 10min, ale klidně i hodinu, když přestalo téci, napila se teplého nápoje, rozmasírovala a zkusila znova. Tak dlouho dokud jsem neměla potřebnou dávku.
Přestala jsem vážit a dokrmovat z flašky, když už si sama vytáhla skoro 70% toho, co by měla vypít, a zkrátila jsem intervaly mezi kojením ze 3h na 2h. musela jsem ale i tak ještě nějakou dobu odstříkávat, protože jsem měla přebytky a tvrdly mi prsy.
Plně jsem kojila do 8mi měsíců, i v horkých dnech jsem nabídla jen prs každou hodinu, žádný čajík. Od 14ti měsíců jsem kojila už jen 2x denně, na 16,5měsících se sama odstavila, protože jsem byla těhotná.
93.
Pozor na příliš mnoho mléka
20. 1. 2012
Syn se narodil ani ne 5 měsíců po tom, co jsem přestala kojit dceru. Mlíko jsem měla hned druhý den po porodu, prsy jak medicinbaly, dle sester nic strašného. A protože sjem kojila starší dceru skoro 17 měsíců, syn zároveň na váze přibýval, vůbec k nám na pokoj (vyjma vizity) nechodily.
Skoro celé šestinedělí mi u kojení furt plakal, přisál se, 2x cucnul a řev, za chvíli to zkusil znova a opět, takhle půl hodiny "blbnul" pak se konečně hezky přisál, ale pil už jen pár minut.Byla jsem z toho zničená. Až jsem ho jendou před a po zvážila a ukázalo se, že vypije během té půl hodiny vlastně celou dávku. Ale evidentně se nemůže dobře přisát, protože mám tak nalité prsy, že i bradavky mám tvrdé jak šutr. a až po té půl hodině ho sání přestane bolet...
tak jsem začla odstříkávat před každým kojením, dokud jsem necítila, že už jsou bradavky měkké. Ale jako by si tento způsob sání zafixoval a "odjakživa" pije přerušovaně, stylem párkrát cucnout a odpočinout si, ale už bez pláče. Má 13 měsíců a i když kojím už jen ráno a večer, tak i v tomto věku kojíme skoro 20min, protože se neustále pouští.
94.
Jak to ne vždy stojí za to
29. 1. 2012
Blíží se druhé narozeniny naší dcery, tak jsem si řekla, že by to mohla být dobrá příležitost k sepsání našeho příběhu o kojení. Musím ale předeslat, že od většiny příběhů zde se bude jedním podstatným lišit – není to pění chvály na kojení a píšu to hlavně pro to, abych dodala sebedůvěru maminkám, které z nějakého důvodu kojit nemůžou nebo se to prostě nepovedlo (samozřejmě by se dalo namítnout, že všechno jde, když se chce, ale…).
Na úvod bych asi měla napsat, že jsem měla ke kojení trochu jiné „vstupní podmínky“ než většina zdravých maminek, a tento fakt hraje taky poměrně důležitou roli v tomhle příběhu – dva roky před těhotenstvím (tj. před 4 roky) mi diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Nebudu tady rozebírat podstatu této nemoci, ale důležité pro čtenáře je pouze vědět, že ženy s touto dg. mohou mít děti (a to většinou zdravé, díky Bohu), ale s kojením je to horší – je doporučováno kojit pouze 2-3 měsíce, zejména vzhledem k únavě, vyčerpání a k hormonu prolaktinu, který nám může situaci značně zkomplikovat. Nicméně jsem byla přesvědčená, že aspoň ty 3 měsíce mi budou přány a nepřipouštěla jsem si žádné možné komplikace. O tom, že mám ploché bradavky (tedy takové, že mi „netrčí“ kupředu jako některým ženám, ale nejsou vpáčené!), jsem věděla, ale že by to mohl být problém, to už mi nikdo neřekl. Ale od začátku: naše holčička se narodila asi po 18 hodinách v porodnici, až na dlouhou „otevírací“ dobu a pár menších komplikací jako nutná infuze antibiotik kvůli streptokokovi bylo vše OK. Přiložena byla hned, ale nepřisála se – tomu jsem nepřikládala význam, protože jsem slyšela, že se to ne vždycky hned podaří. Ležela s námi na porodním sále a poté na oddělení šestinedělí si ji sestry vzali na pár hodin k sobě a já jsem měla za úkol se trochu vyspat, abych doplnila síly po vyčerpávajícím porodu a nehrozily mi zdravotní komplikace. Ráno mi sestry přinesly malého „zavinutečka“; byla ještě krásnější než jsem si ji pamatovala z předchozího dne. Učily mě s ní zacházet, mimo jiné kojit. Zkoušely jsme to poctivě po 3 hod, jak bylo v porodnici zvykem, ale malá pořád nějak nechtěla, nešlo jí to a mně se nedělalo mléko. Sestřičky mě uklidňovaly, že se nalokala plodové vody a nemá první den hlad, že je to normální (taky docela blinkala, což by to potvrzovalo). Tak jsme zkoušely a zkoušely, pila jsem kojící čaje a další „zaručené“ přípravky. Pak mi někdo řekl, že mám ploché bradavky a že to jen tak nepůjde. Začala jsem být z toho dosti nervózní, mléko se mi ne a ne udělat a všichni mi říkali, jak mám být v klidu, že jinak se mléko neudělá, což mě nervovalo ještě víc. Připadala jsem si jak krkavčí matka, že mrňouskovi nemůžu dát, co potřebuje. V pokoji s dalšími 2 maminkami a dětmi a s neustále chodícími sestrami a doktorkami nebylo moc klidu na kojící pokusy ani na nic jiného. A kojení nám pořád nešlo. Naštěstí jsem měla známou mezi sestřičkami a ta mi přinesla vyzkoušet „klobouček“ a posléze taky odsávačku, která mi pomohla laktaci trochu nastartovat. Po urputných pokusech se malá s kloboučkem jakž taž přisávala a asi 3. den po porodu se mi začalo konečně dělat mléko (byla jsem nadšená, když jsem se ráno probudila s promočenou košilí v patřičných místech). Bohužel štěstí nemělo dlouhého trvání. Malou si vzaly na vizitu sestřičky a pak mi přišla paní doktorka říct, že má akutní infekci a musí být rychle napojena na antibiotika. Když jsem se snažila zjišťovat, co že jí to vlastně je, bylo mi řečeno, že nevědí, že musí poslat krev na testy, s tím, že ty nejdelší budou trvat až 5 dní, ale že není vyloučeno, že se nakazila ode mě tím streptokokem (kvůli kterému jsem velkou část porodu strávila připojená na kapačky antibiotik!) a že pak hrozí přenos streptokoka do krve a krví kamkoliv a v krajním případě až smrt. Dovedete si představit, jak mi v tu chvíli bylo. Najednou mi připadalo všechno podružné, jestli mám mlíko nebo nemám, říkala jsem si – co jsem to řešila za problémy, když jsou tu mnohem větší....hlavně aby to moje holčička přežila! Dali mi ji o patro výš na oddělení nedonošených dětí. Běhala jsem ji tam každé 3 hod kojit, ještě jsme to neměly úplně nacvičené, tak nám to trvalo cca půl hodiny, pak jsem dalších 20 minut odsávala, aby jí ten zbytek dali stříkačkou, pak jsem šla sterilizovat „náčiní“..no, dobrou hodinku a něco to zabralo. Pak jsem doběhla do svého pokoje, snědla studené jídlo, vyslechla výtky doktorky, kde se jako toulám, že bych se měla 10x denně sprchovat studenou vodou, aby se mi zahodila jizva atd. a už jsem pomalu zas běžela kojit. Takhle to trvalo asi 2 dny, pak se malá začala zlepšovat. Už asi po dni jí zabraly antibiotika, tak jsem se trochu uklidnila a asi po 3 dnech mi ji vrátili ke mně na pokoj. Byla jsem šťastná. I kojení se zlepšovalo, něco málo jsme s kloboučkem vždycky nakojily, takže když přišly výsledky krve, pustili nás (streptokok to nebyl, prý „infekce z porodních cest“ – nechci být podezíravá, ale 3 dny po porodu se mi to zdá trochu divné). Nicméně se z toho dostala a jely jsme domů s plně kojeným dítětem. Vydrželo nám to týden. Miminku najedou nějak přestalo to moje mlíko stačit, brečela i po nakojení a po poradě s dětskou doktorkou jsme začaly dávat dokrm Nutrilonu (samozřejmě z lahvičky). Opět jsem nevěděla, že to může pokazit techniku kojení atd., takže jsem vždycky chvíli kojila (no, zas taková chvíle to nebyla, ale spíš půl hodiny), pak jsem udělala Nutrilon a bylo to. Ale mléko se začalo ztrácet (přičítala jsem to trochu stresu z toho, že nám nečekaně spustil monitor dechu, ale jenom tím to být nemohlo). Když jsem se pomalu smiřovala s tím, že to ani ty tři měsíce nebudou, kamarádka mi poradila (Vaše) stránky o kojení a tam jsem si četla příběhy o tom, jak se lze rozkojit i dva měsíce po porodu. My byly teprve tři týdny, tak jsem si řekla, že to ještě zkusím. Volala jsem doporučené laktační poradkyni a ta mi radila být s miminkem v posteli nahatá a nabízet prso co nejvíc. Jenže to nebyla asi ideální rada pro mě – později jsem zjistila od další laktační poradkyně (tentokrát už přivolané k nám domů), že máme špatnou techniku kojení (nedokážu zpětně říct, jestli to tak bylo od začátku nebo to zkazila až ta flaška, laktační říkala, že je možné, že od začátku je špatně to, že malá vzala do pusy jenom bradavku a ne celý dvorec, a tudíž toho vypila málo, ale jako malinké jí to nevadilo, teprve až když začala růst ano), takže bych mohla ležet v posteli třeba týden a nabízet prso bez výsledku. Takže tahle milá (a nemyslím to ironicky!) paní mi poradila následnou cestu k plnému kojení: při každém kojení jednou rukou držet klobouček, druhou popotahovat dceři bradičku dolů, aby se naučila chytnout celý dvorec. Pak ji dokrmit – ale ze stříkačky, u čehož se dosti vztekala a mléko mezitím vystydlo, což už pít nechtěla, pak odstříkat všechno zbylé mléko. V hlavě jsem si to spočítala: kojení trvalo cca půl hodiny, dokrm dalších 20 min., odstříkání jsem většinou nestihla, protože malá začala po jídle brečet (hrozně trpěla na prdíky), pak jsem ji chovala, masírovala a zahřívala bříško a dřepovala s ní (mimochodem jedna z mála věcí, které fakt zabíraly) a když konečně usnula, zbyla mi chvíle na nejnutnější věci typu záchod, jídlo nebo sprcha (o spaní nemluvě), a pak to začalo nanovo. Usoudila jsem, že to není v mých silách ani možnostech, že naprosto bez spánku a vyřízená nebudu k ničemu, nehledě na to, že fyzicky se zrušit kvůli maximálně dvěma měsícům mi přišlo zbytečné. Takže cesta k plnému kojení se pro mě zavřela, ale úplně vzdát jsem to nechtěla. Tak jsem se rozhodla, že než nabízet prso, ze kterého ani nevím, kolik si tou svojí špatnou technikou vezme, budu pravidelně odstříkávat a zachovám si alespoň nějakou dávku mlíčka pro ni. Vrhla jsem se na to celkem svědomitě a odsávačku nebo skleničku se svými prsty jsem měla u prsu co tři hodiny, ve dne – v noci. Tak jsem se do toho „zažrala“ a sledovala se zaujetím, jak postupně přibývá odstříkaná dávka, že jsem nějak zapomněla sledovat další věci. Přistihla jsem se jednou v noci, když malá byla zase neklidná a probrečela v kuse snad hodinu kvůli bříšku, že jsem na ni podvědomě naštvaná, že kvůli ní nebudu moct odstříkávat v daný čas a riskuju úbytek mlíka (jak k smíchu, když jsem ty cavyky s mlíkem dělala pro ni! Jakoby se vytratil hlavní zájem „dítě“ a nahradil ho zájem „mlíko“). V praxi to vypadalo tak, že dcera se budila třeba po třech hodinách, ale já jsem měla „stříkací“ interval zrovna v půlce, tak jsem si nařídila budíka, vstala, odstříkala a za chvíli mě už budila holčička. Spala jsem po hodině a půl. Když jme šly odpoledne na procházku, doufala jsem, že se mi podaří ji vynést spící do bytu a ještě chvíli ji nechat navlečenou u otevřeného okna spící, já jsem mezitím ohřívala v troubě polštářek z třešňových pecek a nahřívala si prsa, aby mléko šlo lépe ven. Byla jsem spokojená, když jsem stihla odstříkat, ještě než se vzbudila. Neměla jsem žádné další cíle, podružné bylo jídlo, spánek, manžel, kamarádi – hlavním cílem dnů se stala ta bílá tekutina, která pomalu přibývala do skleničky stékajíc po jejích stěnách. A teď to nejvtipnější (nebo možná nejsmutnější – je to trochu tragikomické) – i přes dodržování intervalů jsem odstříkávala v jedné dávce takových 20-30 ml, když byla čtyřicítka, byl to obr úspěch. Pak jsem to vychladlé slévala do jedné lahvičky v lednici a dávala jí to slavnostně vždycky ráno. Tak mě to pohltilo, že jsem zapomněla registrovat, jak jsem vyřízená. Když se jako naprosto logické vyústění toho všeho přihlásily neurologické problémy, bylo to pro mě svým způsobem vysvobození. Věděla jsem, že po vysokých dávkách kortikoidů už kojit nebudu. Než jsem šla k lékařům, odstříkala jsem malé poslední dávku (zajímavé je, že jakmile na tom už nezáleželo, bylo to 50ml bez problémů!) a začal kolotoč léků a zdravotních problémů, který trval (samozřejmě s pauzami, kdy se čekalo, co který lék udělá) asi půl roku a kromě různých dávek kortikoidů podaných například i do páteřního kanálu formou lumbální punkce obsahoval i jednu dávku cytostatik (to jsou léky, kterými se léčí rakovina). Je u nich malilinké riziko (ale spíš při opakovaném podání, při jednorázovém je to mizivé riziko), že by mohly ovlivnit plodnost. Doufám, že se tak nestalo a budu mít ještě jedno zdravé dítě. A pakliže ano, rozhodně se nebudu řídit tím „kojícím lobby“, které vidím všude kolem sebe: kojte, kojte, bez kojení dítě nemá imunitu, kojení je nade vše atd. Vím, že kojení je pro dítě velmi prospěšné, nemyslím si, že by to žena měla vzdát po prvním kojícím nezdaru a držím palce všem, kdo se o kojení snaží. Dospěla jsem ale k názoru, že nejprospěšnější pro dítě je matka zdravá, v klidu a pohodě, která místo „honby za diamantem“ – tj. mlékem, se na dítě bude smát, mazlit je, chovat a užívat si společných chvil. Věřím, že když vše funguje, jak má, pocity spojení a sounáležitosti při kojení jsou krásné, ale stejně tak věřím, že těchto pocitů lze s děťátkem dosáhnout i s lahvičkou v ruce.
PS: Dceři budou tento týden dva roky a kromě občasné rýmy nebo 2 denní teploty díky Bohu takřka nemá zdravotní problémy.
95.
Plně jsem se rozkojila až po třech týdnech od porodu!
4. 2. 2012
I já se s vámi, milé maminky, chci podělit se svou zkušeností s kojením. Anička je mé první dítě a já si během těhotenství vůbec nepřipouštěla, že bych nekojila, prostě jsem to brala jako automatickou, samozřejmou věc a víceméně bez jakýchkoliv příprav (příroda je přeci mocná, tak přesně budu vědět já i mé dítě, co a jak) , jsem v tomto přesvědčení žila až do narození mé dcerky.
Chyba lávky!
Již při šíleném porodu, na který jsem se také moc těšila, vůbec se nebála a chtěla si ho „užít“, bylo vše jinak, než v mých představách (odtok veškeré plodové vody a 24hod. bez jakékoliv kontrakce, bez otevírání se, proto přišla na řadu chemie, která udělala jak s mým nepřipraveným tělem, tak psychikou své, ale to v tomto článku není podstatné), ejhle, hned při prvním přiložení k prsu (proběhlo bezprostředně po porodu) se dcerka neuměla přisát, snažila jsem se ji svůj prs, nejen bradavku, vložit do pusinky, ale žádné přisátí, jen lehké olizování, nedařilo se nám, ach jo, zkusíme to znovu na pokoji.
A začaly naše problémy…žádné mlíčko ani kolostrum se mi během těhotenství ani první 3 dny po porodu vůbec netvořilo, dcerka se nepřisávala, zkoušela jsem na radu laktační poradkyně všechny možné i nemožné polohy, hmaty, sílou, jemně, až přišly na řadu kloboučky (reakce nemocniční lakt. poradkyně, při pohledu na má prsa, s takovými mini bradavkami chcete kojit? Ha), ale prostě se nám nedařilo…byla jsem zoufalá, dcerka už třetí den hladová a tak nastoupila na řadu lahvička s nutrilonem, a jak malé chutnala, já nešťastná s výčitkami a otázkami bez odpovědí, proč to nejde? Nebudu snad kojit? Skoro jsem to vzdala a smířila se s variantou umělé výživy. Nutrilon byl popravdě docela dobrým, resp. pohodlným řešením, dcerce chutnal, měla hlad, co čtyři hodiny, kdy se sama o jídlo přihlásila, jinak spinkala a byla klidná. Já se ale vnitřně nechtěla vzdávat, po příchodu domů se konečně spustila laktace, ale žádné přisátí se nám prostě nedařilo.
Přišel na řadu internet a DVD o kojení, přísahám, že JSEM SE NIKDY NECÍTILA HŮŘE!!! Cítila jsem se jako krkavčí matka, která nedokáže nakrmit své dítě, špatná matka, takže mě čekaly dny v slzavém údolí!!! V tomto byl internet krutý a reakce některých kojících maminek k nám maminkám na UM byly opravdu tvrdé a věta, se kterou jsem před porodem souhlasila i já, a to, že každá žena, může kojit, pokud opravdu chce, se mi vymstila, proto neodsuzuji žádnou matku, které se kojení prostě nepovede, vím, jak tenká hranice mezi kojením/nekojením je a vím, že i umělé mlíčko se dá dávat z obrovské lásky a s něhou!!!!. Měla jsem velkou oporu v manželovi, který mě naštěstí z těch šílených pocitů z nekojení dokázal dostat.
Dcerka byla na nutrilonu, který pila z láhve, již týden, já však nepřestala přikládat a občas přes klobouček se ji podařilo přisát a něco do sebe dostat i ze mne, měla jsem radost a někde v koutku duše jsem pořád doufala, že to spolu zvládneme, i když dle teorie, že dítě už má pohodlnou láhev a chutné mlíčko, že už se ke kojení těžko vrátí, byla zásadně proti. Byla jsem v koncích, psychicky i fyzicky. Přikládala jsem ji snad celými dny, s kloboučkem i bez a situace se začala z ničeho nic lepšit, ne však natolik, že bych odstavila UM úplně. Desátý den po porodu jsem si domů pozvala laktační poradkyni, velký přínos mělo, že mě psychicky uklidnila, ukázala mi v praxi vše, co jsem znala z internetu, DVD a různých videí s kojením a taky viděla, že dcerka se opravdu k mé piďi bradavce nepřisaje. Dala mi jiný druh kloboučků a odvahu a sílu! Doporučuji všem maminkám, které jsou třeba v podobné situaci jako já a váhají! Možná si touto návštěvou stejně jako já, zachráníte kojení!
Během následujícího týdne jsem den za dnem, noc za nocí kojila víc a víc, dokonce jsem odložila klobouček, takže opravdu i s malou bradavkou se kojit dá!!! Až jsme asi ve třech týdnech stáří dcerky nutrilon přestali používat úplně!!! Plně jsem dcerku kojila celých 7 měsíců, nyní máme měsíců deset a kojíme stále a doufám, že i dlouho budeme!
Chci všem maminkám dodat odvahu a sílu, ať se nevzdávají a pokud mají problémy s kojením, ať udělají vše, co je v jejich silách (vím, že porodem oslabených), aby svůj „boj“ vyhrály stejně jako já a Anička. A pokud to opravdu nepůjde, jak jsem psala výše, vím, jak malý kousek i nám chyběl, abychom byly neumělém mléku, nedělá to z vás horší matky!!! Přesto za své kojení bojujte, stojí to za to! Hodně štěstí!
Eva
