www.kojeni.net - Příběhy o kojení

Nejprve bych chtěla říct,že je pro mě naprosto nejdůležitější,že máme krásného a zdravého syna. Jsme moc šťastní a vděční.Vše ostatní je proti tomu naprosto nedůležité a nepodstatné. Asi jsem si představovala, že všechno proběhne moc hladce, ideálně. Porod se mnou prožije můj muž, od prvního nadechnutí budu mít své děťátko u sebe, přiloží mně ho k prsu, přisaje se a budeme kojit…. Rodila jsem císařským řezem a svého chlapečka viděla po více jak čtyřech hodinách, tudíž doba, která je nejpříhodnější pro navození laktace, byla tatam. Dokonce za mnou na JIP nemohl ani manžel :o(. V porodnici, kde jsem rodila je JIP pro „císařovny“ (jak nám říkali) na jiném patře než novorozenecké oddělení. Sestřičky z novorozeneckého neměly čas vozit nám miminka, proto jsem Honzíka za první dva dny, co jsem musela být na JIP, viděla 5x :o( První přiložení vypadalo asi tak, že sice velmi hodná sestřička pobíhala mezi námi třemi „císařovnami“ a nevěděla ke které dřív. Honzík se od počátku špatně chytal, mám ploché bradavky. Sice jsem v těhotenství nosila formovače,ale žádné „štuplíky“ se nekonaly. Když už se mu podařilo přisát, nic mu z prsu neteklo, tak asi chudáček nechápal, co má dělat a proč ho tak trápím. Sestřičky se mu snažily „narvat“ moje prsa za každou cenu. I když křičel (křičící dítě nemá šanci prso chytit). Vždycky mně chytaly prso za dvorec, to se také nemá, jak jsem se dočetla. Já jsem byla čím dál ve větším stresu ze své neschopnosti živit dítě. Každý jen mávl rukou, že je normální, že mléko po císařském řezu nastupuje později, to mě však neuklidňovalo. Ani na jedno kojení pro mě nebyl nikdo k dispozici, kdo by nám pomohl nebo poradil, vysvětlil kojící polohy, techniku. Dostala jsem jen brožuru (aspoň že tak). V ní jsem si nakonec našla pro nás nejvhodnější polohu -„ fotbalisty“ - pro ploché bradavky, špatně se přisávající děti, po císařském řezu. Pro nás značka ideál. Nicméně mléko jsem stále neměla. Třetí den mě přesunuly na novorozenecké a Honzíka přinášely každé tři hodiny, většinou maximálně hladového a křičícího. V osm večer se sestřička zeptala, jestli chceme přinést děti i v jedenáct s výrazem ve tváři, že doufá, že snad ne. Maminka vedle měla mléka a mléka a malá jí krásně pila, tak si chtěla odpočinout. Pro zvýšení laktace se má kojit co nejčastěji, hlavně v noci. Nesměle jsem špitla, že já bych to zkusila i v těch jedenáct. Sestřička na to, jestli si myslím, že to má smysl, když ještě nemám mléko. A já zas, že bych to chtěla zkusit. Odešla asi naštvaná, ale po jedenácté (dost dlouho po jedenácté) přišla. Honzík křičel úplně hrozně. Začala mně ho dávat k prsu.Bylo mně jasné, že je to bez šance. Pak řekla: „ Ukažte,akorát ho tu trápíme,když nemáte mléko.Já si ho odnesu.“ A odešla. Chtělo se mi brečet a brečet a cítila jsem se jako prašivá. V pět ráno mně Honzíka přinesli, jako že už budeme spolu na pokoji. Jiná sestra mně přinesla kloboučky, ať to zkusím s nimi ( ale žádná asistence se opět nekonala ). Kloboučky byly naprosto otřesné,tvrdé,poměrně dlouhé,ale Honzík se začal lépe chytat. Další sestra mně dala mechanickou odsávačkou, ať si odsávám. Že bych měla odstříkávat ručně už od počátku,to mně nikdo neřekl. Sice jsem to jaksi cítila, ale na JIP mně to bylo trapné. Neležely tam jen maminky po porodu, ale i ženy po různých gynekologických operacích. Bylo mně to hloupé, tak jsem se snažila nenápadně prsa „žmoulat“ pod dekou. Honzíka jsem na pokoji kojila asi každou hodinu. Můj záznam vypadal 5, 5, 5, 10, 5,5….Kojila jsem,odsávala,kojila,odsávala,…že si ničím bradavky mě ani nenapadlo.Chtěla jsem zvýšit produkci mléka. První noc mně Honzík celičkou prokřičel. Byla jsem už naprosto vyčerpaná. Manžela jsem požádala, aby mně hned další den (neděle) přivezl kloboučky od Medely. Tím nastal zlom, Honzík začal pít a mně konečně postupně začalo nastupovat mléko (pátý den po porodu). Když měl hlad a krásně se přisál a pil a pil, byla jsem tak šťastná. Ale byl třeba zrovna čas oběda a já musela na oběd. Připadalo mi, že nejsem ani v porodnici Baby friendly hospital ale na kasárnách. Další den jsme měli jít domů. Já naprosto vystresovaná, vždyť ještě ani nekojíme, jak budu Honzíka krmit!!!! Kvůli krevní chorobě jsem měla brát v šestinedělí léky proti srážení krve. Na gynekologii nesouhlasili s návrhem z hematologie a chtěli mně dát jiný lék. Protože ale pracuji v lékárně,složení léku jsem naštěstí znala a vím, že ten děti nesmí a já přeci kojím!!!!!!!!! Tak už jsem jen brečela, že to užívat nebudu, že Honzíkovy neublížím. Byla jsem v takovém stresu, že jsem měla strach, že o mléko, které ještě v podstatě nenastoupilo, nakonec přijdu. Také bylo dost těžké odolávat všem radám příbuzných ohledně kojení. Jako např. „uvolni mu trochu nosík, ať může dýchat“ apod. Přitom v brožuře jasně psali – nos a brada dítěte zabořeny do prsu. Naštěstí manžel mně byl v tomto velkou oporou a fandil nám, hlavně Honzíkovi :o) a zastával se nás. Možná i proto,že předporodních přednášek o miminkách se účastnil se mnou. Domů mně propustili v naprosté nejistotě s kojením, které bylo pomocí kloboučků. To byla zpočátku pro mě možná i výhoda, protože když se Honzík pustil, viděla jsem, že v kloboučku je mléko, tak asi měl co pít. Na internetu jsem hledala všemožné informace. Našla jsem, že kloboučky mohou snižovat množství mléčka,další stres. Co mám dělat??? Napsala jsem jedné paní doktorce na e-mail, která je laktační poradkyní .Věděla jsem to, protože jsem se v těhotenství zúčastnila právě jejích přednášek. Popsala jsem jí všechny problémy, které mě trápily. Pokusila se mně vše vysvětlit, hodně mě povzbudila a dala spoustu rad nejenom kolem kojení, ale vůbec o péči o miminko. Radila mi, abych se pokusila kloboučky odstranit. Tak jsem se pustila do boje. Vždycky v průběhu kojení jsem si všimla, že Honzík vytáhne bradavku do kloboučku. Začínala jsem tedy kojení s kloboučkem a po chvíli jsem klobouček odstranila a snažila se přiložit Honzíka jen na prso. Zpočátku to byl boj, Honzíkovi to nešlo, já jsem z toho byla nervózní. Navíc, a z toho jsem byla docela rozčarovaná, za mou snahou nestál manžel. Zrazoval mě z mého snažení, že Honzík to prostě neumí a že se to nenaučí. A možná i toto mě víc vyburcovalo, protože jsem se chtěla Honzíka zastat a bránit ho, že je šikovný a že to určitě zvládne. A opravdu, během asi dvou dnů se začal Honzík na jedno prso docela dobře přisávat i bez kloboučku. Na to druhé to šlo hůř, víc se mně nalévalo mlékem,ale byla jsem šťastná i za to jedno, povzbudilo mě to a bojovala jsem dál. S dalším a dalším kojením se začínal Honzík lépe přisávat i na druhé prso. Přes den jsem tedy začala kojit bez kloboučků, ale v noci jsem to nechtěla riskovat. Prsa jsem měla více nalitá a bojovat v noci jsem si nedovedla představit. Postupně ale, když jsem se vzbudila o malinko dříve než Honzík, rychle jsem si odstříkala a zkusila mu nabídnout prso bez kloboučku. No zkrátka během jednoho týdne se nám podařilo kloboučky úplně odbourat, takže od čtvrtého týdne jsme kojili už „naholo“ :o) Dvakrát se mně stala nepříjemnost, na pravé bradavce se mi udělal „puchýř“.Nevím, jak jinak to nazvat. Byl to opravdu puchýř,bílý,plný mléka,dost bolel,hlavně během kojení. Myslela jsem si,že mně ho Honzík praskne,ale bohužel.Nepraskl ani při odstříkávání. Vždycky se mně to přihodilo o víkendu. Snažila jsem se měnit polohy při kojení. Praskl nakonec během kojení asi za 24 hodin. Při zmáčknutí pak z prasklinky celkem dost vytékalo mléko.Dokonce mně tam zbyla i chvilku kůžička, prostě jako po puchýři. Po prasknutí se mně ulevilo. Kvůli těm strašným vedrům, jaké teď panují, kojím doma v leže na boku, abychom se co nejméně s Honzíkem (tedy hlavně on) potili. Poloha to není moc vhodná pro správnou techniku, protože se mně špatně s miminkem manipuluje, a pozoruji zhoršení jeho stylu sání, ale jinou možnost nenacházím. Jinak byl po kojení mokrý jako myš. Sice nejsme ještě u cíle,Honzík má 4 měsíce,ale ušli jsme už kus cesty v kojení,i když to zpočátku vypadalo tak zoufale. Po celou dobu ho jenom kojím a jsem moc šťastná.

Paní Č. mne kontaktovala, zda bych se nemohla podívat na jednu maminku z Frýdku-Místku. Paní Č. je laktační poradkyní v Ostravě a maminky z F-M už prostě nestíhá. Maminka mne za pár dnů kontaktovala a byla v hrozném psychickém stavu. 14 dnů po porodu, akutním císařském řezu (zhoršení stavu dítěte během přirozeně rozběhlého porodu). Rodila ve frýdecko-místecké porodnici a odešla z ní s dítětem zcela na lahvi a částečně na UM. Lékaři ji řekli, že nikdy kojit nebude, protože má vpáčené bradavky. Maminka chtěla vždy kojit, takže byla velmi zklamaná. Pokoušela se kojit, ale skončilo to poškozenými bradavkami, tím se vše ještě zhoršilo a dostala kojící kloboučky. Dítě, holčička byla zcela zdravá, porodní hmotnost 3600 g. Týden to maminka ještě zkoušela sama (zcela neúspěšně) a pak zkusila kontaktovat paní Č. Navštívila jsem maminku doma a podívala se na jejich snahu o kojení. Kloboučky jsem řekla, ať ihned odloží, protože ji bradavky neochrání. Vpáčené bradavky maminka neměla, pouze byly dosti ploché (doporučila jsem ji, ať si pořídí formovače bradavek, ať alespoň trošku bradavky vytáhne, než se dítě naučí sát), měla je plné ragád. Doporučila jsem ji mazat je Bepanthenem a chodit bez podprsenky. Dítě bylo krmeno pouze lahví a vůbec neumělo sát z prsu. Vždy jen lehce chytlo bradavku, pocuclo a pustilo se. Vysvětlila jsem mamince, jak má dítě správně přikládat, jak má vypadat, když je správně přisáté a účinně saje. Vysvětlila jsem ji, že musí mít velkou trpělivost, ale že výsledek je stejně nejistý, protože dítě si už na lahev zvyklo a maminka ztrácela mléko. Naučila jsem oba rodiče alternativně dokrmovat s lahví se lžičkou, injekční stříkačkou po prstu (doporučila jsem jim tento způsob, aby mohli dítěti stimulovat sací bod a naučit ho sát s jazykem pod prstem). Požádala jsem je, ať se pokusí lahvi se savičkou zcela vyhnout, že je ještě šance, že dítě z ní může sát zapomenout, protože je malé. Dále jsem vysvětlila správný režim pro zvýšení laktace (časté přikládání, i když dítě vůbec nesaje, pokoušet se kojit z obou prsou a v různých polohách), po každém kojení odstříkávat (maminka měla elektrickou odsavačku), přikládání i v noci. Vysvětlila jsem, jak je důležitá trpělivost s dítětem. Doporučila jsem postupně snižovat množství UM v dokrmu, nahradit ho MM a později snižovat i množství dokrmu, až se dítě naučí lépe sát. S maminkou jsem byla v denodenním kontaktu přes ICQ a email. Každý den jsme konzultovali jejich pokroky. Holčička se snažila a pokoušela se sát z prsu, zapomínala špatnou techniku. Ragády se mamince rychle zahojily a množství mléka se rychle zvyšovalo. Během jediného týdne se podařilo mamince nahradit dokrmy plným kojením. Porodnicí označený zcela beznadějný případ by měl krásný konec….jenže, tady bylo velké ale. Maminka stále trpěla velkými bolestmi při kojení. Technika kojení byla správná, což dokládalo i dobře prospívající dítě. První dny jsem si myslela, že je to velkým náporem na prsa – neustálým odsáváním elektrickou odsávačkou. Bohužel se situace nelepšila, ani když maminka už neodsávala. Zkusili jsme bradavky přeléčit jako napadené kandidou – maminka brala zrovna ATB, na zánět v krku (Pevaryl, dokonce na radu gynekologa vyzkoušela neúspěšně i genciánovou violeť), potom jsme vyzkoušeli i Framykoin, ale nic nepomáhalo. Bolest se naopak zhoršovala, nepomáhaly teplé, ani studené obklady, masáže, prostě nic. Prsa maminku bolela během kojení a ještě zhruba dvě hodiny po něm, odstříkávání bylo přes velké bolesti nemožné. Potom jsme si všimli, že po kojení je bradavka úplně bílá a více bolestivá v souvislosti s chladem. Takže byla na světě diagnoza bělavé bradavky a pro maminku jsem už radu neměla. Vysvětlila jsem ji, že na tuhle nemoc bohužel není lék, pokud ani teplé obklady nepomáhají a že už záleží pouze na její vůli, jestli bude v kojení pokračovat. Naposledy mne maminka kontaktovala před pár týdny, kdy mělo dítě 2,5 měsíce. Kojení ji radost bohužel nepřináší, ale na bolest si zvykla a ta se prý po 2 měsíci věku dítěte částečně zlepšila. Pokud je bolest horší, tak dítě nekojí dlouho, ale raději ho dokrmí, ale v podstatě je dítě plně kojeno. Maminku jsem moc chválila a řekla ji, že by si zasloužila metál, za to, co vše vydržela a přesto kojí dál. Má můj obdiv. Samozřejmě, že jsem ji také vysvětlila, že pokud by kojit přestala, tak se nic neděje a že si rozhodně nemusí nic vyčítat – udělala přeci vše, co bylo v jejich silách. Spíše ještě mnohem více. Čerstvé informace jsou, že dítě má už 9 měsíců a maminka stále kojí. Po 3 měsících od porodu bolesti v podstatě ustaly, maminka kojila svou dcerku plně do 6 měsíců a nadále kojí a je velmi šťastná, že svůj urputný boj vyhrála.

Nejsem první ani poslední maminka, které v porodnici, potažmo v dětské nemocnici málem vzali kojení. Naše Andrejka, nyní už víc než 2-letá cácorinka, se narodila po rizikovém, komplikovaném těhotenství vyvolávaným porodem v 38. týdnu těhotenství s váhou 2.500 gramů a mírou 45 cm. Porod probíhal více méně bez komplikací a já jsem Andrejku měla bezprostředně po porodu chvíli na břiše. Pocit to byl nádherný. Bohužel mi ji brzy vzali na kontrolu pediatři, protože už v těhotenství nebylo jisté, zda nemá nějakou vrozenou vadu, zaostávala v těhotenství výrazně ve vývoji a podle ultrazvuku měla mít nějaké disproporce. Andrejka se jim zdála v pořádku, tak ji zabalili a hned dali taťkovi do náručí, zatím co já jsem se odebrala na šití rozsáhlé ruptury pochvy. Poté už jsme si celá rodinka užívali 2 krásné společné hodiny na krásném a útulném porodním pokoji. Zkoušela jsem si ji přikládat, ale nějak nám to nešlo a malá se nepřisála, byla docela slabá a drobná, asi to bylo nad její síly. Následoval můj převoz na oddělení šestinedělí, kde jsem čekala, až mi přivezou vykoupanou Andrejku. Stalo se tak asi za hodinu. Bála jsem se na malou sáhnout, byla tak neskutečně drobounká a křehká! A začal můj boj s kojením. Andrejka se odmítala přisát a já, ač jsem měla nastudované všechny možné metody, jsem nebyla schopna ji k tomu prsu správně přiložit. Laktace se mi naplno spustila 3. den po porodu a já jsem měla velice nalitá a bolestivá prsa a malá pořád nechtěla pořádně pít. Bradavky jsem již měla úplně rozhryzané a bolestivé, takže se pro mě každé další přikládání stávalo doslova hororem. Sestry mi moc nepomohly, raději mi donesly klobouček, se kterým se malá už vůbec nechtěla kamarádit. A jelikož malá hodně ubývala na váze, začali mi ji dětské sestry dokrmovat mateřským mlékem ze stříkačky. Malá naneštěstí dostala velice silnou novorozeneckou žloutenku, proto byla převezena na oddělení intermediální péče k intenzivnímu "svícení". Já jsem ji víc než den nesměla vůbec kojit, tak jsem mordovala prsa odstříkáváním, ze začátku jsem nebyla schopna odstříkat víc než 30ml najednou, ačkoliv jsem měla prsa jako balvany a velice bolestivá. Odstříkané mléko jsem nosila na oddělení, kde ho malé dávali opět stříkačkou. Jaký byl můj šok, když jsem přišla k inkubátoru, ve kterém byla Andrejka, a ona měla v pusince šidítko! A to se stávalo pořád, ačkoliv jsem si to výslovně nepřála. Vystřídaly se směny a malá měla dudlík nevyhovující velikosti opět v pusince. Jakmile malé žloutenka trochu klesla a nemusela být intenzivně svícena,mohla jsem ji chodit kojit. Samozřejmostí tam bylo kojení "podle budíku", tedy po třech hodinách. Konečně jsem získala celkem dobrou techniku a malá vypila pravidelně 60 ml a pak i více. Tak jsem si myslela, že máme vyhráno. Z porodnice jsme šly domů po osmi dnech s váhou 2370 gramů a malá přibývala. Jenže asi 2 dny po příchodu domů jsem začala mít velké bolesti v podbřišku, tak jsme utíkali zpátky do porodnice. Byla jsem ubytována na oddělení onkologie a malá byla doslova za zdí na oddělení intermediální péče. Kojení jsme za těch pár dnů zmákly bravurně a malá se ustálila na svých 130 - 160 ml na jeden zátah. Jenže její intervaly nebyly ani zdaleka 3-hodinové, ale prostě se hodně napapkala a pak spinkala 4-6 hodin v tahu. Sestřičky v dobré víře chtěly malou převychovat, chtěly abych kojila po 3 hodinách a nenechala malou "přepíjet", ale tento donucovací systém jí nesvědčil a já si stála za svým, že ona musí nejlíp vědět kolik a jak často bude pít, zvlášť když pěkně přibírala a byla spokojená. Naštěstí já jsem byla v pořádku a revizi podstoupit nemusela, tak jsme jely s Andrejkou po 2 dnech domů. Když byly Andrejce asi 3 týdny, dostala vyrážku. Myslela jsem si, že to jsou potničky, ale jak jsem se později dozvěděla, tak nebyly... Zároveň dostala taky průjmovité stolice a bolesti bříška, pořád plakala v bolestech, tak jsme jednu noc sedli do auta a jeli do dětské nemocnice na infekční oddělení. Tam si malou nechali a mě poslali domů (jaksi jsem nebyla stavu se bránit, ale dnes bych se zachovala jinak). Další den jsem za malou jela a zůstala tam na pokoji matek. Na infekčním byly 2 asi 60 leté lékařky, se kterými jsem si hned zazačátku nepadla do oka. Vynadaly mi, že jsem malou nepřestala kojit a nenasadila jí černý čaj! Bez mého vědomí a svolení jí tam sestry podávaly rýžový odvar (!) lahví a na pití jí dávaly černý čaj, rovněž lahví. Až jsem tam udělala vítr, tak jí přestaly dávat láhev, ale za mými zády v tom stejně pokračovaly. Rýžový odvar jsem měla pomalu střídat s kojením, jenže světe div se, malá najednou nechtěla pít z prsu, jen naprázdno mlaskala a neuměla se přisát! Já jsem měla nervy doslova v kýbli a sestry i doktorky se mi snažily vnutit, že mám málo mléka, proto nepije. Ovšem já jsem odstříkala z přeplněných prsů na jeden zátah 400 ml! Dalším kamenem úrazu bylo opět kojení podle budíku, malá se svým zavedeným 4-6 hodinovým systémem prostě nechtěla pít po 3 hodinách a tak jsem ji musela budit. Pak nic nevypila a byla protivná a já jsem byla zralá na Bohnice. Nemluvě o tom, že průjem se malé nespravil, rýže ji pouze zacpala a poté měla průjem zase zpátky. Ovšem doktorka nás poslala domů, že malé nic není. Za pár dnů jsme tam byly zpátky, protože malá měla opět velice průjmovité stolice, zapáchající. Vše se opakovalo, ale opět bez výsledku. Jen s tím rozdílem, že malá chytla zánět středního ucha a zánět spojivek a napíchali do ní v 6 týdnech penicilin. U druhého dítěte bych se už nenechala takto vykolejit, ale jako prvorodička se kterou cloumají hormony jsem se jaksi nedokázala bránit, byla jsem ze všeho vystrašená a pořád věřila tomu, že na infekčním nám pomůžou. Nepomohli. Malá měla pořád průjmy, tak jsem začala pátrat po internetu. Zjistila jsem, že příčinou našich potíží mohla být alergie. Tak jsem nelenila a malou objednala na alergologii, kde jí ihned udělali krevní testy. Výsledek byl jasný, alergie na kravské mléko a vejce! Jakmile jsem ze svého jídelníčku vysadila alergeny, průjmy ustaly! A já ji chudinku vystavila neuvěřitelné rýžové kúře a lahvi a antibiotikům v dětské nemocnici! Kojení jsme zachránily, opět jsme najely do svých kolejí a malá se naučila pěkně pít, tak jak to uměla před osudným "léčením" v dětské nemocnici. Její 4-6 hodinové intervaly jí vydržely, dokonce už od 6 týdnů spávala celou noc. Pěkně přibírala. Já jsem jen občas měla plná prsa, tak jsem přebytky i v noci odstříkávala a zamrazovala. Naše nejoblíbenější kojící poloha byla vleže na boku, já jsem si zdřímla, protože kojení nám vždy trvalo tak 3/4 hodiny. Dudlíku jsme se nakonec neubránily, ale nasadila jsem ho až asi ve 2 měsících a v 9 měsících ho malá sama odmítla. Kojení nám vydrželo až do 15 měsíců, ale malá se už asi od 10 měsíců začala postupně odstavovat sama, až jsme nakonec kojily jen večer před usnutím. A to by nám vydrželo i déle, ale bohužel jsem musela brát léky neslučitelné s kojením, tak jsme to ukončily. Jinak u Andrejky byla nakonec potvrzena vrozená ortopedická vada, ale je to stejně šikovná holčička. Až jí jednou budu vyprávět, čemu všemu jsem ji v nejlepší víře vystavila, tak mě asi zavrhne!

Moje maminka měla o mém kojení jasnou představu: „Já jsem nekojila, tvoje sestra nekojila, takže ty taky kojit nebudeš“, říkala vždycky, když jsem na toto téma během těhotenství zavedla řeč. Marně jsem se jí snažila vysvětlit, podobně jako mně lektorka v předporodním kurzu, že schopnost kojit není dědičnou záležitostí, ale marně. Maminka má prostě vždycky pravdu. A ta moje obzvlášť:-) Já jsem dopředu žádný dramatický postoj nezaujala. Buď to půjde a kojit budu, nebo to nepůjde a kojit nebudu. Jenže nic není tak černobílé, jak se původně zdá. Ale hezky popořádku: Letos v dubnu se mi jako ten nejluxusnější dárek k 30. narozeninám narodil krásný zdravý syn Vojtíšek. První pokus o přisátí proběhl hned na porodním sále (ovšem ne v doporučované půlhodině po porodu, přestože jsem rodila v „Baby friendly hospital“) a nebyl příliš úspěšný. Maličký se o prso valně nezajímal, což přítomná sestřička okomentovala slovy: „To nevadí, budete to zkoušet na oddělení šestinedělí“. Byla jsem omámená přívalem lásky k novorozenému miminku a samozřejmě taky únavou, která byla s jeho příchodem na svět spojena, že jsem ani nijak neprotestovala. Na oddělení pak začalo ono „zkoušení“. Nejprve jsme se na pokoji dozvěděly, že ze začátku stačí, když si miminko bradavku olízne, pít prý zatím nemusí, protože má energetickou zásobu na 24 hodin. Moje miminko se ovšem o sání nijak zvlášť nepokoušelo ani po uplynutí této doby. Navíc se u něj začala projevovat novorozenecká žloutenka a s ní spojená spavost, takže pro mého synka, který chtěl jen a jen spát, byly pokusy o přisátí zřejmě obrovským utrpením. A tak začal náš první boj o kojení. Velmi záleželo na tom, která sestřička měla právě službu, protože bez její pomoci se mi malý prostě nepřisál. Zde bych ráda poznamenala, že ne každá sestřička měla k dítěti přístup, který se mi zamlouval. Ale opět zapracovaly hormony, únava a strach, takže jsem nedokázala dostatečně důrazně protestovat (dnes vím, že příště bych si spoustu věcí nenechala líbit, ale na „příště“ se nehraje), tím spíš, že bylo v mém zájmu, aby se miminko přisálo a napilo, a sama jsem to bohužel nedokázala. Postupně se každá blížící se doba kojení pro mě stala stresem, naštěstí jsem měla na pokoji skvělou trojnásobnou matku, která mi hodně pomohla, poradila a psychicky podržela. I tak jsem už třetí den, kdy se blížila doba našeho propuštění domů a mé dítě se stále neumělo samo přisát, plakala zoufalstvím, že to asi přece jen nepůjde a já kojit nebudu. Maminka měla pravdu! Nakonec vše vyřešila (tehdy jsem si myslela, že geniálně) jedna sestřička, která mi přinesla kloboučky. Sláva! Najednou jsem dokázala syna sama nakojit a mé sebevědomí opět stouplo. Můžeme jet domů! Doma to prvních pár dní docela šlo. Miminko pilo po třech hodinách, jak nás to učili v porodnici, sice málo, ale podle prvního převážení mu to zřejmě stačilo, takže jsem byla v klidu. Daleko víc mě trápily např. jeho bolesti bříška, kvůli kterým hodně plakalo. Postupem času mě ale kloboučky začaly pěkně štvát. Mléka z nich teklo tolik, že Vojtíšek ho část pouštěl z pusinky ven, takže po každém kojení jsem musela převléct jeho, někdy i sebe a sušit kojicí polštář. Pak mi jedna kamarádka položila zásadní otázku: „Proč kojíš s kloboučky? Máš snad ploché nebo vpáčené bradavky? Pokud ne, není k jejich používání důvod! Zkus to bez nich, dokud je Vojtíšek maličký, určitě se to naučí.“ A tak jsme to začali zkoušet a opět to byl boj. U jednoho prsa to docela šlo, malý se přisál třeba na pátý pokus, u druhého si někdy 5 i více minut poplakal. Ne vždy jsem měla to srdce ho trápit, ale trvala jsem na tom, kojit alespoň každé druhé kojení bez kloboučku. Stálo nás to oba hodně úsilí a nervů, ale povedlo se. Asi za 14 dní jsme už kloboučky nepotřebovali. Tento okamžik považuji za první, ale nejdůležitější dílčí vítězství v našem dlouhém boji s kojením. Abychom to ale neměli tak jednoduché, objevil se další problém: Vojtíšek málo přibíral. Málokdy dosáhl přírůstku alespoň 100 g týdně, který byla naše pediatrička ochotná tolerovat. Navíc kolem 6. týdne mi začalo ubývat mléka, stávalo se, že navečer už jsem prostě neměla synkovi co nabídnout. Párkrát jsme to nějak ustáli a ráno bylo zase mlíčka dost. V noci jsem nekojila vůbec, chlapeček celou noc spinkal a pokud jsem se přece jen pokusila ho přimět k pití, skončilo to hodinovým pláčem kvůli bolestem bříška. Paní doktorka pravila, ať ho nechám spát, že už má svůj rytmus a že noční nekojení není příčinou jeho malých váhových přírůstků. Poradila mi kojit častěji, po 2 hodinách, a pokud mu mléko ode mne nebude stačit, dokrmit ho ještě např. Nutrilonem. To naštěstí nebylo potřeba, měla jsem v mražáku zásoby svého odstříkaného mlíčka, a to dostával Vojtíšek v případě potřeby jako nášup. Taky jsem začala více dbát na vlastní stravu (každá maminka to určitě zná, občas jsem večer zjistila, že jsem vlastně celý den nic nejedla) a začala pít meltu a čaje na podporu kojení. Dítě jsem po každém kojení převažovala na váze, kterou nám zapůjčila paní doktorka. Za pár dní se situace upravila a Vojtíška už nebylo ani třeba přikrmovat. Pochvalovala jsem si, jak jsme to pěkně vyřešili a taky mi velmi vyhovovalo, že miminko nadále celou noc spinká. Kdo by se po celodenním kolotoči rád pořádně nevyspal? Taky mi to ostatní maminky, které k dětem vstávaly v noci co tři až dvě hodiny, řádně záviděly! Jenže idylka netrvala dlouho. Asi za tři týdny se situace opakovala – Vojtíšek začínal plakat hlady. Tehdy jsem na serveru Rodina.cz, který jsem navštěvovala už jako těhulka, objevila diskuzi o kojení a tam skvělou Jiřinku. Nejenže mi poradila, co dělat, ale mohla jsem se také poučit z problémů, úspěchů a neúspěchů dalších maminek, které se diskuze účastnily. Na radu Jiřinky jsem začala kojit po 1,5-2 hodinách, střídala obě prsa a hlavně, zrušila noční pauzu a alespoň jednou za 4-5 hodin mlíčko odstříkala. Díky tomu se nejen zlepšila tvorba mléka, ale také jsem si udělala další zásobu mraženého mlíčka. Vojtíšek přestal mít hlad a pomalu, ale pravidelně přibíral, v průměru asi 200 g týdně. Pak přišlo léto a s ním nesnesitelná vedra, jaká nikdo z nás nepamatoval. To už mi sám mateřský instinkt napověděl, že je třeba kojit co nejčastěji, aby malý neměl žízeň. Červencem jsem se prakticky prokojila. To byla voda na mlýn mé mamky! Nedělám nic jiného než kojím, trvá mi to dlouho a stejně musím někdy ještě přikrmit, z lahve to jde Vojtíškovi líp apod. Já se ale bránila: „Jsem doma kvůli dítěti, kojení je pro něj nejlepší formou stravy a já se proto svého pohodlí ráda vzdám“. Podporu jsem našla nejen na Rodině, ale i ve svém manželovi. Kvůli lepšímu odsávání mléka jsem si dokonce pořídila odsávačku, sice poměrně drahou, ale moc mi v té době pomohla. Další překážka na sebe ovšem nenechala dlouho čekat. Letní „horkost“ dopadla i na mě, několik dní jsem se potýkala s vysokými horečkami a opravdu jsem neměla sílu na pravidelné kojení, u kterého mě částečně zastoupil manžel s lahvičkou odstříkaného mléka. Na jednu stranu to svůj účel splnilo, Vojtíšek se zasytil, já se mohla vyležet, ale tělo okamžitě zareagovalo sníženou tvorbou mléka. A tak jsme začínali od začátku... Už mě napadaly černé myšlenky, že to asi přece jen nemá cenu, ale nakonec jsem se vzchopila a dokonce si dala cíl kojit do Vojtíškova půl roku. Navíc Jiřinka mě povzbudila tím, že po 3. měsíci se kojení upravuje, trvá kratší dobu a že určitě bude líp. Upřímně řečeno, neuměla jsem si představit, že bych někdy kojila méně než dvacet minut. To byla v té době Vojtíškova norma. Ale zázraky se asi dějí, protože s blížícím se 4. měsícem se doba kojení opravdu začala zkracovat a navíc, Vojtíšek se choval jako profík, dokonce měl čas u kojení různě blbnout, sledovat dění ve svém okolí (i když to jsem se snažila eliminovat, odjakživa potřeboval ke kojení svůj klid) a místo obvyklých dvaceti minut byl do deseti minut hotový. To bychom ale nebyli my, aby nám to štěstí dlouho vydrželo. Tentokrát onemocněl Vojtíšek, pár dní ho trápil průjem, do toho jsem posléze i já měla podobné potíže a navíc teplotu. Tvorba mléka šla zase trochu dolů. Už jsem ale věděla, jak oslabené tělo znovu nastartovat a bez většího vzrušení začala opět kojit po 1,5 hodinách (mezitím jsme se ustálili na intervalu 2 hodiny), z obou prsou a vše bylo brzy opět v pořádku. Kojení jsem si začala konečně užívat a poprvé od Vojtíškova narození jsem na otázku: „Kojíte?“ nemusela odpovídat jako doposud „Kojíme, ale...“, ale jednoduše a šťastně: „Ano, kojíme a je to pohoda!“ Někdy v této době jsem taky přestala s nočním odsáváním mléka, protože Vojtíšek se začal jednou až dvakrát za noc budit sám. Byla to sice pro mě nezvyklá změna, ale musím říct, že mnohem raději a ochotněji jsem vstávala k dítěti než k odsávačce. Pak ale přišlo září a hororový zážitek, který nemusel znamenat jen konec kojení... Se čtyřměsíčním Vojtíškem jsem havarovala v autě. Naštěstí se nám ani jednomu nic nestalo, přestože nehoda vypadala hrůzostrašně a auto je kompletně zničené, Vojtíšek vyvázl bez sebemenšího škrábnutí, já jen s několika modřinami, ale na hrůzu, kterou jsem při tom zažila, na ten neskutečný strach o dítě do nejdelší smrti nezapomenu. Byla jsem šťastná, že všechna vyšetření dopadla dobře, ale měla jsem obavy, že díky prožitému šoku přijdu o mléko. I když jsem už v tu chvíli měla jasno v tom, že by to nebyla žádná tragédie ve srovnání s tím, co se nám při autonehodě mohlo stát, snažila jsem se už v nemocnici, kde si nás nechali přes noc na pozorování, Vojtíška co nejčastěji kojit a být co nejvíce v psychické pohodě (i když do té měl můj stav samozřejmě hodně daleko). Nakonec to byl právě Vojtíšek, kdo mě držel psychicky nad vodou – byl neustále v dobré náladě, usměvavý, čilý, prostě sluníčko celého oddělení. Kojení tedy bylo i pro tentokrát zachráněno. Poslední krize přišla nedávno, ale už jsem na ni byla tak trochu připravená – po tzv. růstovém spurtu, který nás potkal v 6. týdnu, a 3 měsících, to byl po mě už očekávaný růstový spurt v 6. měsíci. Ani už snad nemusím popisovat, jak jsem s ním naložila. A tady můj příběh pomalu končí a končí dobře. Vojtíškovi bude za pár dní půl roku a můj cíl, plně ho do této doby kojit, můžu považovat za splněný. Pomalu začneme s příkrmy, ale v kojení chci samozřejmě pokračovat. Jak dlouho, to už nechám na přírodě a taky na Vojtíškovi. Tak trochu na něj spoléhám, že si čas odstavení určí sám a mě tak tohoto rozhodování, ze kterého už mám dopředu strach, ušetří. Tímto bych chtěla vzkázat všem maminkám, které mají s kojením nejrůznější problémy a třeba uvažují o tom, že už to vzdají, ať to nedělají a podobně jako my bojují a neztrácejí naději. Já jsem nyní moc šťastná a pyšná na to, že jsme vytrvali a boj s kojením nakonec vyhráli.

Náš příběh začíná 1/8/2006 (resp začal o 41týdnů a 2 dny dříve –cca- ale těmito podrobnostmi Vás zatěžovat nebudu). Ten den se narodila naše dcerka Viktorka. Byla krásné donošené miminko, což bylo znát i na mírách -> 3650g a 50cm. Na porodním sále se bohužel nezdařilo přiložení do 30 minut, protože paní doktorka si dávala záležet na šití, takže prvně jsme to zkusili po cca 45 minutách. Na levý prs se přisála krásně, na pravý to taky šlo, i když s menšími potížemi. Potěšilo mě to a začala jsem věřit, že nám kojení půjde. V průběhu těhotenství jsem totiž měla pochybnosti, protože moje mamka mě ani sestru nedokázala kojit déle než 1,5 měsíce. Tenkrát jí pediatrička sdělila, že má slabé mléko a naordinovala UM. Dnes už se ví, že to je mylný pojem a mě pomalu dochází, že bohužel nepřestála růstový spurt, ale co se stalo, nedá se odestát. Zpátky k nám: Na pokoji jsme kojení taky zkoušely, na radu sestřiček vleže, ale ani jedné nám to pořádně nešlo. Vika měla dle personálu malou pusinku, já mám odjakživa velká prsa, tudíž i dvorce a tak se mi nedařilo dostat jí do pusinky třetinu dvorce, jak by mělo být. Druhý den už to bylo horší. Levé prso si oblíbila, pravé jsem do ní nemohla dostat. Šla jsem na sesternu, tam mi ale sestřička řekla, že nám to jde ukázkově – ano, první dva tři „tahy“ měla Vika ukázkové, víc už se sestřička nedívala a to byla ta chyba. Další den tam byla naštěstí jiná sestra, která – dle jejích vlastních slov – už rozkojila spoustu dětí a jelikož Vika měla sací reflex naprosto v pořádku, rozhodla se, že rozkojí i nás. No, abych to neprotahovala, z porodnice jsme odcházely s kloboučky. Ale v tu chvíli mi moc pomohly, protože mi hodně zvedly sebevědomí. Doma jsme tak neustále vymývali a vyvařovali kloboučky, ale kojila jsem…! Pak ale začala Vika vyžadovat prso pořád – jednu noc jsem ji měla dokonce čtyři hodiny u prsa; usnula, dala jsem ji od prsa a křik… Jelikož to tak bylo i přes den, rozhodla jsem se s těžkým srdcem pro dudlíka. Najednou byl klid. Říkala jsem si, že to přeci nemůže ohrozit techniku kojení, když máme kloboučky… Pak jsem ale narazila – dozvěděla jsem se, že kloboučky vůbec nejsou dobré – bakteriemi počínaje, nepřenášejícími se informace ze rtů miminka na dvorec konče. Čekal nás další boj – ale zvládly jsme ho během čtyř dnů- na začátek kojení jsem dala klobouček a pak ho nenápadně“ uzmula. Bradavka už byla vytvarovaná, Vika se chytila a krásně sála. Mohla jsem křičet „Vivat“…. Nic není tak úžasné, jak se zdá. Začal nám blinkací maratón. Na křesle, které jsem si zabrala pro kojení, se tvořily mapy Asie a já se začala bát, že pídě nebude přibývat. Oprávněně, na kontrole se zjistilo, že i trošku pohubla (myslím tím po odchodu z porodnice). Takže jsme začaly nanovo – kojení po dvou hodinách, kdy jsem ji musela budit, protože byla spavé miminko, a ty se budit na jídlo musí (bylo mi Jiřinkou vysvětleno, že tito prcci jsou spaví a moc nepapají a pak by ani sami nemuseli mít sílu vzbudit se na papání…), jenže tolik kojení ten její žaloudek prostě nepobral a chrlil to zpět proudem. Nedalo se nic dělat, musela pomoci lékárna – běžela jsem pro Nutriton (vláknina ze svatojánského chleba, která MM v žaludku miminka zahustí a to pak tolik nezvrací) a ten naštěstí pomohl – po čtyřech dnech jsme měli přírůstek 170g, za což jsme byly pochváleny a s dobrým pocitem u srdíčka jsem odcházela od pediatričky a těšila se, že TEĎ už to konečně klapne, teď už přeci vím, jak na to… Chyba lávky – po pár dnech se na bradavce objevila prasklinka (jednu jsem měla hned ze začátku po odbourání kloboučku – resp. během odbourávání- ale ta mi během téhož dne zmizela díky používání Bepathenu), která začínala nabírat rozměry Grand Canyonu a nechtělo se jí pryč. Netuše co se děje, trpěla jsem dva týdny. Pak jsem se jednou malé dívala do pusinky, když zívala a ejhle – moučnivka – infekční choroba, díky které se prasklině na mé bradavce tolik líbilo. A znovu běh do lékárny, tentokrát pro Genciánku. Byly jsme obě fialové až za ušima, ale druhý den už byla prasklinka menší a menší, až se jednoho dne stala tou nejmenší na světě a mě zas bylo dobře…
Mohla bych říct, že tímto náš příběh končí. Vika má ve dvou a půl měsících 5140g a 57cm, takže MM ji opravdu vyživuje. Ale on nekončí, kojím dál a kojit ještě nějakou dobu hodlám, tudíž se budu muset poprat s tím, co nás ještě čeká. A asi toho bude ještě dost. Přestály jsme růstový spurt, během kterého si Vika, zvyklá na 2,5 hodinové přestávky, navykla vyžadovat kojení co dvě hodiny. Spurt skončil, Vika stále dodržuje dvě hodiny. Resp. dodržovala, už jsem jí to natáhla na min 2 a čtvrt někdy i půl. Při kojení si momentálně hraje na běžce – prvních pět minut pije ukázkově, zbytek vrchní nožičkou neustále „někam běží“, tím pádem se odtrhává od bradavky, směje se na mě, s bradavkou v puse mi něco vypráví atd. Někdy mě za ni celkem zlostně tahá – silně ji těmi „bezbrannými“dásničkami skousne a stočí hlavičku směr dolů (auuu)… to ji pak kousnu já J a ona pustí. Jsou to sice malé bezbranné dětičky, zároveň jsou taky pěkně vychytralé a moc dobře chápou, co se po nich chceJ.
Takže já budu dál bojovat, ať už s Vikou nebo nějakými jinými záležitostmi, protože vím, že to nedělám jen pro to miminko, i když o to jde v první řadě, dělám to i pro sebe, protože i díky tomuto poutu si jednou budeme hodně blízko…. Vlastně už jsme…

Když se mi před více než čtyřmi lety narodila dcera Michalka, patřila jsem mezi maminky, které své dítě budou kojit, stůj co stůj. Ale už na porodním sále, když mi ji sestřička chtěla přiložit k prsu vykřikla: vždyť vy máte vpáčené bradavky, no to nepůjde! A Michalku odnesla. Míša se narodila v podvečer, v šest hodin. Tenkrát jsem o kojení věděla moc málo, jen jsem prostě kojit chtěla. Tak mi ani nepřišlo divné, když mi ji sestřička donesla až ráno, a to ještě se slovy: maminko, miminko blinká, napilo se plodové vody, takže hlídat, a dávat ležet na bok. A odešla. Michalka měla v puse obrovský dudlík, vydudlaný asi mnoha a mnoha dětmi. Nechali mi jí celý den a celou noc, a nikdo mi neřekl, že i když mlíčko ještě nemám, že mám třeba zkoušet přikládat, nebo co mám dělat. Jediné co mi řekli, že když nebude pít, že to nevadí, že si dítě první dva dny vystačí samo. A navíc když pořád blinká zelenou vodu, není divné, že nechce pít. Tak jsem ji prostě první dva dny vůbec nekojila. Já už si dneska nepamatuji, jestli ji dokrmovali sestřičky, nebo ne, nebo co se dělo, jen vím, že já jsem ji prostě nekojila. Po pár dnech se mi nalily prsa takovým způsobem, že i ty bradavky, které jsem předtím měla, jsem teď už neměla vůbec. Musím podotknout, že mám prsa dost veliké, takže jsem je měla prostě obrovské. No zkrátím to, Michalka se prostě vůbec nechytala, nakonec ani ke kloboučku, který měl, jak jsem později zjistila, vzhledem k mým prsům, stejně špatný tvar, ani k jiné mamince, ba ani lahev nechtěla. Nakonec jí sestřičky našli savičku kterou neodmítala, a s tou jsme odjížděli z porodnice, rovnou do lékárny pro UM.
Když přišla hned ten den její paní doktorka se sestřičkou, sestřička prohlásila, že viděla už i horší bradavky, že mám na lahev zapomenout, že kojit prostě budu. Tou dobou jsem pořád odstříkávala, mlíčka jsem měla opravdu hodně. Tak jsem kojila přes jiný klobouček, který mi doporučila, a Míša pila a pila. Pila třeba dvacet minut, potom si řádně odříhla, a za deset minut plakala a plakala. A my jsme s manželem chovali a chovali, a plácali po zadečku, a zpívali, a já nevím co ještě. Na otázku: nemá ještě hlad? jsem odpovídala: nemá, pila dvacet minut, dostane tak za dvě hodiny. No a Míša hubla a hubla, a řvala a řvala. Byli jsme z toho nakonec vyčerpaní všichni, včetně babičky. Když ji sestřička jednou v ordinaci zvážila před kojením i po, zjistila, že Michalka vypila za těch dvacet minut pouze 5 ml, takže na nějaký pláč opravdu měla nárok. Takže přišla na řadu stříkačka, lžička. A tenkrát jsem to nezvládla já, prostě lžičkou jsem ji krmit odmítala, byla plná vzduchu, nechtěla to, mě to nešlo, a byla jsem na nervy stejně jako předtím. Takže jsem se opět vrátila k lahvi, mě se mlíčko začalo pomalu ztrácet, Michalka byla najednou hodné usměvavé miminko, spokojení jsme byli rázem všichni. Dneska si říkám, že jsem mohla třeba odsávat, a dávat jí z lahve aspoň mlíčko své, ale tenkrát mě to vůbec nenapadlo a nikdo mi to neporadil.
Když jsem otěhotněla podruhé, už jsem věděla trošku víc, nosila jsem od šestého měsíce formovače bradavek, porodnici jsem si vybrala takovou, o které jsem věděla, že tam naučí kojit skoro každého, a taky mi to v porodnici krásně šlo. Až do dne, kdy nás propouštěli domů. V tu neděli ráno už se Honzík k bradavce neuměl chytit, já jsem byla nervozní, pomohla mi sestřička, prostě mu to prso do pusinky strčila. Po nakojení jsme odjeli domů a tím začal můj boj s kojením.
Doma mi okamžitě vyskočila horečka skoro 39, asi z nervů. Pořád jsem si říkala: on se za chvíli vzbudí, co když mi to nepůjde, co když se nechytí, bude křičet hlady , co budu dělat? No, samozřejmě že se nechytil. Nervy zapracovaly. Proč to nešlo, když v porodnici jo? Nevím. Byla neděle, všude zavřeno, tak jsem vytáhla kloboučky po Michalce a bylo. Honzíček pil přes klobouček, i když mi sestřička v nemocnici říkala, že to nejspíš nebude umět, když je zvyklý na bradavku. Uměl to dobře, jenomže hubnul a hubnul. On totiž při pití neustále usínal takovým způsobem, že se prostě nedal nijak vzbudit. Na kontrolním vážení říkala dr. rovnou, že začneme s UM, protože si dobře pamatovala, jak to bylo s Michalkou. Že je lepší spokojené miminko i maminka, než dítě týrané hlady a tvrdohlavá máma, co bude kojit za každou cenu. Na jednu stranu měla pravdu, ale já to stejně doma obrečela. Jako jednu z možností mi ještě dala stříkačku. Že to mám zkusit.
Tak jsem po každém nakojení ještě malého přikrmila stříkačkou, vypil tak 50 ml. Stříkačkou jsem ho krmila celý víkend, nešlo mi to, mlíčko bylo všude kolem, bylo mi to líto, protože mi to dalo velkou práci, to všechno odsát, o bolesti ani nemluvím. Po víkendu jsem to začala zkoušet hadičkou, kterou jsem si dala na malíček, a ten mu strčila do pusinky. Šlo to podstatně líp, bylo to fajn. Vydrželo nám to takto asi týden, než se to naučil tak dokonale, že mi na ten malíček úplně naskakoval, a hltal a hltal, až se zalykal, zakuckával, fialověl, vždycky jsem ho musela rychle vzít, když to rozdýchal, tak začal plakat. A byla jsem pomalu zase u toho, kdy jsem si říkala se strachem, za chvíli bude Honzík zase jíst, kolikrát se zakucká? Fakt jsem z toho byla tak nervozní, že to musel vycítit i on.
Začala jsem ho tedy místo hadičkou krmit z lahve i s tím vědomím, že to možná ukončí mé kojení. Byla jsem s tím smířená, pořád lepší, než se tak nervovat. Ale zjistila jsem, že i když ho krmím z lahve, tak mé prso (s kloboučkem) neodmítá, v tom jsme byli asi vyjímka. Taky jsem si myslela, že to takto nebude trvat dlouho, protože jsem v té době byla už totálně vyčerpaná, nedělala jsem nic jiného, než si ohmatávala prsa. Nakojit, odsát, nakojit, odsát. Nic jiného jsem nestíhla, procházky byly půlhodinové, na každou návštěvu našich jsem sebou tahala odsávačku, lahvičku s mlékem, a návštěvu jsem si ani neužila, protože než jsme tam dojeli, už měl Honzík hlad, takže nakojit, nakrmit z lahve a odsát mlíčko, to byl rituál tak dvouhodinový, a jelo se domů. A doma nanovo. Ale Honzík začal přibývat na váze, byl hodný, spokojený, až mi jednu dobu připadal takový, no, překrmený. Po jídle jen ležel, odfukoval a koukal.
Tenkrát jsem napsala na "rodinku-kojení" dotaz, zda nedělám chybu, že ho krmím z lahve, a Jiřinka mi napsala, že jo, že bych se měla vrátit k hadičce. Tak jsem ho zase začala krmit hadičkou, asi týden, všichni se mi divili, že už jsem to dávno nevzdala.
Potom mi Jiřinka poradila, abych ho vždycky zvážila, ať vím, kolik vypije. Měla jsem váhu jen chvíli, ale vypil dost, vždycky kolem 100 ml. Tak jsem na její doporučení začala jen kojit. Už bez nějakého dokrmování, přestala jsem i odsávat. Rázem jsem měla více času na sebe i na děti.
Ale nervy pracovaly dál. Jako maminka, která vlastně kojí první dítě, jsem měla pořád strach. Co když má Honzík hlad, co když mu to nestačí, aby mi chudáček netrpěl a neubýval na váze. Pořád jsem někde hledala nějaké "co když". Taky jsem si v té době přečetla na stránkách kojení.net, že kojit s kloboučky je sice taky možnost, ale že se postupně mlíčko ztrácí, když dítě nesaje přímo z bradavky, a že kloboučky je třeba pořád udržovat hygienicky čisté, a i tak hrozí vznik různých infekcí.
Tak jsem to začala zkoušet "na ostro". Zpočátku mi to moc nešlo, Honzík se chytil, chvíli sál, ale jak se potom pustil, už se chytit nedokázal. Tak v tu chvíli jsem nasadila klobouček. Postupně jsme to dopilovali tak dokonale, že dneska už kojím z obou prsů rovnou, kloboučky už nepotřebuji. Ony si ty bradavky asi taky daly říct, po tom dvouměsíčním denodenním odsávání.
Honzík se naučil pít přímo z bradavky a dneska nám kojení trvá něco kolem pěti minut. Z té krátké doby jsem taky byla napřed nervozní, tak jsem ho byla v poradně zvážit. Za týden přibral 250 g, takže mu i ty pětiminutovky stačí.
Přibývá na váze, je hodný, spokojený, a já jsem se konečně taky zklidnila, už nehledám v ničem problém, nechávám tomu klidný průběh, a když zrovna kojím, tak si pořád dokola opakuji: Já jsem to dokázala, já nakonec vážně kojím!

Sice naše rodina vznikla tak trošku neplánovaně, přesto jsme za to všichni rádi a já pak neodolala pokušení ji zanedlouho ještě o trošku již plánovaně zvětšit.
Tak jako mnoho jiných matek toužím dosáhnout dokonalosti -tzn. prožít hezké těhotenství, příjemný porod, své děti kojit a dobře vychovat…Bez chyb však neexistuje poučení…
Během mého prvního těhotenství jsem si nijak nedokázala představit život po porodu, nebyla jsem si jistá, co bude pro mé dítě nejlepší…V několika věcech jsem však měla jasno-chci prožít co nejpřirozenější porod a pak kojit.
Vybrala jsem si porodnici, do které spádově patřím, pro mě docela důležité plus bylo, že tam mám zajištěn odvoz sanitou. Bez chyb není poučení a tak jsem moc ráda, že můj první nezapomenutelný, z mé strany přirozený porod v roce 2004 proběhl právě tam. Na první přiložení k prsu a brzké kontakty s miminkem tam nebyl kladen takový důraz a první úspěšné přiložení a opravdové seznamování proběhlo až asi po 16ti hodinách po porodu, po probdělé noci, kterou jsem musela strávit bez mého zdravého chlapečka. Ještě dlouho jsem se touto skutečností trápila a pro příště jsem uvažovala i o porodu doma… Naštěstí laktace u mě probíhala bez jakýchkoliv komplikací. Žádné tvrdnutí, bolesti či trhlinky bradavek, záněty, horečky,… miminko chtělo sát a svou porodní hmotnost po pár dnech nejen dohnalo, ale i dost navýšilo…až na to, že bylo velmi savé a ochotné zůstávat u prsu i tři čtvrtě hodiny a déle, což jsem v porodnici raději utajila, jelikož tam s takovýmto kojením nesouhlasili, radili mi utnout kojení, ale co pak s nespokojeným miminkem…
Chtít sát často (třeba i po půl hodině-no co panovala v tu dobu vedra), v noci tak po dvou hodinách a mnohdy i dlouho (přes hodinu) mému synovi vyhovovalo hlavně po návratu z porodnice. Mě to docela vyhovovalo, jelikož jsem se mohla alespoň věnovat mé oblíbené četbě - těch knih, co jsem během kojení přečetla! Možná tento způsob kojení byl také jeden z důvodů jeho bolestí bříška a podvečerní pravidelné hodinky urputného řevu. Jedinou naší pomocí bylo nošení v šátku -to se pak o kojení nehlásil tak často a vydržel spokojený i několik hodin. Nebyla jsem si však jistá nakolik mám nosit a nakolik ho nechat mimo šátek-většinou nespokojeného či u prsu a tak jsem vše střídala. Skoro nic jsem nestíhala. Brala jsem vše tak, jak to je, vůbec mi nepřišlo na mysl, že by to mohlo být i jinak. Mezi 3. a 5. měsícem přibral pouhých 340g -stále jsem doufala, že se to zlepší a nechávala jsem ho sát v noci téměř nonstop. Večernímu trhání od prsů jsem vzdorovala a trvala jsem na pouhém kojení. Nakonec jsem od pátého měsíce, na radu lékaře, začala s prvním příkrmem (vařenou mixovanou mrkvičkou), na který se mi přímo vrhl. Dále jsem pokračovala v častém kojení-i po příkrmu, postupně přidávala i kaše…
Se synem jsme si spolu prošli uspávání u prsu a přecházení na jiný způsob uložení ke spánku, neustálé buzení v noci -na kojení (i po plném talíři kaše k večeři), odmítáním jakékoliv jiné tekutiny krom MM i po roce jeho věku, veřejným kojením, i kojícími domácími „orgiemi“ batolete.
A pak také nejistotou, zda při tak častém kojení -nahrazujícím skoro veškerý denní příjem tekutin- ve dne v noci mohu znovu otěhotnět, po čemž jsem velmi toužila. Nepravidelnou menstruaci jsem dostala ihned po skončení šestinedělí, takže naděje tu byla.
A opravdu se zdařilo, po třech měsících snažení jsem zjistila, že čekám druhé miminko. Synovi v tuto nádhernou dobu bylo 15 měsíců a prsa byly stále jeho nej -nejen na pití, ale i na hraní a šmudlání k uklidnění.
Má gynekoložka kojení během těhotenství nebrala jako okolnost, nad kterou se je nutné pozastavovat, vše také bylo úplně v pořádku, jen jsem během těhotenství musela pár týdnů doplňovat uměle železo, jehož jeho hladinu jsem měla na hranici, jiné doplňky jsem nebrala. Netrpěla jsem ani únavou jako během 1. ho těhotenství a i nevolnosti prvních měsíců jsem snášela lépe než po prvé, snad proto, že jsem neměla čas nad sebou nějak moc přemýšlet.
Potýkala jsem se však s vysokou citlivostí bradavek a bolestivým kojením hlavně v noci (a to jsem kojila za noc tak 5*). Velkým pomocníkem v té době se mi stal dudlík. (Dudlík jsem úspěšně nasadila, i přes můj původní negativní vztah k němu, už když byl syn miminko, abych uspokojila jeho velikou touhu sát a nechala tak odpočinout má prsa.) Syna jsem však musela vždy přemlouvat-skoro násilím, aby jej přijal místo prsu a zkrátil tak pro mě bolestivé přisátí. Odstavit jsem nechtěla, spíš jsem snila, ani nevím proč-snad z pozice starší sestry odsunuté mladším bratrem, o tandemovém kojení. Nakonec jsem byla ráda, že ukončení kojení tak nějak postupně přišlo samo. Syn postupně upouštěl od jednoho nočního kojení za druhým a pomalu nastávala doba, kdy jsem nerušeně mohla zase spát několik hodin v kuse. Nakonec nám zůstalo jen kojení k polednímu spánku. 14. února 2005 se můj syn poprvé úplně obešel bez přisátí k prsu-pak to ještě párkrát zkusil, ale s téměř 19ti měsíčním kojením byl konec. Žádné UM či kravské mléko jako takové nepřijal dodnes, jen zakysané mléčné výrobky mají trošku úspěch. Od té doby se spokojil pouze s dudlíkem (ale i závislosti na něm se do svých 25ti měsíců zbavil) a se žmouláním mých bradavek, kterého postupně taky bylo míň a míň.
Mé mlíčko se plynule přeměnilo opět v mlezivo a já se mohla těšit, až začnu opět přibližně za 5 měsíců kojit. Mé těhotenství skončilo tentokrát porodem holčičky -den před synovými druhými narozeninami, který ve mně zanechal ještě hezčí vzpomínky, jelikož tentokrát jsem si důkladně vybrala porodnici, kde jsem se ihned mohla seznamovat s novým ještě zamazaným miminkem, povedlo se i brzké první přiložení a pak další a další a nikdo nás od sebe neodděloval. Opět jsem se nepotýkala s žádnými problémy a vše probíhalo naprosto spontánně a přirozeně.
Abych měla jistotu, znovu jsem nabídla mlíčko i právě dvouletému synovi –odmítl, spokojil se jen s občasným žmouláním bradavky.
Jeho sestřička je úplně jiná než on. Už od narození nevyžadovala žádné dlouhé přisátí, žádné častější kojení, ani v tropických teplotách. Noci téměř prospala, přes den spokojeně spinkala u mě v šátku a já se cítila jako by se ani nenarodila. Přesto nastal urputný boj o kojení, který by mohl být příběhem sám o sobě a naštěstí ještě nemá konec, kdy jsem musela na pár dnů téměř vzdát péče o prvorozeného a později ji alespoň podřídit kojení (před tím to bylo spíše naopak). Není to vůbec jednoduché kojit v klidu, když je po vás z druhé strany vyžadována nějaká aktivita.
Synovo odmítnutí sát také není úplně definitivní, i po odstavení ještě před porodem a i nyní občas přijde a pokusí se o to. Jestli si někdy lokne nepoznám (stejně jako moc nepoznám, zda mi miminko nepolyká naprázdno), ale není to pro mě důležité. Důležité pro mě je, snažit se mu neodmítnout kontakt se mnou. Jiné je to se sladkostmi atd., takové věci se naopak snažím odmítat –samozřejmě přiměřeně, aby se tím jednou nepředávkoval…

V roce 2000 jsem po léčbě neplodnosti, kdy jsem to už všechno vzdala, otěhotněla. Byla jsem šťastná, manžel i rodina nadšeni, jen s trochou strachu, protože jsem měla po spontánním potratu a potratila jsem i jeden z plodů. Dcera se narodila 2. 11. po 20ti hodinovém porodu, při kterém mi byly aplikovány léky jako Dolsin, kvůli spastickému čípku mi byla zavedena epidurální analgezie, bohužel až při 7 vpichu byla zavedena správně, veliké množství oxytocinu a dcera byla nakonec kříšená. Ten tam byl můj sen, že mi dítě položí na břicho a první přisátí do 30 min. nebylo reálné... První noc mi malou nepřinesli na kojení vůbec, druhý den mi ji donesli ráno, ale po přisátí (kvalitně mi při tom rozkousala bradavky a sestra mi pak kvalitně nadala, že jsem se měla přihlásit, když mám ploché bradavky - což jsem do té doby netušila - dr mi je odmítla přes mou žádost vyšetřit, že na tom tak nesejde, jaké jsou bradavky, prý hlavně abych měla veliká prsa...) přiběhla paní sanitářka a houkla na nás "hupky šupky z postelí" - tak jsem tak učinila, malou jsem uložila do postýlky, udělala jsem hupky šupky a více si nepamatuji, až jsem se probrala na posteli... Tak mi malou sestřička odvezla, že když se o ní nedokážu postarat - byla to velice príma poznámka, taková "povzbuzující". Takže další pokus o přisátí proběhl až v poledne, ale malou nešlo téměř vzbudit (pod hlavičkou měla stříkačku s glukozou) a když to nešlo, tak mi ji zase odvezli. Odpoledne, když se mi podařilo malou k prsu dostat, tak se konala přednáška o kojení a malou opět odvezli na novorozenecké oddělení - tentokrát plačící - když jsem si pro ni přišla, tak spala jako andílek (opět dokrmená). Takže na první pořádnější kojení jsem musela čekat 24 hod. od porodu, kdy jsem teda už byla pěkně ve stresu. Zatím co jiné maminky už měly nalitá prsa, já pořád nic, dcerku mi stále dokrmovali glukozou nebo cizím MM a vysvětlovali, že s plochými bradavkami toho moc nenakojím, donesli mi sice tvarovač bradavek, ale s tím, že je to stejěn k ničemu. Malá padala na váze - další dokrmy a já jsem byla víc a víc v depresi. Bradavky bolely, malá plakala a padala na váze. Pustili nás až 6. den (5 den večer se nalila prsa i mi) s tím, že malá měla při por. váze 3140g při propuštění 2800g, byla dokrmovaná (jaký byl můj údiv, když jsem si po pár měsících v kartě přečetla, že dítě bylo propuštěno plně kojené..). Prostě jsem rodila v baby friendly hospital a nestačila se divit... Doma malá křičela a křičela, ve dne v noci, u prsu byla 20 hodin denně, spali jsme po 10 - 15 min., s manželem jsme už padali únavou. Při první kontrole v poradně (po 3 dnech) měla o 5 dkg více než při propuštění, to nás dr ještě nechal, ale za týden při převážení opět spadla na 2800g. To už ze mě byla chodící mrtvola. Dr nařídil dokrm sunarem a k tomu dětský čaj, že by bylo lepší lžičkou, ale když se mi nebude chtít, tak lahev stačí. Přes slzy jsem na cestu neviděla, styděla jsem se, nenáviděla jsem se, zklamala jsem sebe i své dítě, jsem špatná matka, honilo se mi hlavou... Doma jsem se ale vymkla z deprese a pustila se do studia, přece jen nám na předporodní přípravě říkali, že kojit může každá maminka, že můžu mít mléka kolik chci... Na druhou stranu mi volala mamka, teta, každá řekla, že mám slabé mlíko a určitě ho mám málo, že se nemám divit, když v rodině už 4 generace nekojí, že jsem stejně "postižená" i já, ať zajdu k dr, že mi dá prášky, aby se laktace zastavila a já měla od toho kojení pokoj... Bilo se to ve mě, jsem alergička, věděla jsem, co by to znamenalo pro dcerušku. Vzpoměla jsem si, jak nám říkali na předporodní přípravě o dokrmu nedonošenců - stříkačka do sondy... Tak jsem si pořídila stříkačku a začala dokrmovat stříkačkou - ale jen z lehka, přece jen mi ta umělá výživa vůbec nevoněla. Vždy když jsme přistříkli, tak maličká hodně potáhla - tak jsem ji vždy nechala zpočátku napít, a když to už "flákala" tak jsem stříkla a ona zase na chviličku pila. Tak jsem to dělala cca obkojení a v noci si tak jedno kojení vzal na starost manžel - abych spala alespoň 1 hod. v kuse - ale to jí stříkl tak 10 ml. Po týdnu přibrala 200g, tak jsem jí to vysadila - a ono to šlo. Za další týden přibrala 400g a dr. byl spokojený, jak jí ten sunar prospívá. Když jsem mu řekla, že sunar nedávám a jen kojím, tak mi nadal, že na mě pošle sociálku, že trápím dítě apod. atd. Měla jsem z toho hezké deprese, ale věděla jsem proč se UM bráním! Nedala jsem se. Po cca 2 týdnech přišly bolesti zad - následky epidurálu - běhala jsem po dr., neurologie, ortopedie, bolesti byly větší a větší, brala jsem veliké množství léků, stejně nezabíraly, nemohla jsem ani chodit, tvorba mléka klesala a spouštěcí reflex byl tentam. K tomu problém s bělavými bradavkami, už jsem si říkala, že to vzdám, ale nedalo mi to. Bojovala jsem. Dcera první 3 měs. nepila nikdy kratší dobu než je 60 min., potom jsme stejně nešli pod45 min. ale stálo mi žto za to. Nakonec jsem plně kojila 8. měs. a s příkrmy do 18. měs. Když jsem dceru odstavila, moc se mi po kojení stýskalo. Problémy ve mě nechaly pocit, že všechny i ty beznadějné případy se dají řešit. Proto jsem si, když měla dcera 2 roky udělala kurs laktační poradkyně - matka. Kojení se věnuji už 4 roky. Protože jsem si tím sama prošla, tak vím, zač je toho loket. Jsem šťastná, že jsme to dokázali. A teď, když už asi své dítě nebudu mít, tak máme osvojenou princeznu, pro kterou jsem se rozkojila, ale mléko měla jen 14 dní. Potom na mě začala doléhat angína, potom další... Momentálně mám po páté angíně a rozkojování nemůžu už zkoušet, protože nemám imunitu, tak má malá (26. měs.) mléko od mých kamarádek. Jsem za to vděčná, protože z kojeneckého ústavu má špatnou imunitu... Moc ráda bych, kdyby se stal zázrak a otěhotněla jsem, zkusila jaké to je kojit s těmi všemi vědomostmi, které mám, uvidíme, jestli se zázrak stane, ale naděje umírá vždy jako poslední... Veronika Nedbalová

Ahoj všem maminkám!
Nedalo mi to abych Vám něco málo napsala o tom jak jsem to měla s kojením já.
Své první mimi jsem kojila zhruba 6 týdnů+kousek. Hrůza, hrůz, ještě teď je mi stydno, ale po pořádku.
Daneček se narodil v září 2001. Jako prvorodička jsem ze všeho byla patřičně vykulená a začalo to porodem. Myslela jsem, že bude vše bez problémů, ale mýlila jsem se. Kvůli přenášení jsem musela nastoupit do porodnice na vyvolání, byla jsem ale celkem v klidu, protože jsem měla vše domluveno se svým gynekologem. Porod popisovat nebudu, zkráceně: trval 5 hodin, skončil kleštěma, velkou ztrátou krve a mou neschopností sednout si měsíc na zadní část těla. V porodnici jsem se rozkojila přímo ukázkově, Dáda pil i 120ml za jedno nakojení a to i přesto, že měl velice silnou kojeneckou žloutenku (chodil na fototerapii modrým světlem) a byla jsem upozorněna, že může být díky žloutence spavý a bude se muset na kojení budit. Nic z toho se nekonalo, poněvadž můj syn si prso a následně svou dávku mlíčka vzít nenechal.S porodnice nás pouštěli jako plně kojící i přesto, že Dádova žloutenka byla ještě docela silná. Po pár týdnech to začalo.První šok nastal na několikáté prev.kontrole, kde mi paní doktorka řekla, že Danova hladina bilirubinu je na hranici únosnosti a že pokud budu chtít nadále kojit tak budu muset nejprve mat.mléko odstříkat, zahřát na určitý počet stupňů, zchladit a dát ho malému, samozřejmě hlavně ne z láhve. No nic, dělala jsem jak mi bylo řečeno.Pár dnů na to, mi vyskočily 40 horečky a já nevěděla z čeho( a hlavně nedali se nějak dlouhodobě snížit) asi po 3 dnech, kdy jsem padal vyčerpáním, mi večer manžel zavolal pohotovost. Přijeli, prohlédli mě a zkonstatovali, že se ASI jedná o počínající chřipku, teplota si mám snižovat pomocí led.obkladů a paralelu a pokud to nepomůže tak si mám zajít ke své OL pro antibiotika. K doktorovi jsem za 3 dny po návštěvě pohotovosti jela, ale ke svému gynekologovi, který zděšen mým stavem diagnostikoval, silný zánět v obou prsech. Vyfasovala jsem antibiotika, ale snažila jsem se kojit dál. Manžel mě odvezl k rodičům, kde se to stalo! Dáda proplakal dvě noci a dva dny, byť jsem se snažila kojit jak to jenom šlo ( už jsem ani mléko neodříkávala, ani nepřevařovala, prostě jsem jenom kojila ) měl hnědou a zapáchající stolici, takže asi nejspíš hlad. Bylo to asi vyčerpáním a ztrátou všech mých iluzí, ( to mě samozřejmě neomlouvá ) že všechno půjde hladce, jsem rezignovala a Dáda dostal láhev a UM.
Nedovedete si představit co jsem prožívala, jak mě bolelo, že jsem přestala kojit, byla jsem zoufalá, a neustále jsem si nadávala, že jsem jako matka selhala. Hrozný pocit!!! Bohužel co už se stalo nejde odestát. Takže jsem aspoň o to pečlivěji Danovi hlídala stravu a dbala jsem na to, aby měl vždy to nejlepší a nejzdravější.

Po pěti letech jsme s manželem pečlivě naplánovali druhé mimčo, které se narodilo v květnu 2006. Tentokrát jsem byla rozhodnuta kojit i kdybych při tom měla stát na hlavě ( i když to jsem poprvé byla vlastně taky, ách jo! ). Porod proběhl tentokrát normálně, bez komplikací a opět za 4 hodiny bylo po všem. Narodila se mi krásná Adélka!
Jenomže moje tělo si usmyslelo, že tvorbu mlíčka poněkud pozdrží a chvilku vyčkávalo. To už Adélka na doporučení dět.doktorky dostala jako příkrm UM. Já jsem se snažila zůstat v klidu, a říkala jsem si, že se určitě rozkojím a stalo se!
Opět jsem z porodnice odcházeli jako plně kojeni. Je pravda, že jsem měla pocit, že první dva měsíce nedělám nic jiného než, že kojím, ale STÁLO TO ZA TO!!!
Asi ani nedokážu přesně popsat co se ve mně děje, když se ta moje princeznička při kojení na mě dívá těma svýma velkýma modrýma očima, jak se mnou laškuje, šmátrá po mě ručičkama, nebo když si je při kojení sepne a položí si je pod bradu. Miluju ty pocity, které ve mně kojení vyvolává, já to teď vnímám úplně jinak. Je to asi tím, že jsem se o to poprvé připravila. V životě ve mně nic nevzbuzovalo takový pocit štěstí, lásky, klidu. Někdy si myslím, že se rozletím štěstím na tisíc kousků. Miluju když vidím jak se Adélce třepotá jazýček jako vlaštovičce když se chce přisát, jak se jí zvedá koutek k úsměvu!!!
Někde jsem četla, že:“ Dát dítěti z prsu znamená projev obrovské intimity, jedná se o vzájemný kontakt kůže a vztah, který se při tom vyvíjí je jedinečný!“
Až teď opravdu chápu plný význam těchto slov!!!
A jsem strašně moc vděčná, že už to konečně prožívám i já!!!

Nyní je Adélce necelých 8 měsíců, stále kojím! I když jsme začaly s příkrmy, stejně končíme u prsa. A víte co? Vůbec mi to nevadí a jsem za to hrozně ráda!!!
V 7 měsících Áďa vážila necelých 9 kilo, což si myslím, že je krásné.

Takže milé maminky kojte, kojte, kojte, ale neberte kojení jako samozřejmost, mě už se to jednou vymstilo!

Má dcera se narodila v termínu (40+4). PH 3,4 kg, 51 cm, krásné to míry, nicméně vzhledem k mé výšce 160 cm a 50 kg před těhotenstvím byla dcera trochu na mne "větší". To vedlo k tomu, že v děloze zaujala vynucenou polohu. Narodila se tedy s mírnou asymetrií pánve a též s mírnou predilekcí hlavičky. V poporodním období dcera zápasila s novorozeneckou žloutenkou. Projevovalo se to tím, že velmi líně sála a moc nepřibírala. O kojení jsem velmi stála, neboť trpím atopickým ekzémem a vím, že kravské mléko může vyvolat též atopický ekzém u mimča. Na radu pediatra jsem dceru tedy začala přikládat k oběma prsům během jednoho kojení a dcera začala krásně přibírat a já se rozkojila jako bych měla dvojčata.
Co však čert nechtěl. Zhruba v 7 týdnu po narození začala dceři vadit predilekce hlavičky při kojení více a více, až nakonec dcera přestala pít z levého prsu úplně. Na Vaši radu jsem tedy mléko z odmítaného prsu začala odsávat, což vedlo k tomu, že jsem záhy měla velké zásoby mateřského mléka. Poté, co jsme doma naplnili náš mrazák až po okraj mateřským mlékem, mateřské mléko pil chvíli můj manžel v kávě. Nicméně zvyklý na chuť kravského mléka, mateřské mléko mu moc nechutnalo.
Kontaktovali jsme tedy Banku mateřského mléka, tam nás ale odmítli, neboť se jim denní nadbytky cca 0,5l mléka zdáli malé a t.č. prý mají dárkyň dostatek. A tak jsem mléko pilně odsávala a vylévala do odpadu.
Na jedné návštěvě mé kolegyně z práce jsem si posteskla, jak je mi líto to mléko vylévat, ale bohužel, že o něj nikdo nemá zájem. Cca za 14 dní mi tato kolegyně telefonovala, že jejímu bratranci se podařila adopce 3 měsíční holčičky a že by měli velký zájem o mé mateřské mléko. Za 3 dny poté nás navštívil přímo bratranec mé kolegyně i s manželkou a holčičkou. (která nutno podotknout byla poloviční vzhledem k mé dceři). Od této návštěvy mléko již nevylévám a pilně ho sbírám pro malou Popelku (jak jí rodiče přezdívají). Dcera se občas z odmítaného prsu napije - asi tak frekvencí výskytu skvrn na Slunci . Takže konec je vlastně dobrý - dcera občas z odmítaného prsu pije a já jsem se stala kojnou pro adoptované miminko. A pak že neplatí, že vše zlé je k něčemu dobré.

Ve 20-ti letech jsem poprvé otěhotněla. Na miminko jsem se moc těšila. Kojení jsem brala jako samozřejmost, a proto jsem se na to nijak nepřipravovala. Porod byl rychlý a snadný - holčička měla 3200g a 50cm. Domů jsme šly s plným kojením. Už v porodnici mi začaly praskat bradavky. Doma přibývaly další a další praskliny a já se bála každého dalšího přisátí své holčičky. Vždy jsem brečela bolestí. Po třech týdnech jsem šla na kontrolu k paní doktorce. Malá přibrala poze 10g!! Lékařka se o kojení vůbec nezajímala, řekla mi, ať si koupím UM jaké chci, pouze jsem se dozvěděla, že musí být č1. Po dalších třech týdnech jsme byly pouze na láhvi. Za tři roky jsem podruhé otěhotněla. Opět jsem se těšila na kojení. Porod byl obtížnější, ale rychlý - zadečkem. Přinesli mi mou druhou dcerku na první kojení. Když sestra viděla moje prsa, vykřikl : Ježišmarijá, maminka má úplně vpáčené bradavky! Já se snažila, ale prsa hrozně bolela a praskala. Po týdnu doma jsem dostala zánět s vysokými horečkami. Na radu lékaře z pohotovosti i dětské lékařky jsem přestala kojit. Měla jsem na výběr, buď odstříkat a převařit, nebo UM. Koupili jsme krabici UM. Odstříkávat s horečkami nešlo. PO uzdravení už holčička prso nechce. Nesaje, jen žmoulá a bradavky zase rozpraskaly a praskliny se nechtěly hojit. Opět bolesti a slzy. A konec kojení. Pár dní po svých 29-tých narozeninách jsem rodila potřetí - a císařem. S kojením jsem po zkušenostech nepočítala a tak mezi plenkami a košilkami ležela i krabice s UM. Ale nevzdávala jsem nic předem, na kojení jsem se chtěla připravit, ale když jsem řekla VPÁČENÉ BRADAVKY, dozvěděla jsem se, že se s tím nedá nic dělat.To se mi nechtělo líbit a tak jsem začala přemýšlet, jak bradavky připravit na velký záběr malinké pusinky. Koupila jsem si měkký zubní kartáček a denně ve vaně masírovala bradavky. Drhla jsem si prsa kartáčkem a tekutým mýdlem. První týden to bolelo, ale vzpomínka na rozpraskaná prsa bolela víc. Pak to přešlo. Pokračovala jsem až do porodu. Po masáži jsem prsa vždy namazala krémem. Po porodu šlo kojení VÝBORNĚ. Byla jsem na JIP, chlapečka mi nosili 3x denně a vždy se úžasně přisál, holkám to tak nešlo, byly línější. Po nalití prsou to bylo obtížnější. Dostali jsme kloboučky a zase to šlo. Doma pil malý až 50 min. v kuse každé 2 hodiny. Každý týden jsem syna vážila na váze na pečení. Má nosnost 13 kg. Neměla jsem kojenecký nástavec - dala jsem tam koupací vaničku, trochu vyvážila a zbytek odpočetla. A prcek přibýval krásně 200 - 250 g týdně. Po čtvrtém měsíci jsem postupně přestala kojit s kloboučky. Od šestého měsíce už pil jen 5 minut. Dnes má 10,5 měsíce, stále kojím. Neměla jsem jediný problém jako zánět, ani jedinou prasklinu. I přesto si občas prsa mažu Bepanthenem, pro jistotu. PROSTĚ SI KOJENÍ UŽÍVÁM.

Mé těhotenství probíhalo zcela bez problémů, po celou dobu jsem nemarodila a vyloženě jsem si ,,jiný" stav užívala. Na kojení jsem se nepřipravovala, protože jsem to brala jako něco samozřejmého, kojí přeci milióny žen na celém světě. Tak proč bych nekojila já. Během těhotenství mi prsa taky nikdo nezkontroloval, takže jsem si myslela, že je vše v naprostém pořádku. To jak jsem se mýlila jsem zjistila hned po porodu.
V květnu 2005 se nám narodila krásná, zdravá holčička Natálka (3000g/48cm). Porod probíhal tak jak měl a ani netrval dlouho, za 4h40min.bylo po všem.
Natálku mi sestra přiložila až po prvním ošetření, ale stihla to do 30minut :o). Natálka se ale nepřisála. Bylo mi řečeno, že to nevadí, že se některé děti hned nepřisají, prostě se jim nechce. Potom si dětská sestra Natálku odnesla na dětské odd. s tím, že na porodním sále je vlivem klimatizace zima, tak aby se miminko nepodchladilo, vezme ho na novorozenecké oddělení, kde je přeci jenom větší teplo. A navíc to tam bylo u večerních porodů zvykem. Ani jsem moc neprotestovala, protože jsem byla ze všeho trochu zaskočená a po porodu dost vyčerpaná. Myslela jsem si, že se aspoň trochu vyspím a naberu síly na další den. Ale co čert nechtěl, po převozu na pokoj (měla jsem nadstandart) jsem nemohla vůbec spát, ikdyž jsem byla tak unavená, pořád jsem myslela na Natálku a navíc mi byla zima. Spala jsem asi jen 2 hodiny.
Ráno přišla sestra, ať se jdu podívat na instruktážní video o kojení. Byla jsem zelená jako sedma, ale šla jsem. Pamatuji si, že jsem si pro sebe říkala proč mi to pouštějí, snad mi to ukážou a přijdou mi pomoct. V knížkách a na videu to vypadá všechno strašně jednoduše, ale v reálu je to něco jiného. Samozřejmě jsem brzy zjistila, že si musím poradit sama a začalo naše trápení s kojením.
A to ta porodnice nese titul ,,baby friendly". Natálka se první dva dny nechtěla přisávat, pořád spinkala, když jsem se dožadovala pomoci, bylo mi řečeno, že miminka mají na první dny zásobu, tak ať se nestresuji. Každá sestra mi o kojení říkala něco jiného, jedna striktně dodržovala kojení po třech hodinách, druhá zase dle potřeby, další mě nutila kojit vleže, ikdyž jsem jí výslovně řekla, že mi tahle poloha vůbec nevyhovuje. Odpověděla mi, že musím kojit vleže, protože tam se první dny takhle kojí. To už jsem poprvé psychicky nevydržela a řekla jsem jí, že nemusím vůbec nic jenom proto, že u nich je to zvykem. Takže jsem zkoušela přikládat jak to jen šlo a v sedě, ale Natálka pořád nejevila zájem. Když jsem sestry požádala o pomoc, přišly už s dokrmem(nejdřív 2x s glukózou, potom 2x s mlékem), takže když to nešlo, daly Natálce pár lžiček. Začala jsem z toho být špatná, že nám to nejde, navíc mě stresovalo vážení před a po kojení a zapisování kolik miminko vypilo. Co myslíte, že jsem dělala. Pořád jsem listovala sešítkem a koukala kolik ml a kolikátý den po porodu předchozí maminky a miminka nakojily a vypily. Začala jsem SROVNÁVAT a ptát se, proč nám nejde se přisát, proč ještě nemám mléko, proč ještě nic nevypila atd. No hrůza, ale nedalo se to ovládat, až už jsem byla tak vynervovaná, že jsem jeden nebo dva dny probrečela.Pak jsem si řekla, holka neřvi, k ničemu ti to není, nesmíš se tomu poddat a bojuj, protože JÁ TAK STRAŠNĚ CHTĚLA KOJIT.
Když mi přišla sestřička poprvé ukázat koupání, požádala jsem jí, jestli by mi s kojením nepomohla. Tak jsme vykoupaly a šly na to.
Jakmile uviděla moje prsa, řekla, že mám ploché bradavky, protože se mi už začínají nalévat prsa a že si není jistá jestli to půjde. Prsa už mě začínala bolet, takže když mi setřička začala povytahovat bradavku, myslela jsem, že se zblázním bolestí. Podařilo se nám Natálku přisát, začala tahat, ale ta bolest. Řikala jsem, že má v pusince jen bradavku a že to je špatně. Bylo mi řečeno, že když mám ploché bradavky, musím to ze začátku vydržet, než si miminko bradavku vytáhne a že se mi bolestí budou kroutit palce u nohou. No, opravdu se kroutily. Jenže vlivem špatného přikládání jsem měla ragády, které se špatně hojily. Další den se prsa ještě víc nalila, z levého mi vytékaly kapičky kolostra, ale z pravého stále nic. Zase jsem začala brečet a když přišla ženská sestra, ptala jsem se, co s tím mám dělat. Když viděla moje prsa, teda bradavky, řekla mi, že jsem si je měla připravovat během těhotenství, že teď už se s tím moc neudělá a co se týká nalitých prsou, ať si dělám ve sprše masáže(ukázala mi jak) a že musím co nejvíc kojit, aby to šlo ven. Říkala jsem, že přikládám, ale že to moc nejde, že potřebuju ukázat jak na to s plochýma bradavkama. Jenže jsem zjistila, že si tuto problematiku nebo vůbec kojení přehazujou dětské sestry s ženskýma sestrama jako horký brambor.
Z levého ,,to" šlo ven, ale pravé stále stávkovalo, až jsem měla odpoledne lehkou teplotu (jen 37,2). Pamatuji si, že na návštěvě byla moje maminka a přítel, já seděla na posteli a najednou se to stalo. Něco prasklo a nastala pořádná úleva. Mléko mi začalo vytékat na košili a já byla spokojená, protože to fakt byla úleva.
Asi čtvrtý den kdy jsem se pořád potácela mezi vážením, studováním ,,kojícího"sešítku, bolestivým přikládáním, kdy Natálka vypila cca 5-10ml jsem se rozhodla pro kloboučky. A najednou to šlo. Pátý de jsme šly konečně domů.
No, jenže v té době jsem nevěděla, že kojení s kloboučky není tak stimulující a postupně se tvorba mléka snižuje až zcela vymizí. Taky mě nikdo neupozornil, jak se kloboučků zbavit. Měla jsem pocit, že v porodnici byli všichni rádi, že jsem si to sama nějak vyřešila (co jiného mi také zbývalo),tak co by mě stresovali dál.
Doma se kojení pěkně rozběhlo, při kojení mi odkapávalo mléko i z nekojícího prsu. Prsa jsem střídala a kojila hned jak jsem cítila, že potřebuji ulevit, že jsem zase naplněná. Připadala jsem si jako mléčný bar, ale nevadilo mi to, za ten pocit kdy jsem kojila bych dala nevím co. Byla jsem neskutečně šťastná.
Jenže mé štěstí netrvalo moc dlouho. Když jsem šla na kontrolu v šestinedělí, nechala jsem si napsat antikoncepci pro kojící. Začala jsem slabě krvácet a Natálce přestalo mléko chutnat. Navíc se nechtěla přisát k levému prsu, když jsem jí konečně přiložila, párkrát zatáhla a opět začala plakat. Takže jsem jí dala opět z pravého. Během dne jsem pak měla pocit, že už tam nemůžu nic mít(vždycky to bylo kolem 16-17h), malá sála a za chvíli opět brečela. Z levého prsu jsem zkoušela odsát a z hrůzou jsem odsála 40ml. Takhle se to táhlo několik dní. Do toho jsem musela poslouchat, že je malá pořád hubená, že je malinká apod.,přitom, přibírala tak jak měla. Jenže babičky také dlouho nekojily, hned nás daly na Sunar a my vypadali jak malí Michellini. Navštívila jsem několikrát dětskou lékařku, která se zmohla akorát na kontrolní převážení a na větu: Malá je krásná. Když jsem říkala, co mám za problémy, že mi odmítá levý prs, že kojím přes kloboučky, že odpoledne mám i v pravém prsu málo mléka, tak co s tím mám dělat, jen na mě zírala a řekla, že mám častěji přikládat. Odpověděla jsem, že to vím také, že nic jiného nedělám, ale že to trvá už dlouho a malá řve hlady.
Nebyla schopná mi poradit. Volala jsem kamarádkám, které kojily, těm to samozřejmě šlo, takže mé problémy jim šly jedním uchem tam a druhým ven. Zkoušela jsem volat i na tísňovou linku Laktační ligy, ale nikdo to nebral, byl pátek 12hod. Připdala jsem si, jako když se topím, volám o pomoc a všichni se na mě dívaj a nechápou, proč volám o pomoc. Bylo to strašné. Skončilo to tak, že jsme přešly na Nutrilon.Natálce bylo 9 týdnů. Asi po měsíci co jsem přestala kojit, mi kamarádka řekla, že jejich dětská sestřička dělá laktační poradkyni a jak jim se vším krásně poradila. Myslela jsem, že jí vzteky zašlapu do země. Od té doby není moje kamarádka, protože věděla, jaké máme problémy a jak špatně to nesu a neporadila když mohla. V té době jsme ještěneměli zapojený internet, takže jsem nemohla volat o pomoc ani touto cestou. Ať už jsem se obrátila na odborníka nebo laika, nikdo mi nepomohl. Jen pořád opakovali to samé, máte špatné bradavky, nemůžete se divit, že to nejde. Myslela jsem, že se mi zhroutil svět, brečela jsem kudy jsem chodila.
Všichni zasvěcení mě utěšují, že jsem udělala vše, co jsem mohla, ať se netrápím, ale já to nepřemohla dodnes, kdy je Natálce 20 měsíců. Je mi to moc líto, že jsem to nezvládla, protože jsem tak moc chtěla kojit. Nevím, jestli se s tím někdy vyrovnám, možná až půjdu zpět do práce a budu myslet na jiné věci, budu mít jiné starosti, ale teď je to pořád jako živé a když vidím maminku, která kojí své dítě, mám v očích slzy.
Dnes vím, že kdybych byla opět těhotná, budu rodit v nemocnici, kde mě naučí kojit, v době těhotenství budu nosit formovače a používat Niplette a ještě v době těhotenství navštívím laktační poradkyni (která je v našem městě jen jedna) a domluvím se s ní na dalších návštěvách ihned po porodu. Sestry v porodnici bych otravovala tak dlouho, dokud by mě nenaučily kojit, vyžadovala bych přiložení do 30ti minut po porodu, žádný dokrm, přikládat co nejčastěji a k oboum prsům, abych zmírnila bolestivé nalití prsou. A hlavně NESROVNÁVAT a neposlouchat řeči ostatních, že tohle miminko je buclaté a tohle malinké, jako houžvička a že to je slabým mlékem a já nevím čím ještě, ZRUŠIT kojící sešítek nebo ho alespoň někam dobře schovat. Prostě odstranit všechny stresory! Jo a taky návštěvy posunout až na další den a po porodu se aspoň trochu vyspat!

Vážená paní Mrázková,

srdečně Vás zdravím z Prahy. Zároveň Vám chci i poděkovat za osvětu, kterou šíříte mezi ženami ohledně kojení. Budete se určitě divit, ale i já s manželkou jsme se u Vás poučili, přestože jsme oba v důchodu a rodičovskou roli jsme již skončili. I my jsme prožili před 26-ti lety tu krásnou zkušenost s kojením tatínka. Představuji se Vám jako jeden ztěch šťastlivců, kteří byli kojeni dvakrát v životě - poprvé po narození svou maminkou (9 měsíců) a podruhé v 39-ti letech svou laskavou ženou (10 měsíců). Tehdy to bylo naprosté tabu, žádné informace nebyly a svěřit se s tím nebylo komu. Moje milá žena se za to styděla převelice, já o poznání méně. Ponechali jsme si své zážitky po celá léta pro sebe a Vy jste první cizí osoba, která se o tom dozvídá. Hned vysvětlím. Při brouzdání po Internetu jsem objevil Vaše stránky. Zvědavost mi nedala, začetl jsem se do nich a s úžasem zjistil, že tento jev existuje a dokonce je doporučován pro řešení zdravotních problémů kojících žen. Inspirován předchozí četbou jsem vyhledával a nacházel i jiné stránky s dotazy a diskusí na toto téma. A dozvěděl jsem se věci. Od nadšeného souhlasu matek, které to doma vyzkoušely a provozují, až po zlobné odmítavé rekce zapšklých osob a samozřejmě se zde ukájeli i mentálně postižení. Maminky souhlasně prohlašovaly, že mají mléka nadbytek, celá rodina je zdravá a kojení manžela je věc příjemná až vzrušující. Opačný názor jsem v diskusi nezaznamenal. Je rovněž velmi zajímavé, že iniciativa na začátku byla prakticky výhradně od žen, které v tísni žádaly pomoc od svých manželů, nebo se rozhodly to vyzkoušet na základě poznatků z webu. Po ochutnání zážitku se to většinou stalo pro oba partnery životní nezbytností, na kterou se oba těšili. Z reakcí několika matek, od kterých se přitom muž lhostejně nebo s odporem odvrátil bylo trochu cítit smutek a zklamání. Po vytřídění relevantních informací jsem zavolal k PC svou ženu Jitku a přečetl jí Vaše rady k tomuto tématu a ještě několik rozumných názorů žen, které s tím měly osobní zkušenost. Ujistila se, že se nejedná o nic zavrženíhodného, naopak od nepaměti muži svým manželkám pomáhali od přebytků mléka. Porodní báby o tom věděly své. V současnosti je to prý dost rozšířená praxe, jen se o tom moc nemluví. Po tolika letech jsme si tak vlastně potvrdili, že jsme se tehdy chovali přirozeně a nic ujetého v našem jednání nebylo. A proto ještě jednou - díky Vám.

Dovolte, abych nás po tomto rozvláčném úvodu představil.
Já i moje žena jsme oba VŠ, obor elektro, je mi 65 let, ženě 62 let. Oba jsme byli recidivisté, tzn. že oba jsme měli ze sebou jedno nepodařené manželství. Já měl 1 závazek, ona byla bezdětná. Nyní jsme oba v důchodu. Máme spolu jednu dceru, nedávno úspěšně ukončila studia na HAMU, vyhrála konkurs a získala angažmá v předním symfonickém orchestru. Bude se letos vdávat a chce mít rodinu. Já i moje paní
pocházíme ze spořádaných rodin a měli jsme oba šťastné dětství.

A nyní začnu psát jen za sebe. U nás doma tomu bylo jinak a začátky kojení tatínka nebyly snadné. Už od útlého dětství přitahovaly mou pozornost ženy, jejich prsy a jako malý kluk jsem také zahlédl několikrát v příbuzenstvu kojení. Touha znovu se přisát k mateřskému prsu se do mne natrvalo uložila a skryta ve mně dřímala. V r. 1978 jsme se s Jitkou vzali, se společným přáním založit rodinu. V r. 1980 se nám narodila krásná holčička. A zde náš příběh vlastně začíná. Přivezl jsem si holky z porodnice. V práci jsem si vzal 14 dní dovolené, abych doma ženě vypomohl, než se provoz v domácnosti stabilizuje. Když máma začala kojit Káju, pozoroval jsem je. Přitom se moje touha být také u prsu probudila s plnou naléhavostí. Po kojení jsem prosil ženu, aby mi také dala ochutnat. Byla tak šokována nezvyklostí mého požadavku, že mne zprvu odmítla. To pro mne bylo tak velká zklamání, že jsem to nedokázal skrýt. Zřejmě jsme měli tuto věc prohovořit ještě před porodem. Když moje milá žena viděla, jak se frustrovaný potácím po bytě a taky proto, že mléka přibývalo a začalo jí bolestivě tlačit, sama mi prs nabídla. Dychtivě jsem se přisál a začal pít. Bože, to byla dobrota! Jitka při tom zjistila, že je jí to velmi příjemné, protože napětí rychle polevilo. Tak se stalo, že jsme to začali dělat po každém kojení, dopíjel jsem vždy právě použitý prs do dna a druhý byl stále v pohotovosti pro případ potřeby. Při příštím kojení se prsy vystřídaly. Takto jsme to dělali celých 14 dní. Přitom se produkce mléka prudce zvedla a stabilizovala. Po skončení mé dovolené se pak ustálil jiný režim. Po příchodu z práce jsem dopil eventuální odstříkané zbytky z lahve. Bylo to také dobré, ovšem pít přímo ze zdroje je ale úplně něco jiného. Po večerním kojení jsem měl druhý prs k dispozici. V noci se také kojilo. To už jsem vysával nepoužitý prs sám, šlo to velmi snadno. Maminka při tom zpravidla ležela na zádech a po celodenním shonu tvrdě spala. Pokud bych ji nevyprázdnil, měla by ráno promáčenou noční košili nebo by se stejně tlakem probudila a musela se odstříkat ručně. Ráno se Jitka probouzela znovu vrchovatě naplněná. Opět jsem dostal celý prs. Do práce jsem chodil bez snídaně. Chtěli jsm vědět, kolik mléka vlastně je. Proto jednou o víkendu ráno mi Jitka jeden prs vyždímala do sklenice. Ochotně jsem jí s tím pomáhal. Bylo to pracné a zdlouhavé a výsledkem byla plná kojenecké láhev, čili 250 ml. Odhaduji, že jsem mohl denně vypít 300-350 ml tohoto nektaru. O víkendech a během mé dovolené i více. Asi dvakát se stalo, že jsem odjel na víkend k rodičům. Má milovaná žínka mi zatím všechny přebytky nastřádala do kojeneckých lahví. Po mém návratu mne v chladničce čekaly 3 láhve, které jsem s chutí vypil. Tato idyla byla narušena krátce po šestinedělí, kdy jsem holky vezl na kontrolu k našemu pediatrovi na pravidelnou kontrolu. Při vážení dcerky byl zjištěn od minulé kontroly váhový přírůstek pouhých 8 dkg. Sestra spustila povyk a řekla to doktorovi. Ten se zachmuřil a rozhodl, že je nutno přejít na umělou výživu a předepsal nám Feminar. Jitka zpanikařila a já jsem to doma notně schytal. Rozhořčeně mne označila za bezohledného sobce, který okrádá vlastní malé dítě o potravu a že už mne kojit nebude. Přitom mlékem přetékala. Pak se však postupně uklidnila, vzala rozum do hrsti a rozhodla se, že si to sama ověří. Dala Kájinu do velké krabice od bot a na kuchyňské váze si ji sama zvážila před a po kojení. Toto ještě zopakovala dvakrát či třikrát při dalších kojeních a ujistila se tak, že si Kája pokaždé vypije svou stovku a je naprosto v pořádku. Jinak řečeno, v dětské poradně měli blbou váhu. Předpisy na Feminar zahodila a já se mohl opět vrátit do její vlahé náruče. Dodnes vzpomínám, jak jí omamně voněla ňadra při laktaci. To jsou prý feromóny. Taky se mi vybavuje, že mi při kojení pokládala ruce na ramena a někdy dokonce i hladívala po hlavě. Zkrátka fantazie! Musím ovšem přiznat, že kojení tatínka je záležitost eroticky dosti vzrušující. V našem případě tedy bohužel jen pro mne. Jitka sice při tom zakoušela také libé pocity, avšak orgasmy se nedostavily. No co dělat, žádný nemůže mít všechno. Prý kojení tatínka působí kladně na jeho potenci. Mohu to potvrdit, mne to opravdu silně vzrušovalo. Má utěšitelka si toho velmi záhy povšimla. Byla jata soucitem a začala mi pak něžně pomáhat s uvolněním rukou. Po šestinedělí jsme zahájili intimní život. Zpočátku se muselo opatrně, jizva po nastřižení byla ještě citlivá. Postupně obtíže vymizely. Kojení se stalo zcela přirozenou součástí našeho sexu. Bylo to něco nepopsatelně krásného. Neznám větší intimitu mezi manžely. V mých erotických představách patří zážitky z tohoto období k těm nejvzrušivějším vůbec.
Nyní se pokusím shrnout naše vlastní poznatky k tomuto tématu podle důležitosti:
a) Nejvyšší prioritou je zajištění sdostatek potravy pro malého človíčka - kojení tatínka zajišťuje nadbytek mateřského mléka pro dítě - viz výše.
b) Zlepšení zdravotního stavu kojící matky - dlouhodobé a intenzivní kojení obecně působí jako prevence rakoviny prsu, děložního čípku, chudokrevnosti, osteoporéze atd atd. Žena mi později svěřila, že cítila zpočátku při mém kojení svíravé stahy v rodidlech, jak se jí vracela děloha do normálu. Je fakt, že se velmi brzy zahojila.
c) Kojení dítěte se stane pro matku pohodovou záležitostí - tatínek odstraňuje průběžně všechna rizika a tlak v prsech. Manželka měla po celou dobu kojení prsy bez poskvrnky, žádné praskliny bradavek, otoky, bolesti, zatvrdliny nebo záněty.
d) Oba rodiče, potažmo celou rodinu tato praktika neuvěřitelně sblíží. Vztah manželů se stane něžnější. To se přenáší i na péči otce o dítě. Vzpomínám si, jak jsem se snažil vyplnit všechna přání své polovičky. Ono to vůbec nejde, chovat se nějak hrubě nebo netečně k ženě, která vám poskytuje takové libůstky.
e) Kojení tatínka může mít kladný vliv na jeho celkový zdravotní stav. Moje žínka mi někdy napůl žertem říká, že jsem tak zdravý, protože jsem byl dvakrát dlouho kojen. Asi na tom něco bude. K doktorovi chodím jednou ročně na kontrolní prohlídku. Na srazech vrstevníků se na vždy stočí řeč na téma choroby . Já nemám nic, čím bych ostatní zaujal. Na Internetu jsem rovněž našel příspěvky, ve kterých dámy sdělují, že před asi 30-45ti lety kojily své manžely a ti jsou dodnes zdraví jak řípa. No a naši předkové podávali mateřské mléko starým, nemocným a zraněným lidem.
f) Kojení tatínka přináší zpravidla oběma milý pocit, případně slast, někdy až bezbřehou. Kdo nezkusil, neuvěří. Nutno dodat, že s tím musí oba souhlasit, nelze to vynucovat.
g) Věc má i svou praktickou stránku. Tatínek funguje jako důkladná, rychlá a velmi šetrná odsávačka, která je zcela zdarma a prakticky skoro pořád k dispozici. Maminka může využít k relaxaci chvilky, když taťka mlsá. Hygiena po kojení je jednoduchá.

Své ženě jsem velmi vděčný, za to, že mne obdarovala těmito
jedinečnými zážitky. Mohu ve svém věku naprosto jednoznačně prohlásit, že kojení tatínka patří k tomu nejhezčímu, co mi osud prostřednictvím mé Jitky nadělil.
Pokud Vás zajímá naše současnost, jsme oba v aktivním důchodu, některé zájmy máme společné, jiné oddělené. Velký stres v zaměstnání odpadl. Máme více času na sebe i na naše blízké. Věřte mi nebo ne, moje žena mě neustále přitahuje. Kojení jí postavu nepokazilo, plnější tvary nahoře po ukončení laktace ji činí ještě žádoucnější. My jsme prostě bohatá rodina. Shodli jsme se na milování průměrně dvakrát týdně. To je maximum na které byla ochotna přistoupit. Udržuje mne tak v dobré duševní i tělesné kondici. Tvrdí, že tím pečuje o mou prostatu. Sama má potíže se zády a pánví. S oblibou mě přesvědčuje, že se jí všechny erotogenní zóny přestěhovaly na záda. Není to tak úplně pravda, naštěstí. Rád své paní masíruji záda, ona přitom prožívá velké blaho. Vzájemně si tak vycházíme vstříc. Na dobu, kdy se nám narodila Kája oba rádi vzpomínáme, a to dokonce i v posteli při mazlení. Jitka si mě dobírá, že jsem měl v té době laktační šílenství. Má pravdu. S uznáním ale konstatuje, že dostatek mléka pro Káju a odstraňování napětí v prsech je moje zásluha. No řekněte - že je má lepší polovička drahokam mezi ženami?

A co říci závěrem:
Vzal jsem si opravdu vyjímečnou ženu. V zaměstnání pracovala dlouhá léta v našem energetickém gigantu jako specialista na přípravu prognóz vývoje spotřeby elektřiny v tomto státu. Pracovala s programy, které nikdo jiný v republice neuměl obshuhovat. Doslova. Navíc pracuje v samosprávě našeho bytového družstva více než 35 let. K tomu se starala 10 let o svou starou matku, bydlící na druhém konci Prahy. A abych nezapomněl, je to dobrá hospodyně a skvělá kuchařka. Jitka dala své dceři do života jako matka řadu dobrých rad. Až Kája bude čekat rodinu, předá jí další osvědčenou zkušenost, jak předejít zdravotním problémům při laktaci a zároveň sobě i manželovi osladit život.

Pokud by se snad některá současná či budoucí maminka po přečtení této story rozhodla nabídnout doma manželovi svou hebkou a voňavou náruč, pak jsem nepsal tyto řádky zbytečně. Moje paní vzkazuje, že není zač se stydět. Sosajícímu tatínkovi pak oba gratulujeme a přejeme dobrou chuť. Važte si toho, je to velká vzácnost

Přeji Vám vše nejlepší doma i v práci.
S úctou
V.R. Praha, 5.2.2007

PS Musí na sebe ještě prozradit, že od dětství mám naprostý odpor k syrovému kravskému i kozímu mléku. Za války (té druhé) nebylo kravské mléko a maminka brala ze sousedství kozí. Tím se mi to doživotně zošklivilo. Sýry, jogurty, kefír, smetanové omáčky a kulajdu, to vše ano, ale syrové neé.

Já jsem otěhotněla v lednu 2006, celé těhotenství probíhalo víceméně bez problémů, akorád v 5. měsíci mě dost bolel podbřišek, tak jsem se ocitla v nemocnici, ale po 3 dnech mě pustili s tím, že budu brát magnézium. Takže jsem do konce těhotenství brala magnézium, vysadila jsem 2 měsíce před porodem. Můj termín porodu byl 28.9.2006, ale 8.9.2006 jsem celou noc nespala, hrozně mě bolelo břicho, ten den jsem ještě byla nakupovat v Kauflandu, přesto, že jsem měla bolesti, ve 12 h. jsme se s manželem sebrali a jeli do porodnice, nejprve jsme si všichni mysleli, že to jsou poslíčci, byla jsem otevřená na 1 cm, takže mi píchli injekci, která v případě poslíčků zastaví stahy a v případě porodu se porod rozběhne, za hodinu jsem ale byla otevřená již na 3 cm, takže mi řekli, že budeme ten den rodit. V 5:37 jsem porodila krásného chlapečka Davídka s váhou 2.600 g a měřil 47 cm, byl malinkatý, takže ho hned po narození dali na 2 hoďky do inkubátoru mezitím, co jsem ležela na porodním sále s pytlem na břiše. Předtím mi syna chtěli položit na břicho a zkusit přisát, ale já byla po té injekci, kterou mi v poledne píchli tak zblblá, že jsem o přisátí nestála, protože jsem v tu dobu nevěděla, že se miminko musí přisát do 30 minut po porodu, protože v tu dobu má největší sací reflex. Davídka mi tedy položili jen na břicho a já byla spokojená, bála jsem se ale, že ho upustím, jak jsem byla malátná, tak mi ho hned zase vzali a dali do inkubátoru. My jsme se na něj s manželem láskyplně dívali a to nám stačilo.
To, že bych nekojila, nebo měla nějaké problémy s kojením, jsem si vůbec nepřipouštěla, v těhotenství jsem navštěvovala kurz pro nastávající maminy, kde nám bylo vštěpováno, že všichni určitě budeme kojit, že je to to nejlepší, co můžeme pro své miminko udělat, a proto jsem to brala jako hotovou věc. Navíc mi paní instruktorka prohlídla prsa, nemám přímo ploché či vpáčené bradavky, ale ani ideální, tak mi doporučila formovač bradavky od Chica, který je s balónkem a vytahuje bradavku na bázi podtlaku. Každý den 5 minut jsem si bradavky v těhotenství tímto způsobem povytahovala, ale vydržela jsem to asi jen měsíc a pak máchla rukou, že to není třeba, že to bude v pohodě.
První noc po porodu jsem byla tak unavená, že jsem byla šťastná, že mi Davídek celou noc prospal bez vyžadování krmení, takže naše první přiložení k prsu se konalo až druhý den po porodu. Mezitím se ho sestřička pokusila dokrmit glukózou v injekční stříkačce, ale celou dávku vyblinkal, protože byl ještě nalokaný plodové vody a jíst vůbec nechtěl. První přiložení k prsu se mi nepodařilo, až za pomoci sestřičky, rodila jsem v Ústí nad Labem a musím říct, že sestřičky se zde hodně snažili mi s kojením pomoct. Davídek se ale vůbec neuměl přisávat, pak už měl i hlad, ale bez pomoci dětské sestry, které nás učili kojit, nám to prostě vůbec nešlo. Navíc mě kojení hrozně moc bolelo, Davídek, když už se přisál, tak sál chvíli strašně silně, potom u toho ale zase usínal a bradavku si jen dudal, ale právě toto dudání mě hodně bolelo. Davídek byl ze začátku hodně spavý a líný a ještě k tomu se neuměl přisávat, zkoušela jsem to každé 3-4 hodiny, prsa mě bolela tak, že jsem neměla sílu to zkoušet častěji. Do porodnice mě přišla každý den navštívit moje sestra, která se mi snažila pomoct, řekla mi, že musím přikládat, aby se mi začalo tvořit mléko (zatím jsem měla jen mlezivo). Asi 3-4 den po porodu se mi prsa nalila a začalo se tvořit mléko. Naštěstí jsem neměla prsa nalitá jak beton, prsa jako taková mě nebolela, jen ty bradavky, to se nedalo vydržet, ale přesto jsem strašně moc chtěla kojit, takže jsem to pilně zkoušela. Vypadalo to tak, že bez pomoci sestřiček se mi Davídka podařilo přisát tak max. 2krát denně, na ostatní pokusy o přisátí, kdy jsem to třeba půl hodiny bez úspěchu zkoušela, jsem musela volat sestřičky, které uměly vzít bradavku a strčit ji Davídkovi do pusy, ale i jim se to nepodařilo na první pokus, ale třeba až na třetí. V leže jsem vůbec kojit nemohla, Davídek se dokázal přisát jen v sedě v takzvané poloze tanečníka. Byl to hrozný boj, Davídek mi nepřibýval, takže ho jednou až dvakrát denně museli dokrmovat Nutrilonem Premium z injekční stříkačky a ke konci i z flašky. Byla jsem z toho špatná, pořád jsem jen brečela, trápila se kvůli tomu. Davídek přes den hodně spal, ale v noci mi řval hlady a nám nešlo ho přiložit, bylo to opravdu zoufalé. Navíc přes den, kdy jsem chtěla pilně zkoušet přikládat, tak moje spolupacientka měla hodně návštěv, pořád jí tam chodilo hodně lidí, třeba 2 hodiny bylo na pokoji 10 lidí najednou, samozřejmě i chlapi, takže jsem z toho měla o to větší stres. A při poloze v sedě na posteli, kdy jsem k nim byla otočená čelem bylo samozřejmě vše vidět. Navíc mi vůbec nešlo odstříkávání, které mě 3. den po porodu učila ženská sestra, vůbec jsem neměla ten správný grif, když už jsem z toho byla zoufalá, tak si mě vzala do parády staniční sestra a ta se mi poctivě půl hodiny věnovala a naučila mě perfektně odstříkat mléko. Z porodnice mě pustili až 6. den, kdy Davídek poprvé přibral 50 dkg, což bylo nádherné, protože do tohoto dne stále na váze ubíral. Z porodnice jsme nešli vůbec rozkojeni, sestřičky mi nabízeli, ať tam zůstanu o den navíc, jestli si nejsem jistá, ale já se tak strašně těšila domů, že jsem to odmítla, chtěla jsem to doma v klidu zkoušet bez cizích lidí (tím nemyslím sestřičky, ale cizí návštěvy). Cestou domů jsem si nakoupila Nutrilon Premium, protože mi bylo jasné, že bez dokrmování to nepůjde. Hned druhý den od propuštění z porodnice jsem navštívila laktační poradkyni, která mi poradila dokrmování z kelímku od Medely, aby Davídek neztratil sací reflex. Poradila mi koupit si formovače a chrániče bradavek od Medely, aby mé prsy byly na vzduchu, ale s přisátím Davídka mi nepomohla. Doma jsme takto válčili tři týdny, než se Davídek naučil přisát. Vždy jsem půl hodiny zkoušela Davídka přisát a buď se to podařilo nebo ne, ve většině případů ne, tak jsem ho poprvé nakrmila Nutrilonem, poté již mnou odstříkaným mlékem, které jsem občas zahustila Nutrilonem, aby synáček přibíral. Byla jsem hrozně unavená: zdlouhavé neúspěšné přisátí, pak ohřání mléka, nakrmení Davídka z kelímku a pak jsem ještě půl hodiny odstříkávala, takto to trvalo 3 týdny. Po třech týdnech se stal zázrak a Davídek se přisával na třetí pokus, pak druhý a pak už to zvládal, ale byl pořád líný, takže se z prsu neuměl pokaždé napapat do sytosti a já musela dokrmovat odstříkaným mlékem nebo Nutrilonem. Po měsíci a půl už jsem dokrmovala jen na noc. Bradavky mě při každém kojení bolely 2 měsíce!!! Měla jsem ragády. Po 2 měsících jako když utne a kojení se i pro mě stalo příjemnou chvilkou. Navíc jsem si koupila kojeneckou váhu, protože mi Davídek plakal po kojení z jednoho prsu a zjistila jsem, že z levého prsu vypije dvakrát tolik než z pravého a od té doby kojím z obou prsou současně.Od 3. měsíce již nedokrmuji vůbec, kojíme, teď je nám půl roku a zatím plně kojím, jsem strašně šťastná, že se mi to podařilo, že jsem to nevzdala!!!

V prosinci 2006 se mi císařským řezem narodila holčička Linda. Byla drobounká, jen 2830 gramů, 49 cm. Vždy jsem chtěla miminko kojit, vůbec jsem neuvažovala o tom, že by to nešlo, je to přeci "příroda" a ta si nějak poradí. Naivně jsem si myslela, že kojení není žádná věda. Z literatury jsem věděla, že je třeba přiložit miminko co nejdříve a také to, že po císařském řezu se později rozbíhá laktace, proto jsem byla dosti překvapená, že mi malou na porodním sále vůbec nepřiložili k prsu, ač jsem rodila v částečné narkoze a nic tomu nebránilo. Ze sálu mě odvezli hned na JIP a malou mi přinesli až po několika mých urgencích asi za pět hodin. Na mé vyděšené dotazy zda nebude problém s laktací mávaly sestry rukou a já si připadal jako hlupák. Nikdo mi neukázal jak ji přiložit, jen k mým prosbám sestra malé nacpala prso do pusinky a odešla. Každá sestra mi ji navíc nutila do jiné kojící polohy, většinou boční, držení fotbalového míče apod. s tím, že klasická poloha je po císaři nevhodná, mě přitom nejvíce táhlo a vyhovovalo právě klasické položení miminka, jizva mi nevadila. Dcerku na pokoj jsem dostala až čtvrtý den po porodu. První dva dny jsem ji viděla jen občas, přikládání se, jak již jsem uvedla výše, moc nedařilo, mlíčko se nedělalo. Další dny do přestěhování na rooming in mi ji nosily sestry po třech hodinách, nechaly mi ji napospas a dál se nestaraly, jen mi řekly, že kojit nebudu moci, že mám ploché bradavky. Jedna sestřička mi poradila kloboučky, manžel je okamžitě koupil, ale nastal problém se sterilizací, sestry mi je odmítaly sterilizovat a tvrdily, že stačí umýt v teplé vodě. Dcerka byla stále drobná a dostala žloutenku. Byla tedy dost spavá a neměla sílu sát, natož přes kloboučky. Chudinku jsem ji celou tu půl hodinu každé tři hodiny co mi ji nosily trápila u prsu, kterého se neuměla chytit, nemohla přes klobouček sát, usínala, byla unavená a vlastně se skoro nikdy pořádně nenapila. Proto lékařka nasadila odstříkané MM z banky, jenže po půl hodině mých zoufalých snah o kojení byla dcerka tak unavená, že nevypila ani injekcí podané náhradní MM a hubla. Když jsem ji dostala na pokoj, jedna sestra jí navíc opakovaně podala Nutrilon, protože neměla v lednici MM. Po každém kojení jsem zjistila, že malá nevypila vůbec nic a že je strašně unavená. S pláčem jsem zapisovala do výkazu kojení velkou nulu a chodila prosit na sesternu o Nutrilon. Tam po mé odpovědi na dotaz kolik jsem nakojila na mne koukaly sestry jak na přírodní úkaz a já se cítila pod psa. Následně jsem se snažila do dcerky vpravit aspoň trochu Nutrilonu stříkačkou. Nedařilo se, byla moc unavená, já také, nedělalo se mi mléko, malá nepila, proplakala jsem dny a noci a do toho mě sestry s dětskou lékařkou chodily vyprávět, jak vůbec nepřibírá, že to takhle nejde a že mi to dítě nikdy nebude jíst, že se s tím budu prát celý život. Jedna známá mojí maminky a pak jedna noční ženská sestra mi poradila, ať zkusím odstříkávat a masírovat prsa, přikládat jí jen pět minut na každou stranu, aby se neunavila, a pak hned nakrmit Nutrilonem z lahve, že jí to půjde lépe. Měla jsem vůči lahvi předsudky, ale zbytečné. Skutečně se mi začlo po šíleném kolotoči neustálého odstříkávání, přikládání, krmení tvořit mlíčko, malá začala pít a jak pila tak sílila. Z porodnice jsem odcházela nekojící, jen občas malá dostala v láhvi po troškách úporně odstříkané a schraňované moje mateřské mléko, jinak pila UM, po týdnu doma jsem po neustálém odstříkávání, přikládání, masírování, kojila plně. Po dvou měsících krásného kojení mě potkal zánět prsu a přišla jsem o mléko. Za dva týdny velmi častého přikládání a opět oblíbeného odstříkávání zejména v noci se mi přes příšernou únavu podařilo znovu rozkojit. Kojila jsem plně do dceřiných šesti měsíců, kojím nadále. Dcerce bude sedm měsíců a v půl roce jako plně kojené dítě vážila 8700 gramů a měřila 69 cm. Ráda bych někdy dcerku vzala do motolské porodnice-kde tedy až na výše uvedené byli všichni moc prima, zejména na porodním a rizikovém-ukázat, jak vypadá dítě, které nikdy nebude pořádně jíst, jak mi řekla paní doktorka.
Chtěla bych všem maminkám říct, že přesto, že vám nikdo nebude věřit, že se to podaří ( stejně jako mně) a bude vás od toho spousta lidí zrazovat, můžete kojit, jde to, jen to někdy stojí mnoho slz a úsilí a hlavně probdělých nocí, ale stojí to za to.

Po marné snaze otěhotnět jsem absolvovala IVF/ICSI, poslední dva měsíce těhotenství jsem strávila v nemocnici kvůli vcestnému lůžku. Na začátku 38. týdne se mi narodila vytoužená dcera (císařským řezem). Byla zdravá a krásná, jediným problémem byla lehká novorozenecká žloutenka. Po porodu ve spinální anestezii (byla jsem tedy při vědomí) mi dceru jen ukázali a odnesli jí na novorozenecké oddělení. K prsu mi ji přinesla sestra až za dvě a půl hodiny, kdy mi jí položila do postele vedle mě a čekala, co se bude dít. Nemohla jsem se ani pořádně otočit na bok, protože od hrudní kosti dolů jsem své tělo necítila a ani neovládala ještě tak další dvě hodiny a od pasu dolů jsem se začala pohybovat až za 12 hodin. Nikdo mi nepomohl se zpolohovat. Sestra stála a čekala a já (sama jsem sestra) jsem cítila jen obrovskou bezmoc a chtělo se mi brečet. Neměla jsem ani sílu jí cokoli říct. Po desetiminutovém úsilí se mi podařilo dostat se na mírný polobok a malá Eliška se mi hladově přisála k prsu. JENŽE! Moje i její poloha byla špatná, vynakládala jsem obrovské úsilí, abych se udržela v té poloze, do které jsem se pracně dostala, druhou rukou jsem křečovitě držela dítě, aby mi nespadlo z postele a ke všemu mám velká prsa a nevlastním třetí ruku, kterou bych si mohla prs uchopit. Cítila jsem obrovskou bolest v prsu, ale když jsem to řekla sestře, tak mi odpověděla, že je to tím, že jsem světlý typ a světlé typy mají citlivější bradavky. Co jsem mohla dělat. Připadala jsem si jako ten nejneschopnějši tvor pod sluncem. Když malou odnesli brečela jsem sama nad sebou. Měla jsem pocit, jako bych si to dítě ani nezaslužila, nezažila jsem porod, početí proběhlo také "bez mojí časti." Jako zdravotník jsem byla zcela šokována přístupem svých "kolegyň". Po první nedobré zkušenosti mi za 3 hodiny znovu přinesli dcerku ke kojení, tentokrát přišla studentka, která ke mě byla milá, ale bohužel mi příliš nepomohla, protože si sama moc nevěděla rady. Dcera plakala, otvírala pusinku v marné snaze se dovolat nějakého jídla, ale bohužel. Mě se mléko netvořilo, protože po císařském řezu to prostě trvá déle. Čtvrtý den po porodu jsem už propadala zoufalství a naprosté beznaději. Mléko se mi stále netvořilo, dítě, které proplakalo čtyři dny už ani nemělo sílu k sání, nehledě na to, že se jí zhoršila žloutenka a musela "pod světlo". Přístup dětských sester se celkem nezměnil. Musela jsem sama poprosit o glukózu, aby malá dostala, alespoň tekutiny, nikdo mi neukázal, jak se dává dítěti pít ze stříkačky, byla jen náhoda, že jsem to věděla a uměla si poradit. ke všemu se mnou byla na pokoji paní, která už měla druhé dítě a kojení jí šlo tak nějak samo. I ona se podivovala podivnému přístupu ze strany sester, tvrdila, že ona sama by už dávno s nějakým kojením praštila a vyžádala si lahev s příkrmem. Jenže já byla v pozici zdravotní sestry a ležela v baby friendly hospital, kde se prostě kojit MUSELO. Kojení pod nátlakem, tak se dá shrnout tamní počínání. Jediná "pomoc", která se mi ze strany sester dostala byla ta, že uchopily hlavu mojí Elišky a tlačily jí na můj prs a mě táhly za bolavý prs a cpaly ho do pusinky dítěte. malá se dostala do stavu, kdy křičela až modrala a pokaždé, když jí dostaly do podobné nálady, tak odešly se slovy, že mám paličaté dítě.
Poslední pověstnou kapkou bylo sdělení dětské lékařky, že mě pozítří pustí domů. Bilance byla taková, že čtvrtý den po porodu bylo dítě krmené stále jen glukózou nebo MM z banky a ode mě nevypilo ani kapičku mléka, protože se ¨mi sotva spustilo, ale malá odmítala prs. Zmobilizovala jsem poslední síly a řekla lékařce, že s kojením končím, přestože jsem ještě ani nezačala. Moc se tomu divila a já zjistila, že ani nemá ponětí o tom, že malá vůbec ode mě nepije. Sestry a já jsme jí krmily stříkačkou přes prst, braly mě na elektrickou odsávačku, která mi totálně poškodila bradavky i s dvorci ( měla jsem je samou ragádu, puchýře a krvácela jsem z obou prsů). Dcera dostala moučnivku do úst a při našich pokusech přikládat, mi moučnivka přeskočila do rozpraskaného terénu a dílo zkázy bylo dokonáno. Šestý den mě propustili domů a ve zprávě jsem měla napsáno, že dítě je částečně kojeno, přestože to nebylaani trochu pravda!! Okamžitě jsem volala své dětské lékařce a vše jí pověděla, pořídila jsem si i elektrickou odsávačku a byla jsem odhodlána dávat odstříkané mléko dceři lahví, ale z tak bolavých prsů nešlo odstříkané mléko podávat. 1. ho bylo málo a 2. v něm byla příměs krve. Druhý den po příchodu domů mě navštívila dětská lékařka a když vyděla, v jakém jsem stavu, tak mi řekla, že mám okamžitě přestat, stáhnout si prsa ručníkem, navštívit gynekologa, koupit si lahvičky a dávat dítěti UM. Ještě týden jsem odstříkávala zbytečky mléka a pak mi samo zmizelo.
Malá pila jako o život. Hltala, jako by se bála, že jí někdo tu lahvičku sebere, přes antikolikové dudlíky a lahve trpěla kolikami a proplakala celé dny, ale rostla a sílila. Měla jsem strašné výčitky svědomí, pocit, že jsem naprosto selhala, že dítě trpí bolestmi bříska jen kvůli mě. Jenže vše bylo dáno jen a jen tím, že malá měla na začátku hlad a teď chtěla vše dohnat. Dnes jsou jí tři měsíce, z lahve už pije normálně, kolikami netrpí a konečně z ní je spokojené miminko a já si teprve teď začínám užívat mateřství. Prsa se mi sice ještě úplně nezahojila, ale už můžu alespoň nosit podprsenku, aniž bych plakala bolestí při jejím oblékání.
Jsem přesvědčená, že nic nenahradí MM a kojení. Kojení je jednodušší, než krmení z láhve, je levnější, čistější, bezpečnější a samozřejmě nejpřirozenější, ale pokud jste nucené kojit za takových podmínek, tak se může stát, že vás taková násilná propagace kojení a přístup zdravotníků připraví o poslední zbytky sil. Kdyby nebylo podpory ze strany rodiny a chápavého přístupu mé pediatričky, která celou věc posuzovala individuálně, tak jsem možná přišla i o poslední zbytky zdravého rozumu. Jsem šťastná, když se mé dítě směje a nechtěla bych znovu prožívat ty chvíle, kdy mi hodinu proplakala v náručí a nade mnou stála dětská sestra, která narážela hlavu na můj prs amůj prs cpala násilně dítěti do pusinky. To vše pod záštitou baby friendly hospital....

12.12.06 se mi narodil krásný zdravý chlapeček, porod byl spontánní a bez
problémů. Měla jsem nástřih hráze a to dost veliký, Přemeček měl totiž 4,35 a 53
cm a hlavičku dost velikou.
Rodila jsem v Ostravské porodnici Fifejdy. Absolvovala jsem předporodní kurz v téže nemocnici, cítila jsem se tedy na porod alespoň trochu připravená.
První přiložení bylo hned vážení, měření a kontrole. Porodní asistentka
malého naložila na přípravně na vozík(postýlku) a zaúkolovala manžela, aby ho ke
mně přivezl. Za chvilku přišla za námi a řekla mi, že mám malého přiložit. S
prvním přiložením mi pomohla, ale pak odešla. Syn chvíli žužlal a pak se pustil, s
přiložení mi pak pomohl manžel. Sestra dost dlouho nepřišla, nevím co bych
dělala, kdybych tam byla sama. Manžel přihlížel po celý průběh porodu a byl
mi velkou oporou.

Potom co jsem si odležela povinnou dobu po porodu, tak mi malého
odvezli na dětské a já jsem musela do sprchy, odvezli mě tam na vozíčku, dost
se mi točila hlava a cítila jsem se hodně slabá, ač porod byl celkem rychlý,
(kolem osmé mi píchli vodu a 11:25 byl syn na světě)

Po sprše mě odvezli na pokoj. Tam jsem se trošku prospala a pak přivezli malého na kojení , neměla
jsem odvahu nechat si ho hned u sebe. Sotva jsem měla sílu postavit se na nohy.
Odnesli ho tedy znovu na dětské a nosili jen na kojení. Večer to bylo
trochu lepší, ale ani tak jsem se ještě necítila na opatrování toho malého
človíčka. Požádala jsem tedy, zda by ho ještě přes noc mohli nechat na
dětském oddělení a nosit mi ho na kojení. Sestra byla sice protivná, ale svolila.
(dost mě překvapilo, že sestřičky na dětském mohou mýt prstýnky...natož na každém prstě jeden a tahle je měla i dost masivní)

Teď bych ráda řekla pár slov ke kojení. Začátky byly opravdu náročné, prsa
mě bolela a při každém přiložení jsem dost trpěla. Přemeček měl už od začátku
silný sací reflex, což dost pomohlo, ale já měla pořád pocit, že je u prsu
špatně přisátý. Bylo mi řečeno, že když je dobře přiložený, prsa nemohou
bolet. Dneska už vím, že tomu tak není. Prsa mě přestala bolet až dva měsíce po
porodu.
Jinak musím pochválit tamní personál...sestřičky sice každá říkaly něco
jiného, ale v podstatě si každá maminka stejně musí najít svůj systém. Důležitá je
trpělivost a vytrvalost. Moc jsem chtěla kojit, protože je to to nejlepší
co může maminka pro své dítě udělat.
Byli chvíle, kdy se syn dožadoval kojení i třeba za hodinku, tak jsem ho
prostě nakojila. Myslím si, že tvorbu mléka a jeho kvalitu ovlivňuje hodně
věcí.
Někdy jsem byla stresovaná, nebo jsem se nestihla najíst, jindy se třeba
zvýšila poptávka a tak jsem prostě kojila, když si řekl.
Všechno jsem v pohodě překonala i s pomocí čaje pro kojící
matky nebo fenyklového čaje. Dneska už je synovi 7 měsíců pryč a já pořád kojím. Už dávám i příkrmy a na večer kašičku. Ale kojení je stále každodenní součást režimu.

Přeji každé mamince ať to nevzdává a vytrvá. Hodně štěstí a radosti s dětmi.

Radka

JSEM MAMČA OD 3 DĚTIČEK,NO DVOU JIŽ PPONĚKUD ODROSTLEJŠÍCH SYNKŮ A PŮLROČNÍ KRÁSNÉ PRINCEZNIČKY. OBA DVA CHLAPCE JSEM RODILA POKAŽDÉ V JINÉ PORODNICI. NEJSTARŠÍHO V PRAŽSKÉM PODOLÍ,MLADŠÍHO V ÚSTECKÉ PORODNICI A NEJMLADŠÍ KAČENKU ANNU V KOLÍNĚ. MĚLA JSEM TEDY MOŽNOST POROVNAT 3 PORODNICE A JEJICH PŘÍSTUP K MATKÁM A KOJENÍ. V PODOLSKÉ NEMOCNICI JSEM PO PRVNÍM PORODU A NEDLOUHO PO REVOLUCI MĚLA DOSLOVA ŠOK Z KOJENÍ. STARŠÍ SESTRA PROSTĚ ROZHODLA,ŽE SE KOJIT BUDE A TO I ZA CENU,ŽE MŮJ NEUSTÁLE SE VZTEKAJÍCÍ POTOMEK BUDE PŘIDRŽOVÁN DVĚMA SESTRAMI. NO JAK TO MOHLO DOPADNOUT. PO TÝDNU NEZDARŮ V PORODNICI JSEM SE VRÁTILA DOMŮ SE STRUPY MÍSTO BRADAVEK A MLÉKO BYLO TAKÉ ŘÍZNUTÉ KAPKAMI KRVE. BEPANTEN TENKRÁT NEBYL A ANI MI NIKDO NEPORADIL CO S TÍM. SAMOZŘEJMĚ SEM TEMĚŘ IHNED PO PŘÍCHODU DOMŮ KOJIT PŘESTALA A SYN VYROSTL NA SUNARU A VKLIDU. NENÍ DIVU,ŽE JSEM PO DRUHÉM PORODU KOJIT ANI NECHTĚLA A PŘI POMYŠLENÍ NA BYŤ JEN TOTO SLOVO JSEM DOSTÁVALA KOPŘIVKU. NEVÍM JESTLI TYTO PSYCHYCKÉ POHNUTKY ZPŮSOBILY,ŽE SE MI MLÉKO NETVOŘILO A ANI SE MI NEDAŘILO DRUHÉHO SYNA KOJIT. DOPADLO TO TEDY PODOBNĚ. MOJE TŘETÍ TĚHOTENSTVÍ JSEM SI ASI UŽILA NEJVÍCE,ALE PŘI POMYŠLENÍ NA OPĚTOVNÉ SNAHY SESTŘIČEK V PORODNICI S KOJENÍM SE MI DĚLALA KOPŘIVKA A TAK SEM SI PŘEDEM PĚKNĚ PŘICHYSTALA LAHVIČKY I MLÍČKO SUŠENÉ. TENHLE POSTOJ MI VYDRŽEL CELÉ TĚHOTENSTVÍ,IKDYŽ MŮJ PŘÍTEL STÁLE DODÁVAL ODVAHY A PODPOROVAL MĚ JAK TO ŠLO A PŘESVĚDČOVAL MĚ,ŽE TO ZVLÁDNU. PO NAROZENÍ NAŠÍ HOLČIČKY,U KTERÉHO MŮJ PŘÍTEL SAMOZŘEJMĚ BYL HO TEN ENTUZIASMUS NEPŘEŠEL A NENÁPADNĚ MĚ POVZBUZOVAL A JEMNĚ MĚ CHVÁLIL TAK DLOUHO,ŽE JSEM SE SNAŽILA JAK TO JENOM ŠLO. JEN MĚ NEUSTÁLE DRÁŽDILY POZNÁMKY SESTER,POKAŽDÉ KDYŽ JSEM SE NA NĚ OBRÁTILA S PROSBOU O RADU. DOCELA CHLADNĚ MI ODPOVĚDĚLY A NEZAPOMĚLY PRONÉST,ŽE PO DVOU DĚTECH BYCH TO MĚLA VĚDĚT. AŽ MI DOŠLA TRPĚLIVOST A NEDALA SEM SE. PO JEDNÉ TAKOVÉ POZNÁMCE A PROBDĚLÉ NOCI,KDY SE NÁM MOC PŘIKLÁDAT NEDAŘILO JSEM VYPĚNILA A STEJNĚ ODTAŽITĚ JSEM SESTŘE PONĚKOLIKÁTÉ VYSVĚTLILA,ŽE JSEM OBĚ DĚTI PŘEDEŠLÉ NEKOJILA A TUDÍŽ ZKUŠENOSTI NEMÁM ŽÁDNÉ A OČEKÁVÁM OD NICH,ŽE MI PRÁVĚ ONY BUDOU NÁPOMOCNY. NO ASI JSEM BYLA OPRAVDU NEHEZKÁ A ROZČILENÁ A SESTŘIČKA KONEČNĚ POCHOPILA,ŽE TUDY CESTA NEVEDE A ZAČALA S TRPĚLIVOSTÍ A PŘÁTELSKÝM TÓNEM OD ZAČÁTKU. NAKONEC JSME TO VŠICHNY ZVLÁDLY A KAČENKA JE UŽ SKORO PŮL ROKU PLNĚ KOJENÁ A SPOKOJENÁ JAK ŽELVIČKA. JENOM SME SI TO PROSTĚ MUSELY VYTRPĚT,ALE STÁLO TO ZATO A MYSLÍM,ŽE TO BYLA DOBRÁ ZKUŠENOST I PRO SESTŘIČKY,KTERÉ JSOU PŘESVĚDČENÉ,ŽE PO TŘETÍM PORODU SI MAMINKA VÍ NAPROSTO SE VŠÍM RADY SAMA. NO A MŮJ PŘÍTEL,TAK TEN JE NA VRCHOLU BLAHA,KDYŽ NÁS S KAČENKOU POZORUJE JAK SI PŘI KOJENÍ LUSKÁ PALEČKY. TAK TO JE MŮJ PŘÍSPĚVEK DO VAŠÍ KOJÍCÍ PORADNY A DOUFÁM,ŽE BUDE NĚKUMU K ZASMÁNÍ I PRO PONAUČENÍ,ŽE SE MŮŽE OHRADIT,KDYŽ JE TO NUTNÉ. S POZDRAVE JITKA A KAČKA Z KOLÍNA

Rodila jsem skoro dva týdny po termínu.Poslední měsíc jsem měla silné otoky nohou i rukou. Za celé těhotenství jsem i s otoky přibrala 7kg a 9 nechala v porodnici.Doma jsem si naměřila tlak 160 na 100 a to opakovaně,ale v poradně to nikoho nevzrušovalo.Sestra byla velmi nepříjemná a rtuť tonometru pouštěla tak rychle,že nemohla nic naměřit.Jsem také sestra takže mě neošidila.Sdělila mi,že mám 125 na85 a to je normální.Požádala jsem lékařku o přeměření chvíli nechápaly o co mi jde, ale najednou to bylo 165 na 110.Aspoň mi sdělily, že to mám z rozčílení.Další poradnu jsem dostala Dopegyt na snížení tlaku, ale 140 na 90 nebylo stále optimální. O náběry jsem si musela říct.Nakonec jsem s tímto tlakem rodila spontánně ve 42 týdnu a porod byl naštěstí v pohodě.Narodil se nám krásný zdravý chlapeček 3600g a 50cm.Kojení bylo bez problémů i když si nás tam nikdo nevšímal, ale na pokoji byly zkušené maminky takže mi moc pomohly.Na personál na oddělení nemám dobré vzpomínky, ale na sále byli všichni skvělí.Problém nastal v poradně, kde mi sdělili, že se malý přejídá a že nemám tak často kojit a snažit se ho uchlácholit jinak.Do 2 měsíců přibíral malý hezky, ale zdál se mi přesto dost nespokojený.Kojila jsem ho po 3 až 4 hodinách a on chudák tak hltal.Zhruba v 8 týdnech začly problémy. Mirek se začal při kojení vztekat odtrhávat se plakat a i když jsem ho nějak u kojení udržela málokdy končil spokojený.Během třetího měsíce přibral jen 200g.Začala jsem častěji kojit přidala jedno noční kojení a jeho nespokojenost trochu polevila, ale stále to nebylo optimální.Na kontrole v poradně vážil po 10 dnech o 220 g víc což není zázrak, ale bylo to výrazné zlepšení.A tehdy jsem udělala zásadní chybu a dala na doporučení sestřičky a nasadila dokrm lahví. Samozřejmě jsem se ptala jestli ho mám podat lžičkou nebo stříkačkou, ale bylo mi řečeno, že 4 měsíční miminko se již neodstaví a že si mám pořídit lahvičku od Aventu, že nejvíce kopíruje prso a dítě se z ní naučí lépe pít.Jenomže jediné čeho dosáhnete je zmatení miminka prsem ze kterého to teče rychle a prsem ze kterého teče mléko pomaleji.Je jasné co si vybere hladové mimi.Přitom by možná ta zkáza nebyla tak hrozná, kdybych použila obyčejnou lahvičku a do dudlíku udělala miniaturní dírku jak mi radili ve zdravotnických potřebách.Měla jsem dát na své instinkty a vytrvat v častějším kojení.Během 3 dnů odmítal prso uplně jenom v noci se mi dařilo mu ho vnutit což mi naštěstí udrželo částečně laktaci.Kontaktovala jsem laktační poradkyni a tři dny zkoušela všechny finty co mi poradila a lahvičku okamžitě zrušila,ale už jsem asi trápila prcka dlouho a když viděl prso stalo se z klidného miminka nepříčetné.Obrečela jsem konec kojení,ale ještě mi manžel jel koupit v sobotu do lékárny v Krči el. odsávačku od Medely. Nejdřív nic neteklo a myslela jsem.že nefunguje.Přes to jsem to vytrvale zkoušela i v noci a trochu i ručně.Druhý den ráno už jsem chtěla po 10 minutách neúspěšného odsávání skončit najednou začlo mlíčko téct a odsála jsem 130 ml.Výsledek byl, že se mi po týdnu dařilo odsávat 800 ml za den a zbytek jsem dala Nutrilon,který nebyl během měsíce potřeba protože jedno jídlo nahradil příkrm.Dneska je malému skoro 9 měsíců a stačí jen 600ml.Malý má mléko jako kojený jenom já s tím mám dost práce, ale za chyby se platí.Každá maminka má dát hlavně na své instinkty zná nejlépe svého drobečka a pozná, kdy není spokojený.Taky jsem ustávala rady babiček již v šestinedělí. V hlavě jim stále leželo proč nedávám čajíček a na noc kašičku.Myslely to dobře, ale asi bych kojila ještě kratší dobu po jejich radách.Na závěr chci říct, že mi to mrzí dodnes,ale Mireček je kouzelný a máme z něj radost. Děkuji za možnost se o svůj příběh podělit.

Karolínka se narodila 13.6.2007 císařským řezem. Na svět přišla o 5 týdnů dřív, měla problémy s dýcháním, během dvou dnů se rozvinula silná infekce, později žloutenka.. Poprvé byla přiložena k prsu týden po porodu. Prostě všechno bylo tak nějak „proti“ kojení. Doma na ní čekali už 3 sourozenci, kteří byli od začátku plně kojeni, takže v tomhle směru jsem ani teď nepředpokládala žádné problémy.
Ale přišly…a přiznávám, že mě to dost zaskočilo.
Kojit jsem zkoušela už na oddělení nedonošenců.Bohužel vypila max. 30 ml a to ještě jen občas…Hodně ji to vysilovalo a to nebylo dobře. Mlíčko jsem celou dobu odsávala a nosila jí ho. Sestřičky jí dokrmovaly stříkačkou a já později taky.
V porodnice jsme odcházely po 17.dnech plně na stříkačce. Prý se to třeba někdy zlepší. Jen jsem nevěděla kdy se to zlepší a jak to poznám. I přesto, že pila tam málo, spokojeně spala a nedostatek mléka se projevil až na kontrolním převážení u dětské doktorky. Takže k prsu jsem jí přikládala tak 1x za 3 dny a jinak odsávala a krmila stříkačkou.
Když byly Káje asi 2.měsíce koupila jsem kojeneckou digitální váhu a začala zjišťovat, kolik toho naše beruška sama vypije. No, upřímně…nic moc. Když se zadařilo, tak i 60 ml, ale klidně taky 10 za 30 minut kojení !
Ale začala jsem jí přikládat před každým krmením. Nekonečný kolotoč…zvážit, nakojit, zvážit, dokrmit, odsát. Postupně to bylo lepší a lepší, dokázala vypít víc a víc v čase kratším a kratším.
V necelých 3.měsících jsme zrušili jak stříkačku, tak odsávačku. Teď je to asi 3.týdny, co už „jenom“ kojíme. Nevážím před každým kojením, jen občas. Už si věříme.
Vůbec to nebylo jednoduché, stálo to hlavně hodně času, kterého jsme měla už tak málo. Kolikrát já jsem to chtěla vzdát! Buď dávat odsáté MM lahvičkou, nebo přejít rovnou na UM.Ale moc dobře jsem věděla, že pokud by vedla cesta zpátky ke kojení, bude hodně těžká.
Tohle kojení bylo opravdu vybojované a tak nějak jsem si přestala myslet, že kojení je samozřejmost a víc si toho vážím.
Ale jsem moc ráda, že jsem nakonec vydržela a snad bude kojit ještě hodně dlouho.

Karolínka váží 6 kg a je to krásná a spokojená holčička, kterou by jistě byla i bez kojení. Tím chci jen říct, že bysme ji nemilovali o nic míň, kdybychom ji krmili Nutrilonem. Ale kojení je její velké vítězství. Zvládla to. A my jsme ji jen pomohli…

A co nám nejvíc pomohlo?
V první řadě maily lakt. poradkyně Jiřinky. Přesto, že má práce „až nad hlavu“ vždycky si udělala čas. A nejen na odbornou radu, ale i na slova povzbuzení, která jsem taky potřebovala.
Dětská doktorka hned po převážení nařídila Nutrilon. Vůbec ji zřejmě nenapadlo, že mlíčka mám dost a Karolka ho prostě jen neumí vypít !!!
Podpory jsem se dočkala i u mého manžela. Bylo to neméně důležité, protože by mě stačilo párkrát říct, ať se na to vykašlu…
Kvalitní odsávačka (já měla Avent Isis), protože odsávat ručně skoro 3.měsíce bych jistě nevydržela.
Digitální váha – bez té bych si taky neporadila. Jen jsem jí měla možná koupit dřív…

A ještě posledních pár slov…
…Všechny moje děti se narodily císařským řezem, měly dudlíky hned od narození, poprvé byly přiloženy k prsu za různě dlouhou dobu (od 8 hodin do týdne) a přesto nakonec byly všechny kojeny….každé miminko je prostě jiné.

OBNOVA KOJENÍ PO MĚSÍCI NA UM

Syna Tomáška (nyní 5m) jsem plně kojila do ukonč. 4. měsíce. Pak jsem z časových důvodů a i mé pohodlnosti začala občas přidávat UM, ke konci 5. měsíce byl už jen na UM. K prsu jsem ho přikládala 1-2x za den, někdy třeba tři dny vůbec ne.
Najednou mi to začalo být hrozně líto, jelikož všude čtu příběhy, jak kojí rok, rok a půl. Chtěla jsem to také zažít. A tak jsem se ptala všude na Netu, četla poradny atp. Jedny mi fandily, že to ještě možné je, jiné poradkyně tomu velké šance nedávaly. Já to nevzdala a začala na vlastní pěst:


1. den – středa
vypustila jsem láhev, absolutně. Jelikož jsem ještě neměla dostatek vlastního mléka, při přiložení jsem měla u sebe lahvičku s UM, odkud jsem Tomáškovi zavedla hadičkou do koutku jeho úst přívod UM. Nechávala jsem ho 2-3x natáhnout a pak povolila, aby sál z prsu. A tak stále dokola. Přitom byl celou dobu přiložen k prsu a sál. Sice asi neměl pořádně co, ale ta stimulace hodně pomáhá „rozkojení“.
Začala jsem hodně pít. Dříve jsem vypila sotva 1,5 litru tekutin. Teď jsem měla odpoledne už 8. hrnek čaje. Snažila jsem se pít je jen teplé. Samozřejmě jsem pila i čaje pro kojící (od Megafytu) a to 3 šálky denně.
Co se týče odstříkávání, tam jsem zvládla sotva 10ml za den! Po kapkách. To mě moc elánu nedodalo. Ale nevzdala jsem to. Prsa jsem měla stále poloviční a pevnost byla ta tam.

2.-4. den (čtvrtek-sobota)
postup je stále stejný, jen z toho UM vypije méně a méně. Dříve vypil tak 120-150ml. Teď při kojení cca 90ml. Odstříkaného mléka je za celý den 20 ml. Už to není po kapkách, občas to opravdu „stříká“ (1-2 proudy)

5.-7. den (neděle-úterý)
UM vypije někdy 90, někdy jen 50ml. Odstříkaného je už 40-60 ml/24hod. Dnes dopoledne (7. den, úterý) jsem dokonce zvládla z jednoho prsu (v pravém toho mám víc) 40 ml!! Sice to trvalo hodinu, ale potěšilo mě to moc. A odstříkávání má už 3-4 proudy.

Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál…. J Prsa se mi trochu nalila, ne nijak naplno, ale cítím mírné zvětšení.


Mé prohřešky za tu dobu:
a) někdy jsem nebyla důsledná a nevypila ty min. 2 litry tekutin
b) za celou dobu (celý ten týden) Tomášek dostal 2x z lahve
c) nekojila jsem pravidelně každé 2 hodiny, ale střídala jsem to s odstříkáváním


Měla jsem obavy, že v noci to nezvládnu a z lenosti dám láhev, ale překonala jsem sama sebe.
V obýváku jsem si připravila slabé měkké světlo, udělala jsem si pohodlí na gauči,