Můj kojící příběh

Narodil se nám krásný zdravý a děsně vlasatý chlapeček a po přiložení po porodu se hned pěkně přisál. Avšak mlíčko (a a si ani kolostrum) 4 dny neteklo, malý ztrácel na váze. Já jsem věděla, že to trvá, než se spustí laktace, ale že tak dlouho ne, od druhého dne jsem byla nešťastná, malému začali tlačit příkrm glukózou, třetí den i Bebou, já je přes neutišitelnou lítost dívat se, jak se malý ukolíbává pláčem z hladu, prosila, ať mi aspoň dají lžičku, stříkačku - nakonec mi aspoň půjčila sestřička Avenťáckou lahvičku - jinak se všechno dokrmovalo klasikou flaškou, která měla díru, že se sotva přes stříkací proud dala strčit do pusinky. Tato porodnice taky prý podporuje kojení, no... klasika.

Netušila jsem přesně, jak kojit, několik dn nám to prostě šlo, v sedě, malý na zádech podepřenou hlavičku mou rukou, prs jsem instinktivně držela dobře. (Já nevěděla, že je to taková věda, kojit, celé těhotenství jsem strávila na netu
čtením článků, nic jsem si nenašla o kojení!!!) Až jsme začali mít potíže, tak jsem se teprve dozvěděla, že to není ideální poloha, že třeba tanečník" je vhodnější, no prcek už si tak zvykl a dneska v této poloze pije nejraději. Jenže protože jsem ho po příchodu domů špatně přiložila (příliš mělce asi, kojení bolelo) a právě jsem šla přes šílenou bolest (v té době se mi odlučovaly stehy, takže mě strašně bolelo vůbec vše, tak jsem si ani neuvědomila, že by mě asi kojení nemělo bolet) a šup - kže z bradavky byla dole, i trocha krve ukápla a od té doby jsem se vezla.

Kojení z pravého prsu se pro mě stalo noční můrou, myslela jsem, že už nevydržím ani den. Šílená bolest a zdálo se mi, že malej prs odmítá. Zavolala jsem po pár dnech zoufalého boje laktační poradkyni, ta přijela, nastavila mne do vhodné pozice, já se tak ještě nechala vyfotit, abych příště věděla, chytla bradavku a šup celou do pusinku (mám velké dvorce a jsem nešika, to jsem se ještě nenaučila, splácnout bradavku a naložit!!!) a malej se krásně napapal. Jenže příště, bez asistentky, už jsem nejen nebyla schopná zaujmout správně polohu, ale ani přisát! (Zmínila už jsem, že jsem nešika, no.) Takže jediné, co mi po laktační poradkyni zbylo, bylo konstatování, že se špatně přísává ne
proto, že by nechtěl, ale že mám tvrdou bradavku a masírovat. To trochu pomohlo, ale i tak jsme někdy bojovali dlouho, než se přisál.

A teď si to představte - víte, že to vcucávání bradavky (uchopení) vás neskutečně bojí. Máte v jedné ruce prs, v druhé dítě. Vaším úkolem je držet prs a připlácnout si na něj dítě. Jediné, co vnímáte je ta obrovská dětská pusa působící bolest - no je to jako si strkat bradavku do ořezávátka - a nesmíte cuknout nebo dát mu ji tam mělce, brečet (pak nevidíte, jestli se trefujete dobře), hysterčit (začne panikařit váš partner), nic. Z každého přiložení se vám studeným potem oblijí záda potem a chce se vám bolestí
zvracet. Dítě po chvíli začne zoufale plakat, že se mu přisát nedaří. Když se konečně přisaje, konečně bolest ustoupí (díky tomu jsem poznala, že techniku už tak nořu) a vy jste vyřízená, ale pohled na toho snažícího se drobečka,
který váš stres cítí, říkáte si, dobře, tak já to možná ještě příště zkusím. Takhle přežíváte 3 týdny. Z kojení na kojení, ještě, že levé prso přežilo. Ráda bych dodala, že jsem taková nešika, že mi nešlo ani použití kloboučků
(pak jsem se dočetla, že se stejně nedoporučuje při bolesti bradavek) ale ani odstříkání balonkovou odsávačkou (prostě mě to bolelo a to jsem si říkala, když bolest, tak aspoň s kojením, ikdyž ta je horší, ale aspoň k něčemu).

Na hojení jsem zkoušela Sanagel (na léčbu sliznic) a hydrogelové polštářky od Medely (vyrábí i Chicco), ty jsou super, pokud musíte ven, místo vložek do podprdy. Genciána nám doporučena nebyla, těžké kovy atd..., tak jsem to
přežila bez ní, ale on i ten Sanagel krásně vysušuje.

Dnes, po třech týdnech, mi zmizel hlavní stroupek z bradavky. Kojení už skoro nebolí a díky tomu, že jsem se konečně naučila bradavku rozmasírovat (týden jsem to dělala jak to je na netu, krouživými pohyby a nic, ale pak jsem
zkusila "jako když dumlá dítě", prostě mě napadlo, že když bradavka při kojení povolí, napodobím kojení, a pomohlo), dvorce netvrdnou.

Všem ženám, kterým se stane něco podobného, kterým se zdá bolest nekonečná a nevěří, že se to někdy spraví (no na gyndě mi Dr. řekla, že taky třeba nespraví...), vydržte, zkoušejte, ono když se to povede, moc se vám uleví a
stojí to za to. Podobně jako porod, šílená bolest (měli jste mě, přesvědčenou, že si dám vše přírodně, vidět škemrat o jakoukoliv chemiii, hi hi), ale potom jedinečný pocit a výhra. Kdybych měla srovnat bolest porodu a bradavky s
ragádami, tak porod je trochu větší bolest, ale bradavky horší, protože je prostě nekonečná a musíte si jí způsobit sama (přiložením).

Držím všem maminkám palce a hodně síly.

Přidat komentář

Obnovit
Bezpečnostní kód

Fotogalerie

Databáze
otázek a odpovědí
Vstoupit