Příběh o kojení a operaci žlučníku

Milé maminky,

jistě je spousta z vás, které toužebně očekávali příchod svého vytouženého miminka a pak najednou přijde ten šťastný den, kdy jste konečně matkou, ale místo toho, abyste byli šťastné a spokojené, připraví vám život nečekané překážky a z vás je jen hromádka strachu a nevíte co si počít a jak se s tím vším najednou poprat, co vlastně bude dál.
I já mám za sebou jednu takovou nečekanou zkušenost a tak se chci o ni s vámi podělit, protože věřím, že vám třeba pomůže alespoň trošku získat sebevědomí a dobrý pocit, že všechno se dá nějak zvládnout.
Je mi 31 let a mám půlročního syna Ondru. Bylo mi 29 když jsem poprvé otěhotněla a to asi osm měsíců po vysazení antikoncepce, jenomže bohužel se zjistilo, že jde o mimoděložní těhotenství a tak jsem musela podstoupit operaci, kdy mi byl odstraněn jeden vejcovod a stopkatý myom z dělohy. V mém věku jsem z toho byla dost nešťastná, samozřejmě se mi hlavou honily všelijaké myšlenky typu, co když třeba vůbec nebudu moct mít děti, jaký to bude život, jestli to ustojí naše manželství a tak vůbec. Doktor nám doporučil půl roku počkat a také užívat antikoncepci, než se pokusím znovu otěhotnět. To čekání bylo strašné. Nicméně jsem nedbala rad lékaře, antikoncepci jsem užívala pouze tři měsíce, protože jsem měla pocit, že to bude trvat zbytečně déle než se znovu tělo vyčistí. A tak jsem si říkala, že si budeme dávat pozor a po tom půlroce se začneme s manželem snažit. Nicméně přišel březen, toužebně očekávaný měsíc, kdy už by se konečně mohlo začít něco dít, ale já nedostala menstruaci a ke své obrovské radosti zjistila, že už jsem vlastně těhotná, aniž bychom se o to s manželem nějak snažili. Byl to krásný pocit, ale zároveň provázený hrozným strachem, jestli zase není něco špatně, jestli to bude tentokrát tak jak má být. Po návštěvě gynekologa jsem zjistila, že je oplodněné vajíčko opravdu v děloze tam kde má být a tak jsem jen věřila, že tentokrát bude mít všechno šťastný konec. Asi ve čtvrtém měsíci jsem začala slabě krvácet a tak mě doktor pro jistotu nechal doma na rizikovém těhotenství. Občas to trošku zazlobilo, ale jinak miminko v bříšku rostlo tak jak má a já se těšila čím dál víc. Asi v šestém měsíci těhotenství mě z ničeho nic přepadla obrovská nevolnost, která byla cítit nejvíce mezi prsy a já se nemohla ani pořádně nadechnout, hrozně to bolelo. Bylo to po obědě, asi po hodině ta strašná bolest konečně ustala a já to přikládala tomu, že mi tam třeba už ten mrňousek něco v bříšku zmáčknul nožičkou a že to nic není. Asi po měsíci se ta strašná bolest opakovala znovu, tentokrát v pozdních večerních hodinách, ale trvalo to mnohem déle, snad celé tři hodiny, kdy jsem nevěděla jestli mám ležet nebo sedět nebo co mám vlastně dělat, bylo to opravdu moc nepříjemné, miminko v bříšku hrozně kopalo a já se o něj moc a moc bála a přemýšlela jestli jet na pohotovost nebo ne. Nakonec to opět ustalo a já spokojeně usnula a druhý den už bylo vše v pořádku a tak jsem si říkala, že mi ten loupežník v bříšku dává pěkně zabrat. Asi v osmém měsíci se to samé opakovalo ještě jednou a tak už jsem jen seděla, zhluboka dýchala a v klidu čekala, až to zase přejde. V listopadu se nám konečně narodil Ondrášek, krásný zdravý kluk, měl 4060 gramů a 52 centimetrů a i když to nebyl zrovna snadný porod, všechno dobře dopadlo a já byla konečně ta nejšťastnější maminka na celém světě. Asi měsíc a půl po porodu se však znovu ozvala ta známá bolest a já si říkala, co jen to může být. Byly vánoce, spousta dobrot a to už mě napadlo, že by to tedy mohl být žlučníkový záchvat, když už v bříšku není nikdo, kdo by mi mohl něco zašlápnout. Bylo to velice nepříjemné, musela jsem fungovat jako máma, v té době jedl Ondráček dost často, takže nebyla ani pořádně možnost si odpočinout, vy které máte děti to už jistě znáte. Od té chvíle se to opakovalo ještě několikrát, někdy bezprostředně hned po jídle a jindy zase pozdě večer. Jednou večer to trvalo nekonečně dlouho a já byla úplně vyřízená. Hrozně to bolelo, já mezitím musela kojit a nevěděla jak si mám lehnout, abych mohla vůbec dýchat. Nakonec jsme jeli raději na pohotovost. Záchvat mě samozřejmě přešel sám asi po pěti hodinách, ale mě to alespoň konečně donutilo svůj zdravotní stav řešit, protože když mě to chytlo v době, kdy byl manžel v práci, byla jsem fakt bezradná. Zjistilo se, že se skutečně jedná o žlučníkové kameny a že by bylo dobré je odstranit co nejdříve. Ondráškovi byly v té době dva měsíce a tak jsem měla nervy na pochodu, protože představa, že budu muset do nemocnice a bez malého byla pro mě úplně šílená, nedovedla jsem si představit, že bych měla být snad jen chviličku bez něj. Navíc si člověk říká, co když se neprobudí, co potom. Prostě takovéhle situace nastanou zrovna když to člověk nejméně potřebuje, tak už je to v životě prostě zařízené. A tak jsem se chlácholila tím, že zkusím vydržet než bude Ondrovi třeba půl roku, že už třeba ani nebudu kojit a že se to nějak zvládne. Ale po konzultaci s mým obvodním lékařem se veškeré mé iluze okamžitě rozplynuly, řekl mi, že na tu operaci musím co nejdříve, že bych si neměla takhle zahrávat, protože kdyby se mi jen jeden jediný kamínek uvolnil a dostal do žlučovodů, mohlo by to být daleko horší. A tak jsem to všechno znovu obrečela a přemýšlela co bude dál. Ondra byl stále plně kojený a tak byl ze mě najednou uzlíček neštěstí, protože jsem nevěděla, jak se s tím vším mám poprat. Přišlo mi škoda přestat kojit kvůli pár dnům v nemoci a tak jsem začala hledala na internetu různé informace, co v takových případech dělat a našla jsem tyhle úžasné stránky, kde je spousta zajímavých rad a příběhů. A tak jsem si vypůjčila od kamarádky odsávačku na mléko a zkoušela malého učit pít z láhve. A v tom nastal další problém. Mrňousek kojeneckou láhev striktně odmítal, začal se vždycky tak vztekat až byl úplně nepříčetný a láhev prostě nechtěl. Už od narození nechtěl ani dudlík, takže jsem byla opět úplně bezradná, plná úzkosti a dost často jsem si poplakala. Znovu jsem navštívila tyto stránky a hledala rady, jaké jsou možnosti při krmení miminek, když třeba nechtějí pít z láhve. Neváhala jsem a napsala jsem dotaz paní Jiřince, která mi samozřejmě obratem poradila, ať vyzkoušíme láhev se lžičkou a nebo kalíšek od medely. Všechno jsem pořídila a stále trpělivě odsávala mléko a snažila se nadělat zásoby do mrazáku. Která maminka z vás to již vyzkoušela tak ví, že to není zrovna jednoduché nastřádat nějaké mléko během kojení a natož se snažit udělat zásobu třeba na čtyři dny. Ale když se chce, tak jde všechno, jen musí člověk zatnout zuby a chtít a když se jenom podívám na toho našeho milovaného drobečka, udělala bych pro něj všechno na světě. A tak jsem si domluvila termín operace a stále s přestávkami zkoušela malého krmit všemi možnými alternativními způsoby. Zkoušela jsem to jak já tak můj muž a ani jeden z nás neměl moc velký úspěch, protože lahvičku odmítal a ze lžičky nebo z kalíšku toho půlka skončila vždycky všude okolo, protože malý se pořád mlel, prostě se mu to nelíbilo. Až nastal den D a já se slzami v očích odjížděla z domova a říkala si, jak to tady asi beze mě zvládnou. Všechno měli připravené, mrazák byl plný mateřského mléka, nastoupila i moje mamka, aby na to manžel nebyl sám, přeci jen bydlíme v domečku a máme zvířátka, takže je tu i spousta práce kolem. Měla jsem pocit, že se snad musím strachy probudit i z narkózy. Jediné co mě trošku těšilo bylo, že jde vlastně jen o jeden den, kdy malého vůbec neuvidím, protože jsem si operaci domluvila v soukromém zařízení, kde jsem se dohodla s lékaři, že pokud vše proběhne bez komplikací, nebudu užívat po operaci žádná analgetika a budu moct malého už druhý den znovu kojit. A tak jsem jen doufala, že bude všechno dobré. Operace dopadla dobře, hned po probuzení jsem volala domů, abych věděla co mrňousek. K mému údivu vzal nakonec na milost kojeneckou láhev a druhý den už přijel manžel s maličkým za mnou a já byla zase ta nejšťastnější maminka. A i když mě to moc bolelo, radost, že jsem zase s malým byla mnohem větší a tak jsem jen ležela a kojila a byla jsem šťastná, že to nejhorší mám snad konečně za sebou. Manžel tam byl se mnou až do večera, na noc tam zůstat nemohl, ale druhý den ráno za mnou kluci znovu přijeli a nakonec jsem přemluvila doktora, že mě pustil navečer domů, takže už jsme byli zase všichni spolu, já mohla kojit a Ondrášek byl rád, že je zase s maminkou. Pár dní po operaci to nebylo ještě zrovna jednoduché, přeci jen mě to trošku bolelo a musela jsem být na sebe víc opatrná a jelikož naše mimi není zrovna žádný drobeček, musela jsem se trošku šetřit. Den ode dne to bylo však lepší, Ondra ještě nikam neutíkal, takže jsme spolu mohli být na posteli a hrát si a já přitom mohla odpočívat. A tak jsme to nakonec všechno zvládli a to mi to z počátku přišlo úplně nepředstavitelné a nemožné. Kojím stále dál a jsem odhodlaná kojit co jen to půjde.
Tak jsem se o tu svou zkušenost chtěla jen podělit a těm z vás, které potkala jakákoliv nečekaná překážka držím palce, přeji hodně štěstí a pevné nervy a věřte, že všechno se dá nějak zvládnout. A vám paní Jiřinko ještě jednou mnohokrát děkuji nejen za sebe, ale i za ostatní maminky, které stále hledají spoustu užitečných rad a informací a díky vaší obětavé práci je spousta maminek a miminek mnohem spokojenějších, no a co víc si vlastně přát :o)

S přáním hezkého dne Lenka.

Komentáře  

0 #2 Verča 2017-04-17 15:50
Ahoj, jsem přesně 4 týdny po porodu. V sobotu 15,4. mě ve 2 v noci probudili šílené bolesti břicha,myslela jsem,že to je střevní chřipka,protože mi bylo na zvracení. Bolest se stupňovala, že nešlo ani dýchat,nic nepomáhalo,nemí t miminko jela bych hned na pohotovost. Nakonec jsem vygooglila symptomy žlučníkového záchvatu a na radu si dala ibalgin a teply obklad, zklidnil se po šesti hodinách. No, druhý den mi bylo dobře, byla velikonoční neděle, na zkoušku jsem snědla na oběd kuřecí řízek s bramborovým salátem a po třech hodinách opět bolesti k zešílení. Opět ustoupili po 6 hodinách,dvou ibalginech a cholegolu. V uterý jdu volat doktorce, kdy mohu přijít,abych nemusela chodit mezi nemocné,(navíc musím co dvě hodiny kojit,tak abych nemusela čekat), aby mi odebrala krev a poslala na sono. Snad něco zjistí, vůbec nechápu,kde jsem k takovým problémům přišla. Ještě před týdnem jsem vesele jedla kachnu (bez zeli), bramboráky atd..žádné problémy doteď nebyly, ach jo..
Citovat
0 #1 Andrea 2016-10-28 20:21
Ahoj, moc ti dekuji za tento clanek! Muj pribeh je dost podobny jako tvuj. Mam 4 tydenni holcicku a dnes jsem prodelala dalsi zlucnikovy zachvat :-( kojeni pri nem bylo peklo a jen co jsem dokojila jsem dala malou manzelovi a utikala zvracet :-( Zlucnik mam diagnostikovany uz od konce 8 mesice tehotenstvi, v 9. Mesici jsem dost hubla a ted, 4 tydny po porodu (akutni cisar :-( ) mam o 10 kg mene nez pred tehotenstvim :-( U porodu a pri propousteni z porodnice jsem mela spatne jaterni testy. No vsechno spatne. Kazdopadne nastesti plne kojim, ale o to vic se bojim hospitalizace a pripadne ztraty mleka :-( Tvuj pribeh mi dava nadeji, ze to bude dobre! Takze jeste jednou dekuji - tyhle clanky jsou opravdu potreba!
Citovat

Přidat komentář

Obnovit
Bezpečnostní kód

Fotogalerie

Databáze
otázek a odpovědí
Vstoupit