Jak se kojí nedonošeňátko

S přítelem jsme si pořídili domek na malé vesnici a rozhodli jsme se, že si pořídíme miminko, i přesto, že jsme hodně mladí.Tedy spíše já, v době otěhotnění mi bylo čerstvých jednadvacet let.I když jsem hodně mladá a jiné ženy v mém věku spíše studují nebo si začínají budovat kariéru, já jsem po miminku toužila a těšila se na něj...Otěhotněla jsem ke konci července, asi tři měsíce po vysazení hormonální antikoncepce.Na konci listopadu jsem zůstala doma na nemocenské, až na ranní nevolnosti bylo vše v pořádku, ale práce v mateřské školce (jako učitelka) byla s narůstajícím bříškem náročná. Tu dobu před Vánoci jsem si opravdu užila, byla to nejkrásnější část mého těhotenství Po Novém roce už to bylo těžší a těžší, nebo spíše mé bříško bylo těžší a těžší, začínalo mě omezovat...Na začátku února, při běžné kontrole u mé paní doktorky ale přišel šok, tedy pro mne to byl šok...Měla jsem nastoupit do nemocnice, měla jsem zkrácený čípek, tak prý pro jistotu, aby mne tam dopodrobna vyšetřili...Své těhotenství jsem si takto nepředstavovala, navíc v nemocnici jsem do té doby nikdy neležela.Je pravda, že v té době mne začínaly vyčerpávat i krátké procházky nebo nákupy v obchodech, břicho mne po krátké době začínalo tížit, nejradši bych v té chvíli lezla po čtyřech,ale myslela jsem, že za to může to velké bříško, že je to normální...nebylo. Do nemocnice jsem nastoupila hned druhý den a pobyla si tam celkem devět dní. Připadalo mi to jako věčnost. A diagnoza? Začínám se otevírat, mám zkrácený děložní čípek, hrozí mi předčasný porod, byla sem v té době v nějakém 32.tt. A to vše kvůli skrytému poševnímu zánětu, který jsem měla, ale nevěděla o tom. Domu jsem sice byla propuštěna, ale s tím, že musím už pouze ležet a nijak se nenamáhat, polykala jsem spoustu prášků a opravdu se snažila nic nedělat. Také mi bylo řečeno, ať vydržím alespoň do 36.tt, pak už by prý porod neměl být problém...Rodila jsem v 35+6. Porod byl perfektní, ve dvě hodiny ráno mi praskla plodová voda, ve tři hodiny jsem vzbudila přítele, začínala jsem mít bolesti a ve čtyři jsme dorazili do porodnice. Malý Kryštůfek se narodil v 5:45 ráno.Byla to hrozná rychlost...Vážil 2770g a měřil 48cm.Byl o něco menší, než jiné děti,ale na to, že se narodil téměř o čtyři týdny dřív, než měl, to byla paráda. Hurá, je na světě. konečně to mám za sebou...ale omyl, porodem naopak vše nové teprve začíná, to jsem si záhy uvědomila...Kojit jsem samozřejmě chtěla, ale měla jsem pocit, že je to tak samozřejmá věc, že jsem se nijak zvlášť na něj nepřipravovala.Prostě jsem si myslela, že to půjde tak nějak samo.Malý mi byl přiložen poprvé k prsu až v deset dopoledne, nevím, zda to dělají v této porodnici tak běžně, nebo to byl jenom náš případ, že se malý narodil dřív, ale žádné přiložení na sále neproběhlo.První pokus skončil usnutím,ty další nebyly o nic lepší.A když se snažil, prostě se nepřisál, tváře mu vpadaly dovnitř, nepolykal.Paní, kterou zde nazývají odbornicí na kojení, mi málem utrhla bradavku a ještě jsem dostala vynadáno, že sebou cukám.Nakonec mi na pokoji nechali stříkačku s čajem a mám to zkoušet.Druhý den přišla pro mne další rána.Měla jsem pocit, že sestry mají být milé a ochotné, ale těch opravdu není mnoho.Myslela jsem, že nějaká sestra s každou maminkou a jejím miminkem půjde a ukáže jak přebalovat, jak koupat, jak vážit.Nám to ukázala sestra všem najednou na pokoji, na jednom miminku a v takové rychlosti, že jsem skoro nic nepobrala.Říkala jsem si, že večer požádám o pomoc, neznepokojovala jsem se.To jsem se ale měla...nikdo mi nic už neukázal a malého jsem prostě vykoupala za pomoci ostatních maminek na pokoji...byla to hrůza, Kryštof moc plakal. Třetí den se kojení stále nedařilo, nastoupilo "poporodní blůs" a já v podstatě jen ronila slzy, vyčítala jsem si, že malému nedokážu dát to nejdůležitější, co právě potřebuje- mateřské mliíčko.V ten den se i zároveň dostavil pocit oné mateřské lásky na který jsem čekala, do svého syna jsem se zamilovala a je pro mne už na vždy na prvním místě.Ale zpátky ke kojení...vyfasovala jsem skleničku, do které jsem měla ručně odstříkat mlíčka, co to půjde, sklenička se však po půlhodině zaplnila asi jen milimetr ode dna a tak zbytek doplnili mlíčkem umělým, malý se poprvé alespoň trochu najedl. Ještě v tento den ale zesílila novorozenecká žloutenka, která se u malého objevila asi druhý den po porodu, večer putoval na fototerapii pod modré světýlko.Přes noc jsem malého neměla, popravdě to ale byl první moment, kdy jsem se od porodu vlastně vyspala.Ráno jsem byla v omnoho lepší náladě než předchozí den a rozhodnutá kojení nevzdat.Dál jsem mlíčko odstříkávala do skleničky, bylo ho stále víc a víc, také jsem však málého stále přikládala.Kryštůfek byl pod světýlkem celkem dva dni, kdy mi ho vozili jen na kojení, tedy na ty pokusy o kojení a na vykoupání.Bylo mi smutno.Naštěstí pátý den od porodu, poslední, který jsme v porodnici strávili, žloutenka ustoupila, a malý začal konečně tak nějak sát, umělé mlíčko už nedostal.Doma pak kojení pokračovalo, sice žádná sláva, ale snažili jsme se, malý byl dost spavý, pil vždy jen asi pět minut a pak už prostě neměl sílu se přisát.Byla jsem na rozpacích-je správně přisátý? Je poloha, ve které kojím ta správná? Stačí mu mlíčko? Chvílemi jsem i propadala panice, zaúkolovala jsem přítele, aby pro jistotu nakoupil láhve a dudlíky, ale nikdy jsem je nepoužila Na první prohlídce u pediatra ve 14ti dnech věku nebyl váhový přírůstek nic moc, ale alespoň nějaký.Nevzdávala jsem to.Za dalších pět dní jsme byli paní doktorku navštívit opět a světe div se, bylo to skvělé, malý vážil už víc, než při porodu a to byla pro mne obrovská motivace.Od té doby se nám kojení daří a je pro nás oba radostí, malému je deset měsíců, vlastně už není tak malý, je to pěkný rošťák.Kojit chci nejméně do roka věku a dále se uvidí, jak nám to bude vyhovovat. Až později jsem zjistila, že problémy s kojením byly spojeny s předčasným porodem, malý měl nedostatečně vyvinutý sací reflex, prostě to ještě pořádně neuměl a také žloutenka, kterou tyto děti často mívají ho ovlivňovala.Ale proč mi to nebyl schopný říct nikdo v porodnici? To mne mrzí...příště budu na některých věcech v porodnici více trvat a nenechám se nepříjemnými sestrami jen tak odbít.Také bych ještě chtěla podotknout, že hlavně tyto stránky mi v kojení pomohly, dodaly mi důvěru v sebe sama a odpověděly na soustu mých otázek, které mne zajímaly a na které mi nikdo v mém okolí nebyl schopný odpovědět.A za to moc děkuji- Marie a Kryštof

Přidat komentář

Obnovit
Bezpečnostní kód

Fotogalerie

Databáze
otázek a odpovědí
Vstoupit