Kojení není samozřejmost

V 16ti letech jsem prodělala dost vážnou operaci vaječníků a vejcovodů a doktoři mi nedávali moc velkou naději na vlastní dítě,
dlouho jsem čekala až jsem vloni ve svých 32 letech konečně oběvila na těhotenském testu dvě svislé čárky. Aby problémů nebylo málo, začala jsem asi od 10tého týdne těhotenství krvácet. Brala jsem léky a ležela (z toho několikrát v nemocnici) ale i tak se mi i přes všechny strasti podařilo donosit mojí holčičku do 37mého týdne. Vždycky jsem byla stoprocentně přesvědčená že budu kojit alespoň rok a pak se uvidí jak mi půjde pomalu odstavovat, tak jsem neměla nakoupené žádné lahvičky ani jsem si vlastně nedovedla představit že kojit prostě nebudu. Moje miminko ale nechtělo jíst, ona prostě vůbec nesála. Z porodnice nás obě pustiti až po 14ti dnech až když začala malá alespoň trochu přibírat a to jen proto že jí sestřičky museli vyloženě nacvaknout jídlem i přes její protesty a stejně jsme šli domů s umělou výživou. A já zatím odsávala a odsávala a domů jsem pořídila odsávačku abych každý den i noc půl hodiny jako ,,kojila,, , půl hodiny odsávala, pak připavila vše na příště, a pak za hodinu vše nanovo. Postupně se mi podařilo celý rituál zkrátit na hodinu a půl a mohla jsem hodinu a půl spát. Jenže i přes veškerou mojí snahu s jídlem a pitím, čajem i odsáváním se mléko pomalu přestávalo dělat. Na každém balení výživy, v každém letáku nebo knize o dětech jsem četla že kojení je to nejlepší co můžu svému dítěti dát a já jsem nemohla. Eliška se vlastně nikdy nenaučila sát, problém byl i s tím aby si zvykla na sání z lahve. I když se mi vlastně nikdy vlastně pořádně nepodařilo kojit, mám čisté svědomí že jsem proto udělala maximum a jednou si to nebudu muset vyčítat. Teď už má moje miminko skoro 9 kilo, jí krásně a už to všechno dohnala se lžičkou a kašičkama.

Přidat komentář

Obnovit
Bezpečnostní kód

Fotogalerie

Databáze
otázek a odpovědí
Vstoupit