Dokrm v porodnici, peklo doma

Adama mi priložili prakticky hned po porodu a pak jsem sama i za pomoci sestřiček přikládala i na pokoji. Moc nám to nešlo, mám velká prsa a bradavky nejsou vystouplé, pokud se nestimulují, tak se malý jednou přisál a pak zase ne. Nešlo mi to a do toho mě bolelo šití. Zkoušeli jsme všechno, vsedě, vleže, kloboučky, bez kloboučku. Já už jsem z toho
byla trochu na nervy, nenapadlo mě, že kojení bude tak náročné. Asi druhý den měl Adámek nažloutlou stolici, ale já nevěděla, že to znamená, že kojím, protože sestřičky mi pořád říkaly, že nemám mlezivo. Pokaždé totiž přišla jiná a zmáčkla mi prso nedlouho po kojení a samozřejmě nic nevyšlo. Nikdo se mě také na barvu stolice neptal a tak na základě toho, že nemám Adamovi co nabídnout a že moc ztratil na váze, mně řekli, abych ho dokrmila. Ten den se mi konečně sám přisál a já byla šťastná jako blecha. Řekli mi, abych dokrmila přes stříkačku, že prý to nenaruší techniku sání.
Od té chvíle šlo všechno z kopce. S každým dokrmem se zhoršovalo přisávání. Bylo vidět, jak Adam jen čeká s otevřenou pusou, jak mu to nastříkám. A to přesto, že jsem se snažila, aby musel pracovat a nedostal to mléko jen do otevřené pusy. Doktorky mě utěšovaly, že s kloboučky to snad půjde, při vizitě jsem jsem rozbrečela, mateřství bez
kojení jsem si nedovedla představit. Z porodnice jsme odcházeli čtvrtý den a Adam se úplně přestal přisávat.
Neměla jsem sílu to řešit. Doma jsem ukázala manželovi, jak dokrmujeme stříkačkou. Úplně zbledl a řekl, že se mu to vůbec nelíbí. Já byla na nervy, protože "co mám podle tebe teda dělat?" A samozřejmě do toho se mi začaly nalívat prsa.
Zavolali jsme jedné známé dule s žádostí o radu. Řekla, že mu dokrm prostě nesmíme dát a tak začala jedna z nejtěžších nocí, co jsem kdy zažila. Rozhodli jsme se vydržet do rána, kdy měla dula dorazit a poradit nám s kojením. Ještě večer s námi byla moje máma a všichni tři jsme se střídali v nošení řvoucího Adama. Pak máma odešla a můj manžel ho nosil skoro celou noc a já pravidelně odcházela do sprchy, přikládala
tvaroh a odstříkávala, abych neztratila mlíko. Smířili jsme se s tím, že se nevyspíme. Chudák chlapeček měl úplně vyschlou pusinku a byl úplně říčný. Vysílením pak na pár hodin usnul, manžel taky a já odstříkávala. Manžel pak navrhnul, abychom vzali odstříkané mléko a dávali mu ho na
prstě, který jsme mu stejně celou dobu drželi v puse, aby mu zachutnalo moje mléko. Brzy ráno asi po čtrnácti hodinách se Adam zázračně přisál. To už nás opět přišla podpořit moje máma a tak jsme tam všichni dohromady byli a já jsem se rozbrečela štěstím. Kdyby můj manžel netrval na tom, že to
vydržíme, neměla bych to srdce nedat řvoucímu Adámkovi dokrm znova. Ale manželova skálopevnost se vyplatila.
Vzhledem k počátečním problémům jsem neváhala ještě pozvat laktační poradkyni Ivanu Fišerovou, protože jsem neměla techniku ještě úplně v paži a malý dostatečně nepřibíral. Paní Fišerová byla zlatá, velmi mi pomohla, zbavila jsem se díky ní bolavých bradavek a jsem schopná kojit ve více polohách. Kontakt na ni naleznete na stránkách Laktační ligy
www.kojeni.cz, mohu ji vřele doporučit. Teď je Adamovi 7 týdnů a krásně prospívá a já teď už nedám na žádné rady
kibiců o tom, že kojím moc často, nebo moc dlouho. Prostě kojím tak, jak to vyhovuje mně i Adamovi. Držím všem palce, určitě kojení zvládnete. A hlavně dejte občas na své
partnery, jim ty hormony tolik nebouří, jsou v tu chvíli víc nad věcí.

Přidat komentář

Obnovit
Bezpečnostní kód

Fotogalerie

Databáze
otázek a odpovědí
Vstoupit