Můj příběh o kojení

V prvním těhu jsem nevěděla o kojení vůbec nic. Myslela jsem si, že kdo chce-kojí, kdo nechce-nekojí. Já byla rozhodlá kojit.

Narodil se mi chlapeček. V porodnici jsem byla na pokoji s maminkama, které měly hodně mléka a děťátka jim šla s váhou pěkně nahoru už hned po narození. Já čekala na mlíčko tři dny. Vůbec jsem netušila, že mlíčko se může udělat až dýl po porodu a ani za mnou nikdo nepřišel a neřekl mi to, tak jsem se začala nervovat hned ze začátku, že kojit nebudu. Třetí den mi sestřička v porodnici řekla, že mám mlíčko. Jedna maminka už odešla domů a druhá maminka u vážení miminka před a po kojení měla veliké množství vypitého mlíčka-60-80ml. Já měla 5-15ml. Neinformovaná už v porodnici jsem začala pochybovat o své schopnosti kojit. Doma jsem kojila podle potřeby dítěte, vůbec jsem netušila, že čím víc budu přikládat, tím víc bude mlíčka. Myslela jsem, že mám prostě v prsou určité množství na den a ať ho malý vypije na třikrát nebo na sedmkrát, tak je to jedno. Takže jsem se projížděla kočárkem, malý pěkně spal, když už by chtěl pít, tak jsem nenakojila okamžitě někde na lavičce, ale třeba jsem ještě půl hodiny kojení prodlužovala, než budu někde na diskrétnějším místě. Chlapeček mi do tří týdnů nepřibyl nic, tak mi dr. doporučila UM. Já ze strachu, že moje miminko strádá, jsem po něm ráda sáhla a byla za něj ráda. O mléko jsem rychle přišla. Později jsem toho začala velice litovat a dostala se do tak špatného psychického stavu, že když jsem viděla některou maminku kojit, tak jsem doma brečela a chtěla jsem další mimi, u kterého bych se vykojila do sytosti. První syn byl veliký savec, takže kdybych o kojení věděla něco víc, určitě by bylo všechno v pořádku. Ale jak se informovat dopředu o něčem, u čeho jsem neviděla vůbec žádný problém, že? Moje rozpoložení z nekojení trvalo do 15měsíců věku prvního syna. Když mu bylo 21měsíců, tak jsem otěhotněla znovu a hned od začátku se těšila na jediné-až se narodí mimi a já ho přiložím k prsu. Studovala jsem všechno-polohy, jak často po porodu přikládat, jak odsávat, kdybychom byli s mimískem od sebe po porodu oddělení, třeba kdyby musel být v inkubátoru-prostě jsem věděla všechno, co bylo nezbytně nutné do začátku. V porodnici se začal opakovat stejný problém s mlíčkem. Opět maminky kojily, až jim miminka blinkala a my přibírali 5ml. Dostali jsme se na 15ml, ale to už dětičky druhých maminek vypily 40ml. Takže opět trošičku stres. Jen chci podotknout, že do kojení jsem šla plna očekávání, těšení se, ale i velikých obav. Takže také nic moc pohodový stav. Když mi v porodnici malého začali dokrmovat, protože se pořád přitahoval k prsu a pouštěl, že to vypadalo, že má hlad a mlíčko nikde, tak jsem brečela, že už je to tu zase a že zase kojit nebudu. Sestřičky mě uklidňovaly, že to nic neznamená, že se určitě rozkojím, ale já rozložená psychicky hormony hned po porodu už jsem začínala mít strach veliký. Malý opět nepřibíral v porodnici jako první syn, ale pustili nás domů s tím, že doma budu v klidu a rozkojím se lépe. Vlastně hned po porodu jsem si připomněla velikánskou bolest při kojení z pravého prsu, jež jsem měla i u prvního mimíska. Bylo to jako když mi někdo pilníkem nebo smirkovým papírem jezdí zespodu bradavky. Později jsem se dočetla o SBB a usoudila, že jsem tím ze začátku také trpěla, protože i když už kojení nebolelo, tak jakmile jsem dokojila z pravého prsa, tak bradavka byla bílá na špičce. Doma jsem kojila co nejvíc to šlo, prakticky skoro pořád, aby se mi mlíčko dělalo. Ze začátku malý nepřibíral skoro vůbec, pak malinko a na poslední kontrolu v šestinedělí přibral 200g za týden, což dětské dr. stačilo, abych už nemusela chodit po týdnu na kontroly, ale za měsíc. Bohužel v pátém týdnu u nás začal problém, který trval až do konce mého kojení a to, že malý vydržel u prsa tři minutky maximálně a to opravdu tak jednou za měsíc, jinak se odtrhával téměř po půl minutě. Prsa jsem měla plná, mlíčko z nich kapalo, ale malý brečel. Dobře pil jen v noci, ale to nestačilo na jeho přibývání. Trápila jsem se, psala si o tom na netu s maminkama. Ve třech měsících jsem byla na kontrole u dětské dr. a zjistila jsem, že malý váží třeba o dvě kila míň, než stejně staré děti kamarádek, ač váhu při porodu jsme měli největší. Svěřila jsem se na netu maminkám a ozvala se mi Jiřinka Mrázková do mailu a začala mě všemožně psychicky podporovat a radit s dokrmem. V tu dobu to pro mě bylo to nejdůležitější na světě a ona byla můj andílek, milovala jsem jí strašně moc. Psaly jsme si třeba třikrát denně, když jsem to potřebovala. Do čtvrtého měsíce jsme dokrmovaly lžičkou UM a já odsávala po kojení, aby malý přibíral. Lítala jsem každý týden s oběma dětma do poradny na vážení a často tam byla i hodinu a půl, než na nás přišla řada a já jen zvážila a zase běžela. Jednou malý přibral 200g, takže radost veliká, podruhé nepřibral, takže zklamání, jak na houpačce. Ale všechno stálo za to bojovat. Od čtvrtého měsíce přibyla večerní kašička. Malý se pořád odtrhával při kojení a já někdy v průběhu šestého měsíce dospěla k názoru, že bude lepší, když začnu mléko odsávat a podávat z lahve. Už jsem byla vyčerpaná, dívat se na to, jak je u kojení nespokojený. Dávala jsem teplé na bříško, teplé na prso, upíjela teplý čaj. Upíjení čaje šlo velice těžko, protože se malý při jakémkoli mém minipohybu okamžitě odtrhnul. Takže pak bez popíjení čaje. Syn tedy začal pít mé mléko z lahvičky a byl velice spokojený. Ze začátku jsem musela udělat třeba jen jednu flaštičku UM a zbytek bylo moje mlíčko, časem se ale množství mlíčka snižovalo i tím, že jsem nemohla odsávat mimo domov, takže tvorba mlíčka šla dolů. Tak jsme to tak nějak s občasným přiložením doplácali do devátého měsíce. V tu dobu už jsem v noci nekojila a malý prospal celou noc. V devíti měsících mu vyrostl první zoubek a začal kousat, ale dalo se to snést. Když vyrostl druhý, už to vydržet nešlo a já se rozhodla přestat přikládat přes den a začít si ho opět brát k sobě do postele v noci, abych alespoň nějak kojila a SVÉ kojeníčko si užívala co nejdýl. Za nedlouho začal kousat i v noci a já se s těžkým srdcem smířila s tím, že to opravdu nemá cenu a kojit i odsávat jsem přestala, protože při dvou dětech to pravidelné odsávání byl veliký nápor. Pobrečela jsem si. Když jsem měsíc po úplném odstavu dostala první menstruaci, tak jsem brečela jak želva, že už jsem zase NORMÁLNÍ ženská, a že už nikdy kojit nebudu, ale musela jsem uznat, že úleva psychická nastala v tom, že jsem přestala bojovat vlastně po devíti měsících nejistoty. Zároveň jsem byla pyšná a šťastná, že jsem došla tak daleko a když mi malý v dobu mého kojení spokojeně spinkal v noci u prsa, tak jsem si to užívala a koukala bych na něj hodiny, abych si zapamatovala ten pocit napořád. A musím říct, že to stálo za to, protože mě to stále hřeje a bude ještě dlouho a můžu do světa křičet, že jsem kojila .

Přidat komentář

Obnovit
Bezpečnostní kód

Fotogalerie

Databáze
otázek a odpovědí
Vstoupit