Jak jsme vyhráli


Míša byl chtěné a vítané dítě a od 3. měsíce těhotenství jsem chodila na cvičení a přípravu k porodu. Nevím, zda bych se bývala stihla k tématu kojení a péče o miminko dostat, ale neměla jsem šanci, od konce 7. měsíce jsem v porodnici „zažehnávala hrozící předčasný porod“, bohužel nezažehnala.

Míša se narodil na konci osmého, a i když byl veliký (49cm/2850g), a zpočátku bylo vše nadějné, vzalo to nakonec obrat a už druhý den po porodu cestoval vrtulníkem do podolského ÚPMD. Tam ho z toho krásně dostali…

Ale ke kojení. O přiložení na bříško po porodu nemohla být ani řeč, okamžitě cestoval na jipku. Moc jsem se těšila, až ho dostanu do ruky, po 4 hodinách jsem spěchala na JIP na návštěvu, ale na první pohled už mu nebylo dobře. A tak mi úplně z hlavy vypadlo cokoliv jiného, než přání, aby se uzdravil. Tak to šlo den, dva, bylo hůř a hůř. Pak letěl do Prahy.

Nastalo pondělí, 3. den od porodu. Když do pokoje vstoupila doktorka, doufala jsem, že nese informace o dítěti, ale ona řekla: Lehněte si, dostanete od sestřičky injekci… naštěstí, jsem šťouravá, jsem se zeptala na co. Doslova mne přibila na podlahu větou: Jdeme vám zastavit laktaci, to dítě stejně kojit nebudete…

Šok. Nevěděla jsem, na co myslet dřív. JAKOU LAKTACI???? V tom strachu jsem na nic takového ani nepomyslela a prsa se mi nijak nenalila. Prostě nic. Nejhorší ale bylo, když jsem si uvědomila to druhé… To dítě stejně kojit nebudete… PROČ NE??? A v tom mi to došlo. Málem jsem upadla. Zatmělo se mi před očima a už jsem se jenom slyšela, jak na ni křičím O TOM NEROZHODUJETE VY, SYN POŘÁD JEŠTĚ ŽIJE, A TEPRVE AŽ UMŘE, TAK VÁM TO PŘIJDU ŘÍCT!!!!

Neodpověděla, odešla. Potom přiběhla sestra, a že tedy musím odstříkávat. Začalo je to vlastně zajímat opravdu brzy, 3. den po porodu… naštěstí mé prsy nestrádaly, nic v nich nebylo. Ale uvědomila jsem si, že kojit budu a kojit musím. Připadala jsem ostatním asi opravdu jako blázen, celý den jsem žmoulala bradavky jako šílená, a 2 dny mi bohatě stačily 2 plenky na zachycování těch komických pidikapiček. Do toho strach, strach, hrůza, telefony do Prahy, naději střídal ochromující děs. Kapiček přibývalo, už jsem potřebovala maličkou kádinku…a to bylo to jediné, co jsem mohla pro Míšu udělat.

Když jsem za 5 dní odjížděla do Prahy za synem, kterého odpojovali od přístrojů, protože se zaplať pánbůh rozdýchal, už jsem „dojila“ slušně, v Praze pak jsem krmila přes mléčnou banku část nedonošeneckého oddělení.

A pak TO přišlo. První pokus o kojení. Cítila jsem se asi tak, jako Gagarin před startem. V první chvíli jsem měla strašnou hrůzu z doteku, z toho, že ho rozlámu, že bez inkubátoru nemůže přežít, že se mi rozbije a umře. Bylo to právě kojení, které hodně pomohlo ten strach zlomit. Prostě, bez toho, abych ho pořádně čapla, by to nešlo. Sláva, chňapl po prsu, a hurá, snažil se pít. Po zvážení se sestřičky vyděsily, měl „povoleno“ nebo spíš „naplánováno“ od doktora 10 – 20, ale vypil 40, než mu v tom stihl kdokoliv zabránit. Dál už to bylo o tom, že Míša hltavě papal a já taky, abych měla mlíčko, vlastně jsem nespala, protože on „chtěl“ každé 1,5 – 2 hodiny papat… sláva.

Odstavil se sám v 16 měsících, jednoho dne se už na prso jenom chechtal a ťukal do něj autíčkem, a u toho setrval 3 dny. Šla jsem na gynekologii pro něco na zastavení laktace, protože TEĎ jsem měla prsa opravdu nalitá až kostrbatá, a bolelo to. Zrovna jsem byla „na prázdninách“ u táty, v jiném městě, lékaři mne tam vlastně vůbec neznali. Sestra mi začala dávat osvětu, že jednám nezodpovědně, že mateřské mléko je to nejcennější, co můžu miminku dát…. Když se nadechla, řekla jsem: Je mu rok a půl a už fakt nechce.

V tu chvíli jsem měla krásný pocit, že jsme s Míšou vyhráli. Pohodlí, bezpečí, výhody zdravotní, imunitu…. Ale ze všeho nejcennější bylo to, co jsme zažívali při každém tom přituleníčku nakrmeníčku, kdy vlastně nebylo někdy jisté, jestli chce doopravdy jíst nebo jestli si jenom chce „líznout“ a ujistit se, že jsme spolu. A i když těch 7 dní, které strávil v inkubátoru a já v hrůze sama v pokoji, už nám z hlavy nikdo nevymaže, jsem si jistá, že právě kojení zachránilo spontánnost našeho vztahu, že mi vrátilo ten ztracený pocit, že opravdu jsem máma, a že Míša v mém náručí postupně ztratil strach z toho, že je sám, že ho všechno bolí, a začal se radovat ze života.

Maminky, bojujte, vytrvejte, stojí to za to, a fakt to někdy jde, že se stane zázrak.

Přidat komentář

Obnovit
Bezpečnostní kód

Fotogalerie

Databáze
otázek a odpovědí
Vstoupit