Jak jsme synka rodili, pěkně ho pak kojili aneb Přístup ke kojení v motolské nemocnici a pátrání po diagnóze syndromu bělavé bra

Zdravím všechny kojící i nekojící maminky i tatínky a děkuju všem, kteří se tady dělí o své trampoty i rady, Jiřince především. A podělím se také. V lednu se nám narodilo první dítko, syn Jáchym, narodil se zdravý a v termínu. Už během těhotenství jsem hltala informace, nejprve tedy o těhotenství, pak o porodu, méně už o šestinedělí a kojení. No vlastně... informací jsem měla dost, jen jsem nečekala, že to bude tak náročné a bolestivé – péče o miminko, hojení porodních poranění a kojení. Ale snad je to tak lepší, soustředit se na všechno pěkně postupně a nestresovat se z toho, co ještě přijde.
Absolvovali jsme i s nastávajícím tatínkem předporodní přípravu v Porodním domě U čápa a udělali si jasnou představu o tom, jak chceme přivést své dítko na svět – pěkně přirozeně v klidu a soukromí. Vybrali jsme si k tomu porodnici v Praze - Krči (preferovali jsme ÚPMD v Podolí, ale pozdě se odhodlali k registraci). Bohužel tu noc, co se porod rozběhl, nás v Krči pro plné šestinedělí odmítli přijmout a odklonili nás do Motola. Namísto klidu a soukromí jsme si tedy při dost silných a bolestivých kontrakcích užívali nejdříve vyšetřování a papírování v Krči, pak jízdy po neznámých koutech Prahy do neznámé porodnice, potom dalšího vyšetřování a papírování v Motole a nakonec hektického a nešetrně (lékařkou, ne porodní asistentkou) vedeného závěru porodu v „klasické“ porodní poloze na klasickém porodním sále a následně nepříjemného šití rozsáhlých poranění. Jediné, co na tom porodu zůstalo přirozeného, byly snad jen ty bolesti, jelikož jsem celou dobu statečně odmítala léky proti bolesti i na urychlení. Nejvíce mě ale mrzelo a dlouho jsem si vyčítala, že jsme si synka nechali krátce po porodu vzít. Sice jsem si vyžadonila, aby mi ho hned položili na břicho, ale brzy ho odnesli a po ošetření vrátili ne do náruče, nýbrž ve vyhřívané plastové krabici. Hodinu po porodu mi ho přísná dětská sestra přiložila k prsu, a to způsobem, jako by nešlo o nic jiného, než jakž takž splnit jeden z deseti kroků k úspěšnému kojení – nedovolila mi kontakt tělo na tělo, nenechala nás spolu tak dlouho, jak jsme chtěli, stála nad námi jako přesýpací hodiny a těžko to mohl být tak krásný a intimní akt, jako bychom si přáli, a já už jsem byla tak vysílená, že jsem jí nedokázala odporovat. Ještě na sále jsem se vyptávala, jestli je na oddělení šestinedělí praktikován rooming-in, a naštěstí byl; tři a půl hodiny po porodu mi synka přinesla znovu přiložit přímo na pokoj, po dalších třech hodinách ho přinesla zase a to už jsme spolu zůstali.
Na oddělení šestinedělí jsem byla vcelku spokojená, většina sester byla milá a ochotná (byť mně s oblibou říkávaly „vidíte, chtěla jste přirozený porod a jak jste dopadla...“ ). S kojením mi sice nijak zvlášť nepomohly, ale klouček se přisával nádherně, takže vlastně ani nebylo třeba, stačilo zatnout zuby a vydržet. Přiznám se, že jsme Jáchymovi hned druhý den pořídili dudlík, protože byl velmi neklidný a rval si ručky do pusinky, což se mu moc nedařilo a hodně plakal, a to tak, že když mi dětská lékařka potřebovala něco sdělit, pomohla mu s palečkem do pusy, jen aby byl chvilku zticha a já ji vůbec slyšela. Pečlivě jsem pozorovala, jestli dudlík nějak kazí jeho sání, ale bylo to v pořádku, a myslím si, že každé dítko je individuum a není nutné dodržovat všechny ty zásady správného kojení tak dogmaticky a paušálně. Mléčko se tvořilo pomalu, a tak Jáchym pořádně vyhladověl, a když už třetí den ráno přece jen něco nacucal, bylo toho sotva 30g. Ztratil více než 10% porodní váhy a pediatrička mi doporučila dokrm, souhlasila jsem a dokrmovala stříkačkou Bebou HA. Odpoledne se mi prsy nalily a já šla za sestrami s prosbou o pomoc. Nejprve si mě mezi sebou jako horkou bramboru přehazovaly dětské sestry s ženskými a potom se mě ujaly ty ženské s tím, že co se týče kojení, problémy s miminky mají na starosti ty dětské, problémy s prsy ty ženské (do té chvíle jsem je nerozlišovala a teprve teď si všimla, že dětské chodí v modrém a ženské v zeleném :). Službu zrovna měla jen taková mladá hodná sestřička, která na to ale nejspíš nebyla školená, a starší ne právě příjemná sestra, která mi na žádost o pomoc jen vrazila do ruky notně opotřebovanou odsávačku. Zachránil mě až muž, který za námi každý večer chodil, a koupil mi novou. Se zaťatými zuby jsem ze sebe desítky minut dolovala mléko a jásala, že když bude třeba dokrmovat, dokrmím svým vlastním MM (odsála jsem asi tak 30 g, tehdy mi to připadalo strašně moc :o)). A třeba ani nebylo, Jáchym v noci při kojení nacucal celých 60 g a od té doby plně kojíme :o) Těšila jsem se na druhý den; měli jsme slíbeno pediatričkou, že pokud se mu nezhorší žloutenka, půjdeme domů. Ráno se ale vystřídaly služby a přišla jiná, starší, velmi nepříjemná a přísná dětská lékařka. Prohlédla si záznamy o kojení, pokárala mě a rozhodla, že „nás pustí domů, až se to naučíme“. Jáchym se totiž ráno napil jen málo, ale sám se pustil a víc nechtěl, tak jsem ho nenutila. Zakrátko chtěl pít znova a takto jsem ho po málu nakojila třikrát v intervalu dvou hodin, jednoduše podle zásady „neomezovat délku ani frekvenci kojení“. Nikdo mi předtím nevysvětlil, že by mezi kojením měl být minimálně hodinový, spíše ale dvouhodinový odstup. Prý jsem měla dítě dokrmit, to mi však připadalo absurdní, vždyť svého mléka mám dost, nebudu přece dítěti nutit mléko umělé. Mám ten dojem, že v porodnici mají nějaké tabulky, kolik by jak staré dítě mělo vypít při jednom kojení, a přitom je zcela lhostejné, kolikrát za den je kojeno, což se mi zdá být přinejmenším zvláštní. Měla jsem rozsáhlá porodní poranění a pobyt v nemocnici byl pro mě náročný, už jen to vylézání na metr vysokou postel mi dalo zabrat, nemohla jsem sedět ani dlouho stát, takže jsem se těšila domů, že mi muž s dítětem pomůže, bude mi ho z postýlky podávat na kojení, přebalovat je a tak vůbec; navíc byla zrovna sobota a mohl tak být se mnou první dny doma, což by jinak nemohl, protože byl v zaměstnání ve zkušební lhůtě. Nakonec jsem si propuštění vybrečela (a zdálo se mi, že mi ženské i dětské sestry a i gynekolog fandí :-), je ale smutné, že jsem se musela takhle ponižovat. Ta lékařka vůbec neakceptovala, že jsem zákonný zástupce svého zcela zdravého dítěte a mám právo rozhodnout o tom, že půjdeme domů (a konec konců mám i právo rozhodnout o tom zda ho vůbec budu kojit nebo ne). Nnereagovala na má slova, že klidně podepíšu revers, a naopak argumentovala stylem "kolik vám je let?", "jaké máte vzdělání?", "kolikáté je to vaše dítě?", "doma nemáte kojeneckou váhu..." a "ty matky jsou dnes tak nezodpovědné!" Nakonec jsem se dozvěděla, že mě tedy propustí, ale z lékařského hlediska jedná proti svému přesvědčení a dělá to jen proto, abych jí už dala pokoj.
Doma nám bylo mnohem líp, zmizel nemocniční režim a začal vznikat ten náš, i když původně to nevypadalo ani tak jako nějaký režim, jako spíš non-stop koloběh kojení, přebalování a uspávání (vůbec si nedovedu představit, jak to zvládají maminky s vícerčaty nebo s dětmi, které jsou třeba nemocné). Kojení mě od začátku bolelo (tušila jsem to předem, mám hodně citlivé bradavky) a poučka „správné kojení nebolí“ mě přiváděla k šílenství; sestry v porodnici mi tvrdily, že opravdu kojím správně, a že si ty moje přecitlivělé bradavky časem zvyknou. Nezvykly si. V prvních dnech po spuštění laktace tu bolest přehlušila bolest při nalévání prsů, ale časem se zase ohlásila, a navíc už nebolely jen bradavky (jako kdyby je nějaký necita svíral kleštěmi), ale celé prsy – po kojení, mezi kojením – a pálivá bolest se táhla podpažím až k lopatkám. Bylo to, jako bych měla paralyzovaný celý průřez hrudníkem. Řekla jsem si, že to snad už asi není jen nějaká přecitlivělost, a začala pátrat na Internetu a podle symptomů se dopátrala kvasinkové infekce a syndromu bělavé bradavky. Protože kvasinka je běžnější a také proto, že jsem na prsou nesnesla žádný oděv a nemohla se v noci ani přikrýt, navíc jsem měla před porodem kvasinku v kultivaci a 4 dny po porodu brala kvůli poranění antibiotika, vsadila jsem na kvasinku. Mazala jsem se skoro 2 týdny Canestenem, což nepomohlo, gynekoložka mi předepsala Pevaryl, což taky nepomohlo, a když jsem si šla vyprosit celková antimykotika (v domnění, že kvasinka je za tu dobu už tak hluboko zažraná, že mastičky nezabírají), odcházela jsem s pláčem, protože můj gynekolog prohlásil, že mě prsy bolí, protože jsou nalité (po pár hodinách čekání v čekárně trošku byly, ale po šestém týdnu už se moc nenalévaly a prakticky kvůli tomu nebolely, a když už, tak přece po šesti týdnech kojení poznám ten rozdíl), že žádné symptomy kvasinky nevidí a že mi tedy nic nepředepíše. Že se v problémech kojících prsou moc nevyzná, potvrdil bezděky i tím, že na můj dotaz, zda to tedy nemůže být SBB, odpověděl, že o ničem takovém nikdy neslyšel. Mrzelo mě, že mi alespoň nedoporučil obrátit se na někoho jiného, když už si sám nevěděl rady. Bála jsem se, že je to opravdu kvasinka a že kvůli jeho neochotě se jí nezbavím a budu kojit s bolestí celou dobu. Přestala jsem ale mazat mastičkami a trochu se mi ulevilo. Pak jsem zjistila, že mi vlastně nevadí teplo (to naopak pomáhá), ale tření o oděv, a nakonec si všimla té bělavé barvy, která je patrná zrovna, když se mezi kojením ta táhlá bolest objeví (bradavky ale nezbělají úplně vždy, když se bolest objeví, a ona se objevuje nepravidelně, proto je obtížné nechat si diagnózu potvrdit nějakým odborníkem). Teď už nepochybuju, že je to právě SBB, a je mi velikou útěchou vědomí, že by bolesti měly po třetím měsíci kojení odeznít; vlastně už pociťuju, že odeznívají (malému je 10 týdnů). Zkouším užívat vápník a hořčík a vzhledem k souvislosti SBB s citlivostí koncových částí těla k chladu také ginkgo bilobu, chystám se nechat si rozproudit krev v sauně. Doma bývám od pasu nahoru nahá a abych mohla občas ven a mezi lidi, koupila jsem si mušličky od Aventu, které udržují bradavky nedotčené oděvem a díky kterým taky můžu nosit dítko v šátku, což bylo před tím nemyslitelné. Ze začátku jsem si s nimi zažila pár trapasů – zapomněla jsem, že je mám, sehnula se k rozvázané tkaničce nebo pro dudlík a polila se mlékem :o) Kojící žena je ale tvor vynalézavý a lecčemus se naučí, třeba jak nakojit dítko na veřejnosti – v jedné ruce udržet toho nedočkavého savce, druhou rukou rozepnout podprsenku, opatrně sejmout mušličku a nenápadně ji vylít do pleny, a přitom ignorovat spadlý dudlík, aby se při sehnutí nepolila mušličkou z druhého prsu :-)
Musím moc poděkovat autorce těchto stránek, protože teprve tady jsem se dopátrala informací, které mi pomohly „stanovit si diagnózu“, a dostalo se mi tu rady, podpory a povzbuzení. SBB navíc není jediná trampota, která nás při kojení potkala, a myslím, že další se ještě objeví. Jáchymovi se nedávno objevil ekzém, a je pro nás proto velmi důležité kojit plně a kojit co nejdéle. Navíc jsou to krásné chvíle, strávené v těsné blízkosti, plné oddanosti a něžnosti... ráda jej pozoruju, jak si při kojení hraje s ručkama – už odmalička, jen co začal otevírat pěstičky, otevírá jeden prstík po druhém od palečku k malíčku – vypadá to, jako by počítal do pěti, asi aby nezapomněl po pěti sáních polknout ::o)

Přidat komentář

Obnovit
Bezpečnostní kód

Fotogalerie

Databáze
otázek a odpovědí
Vstoupit