Jak jsme bohužel nekojily

Poprvé jsem otěhotněla až ve 44 letech a to přirozenou cestou. I přes vyskoký věk těhotenství probíhalo úžasně, neměla jsme žádné problémy, byla jsem pyšná na své krásné bříško, úspěšně jsem absolvovala i amniocentézu a pak už jsme se těšili na holčičku. Přibrala jsme ukázkově 8 kilo, neměla ani vysoký tlak ani těhotenskou cukrovku, se kterou mne strašili kvůli věku. Postupně s roustoucím bříškem jsem podle měsíců těhotenství studovala na internetu veškeré dostupné informace o vyvíjejícím se miminku. I přesto, že jsem již byla na mateřské dovolené, jsem jezdila do práce , pracovala na zahrádce a užívala si. Naše Anetka se narodila o tři týdny dříve, detaily porodu stále vidím před sebou jako ve filmu, že nebylo vše, tak jak mělo... ale to patří do jiných příběhů. Každopádně maličká se narodila zdravá, Ag.skore 10/10/10. Po porodu mi ji přiložili, nechytla se a ani sestřička se moc nesnažila jí pomoci. prý je malá unavená porodem (druhá doba porodní trvala jen 15 minut !?), tak ji odnesli. Bohužel jsem neporodila placentu, tak jsem musela pod narkozu a maličkou mi přinesli až druhý den cca po 14 hodinách s otázkou, jestli si troufnu ji opatrovat. Tak jsem odpověděla, že nevím, ten pohrdavý pohled sestřičky si dodnes pamatuji. Po příchodu ze sprchy jsem omdlela, tak mi malou zase nedali. K prvnímu kojení mi ji dali cca po 24 hodinách, malá se nechytala, neustále usínala, tak mi ji odnesli, že je nalokaná plodové vody, tak má z čeho brát. Tak to trvalo dva dny, všem sestřičkám, jak si měnily službu, jsem říkala, aby mi s tím pomohly, každá říkala, no jo, ona se nechytá a tím to pro ně končilo. Byla doba dovolených, personálu málo, navíc porodnice před stěhováním do nového areálu... Pak jsme dostaly žloutenku a musela Anetka pod světýlko a to třikrát.Ňikdo mi neporadil, že si mám prsa masírovat, odstříkávat a pod. Bylo jim to jedno. Ač byly prsa velké a nalité, malá je nechtěla, neustále spinkala a nedala se probudit. Tak začaly příkrmy a to injekční stříkačkou přes prst. Těch pár kapek mléka, co jsem odstříkala, jsme ji dávala do stříkačky. Po 7 dnech nás pustili domů. Stále se malá nechytala, ale moc jsem věřila, že se rozkojíme, pořídili jsme elektrickou odsávačku, volala jsme i laktační poradkyniy. Bohužel za dva dny jsme musela na revizi, protože mi nechali v děloze kus placenty a malá se mnou, protože ji doma nikdo neuměl nakrmit přes stříkačku a já pořád věřila, že se rozkojíme. Na pokoj nás dali k ženám, které čekaly na gynekologické operace, takže jsem neměla k dispozici pro malou vůbec nic a mezi "kojením" mi ji odnášeli. Jednou mi ji přinesli i pěkně pokakanou, plačící, takhle se opravu krmit nedalo. Po narkoze jsem opět omdlela, tak mi ji nenosili. Psychicky jsme na tom byla mizerně, na pokoji byly dvě ženy, které čekaly na "vyhánění" plodu, z důvodu jeho poškození. Za dva dny jsme šly domů. Já s odhodláním, že to prostě musíme promlomit. Stále jsem krmila přes stříkačku, odstříkávala (velmi málo, asi ty narkozy se mlíčku nelíbily), studovala všude možně, co s tím. Závěr byl takový, že jsme to přes stříkačku vydržely 3 týdny a pak jsme přešly ke 100 % UM z lahvičky. Proplakala jsem spoustu nocí nad svojí neschopností, Anetce jsou dneska 4 měsíce a mne stále trápí, že se nám nepodařilo kojit. Možná, kdybych se lépe připravila (teoreticky), lépe bychom to zvládly Až dnes, když mám víc času na internet, vidím, jak je nutné být důsledný, jak na sebe, tak na sestřičky v nemocnici a trvat si na svém, nenechat se odbýt.Proto všechny maminky vydržte, vydržte a hlavně, si to vše udělejte tak, jak to cítíte.

Přidat komentář

Obnovit
Bezpečnostní kód

Fotogalerie

Databáze
otázek a odpovědí
Vstoupit