Jak jsme se s Vikou rozkojily, aneb náš boj vtipně a s nadhledem

Náš příběh začíná 1/8/2006 (resp začal o 41týdnů a 2 dny dříve –cca- ale těmito podrobnostmi Vás zatěžovat nebudu). Ten den se narodila naše dcerka Viktorka. Byla krásné donošené miminko, což bylo znát i na mírách -> 3650g a 50cm. Na porodním sále se bohužel nezdařilo přiložení do 30 minut, protože paní doktorka si dávala záležet na šití, takže prvně jsme to zkusili po cca 45 minutách. Na levý prs se přisála krásně, na pravý to taky šlo, i když s menšími potížemi. Potěšilo mě to a začala jsem věřit, že nám kojení půjde. V průběhu těhotenství jsem totiž měla pochybnosti, protože moje mamka mě ani sestru nedokázala kojit déle než 1,5 měsíce. Tenkrát jí pediatrička sdělila, že má slabé mléko a naordinovala UM. Dnes už se ví, že to je mylný pojem a mě pomalu dochází, že bohužel nepřestála růstový spurt, ale co se stalo, nedá se odestát. Zpátky k nám: Na pokoji jsme kojení taky zkoušely, na radu sestřiček vleže, ale ani jedné nám to pořádně nešlo. Vika měla dle personálu malou pusinku, já mám odjakživa velká prsa, tudíž i dvorce a tak se mi nedařilo dostat jí do pusinky třetinu dvorce, jak by mělo být. Druhý den už to bylo horší. Levé prso si oblíbila, pravé jsem do ní nemohla dostat. Šla jsem na sesternu, tam mi ale sestřička řekla, že nám to jde ukázkově – ano, první dva tři „tahy“ měla Vika ukázkové, víc už se sestřička nedívala a to byla ta chyba. Další den tam byla naštěstí jiná sestra, která – dle jejích vlastních slov – už rozkojila spoustu dětí a jelikož Vika měla sací reflex naprosto v pořádku, rozhodla se, že rozkojí i nás. No, abych to neprotahovala, z porodnice jsme odcházely s kloboučky. Ale v tu chvíli mi moc pomohly, protože mi hodně zvedly sebevědomí. Doma jsme tak neustále vymývali a vyvařovali kloboučky, ale kojila jsem…! Pak ale začala Vika vyžadovat prso pořád – jednu noc jsem ji měla dokonce čtyři hodiny u prsa; usnula, dala jsem ji od prsa a křik… Jelikož to tak bylo i přes den, rozhodla jsem se s těžkým srdcem pro dudlíka. Najednou byl klid. Říkala jsem si, že to přeci nemůže ohrozit techniku kojení, když máme kloboučky… Pak jsem ale narazila – dozvěděla jsem se, že kloboučky vůbec nejsou dobré – bakteriemi počínaje, nepřenášejícími se informace ze rtů miminka na dvorec konče. Čekal nás další boj – ale zvládly jsme ho během čtyř dnů- na začátek kojení jsem dala klobouček a pak ho nenápadně“ uzmula. Bradavka už byla vytvarovaná, Vika se chytila a krásně sála. Mohla jsem křičet „Vivat“…. Nic není tak úžasné, jak se zdá. Začal nám blinkací maratón. Na křesle, které jsem si zabrala pro kojení, se tvořily mapy Asie a já se začala bát, že pídě nebude přibývat. Oprávněně, na kontrole se zjistilo, že i trošku pohubla (myslím tím po odchodu z porodnice). Takže jsme začaly nanovo – kojení po dvou hodinách, kdy jsem ji musela budit, protože byla spavé miminko, a ty se budit na jídlo musí (bylo mi Jiřinkou vysvětleno, že tito prcci jsou spaví a moc nepapají a pak by ani sami nemuseli mít sílu vzbudit se na papání…), jenže tolik kojení ten její žaloudek prostě nepobral a chrlil to zpět proudem. Nedalo se nic dělat, musela pomoci lékárna – běžela jsem pro Nutriton (vláknina ze svatojánského chleba, která MM v žaludku miminka zahustí a to pak tolik nezvrací) a ten naštěstí pomohl – po čtyřech dnech jsme měli přírůstek 170g, za což jsme byly pochváleny a s dobrým pocitem u srdíčka jsem odcházela od pediatričky a těšila se, že TEĎ už to konečně klapne, teď už přeci vím, jak na to… Chyba lávky – po pár dnech se na bradavce objevila prasklinka (jednu jsem měla hned ze začátku po odbourání kloboučku – resp. během odbourávání- ale ta mi během téhož dne zmizela díky používání Bepathenu), která začínala nabírat rozměry Grand Canyonu a nechtělo se jí pryč. Netuše co se děje, trpěla jsem dva týdny. Pak jsem se jednou malé dívala do pusinky, když zívala a ejhle – moučnivka – infekční choroba, díky které se prasklině na mé bradavce tolik líbilo. A znovu běh do lékárny, tentokrát pro Genciánku. Byly jsme obě fialové až za ušima, ale druhý den už byla prasklinka menší a menší, až se jednoho dne stala tou nejmenší na světě a mě zas bylo dobře…
Mohla bych říct, že tímto náš příběh končí. Vika má ve dvou a půl měsících 5140g a 57cm, takže MM ji opravdu vyživuje. Ale on nekončí, kojím dál a kojit ještě nějakou dobu hodlám, tudíž se budu muset poprat s tím, co nás ještě čeká. A asi toho bude ještě dost. Přestály jsme růstový spurt, během kterého si Vika, zvyklá na 2,5 hodinové přestávky, navykla vyžadovat kojení co dvě hodiny. Spurt skončil, Vika stále dodržuje dvě hodiny. Resp. dodržovala, už jsem jí to natáhla na min 2 a čtvrt někdy i půl. Při kojení si momentálně hraje na běžce – prvních pět minut pije ukázkově, zbytek vrchní nožičkou neustále „někam běží“, tím pádem se odtrhává od bradavky, směje se na mě, s bradavkou v puse mi něco vypráví atd. Někdy mě za ni celkem zlostně tahá – silně ji těmi „bezbrannými“dásničkami skousne a stočí hlavičku směr dolů (auuu)… to ji pak kousnu já J a ona pustí. Jsou to sice malé bezbranné dětičky, zároveň jsou taky pěkně vychytralé a moc dobře chápou, co se po nich chceJ.
Takže já budu dál bojovat, ať už s Vikou nebo nějakými jinými záležitostmi, protože vím, že to nedělám jen pro to miminko, i když o to jde v první řadě, dělám to i pro sebe, protože i díky tomuto poutu si jednou budeme hodně blízko…. Vlastně už jsme…

Přidat komentář

Obnovit
Bezpečnostní kód

Fotogalerie

Databáze
otázek a odpovědí
Vstoupit