Dlouho jsem zvažovala, zda svůj příběh sem napsat nebo si ho nechat pro sebe. Ale protože syn bude mít již 2 roky, rozhodla jsem se zveřejnit svou zkušenost s tím, jak se může kojení vyhrotit. A co to může způsobit s Vaší psychikou.
První syn byl chtěné žádané dítě, těhotenství bylo bez problémů, těšili jsme se tedy ještě s přítelem (nyní manželem). Předporodní kurz jsem vlivem pracovního vytížení stihla jen jeden, nicméně pro nastínění toho, co mě bude v dané nemocnici čekat, mi to stačilo. Poznala jsem porodní asistentky, několik doktorek, prostředí porodu a oddělení 6nedělí.
Den před termínem porodu mi odtekla zkalená plodovka, do porodnice jsme se dostavili za cca 4hodiny poté a ozvy byly již špatné, kontrakce se pomalu rozjížděly, ale nic moc silného. Dle doktorky mi praskl jen jeden porodní vak, ještě musel rupnout i ten druhý, nechtěla mi udělat Hamiltona, že počkáme. A opravdu - ten druhý mi praskl záhy při seskoku z monitoru. Vyvolávací tableta pomohla, malý se narodil za cca 4 další hodiny, porod celkem rychlý, několik stehů, ale nic vážného. Ale syna mi nedali, špatně dýchal, odsávali ho, zpětně vidím, jaký to mělo obrovský vliv na pozdější adaptaci s ním.
Syn se od začátku špatně přisával, na prsu vydržel dlouho spíš jen žumlat, za hodinu si vytáhl třeba jen 10ml. Moje sebevědomí šlo do kytek, kojení jsem nastudované neměla, spoléhala jsem na porodní personál, že mi ukáže co a jak. Ukázal - ale vermomocí mě chtěli tak moc rozkojit, že mi každou hodinu chodila sestra na pokoj a kontrolovala, kolik toho vypil a když to podle ní bylo málo, měla jsem před ní nakojit - asi to myslely dobře, ale mě to tak vydeptalo, že jsem po jejich návštěvách vždy brečela, že mi to nejde. Měly kojící limity a já je nedávala ani náhodou. V porodnici jsme byli již 5.den a malý konečně něco vysál a vážil o několik gramů více než den předešlý. Nicméně já jsem začala špatně vidět, měla jsem halucinace, kdy jsem nevěděla, kde jsem, že syn není můj, že mi ho vyměnili...
Přítel se mnou zůstal 2 týdny doma, když viděl, v jakém jsem stavu, zůstal i týden třetí. Návštěva u pediatra otřesná zkušenost - jsem nezodpovědná matka, protože od porodnice malý zhubnul, brečí, protože má prostě hlad, přikládejte častěji. Kojila jsem co 30-45minut. Dostala jsem kontakt na laktační poradkyni, ta přijela, zkoukla, neviděla žádný problém, odjela. Vzala si 250 Kč a v podstatě za nic.
Když jsem vážila syna již jeho druhý týden, jeho váha zase klesla. A to ne zrovna málo, byl pod váhu s jakou nás pouštěli domů. Obrečela jsem to. Kojila jsem, ani nevím, jak, venku jsem chodila jak mátoha s vřeštícím dítětem. Měla jsem chuť ho nechat v parku a odejít. V noci jsem místo jeho chovala polštář, myslela jsem, že to je můj syn.
V podstatě mám celé synovy tři první měsíce jako v mlze. Vše vyřešil na konec partner, který koupil krabici umělého mléka - už se na mě nevydržel dívat. Krevní tlak mi spadl na hraniční normu, krevní obraz otřesný, chyběly mi snad všechny živiny. Gynekoložka se mě zhrozila, když jsem se před ní rozbrečela a nastínila, co zažívám, doporučila mi v kojení nepokračovat. Já chtěla i přes to - a jak moc. Záviděla jsem každé spokojené kojící ženě, dlouho fakt dlouho jsem si to musela v sobě srovnat. Tak moc mě to deptalo.
Když se narodil druhý syn, byla jsem na tom jinak. Kojení jsem si nastudovala, zkoukla videa o správním přisátí, vyžádala si bonding, ikdyž se syn narodil předčasně, nepokládala jsem ho do nemocniční kukaně, ale měla jsem ho u sebe. A jak nám jde kojení krásně a přirozeně - již třetí měsíc.
Zpětně vidím, jak moc jsem bazírovala na něčem, co již dávno bylo pasé, že jsem si měla syna víc užívat, než neustále hledat řešení něčeho, co smysl nemělo. Kojení jsem vyvažovala víc než zlatem, paradoxně za to zaplatil syn, se kterým mám pořád zvláštní stava a až s druhým zažívám to, co mělo přijít již napoprvé.
V propouštěcích papírech z porodnice mám poznámku - první porod - vliv laktační psychozy. Sestra z registrace mě vyslechla, vše jsem jí řekla a požádala o zvýšenou pomoc v kojení, vyhověly mi - ale tak nějak přirozeně, nenásilně, neměly žádné kojící limity a možná i tím malý o téměř měsíc narozený syn vytáhl více než byl průměr.
Pro ostatní mamínky mám zprávu - když kojení jde, je to krása, ale nezaplatťe za to takovu daň jako já - vztah s dítětem a svoje duševní zdraví. Užívejte si dítěte, ať už s flaškou nutrilonu v ruce, nebo bradavkou v jeho ústech. Strašně rychle to utíká...
Komentáře
můj příběh je asi úplně stejný. První dítě, porod na prd, byl vyvolávaný kvůli vysokému tlaku. Malý se nechtěl přisávat. Každá sestra v porodnici mi radila něco jiného, jedna mi vynadala za to, co mi druhá radila atd.,Šílenost. Já úplně ve stresu, doma se hroutila, četla návody na kojení, všichni mě "nutili" to nevzdávat a já už toho měla dost. Fakt to nešlo, čtrnáct dní po porodnici jsem se s tím prala sama a nedávala to. Pak jsem zavolala laktační poradkyni - bohudík jsem kápla na suprovou ženskou p. Dvořákovou. Pomohla, přestala jsem se stresovat i když to nešlo, nic mi nezbývalo, syn nepřibíral, takže jsme museli dokrmovat. Ale já pořád kojila a nechtěla se vzdát. Postupně se kojilo čím dál víc a pak už jsem nedávala UM, protože malý se fakt krásně rozkojil - asi ve 3 měsících. Ale bylo to psycho. Pak jsem ho kojila skoro do dvou let. Druhý syn - suprový porod, kojení taky na prd. Úplně stejný, malý se sice snažil, ale mě se nedělalo mlíko. Tak ho dokrmili UM a šli jsme domů protože přibral (jasně), ale naštěstí. Já se vlastně na to už těšila, říkala jsem si, dejte mi dokrm, ať přibereme a můžeme jít domů a tam si to pořeším po svém. Kojení se začalo rozjíždět a já nadšená , jak nám to jde,. A na kontrole 00prdlačky, nepřibral, spíš zhubl. Doktorka ale v poho, že je to asi rozdílnou váhou a nechala nás. A jak byl stres, vždycky z toho, že to nejde, tak to fakt nešlo, malý se nechtěl přisávat a mě se nedělalo mléko- to jsem si vždycky musela uvědomit, že je to stresem. Tak jsem se hodila do klidu, hodně mazlili a ono se to podalo. Krásně jsme se rozkojili, ze začátku jsme museli použít bylinky na laktaci, ale dobrý. Akorát vždycky když byla nějaká vypjatá situace , jako že nás třeba srazilo auto na přechodu, tak jsem zase málem přišla o mléko., Ale podařilo se - ukončený 6 měsíc a kojíme vesele a vesele tloustneme. Začínáme s příkrmy. Takže za mě je to všechno opravdu hodně o klidu. Ale ono s tím prvním dítětem je to dost těžký, když nevíte do čeho jdete, máte nějakou představu - jako že kojení je samozřejmost a vůbec Vás nenapadne , že to tak nemusí být, a když to pak nejde, tak stres a tím se to ještě zhoršuje. Ale že bych teda měla jiný vztah k prvnímu než druhému kvůli kojení, to fakt ne. Spíš s tímhle jsem víc v klidu, protože to šlo a když to nešlo, tak já věděla , že to není konec světa, že ten první to taky přežil (spíš je mi ho líto, že to měl na začátku těžší). Ale miluji je oba moc moc,. A ano LL je fakt šílená - ono se opravdu dočtete spíše o tom, jak jste hrozná, když nekojíte a to nikomu nepřidá,. U druhýho jsem už tyhle blbosti nečetla a šlo to pak samo. Jako je fakt, že je to taky o zkušenostech. Druhýho jsem kojila fakt pořád ze začátku, jak chtěl i venku, když bylo počasí (protože jsem to neřešila), jako jsem neřešila žádný další chytrý rady, jako u prvního. Jak píše paní Eva v předchozím příspěvku, chce si to věřit a takže za mě hlavně nestresovat, ono se to podá. A když ne, tak co - ta doba, kdy je dítě jen na mlíčku uteče tak rychle, že fakt nemá cenu si tím ty chvíle ničit. Protože pak začne dlabat všechno a už je to fuk. , Jako příspěvek kopretiny je fakt šílenost - nic ve zlém.,
Ono je to spíš o tom nastavení sebe sama - někdo kojení bere jako nejen krmení, ale i tulení, mazlení s dítětem. Proto pak neúspěch kojení bere tak osobně, až to nabourá vztah s dítětem - to byl můj případ. Kdybych tenkrát nepropadla masírce laktační ligy, že jen kojení je nejlepší, brala bych to tehdy jinak a byla i jiná nyní. Na facku je LL - to už zavání fanatismem.
(autorka článku)
Mám 3 dcery, u první jsem mlíko prostě neměla , kojila jsem ji možná týden, pak jsem měla dvojčata, takže ty jsem nekojila a teď POZOR -od malička máme pohodový vztahy já se všemi, ony mezi sebou-a to už je nejstarší dceři 28 a má svoji dceru.
Tak prosím, nepodsouvejte budoucím matkám, že KOJENÍ zásadně ovlivní vztah dítěte k vám. Může to být spíš naopak, že fanatické kojení chtivé matky se pak jinak chovají k nekojenému dítěti, ale to není o kojení, ale o matkách !!!!
Určitě je tam více faktorů, tenkrát to holt bylo divoké na všech vlnách - narodili se v širší rodině asi 4 děti spolu s mým synem, všem se dařilo kojení, jen nám ne. O to více jsem si vše vyčítala, pochybovala o sobě samotné, zda bylo dítě i dobré rozhodnutí...Ny ní - s odstupem - už je vše jiné, ale tenkrát. S druhým synem mám to, co jsem s prvním ztratila - to pouto, pohodu, lásku.
(autorka článku)
Ahoj, určitě máš pravdu. První syn nebyl extra savec, ikdyž jsem kojila s kloboučky, tak se to nedařilo, musela jsem dokrmovat kvůli stagnující a pak i klesající váze. Druhý syn je tahoun od porodnice, kde překonával tamní normy :) A takový je i doteď - nyní mu bude 7m, příkrmy začínáme, baští všechno, co mu udělám.
(autorka článku)
Vztah k malému jsem měla narušený až do jeho cca 3,5 let, když ho opustilo období vzdoru. Z pocitů viny, že jsem mohla udělat něco jinak, mě vyléčila úžasná dcerka, která se narodila, když mu byly 2 roky, ale k nespolupracujíc ímu a vztekajícímu se dítěti v období vzdoru se cesta nachází těžko.
Teď už je mu 4,5 roku a je to můj všeználek. Pusu nezavře a mám ho moc ráda. Už umí číst a na ledničku mi píše vzkazy
S UM jste udělala dobře, výčitky bych neměla - udělala jste všechno, co šlo a kdybyste to vzdala dřív, vyčítala byste si zase to
Ať se Vám daří!