Hezký den, ráda bych se s vámi podělila o svůj příběh, protože i já jsem ještě před pár měsíci hledala jakoukoliv naději, že dobré konce existují. Můj syn má 13 měsíců a byl ukázkový bojkotér. Zřejmě to byla shoda nešťasných událostí, která mě i jeho vyvedla z míry a pak už se to jen nabalovalo. V 5týdnech jsme byli akutně na operaci tříselné kýly samozřejmě v narkoze,  bohužel v nemocnici dávaly sestry najevo pochybnosti, že to zvládneme překojit. Zvládli jsme. Pak diagnostikovaná alergie na bílkovinu kravského mléko, atopický ekzém, takže já jsem jako milovnice sýrů  a mléka zrušila v jídelníčku veškeré mléčné výrobky.  Přesto ho trápily silné koliky, usínání byl horor pro nás všechny, nosili jsme ho dlouhé hodiny. A aby toho nebylo málo, ve třech měsících začal odmítat kojení. Nejdřív plíživě, myslela jsem si, že ho ruší různé podněty, tak jsem se snažila vše eliminovat, až to nešlo vůbec. Ve čtyřech měsících už pil jen při usínání v polospánku, nebo v noci, takže kojení znamenalo ho vždypřed tím uspat. Tedy úplně tomu podřídit denní režim, procházky atd. Což také ale znamenalo často hladového. Bylo to úplně zoufalé, jak plakal on, tak jsem brečela já, mockrát ho musel uspat muž. Syn se pak ke mně v klidu přitul a pil. Byla jsem z toho nešťastná, rady okolí byly samozřejmě dát UM. Měla jsem pozvanou LP, ale ta mi nepomohla, byla bezradná. Rady k věci jsem našla na tomto webu ( a několikrát jsem si psala s konkrétním dotazem Jiřince), čímž nechci dělat okatou reklamu, ale je to fakt :-). Bála jsem se ze začátku dát lahev, ale pak jsem to zkusit musela, koupila jsem alespoň medelu calmu, protože jsem měla strach, že to opravdu  bude definitivní konec. Nicméně syn odmítal i jí, takže jsem jeli dál už v daném režimu. naštěstí i při tom zvládal docela dobře prospívat. Stále jsem se ale trápila tím, jak se asi trápí on, když se ho snažíme uspat a on má přitom hlad, ale pít nechce. Každý den jsem prožívala to dilema, jestli je to správný postup. Zkoušela jsem všechno, tělo, na tělo, spal a spí s námi dodnes, žádný dudlík nikdy neměl, nabízení bez nucení, nošení všátku. Nic nezabíralo. Pořídila jsem za několik tisíc odsávačku a vrčela u nás prakticky pořád, vstávala jsem k ní i dvakrát třikrát za noc a brzy byl úplně plný mrazák MM. Brala jsem ji kamkoliv jsem cestovala i na výlety. Stále jsem počítala týdny a stanovovala si cíle, aspoň do 4m, do půl roku, do 9m... Pak jsem našla způsob, jak ho uspávat v klidu - nosila jsem ho v babyvaku a on, světe div se, se začal občas i natahovat a chvilkama ucucávat. Trvalo to 4 měsíce, které jsem ho každé uspávání nosila i hodinu a půl a zpívala a on se zklidnil a začal postupně pít i víc v bdělosti. Přibližně v 10 měsících se něco zlomilo a na mé občasné nabízení, které jsem dělala celou tu dobu vždy během dne, začal občas reagovat. Byl pro mě vlastně šok, že začal pít bdělý. A dnes se ke mně kdykoliv během dne přižene a spustí strašlivý nářek, začne se mi věšet na nohy a okamžitě musí do náruče a pít.. :-) Celé se to otočilo, kojení miluje a usíná u něj, po obědě i večer. Stále kojím i v noci a hodlám si to užít celou dobu, co bude syn chtít.

Dneska vím, že jsem opravdu měla hlavu plnou starostí, chtěla jsem dělat všechno nejlépe, bála jsem se, že něco pokazím, a rady z okolí přicházely různé a velmi protichůdné. Cítila jsem se také na to sama. Ale chtělo to jen klid. Věděla jsem to celou dobu, ale provést to, skutečně být klidná a sebevědomá a věřit si, aby to z člověka bylo cítit, to není jen tak. Ale je to přesně to, co miminko potřebuje, aby bylo klidné taky. Tuším, že už bych to asi znovu takhle nezvládla, byly to strašné stavy zoufalství i fyzického vyčerpání, ale taky doufám, že už bych se dokázala mnohem pevněji řídit vlastní intuicí. A nakonec když ho držím v náručí a on je nadmíru spojený, věřím, že mi odpustil a že i on je rád za tyhle naše společné chvíle.

Chci tedy říct, maminky, které máte podobný problém, věřte, že se kdykoliv všechno může najednou změnit. Chce to vydržet a pořád zkoušet. Ale i vy, které jste zkusily všechno a nedaří se, nevyčítejte si to! Není to Vaše prohra ani žádná tragedie. Protože to nejdůležitější, co naše děti potřebují, jsou podle mého názoru klidné milující mámy, ať už kojící nebo nekojící!

Lucie