Štěpán se narodil 4. prosince 2015, jako druhé dítě ke své šestileté sestře. Porod byl dlouhý (15 hodin) a označen jako rizikový, nicméně já jsem ho vnímala jako pohodový v porovnání s porodem dcery. Těhotenství bylo naopak v porovnání s dcerou dost obtížné, protože jsem dlouho trpěla nevolnostmi a bylo mi celkově tak nějak na nic. Když mi dali po porodu Štěpána na břicho, ihned mě zaujalo, že nevidím jeho spodní ret, měl jako kdyby vcucnutou pusu dovnitř. Ještě na sále mi řekli, že má jen zapadlou bradičku, že je to normální a časem se to srovná. Na sále se nepřisál, protože začal zvracet plodovou vodu, ale z porodnice jsme odcházeli 4. den, syn byl plně kojený, akorát s tím omezením, že neotevírá pusinku, má zapadlou bradičku a je „tak trochu líný“. Nějak jsem to neřešila, protože jsem stejně jako s dcerou měla mléka, že bych nakojila menší africkou vesnici, takže jsem si říkala, že teď to nevadí a časem to doma vylepšíme. Jak jsem byla naivní…Doma bylo vše v pohodě až do 10. dne po porodu. Po kojení v 5 ráno jsem dávala malého do postýlky, když jsem začala silně krvácet. Vyšetření ukázalo, že se mi nesvinula děloha, protože v ní zůstala poporodní rezidua (prostě zbytky plodových obalů apod.). Dostala jsem injekci, která měla vyvolat stahování dělohy a vypuzení reziduí, což bohužel nenastalo. Co ovšem nastalo, byl výrazný úbytek mléka – krevní ztráty, vyčerpání, krátce po porodu a finále – ta injekce. Tak jsme museli začít přikrmovat (po prstu stříkačkou). Bylo to na nic, malý nesál, byl zvyklý, že jen přiotevře pusinku a samo mu to nateče proudem do bříška…Věděla jsem, jak stimulovat tvorbu mléka a tak jsem stimulovala a stimulovala a za 5 dní už jsme dokrmy nepotřebovali. Radost trvala jen chvilku, protože mě čekala další kontrola dělohy, která ukázala, že bohužel žádné zlepšení nenastalo, spíše naopak a byla jsem odeslána do nemocnice na revizi dělohy (to je v celkové narkóze). Jela jsem tam hned druhý den v 7 ráno, malý musel zůstat doma – opět na stříkačce a odstříkaném MM. Na sál jsem šla v 11:30, takže jsem byla celkově 16 hodin bez jídla a pití, odstříkávala jsem před zákrokem, přímo po zákroku i pak na pokoji a ještě ten večer jsem šla domů. Výsledek? Děloha super, ale já z toho celého stresu přišla o mléko – už zase… Opět stejný scénář – stimulovala jsem tvorbu mléka a za 5 dní jsme zase byli jen na plném kojení. Byl to všechno nesmírně stres velký. Od porodu, kdy jsem dostala pokoj s maminkami z ciziny a měla jsem kulturní a hygienický šok, přes první injekci, navazující revizi dělohy, stále nějaké trajdání po doktorech, do toho Vánoce, malé miminko, které chtělo jen pohodu a maminku, prvorozená dcera, která šla vzhledem k situaci úplně stranou a velmi těžce to nesla, přesuny z jednoho konce Prahy na druhý, pořád v jednom kole… Cítila jsem se šíleně unavená, vyčerpaná, prostě grogy. Po novém roce si to tak nějak sedlo a začalo pozorování miminka. Malý měl dost predikci doleva (to jsou ty děti stočené do jedné strany, jako rohlíček), vůbec se neotočil doprava, byl takový zaseklý a měl pořád tu bradičku vtaženou dovnitř. Začala jsem pátrat a byly z toho dlouhé dny strávené u počítače. Zkusila jsem všechno, poradny, doktory, laktační poradkyně. Neměla jsem obavy ze současné situace, ale z budoucna. Bylo mi jasné, že nemůžeme zůstat u toho, že jen přiotevře pusinku a nateče tam mléko, že musí začít správně sát. Hledala jsem celé dny a noci až jsem našla specialistku na orofaciální stimulaci a řízením osudu mě mohla se synem vzít ihned za 2 dny. Když jsme přišli, prvním pohledem řekla, že má syn blokaci krční páteře a že svaly silně táhnou čelist dozadu. Po pár cvicích se brada krásně uvolnila – byla jsem nadšená. To bylo ovšem jen na chvilku. Blokace se v břiše dělala celých 9 měsíců, takže těžko chtít, aby byla za jedno cvičení pryč. Jakmile zaujal syn ty svoje polohy, ihned se to vracelo do té špatné podoby. Začali jsme tedy cvičit a polohovat tak, aby docházelo k uvolnění svalů. Byl to boj, v realitě to znamenalo, sednou si na celý den k miminku a instalovat ho do různých poloh, nebo s ním cvičit. Zpětně ani nevím, jak jsem to vlastně dělala, ale dělala. Pediatr řekl, že z toho všeho vyroste a že by se ničím z toho moc nezabýval, že by dal kojení a k tomu 1 – 2x denně láhev, protože jsem akorát ve stresu a to miminku škodí nejvíce. Podobný názor měla rodina, nikdo nechápal můj zápal pro plné kojení. Odmítala jsem uvažovat o láhvi, protože jsem měla hrůzu, že to zkazí už tak mizernou techniku kojení, dudlík jsem dávala jak kdy, protože jsem se snažila nedávat, abych nekazila techniku kojení, ale odbornice na orofaciální stimulaci zase tvrdila, že zrovna my dudlík potřebujeme, aby se syn naučil sát a posiloval svaly úst a jazyka (mimochodem říkala, že za 35 let praxe jí nejvíce vytáčí, jak se dnes každý dělá odborníkem na dudlíky, přičemž ani neví, které svaly v puse jsou…). Bylo to období plné rozporů, protikladných informací a protichůdných doporučení. Jak byl syn starší (a tím myslím 2-3 měsíce), tak už začínal mít více síly, bylo čím dál obtížnější ho nakrmit, bojovali jsme s polohami (kvůli té predikci a blokaci a zapadlé bradě se nechtěl skoro v žádné poloze přisát). Kromě toho byl syn od narození silně blinkací – měl opravdu vydatný reflux a pořád, pořád, pořád zvracel. Špatnou technikou sání (kvůli té čelisti, resp. bradě) spolykal při každém kojení velké množství vzduchu a byl pořád zaplynovaný. Když neříhal, tak měl větry a do toho zvracel. Takhle pořád dokola. To mě dohnalo k další návštěvě pediatra, kde jsem si vyžádala vyšetření na rehabilitaci, aby mi řekli, zda mohu ještě nějak podpořit uvolnění krční páteře, případně té čelisti. Vyšetření na rehabilitaci přineslo další šok – predikce prý nebyla ani tak zásadním problémem. Lékaři řekli, že syn má krátkou čelist, že se s tím nedá nic moc dělat, že z toho vyroste, ale nyní mu to brání udělat při kojení kvalitní retní uzávěr a tak špatně pije. Co je ale trápilo více, byla diagnóza hypertonie, centrální koordinační porucha a značná dráždivost. Hypertonické děti jsou děti s velkým svalovým napětím, jsou pořád jako kdyby v křeči, prohýbají se do luků, dělají ty svoje špatné pohybové vzorce a je potřeba s nimi cvičit – co jiného než Vojtovku. A tak jsme začali cvičit Vojtovku. Kdo zažil, pochopí, kdo nezažil, ať si něco přečte. Opět nastalo mohutné hledání, zda to má smysl, zda to pomůže, nebo ještě více uškodí. Během 14 dnů jsme vystřídali postoj od „100% cvičíme“ přes „100% necvičíme“ až po „no tak i když je to šílené, tak tedy cvičíme“. Výsledky se dostavovaly jak na houpačce a stejně s tím se chovalo i kojení. Celou dobu byl syn plně kojený, ale pil velmi nerovnoměrně, takže buď bylo mléka hodně, nebo málo. Pořád jsem tedy stimulovala tvorbu a z přebytků dělala zásobu do mrazáku, takže jsem na konci 3. měsíce měla v mrazáku něco kolem 4 litrů MM. Od porodnice jsem měla doma váhu ještě z doby, kdy jsme přikrmovali a tak jsem vážila, když jsem měla pocit, že to není ono. Tímhle pozorováním jsem mimochodem došla k poznání, že moje dítě nikdy nevypije to, co říkají tabulky. Jako malinký pil mnohem více a jako větší o dost méně, nikdy to ale nemělo vliv na přírůstky, ty byly stále úplně nadprůměrné a to především díky tomu, ž jsem si stále udržovala vyšší laktaci. Porodní váha byla 3560 a přírůstky v 1. měsíci 1,2 kg, ve 2. měsíci 1 kg, ve 3. měsíci 0,7 kg, ve 4. měsíci 0,7 kg a v 5. měsíci 0,75 kg. Z porodní váhy tedy za 5 měsíců skoro na 8 kilo výživou 98% MM a 2% UM – to je dnešní stav, když píšu tyto řádky. To ale značně předbíhám událostem. Když bylo synovi 3 měsíce, dostala dcera virózu, hodně zvracela, horečky, hraniční hydratace, pohotovost a takový ten kolotoč kolem nemocného dítěte. Nespali jsme, dávali jsme po mililitrech tekutiny, které šly zase ven… Po 8 dnech byla dcera OK, ale po dalších 7 dnech se stejné příznaky objevily u mě, ovšem mnohem závažnější a intenzivnější. Během hodiny jsem byla neschopná vstát, nevěděla jsem kde je nahoře a dole, šílená závratˇ, nemožnost pohnout hlavou, zvracení, horečka, světloplachost, citlivost na zvuky. Odvezla mě záchranka s podezřením na všemožné hrůzy. Malý zůstal doma, nebyla jsem schopná se s ním ani pomazlit, natož se o něj postarat. V nemocnici jsem zůstala 12 dní s diagnózou – viróza, která napadla středouší a přilehlé nervy. Absolvovala jsem i lumbální punkci a měla postpunkční syndrom, což je neuvěřitelná bolest hlavy plus k tomu ta závrať z napadeného středouší, která nevypadala, že někdy odezní. Odcházela (resp. odváželi) mě z nemocnice jako trosku domů, doma jsem ležela další týden jak placka a celkově rekonvalescence trvala 2 měsíce. Po dobu mojí hospitalizace syn přešel během jednoho odpoledne 100% na lahev a pil moje zásoby z mrazáku. Ty se vyčerpaly během pár dní a tak začali doma kombinovat MM a zbývající zamražené UM, aby přechod na UM nebyl tak prudký. Když jsem se vrátila z nemocnice, syn na mě koukal jak na cizí a když jsem poprosila, aby mi ho dali do náruče, hystericky plakal a chtěl k chůvě. Byl to nejhorší pocit na světě. První, co jsem udělala, bylo, že jsem vytáhla prso a zkusila ho nakojit. Po celou dobu hospitalizace jsem odstříkávala. Moc to nešlo, protože jsem musela jen ležet, ale naučila jsem se odstříkávat vleže (ne proto, že bych chtěla zachránit kojení, ale protože bych dostala zánět do prsou, kdybych to mléko nedostala ven). Abych to zkrátila. Z nemocnice mě propustili 18. března, syn byl plně na lahvi a 28. března byl syn zpět plně kojený. Moje tělo bylo ale zubožené, zhubla jsem na váhu, kterou jsem neměla ani léta před porodem a tak jsem musela dávat velký pozor. Jakmile jsem se byla večer jen trochu více unavená, mléko šlo okamžitě dolů a musela jsem párkrát přikrmit po večerním kojení. Celkově jsem musela dávat pozor, protože závrať mizela jen velmi pozvolně a tak jsem se týdny motala po domě a po vsi (člověk vypadá, jak kdyby měl trochu upito a podobně se i cítí) a protože jsem plně kojila, žádné léky, které by pomohly, nepřipadaly v úvahu.
Za pár dnů bude synovi 6 měsíců, je plně kojený, dávno už ho nevážím, ale vím, že nikdy nevypije to, co je v tabulkách, pije menší množství cca o 1 dávku (200 ml/ den). Kojím ho cca v 02, 05, 08, 11, 14, 17 a 19 hodin. Když je méně mléka, vzbudí se ještě ve 23 hodin. Cvičíme Vojtovku 4x denně a výborně se mu po tom spí J. Hypertonie a CKP přetrvává, ale lepší se to. Také má 2 zuby a bohužel už nyní ví, jak je používat J Dudlík úplně odmítá a správně (opravdu správně, jako podle knížek) začal sát až na konci 4. měsíce. Čelist je stále krátká, ale lepší se to jak roste a hlavně už mu to nijak nebrání v pití. Vypadá to tedy, že jsme si snad vybrali vše špatné a bude už jen lépe. Pro potřeby kontroly u pediatra jsem spočítala, že za celý svůj život vypil 98% MM a jen 2% UM, takže za ty krásné přírůstky váhy můžeme poděkovat hlavně MM.
Jaké jsou mé poznatky z toho všeho? Kojení je dnes velký byznys. Na matky je vytvářen neuvěřitelně velký tlak, což je vede jen k tomu, že mají pocit, že kojení je věda, kterou zvládnou jen ty nejlepší, a to si po porodu připadá málokterá. To nejdůležitější, že kojení je přirozené a jde o to věřit vlastnímu tělu a vlastnímu dítěti, to se často píše milimetrovým písmem až za poznatky o technice, tabulkami s přírůstky a množstvím vypitého mléka. Laktační poradkyně dnes dělá kde kdo a je obtížné najít dobrou, zkušenou a ochotnou, která opravdu může pomoci a nemá jen číslo na stránkách a jinak nic. V tomto ohledu mohu doporučit Katy Šubařovou z Býtsiblízko (z Prahy), která je opravdu skvělá. Také velmi pomůže Jana Sudíková z SOS kojení (taktéž Praha), ale paní cestuje k maminkám jen omezeně. Za sebe jsem přišla na to, že kojení je mnohem více o dítěti než o matce a že pokud dítě nechce, tak s tím matka nic moc neudělá. Dcera se nechtěla kojit a mnoho měsíců bojkotovala kojení, což je dnes z mého pohledu velký signál pro matku, že by se měla zamyslet nad tím, co a jak dělá a s jakým dítětem „má co do činění“. Dcera nechtěla prsa ani vidět a já ji nutila a nutila, protože nejedla mnoho hodin, takhle to šlo celé měsíce. Nechtěla ale následně ani láhev (když jsem na konci 5. měsíce vzdala plné kojení) a dodnes velmi špatně jí. Syn naopak z plného kojení přes lahev velmi lehce přešel zpět na prsa, protože je úplně jiná povaha, je pohodář a smíšek od narození a není tvrdohlavý samorost jako dcera. Nevím, co náš čeká zítra, ale vím, že vše špatné člověka posiluje. Nechť je toto pro někoho inspirací.
Komentáře
opravdu tezky první rok Stepanka, ale zvladla jste to bravurne.
Ja mam Mirecka (23 dni), ještě v porodnici jsem mela hodne nalite prsy, ale poslední tyden to nejak mizi. Mam problém s pravym prsem, strasne me boli bradavka, protože v porodnici me nechali kojit i hodinu a maly mi ta prsa ududlal. Uz beru 4 dny ten Ricinus, ale mleka vic nemam a v pravem se mi uz skoro nedela. Bojim se, abych o mleko uplne neprisla. Kojim zhruba kazde 3 az 4 hodiny. Ještě zkusim koupit ten Laktozin. Také malo spim a citim se dost unavena.
Muzete mi ještě něco poradit?
Dekuju
No to také, jak píšu, měla jsem na konci 3. měsíce 4 litry mléka. Když syn začal vynechávat noční kojení, odsávala jsem plnou dávku, takže neklesala tvorba mléka. Jinak jsem přikládala klidně co hodinu, nosila ho v šátku (to funguje fantasticky i dnes - osobní kontakt a prsa se nalila třeba i tak, že "přetekla" ještě když byl v šátku), tělo na tělo u nás nešlo, mě byla zima, jemu taky, pod dekou jsme se neuměli najít, ale šátek super. Pak také Laktozin (skutečný kojící čaj a ne jen směs fenyklu a kmínu), pak řecké seno...no hnus, ale funguje výborně. Pak spánek, vím, blbé doporučení, ale také funguje výborně. A také Ricinus Communis - to používám dodnes, ale jen při "propadech" laktace. Teď když byl syn nemocný (je mu přes 10m), tak jsem potřebovala během pár dní zvýšit frekvenci kojení ze 3-4 na 8-12 denně. Trvalo to cca 3-4 dny a bylo to tam a to jsem ani nemusela odsávat, o to se postaral syn kojením po hodině - stimulovat namísto odsávačky.
............................
Ne, nejsem skvělá máma, mám "jen" skvělé dítě, které mi mnoho odpustí a učí mě být lepším člověkem. Jsem nervák, velký, a často nevrlý a paličatý...a děti jsou zkouška. Děkuji bohu za možnost kojit syna, je to nádherné a jsem ráda, že jsem pro to tak moc udělala, je to jeden z mých největších životních úspěchů. On je poklad a já bych měla být mnohem více vděčná a pokorná, snažím se.
Se zbytkem 100% souhlas. Jako autorka příběhu s tím mohu skutečně jen souhlasit. Bylo to strašně těžké, protože přestože všude nabizená pomoc, té opravdové se nedostávalo a cítila jsem se nesmírně sama a ztracená v tom všem. Dnes je synovi více jak 10 měsíců, pořád je kojený a to celkem hodně. Třeba při nedávné nemoci přešel zpět na plné kojení, protože cokoliv jiného odmítal. Tvorba mléka se usadila až 3 měsíce po nemoci a teď funguje špičkově.
Souhlasím, že z kojení se dělá věda a business. Různé drahé kurzy před porodem s velmi různou kvalitou informací. Všechny ty protichůdné rady na internetu. Nemístně drahé kojící pomůcky (odsávačky, lahvičky, kloboučky...), které přece nemají prodražovat kojení. (Zřejmě daň za to, že kojíte vlastním MM a tudíž neutratíte tisíce za UM.) A nejhorší je, že kojící máma v krizi se nemá kam obrátit. Laktační poradkyni dělá kdokoli. Na webu je spoustu rádoby seznamů a stejně nevíte, komu se dovoláte... a kolik to bude stát, když si pozvete poradkyni domů. Krize kojení přijde třeba o víkendu a nemůžete čekat několik hodin, jestli MM bude nebo nebude.
Moje poslední poznámka je, že nechápu, proč porodnice nemají laktační poradkyně, proč jejich práci neplatí zdravotní pojišťovny: Proč si mám jako kojící matka platit návštěvu laktační poradkyně (neplatí vždy, někdo vám poradí po telefonu, výjimky možná přijdou poradit zdarma) když jsem v akutní situaci? Proč ani ve velkých městech není kam zajít pro radu při problému s kojením, MM, prsy po porodu nebo později... Do porodnice nedoporučuji chodit, tyhle problémy pro ně nejsou prioritní. Gynekologové jsou většinou úplně na nic. Dětští lékaři mají rady na houby.
Píšete, že jste věděla, jak stimulovat tvorbu mléka: to by mě zajímalo, jak jste to dělala, odsavala jste?