Můj příběh začal před 5ti měsíci. Narodil se mi zdravý chlapeček s krásnou váhou 3650g. Porod sice začal přirozeně, ale kontrakce sílily a porodní cesty ještě nebyly nachystané. Bolestí jsem po několika hodinách nemohla vydržet a padala jsem únavou. Já i doktoři měli strach, že mi na závěr nezbyde moc sil. Nakonec jsem přistoupila k epidurálu (i když jsem si přála to zvládnout bez něj). Hrozně se mi ulevilo, ale bohužel kontrakce se prodloužily a zeslábly a bylo mi doporučeno si nechyt dát oxytocinovou infuzi. V závěru museli provést i nástřih, ale vše dopadlo dobře. Malý byl zdravý, jen se trochu nalokal nazelenalé plodové vody (rodila jsem několik dní po termínu). Po porodu jsem se cítila dobře, byla jsem šťastná, v euforii z narozeného synka, moc jsem se na všechno těšila. Na porodním sále mi ho nechali 2 hodiny na hrudníku, kde se přisával na prsa. Ani nevím, jestli sál nebo jen dudlal, každopádně já měla sotva pár kapek kolostra. A to se nezměnilo další ani další den. Třetí den v porodnici jsem začínala být nervózní. Všichni (sestry, lékaři) mi říkali, že je to normální. Ale já viděla, že malý by sice rád papal, ale nemá co. Před porodem jsem byla ve stejné porodnici na kurzu o kojení, a tak jsem si zavolala laktační poradkyni, která ten kurz tehdy vedla a slíbila nám, že bude v porodnici k dispozici. Přišla hned, zkontrolovala techniku, doporučila mi byliny, které jsem ještě ten den začla užívat. Prsa se mi nalila do 24 hodin, ale to už malý zhubl 300g a dostal žloutenku (možná i z toho, že jsem neměla žádné mléko). Další den mi ho vzali na 18 hodin pod lampu, kam jsem ho chodila každé 3-4 hodiny kojit na zavolání. Myslím, že měl hlad pořád. Ve dne v noci jsem odsávala šíeně bolestivá a nalitá prsa, měla jsem i horečku, ale vyšlo ze mě sotva pár millitrů. Malý konečně přibral, ale jen díky dokrmu, který dostával od doby, co začal hubnout. Pátý den se situace začla zlepšovat, malý vypil i 30 ml a já stejné množství ještě odsála. Pustili nás z porodnice s doporučením pořídit si odsávačku, kojeneckou váhu a smířit se s tím, že se v budoucích pár týdnech nevyspím. Půjčili jsme odsávačku z lékárny, váhu od pediatričky a já se se vší vervou pustila do práce. Malý u prsa strašně usínal, pomáhala jen sprcha. V noci to bylo nejhorší. Po chvilce u prsa zase usnul. Téměř jsem nespala. Zkoušela jsem rychle střídat prsa, polohy, stlačovat, různě šimrat, štípat, otírat mokrým hadýrkem, teplou sprchu na prsa, teplé nápoje.. Už si na všechno ani nevzpomínám, ale dost rad jsem vyčetla na těchto stránkách. Malý přibíral, i když se mi zdálo, že pije dost neefektivně. Po kojení, které trvalo věčnost, často plakal, takže jsem ho občas dokrmila stříkačkou po prstu nebo Calmou. Po 14ti dnech se mi na levém prsu utvořila obrovská ragáda. Na tu jsem vyzkoušela také všechno možné - gentiánu, purelan, hemagel, bepanthen chraniče.. Zavolala jsem si domů laktační poradkyni - zkontrolovala techniku, která byla víceméně správná, doporučila opět byliny a míchanou mast (dost silnou, ke které jsem neměla důvěru, ale tehdy jsem byla zoufalá), nedoporučila purelan kvůli kvasince. Šátek, kojení kůže na kůži, spaní v posteli. V té době už jsem hodně krmila alternativním způsobem a kojila hlavně z druhého prsa, protože se rána nehojila a já z tohoto prsa hlavně odsávala, aby se zahojilo. Bolestí jsem skoro nespala, bolelo to nonstop a režim kojení - odsávání - dokrmování byl šílený! Ve dne po 2 hodinách, v noci po 3 hodinách. Na konci šestinedělí se stal zázrak. Malý začal efektivně pít z obou prsou (bolavé bylo po pauze téměř zahojené). Kojení sice trvalo 45 minut a několikrát jsem musela vystřídat prsa, ale šlo to! O krmení si sice stále neříkal, ani v noci ani přes den, ale nějak se to dařilo. Dokonce jsme se snad poprvé dostali ven! Po týdnu ale malý začal nepochopitelně odmítat sát. Nejdřív jsem myslela, že mám málo mléka nebo se pomalu spouští, ale tím to nebylo. Malý nechtěl po několika dnech kojení, kdy byl vyhladovělý ani stříkačku ani lahvičku. Po asi 14 dnech bojů, kdy přestal přibírat jsem už neměla dost sil a začala jsem jenom odsávat. Malý nechtěl sát ani z lahve, jako kdyby ho pití bolelo. Vymýšlela jsem tisíce teorií, ale nedokázala nám poradit ani doktorka. Zkoušeli jsme kapky na prdíky, probiotika, nutriton (kdyby to byl náhodou reflux), masáže, cvičení, nahřívání, x druhů lahviček a saviček... Jakmile malý spolknul bublinku vzduchu nebo se mu rozpohybovaly střeva, nastal šílený řev, který byl téměř k neutišení. Krmení nám trvalo i hodinu, někdy déle a to jsem šla ještě odsávat. Krátce po šestinedělí jsem zkusila na 10 dní vynechat mléčné výrobky, ale žádná změna nenastala. Nadýmavým potravinám jsem se snažila vyhýbat pořád. Po 3. měsíci jsme to konečně začali radikálně řešit s pediatričkou, která si tak trochu myslela, že snad neumím malého nakrmit. Přibíral akorát, tak si myslela, že jsem jen hysterická. Kdybych s ním neměla takovou trpělivost, tak by už dávno přibírat přestal a to jsem nechtěla dopustit. Dojela jsem tam nakonec s lahvičkou, abych ji to krmení ukázala. To už měl malý hlen ve stolici. Se sestrou v ordinaci koukali, že tohle ješě neviděli. Poslali nás na ultrazvuk, kde se nic nejistilo, vzali stěr na infekci a rotaviry, taky negativní. Doporučila udělat rýžový odvar (nechápu dodnes, malý neměl průjem), ten jsme neudělali, taky doporučila zkusit mu ob krmení nabídnout jen vodu. To jsem taky nechápala, byl ještě malý na jiné tekutiny a navíc jsem byla ráda, že jsem do něj to své mléko vůbec trochu dostala. Napsala Nutrilon Allergy Care, ať to zkusíme. Já se rozhodla ještě počkat a znovu absolutně vynechat mléčné výrobky, už jsem ale byla zoufalá. Za tu dobu jsem toho chtěla nechat už 1000x. Po pár dnech nastalo radikální zlepšení. Od té doby to jakžtakž jde, ale malý nepije s nadšením, potřebuje několikrát pauzu, ve které si trochu pobrečí, říhne. Myslím, že měl strach z krmení už i psychický. Už jsme skoro nevěděli, jestli ho něco bolí nebo se bojí a vzteká, že nechce raději pít. Mléčné výrobky nejím 2 měsíce a stále to není hitparáda. Na konci 5. měsíce jsem malému začla dávat první zeleninu. Mléka mám už tak tak (5 litrů zásob z mrazáku jsem musela vylít, protože to jsem ještě jedla mléčné výrobky - dělal to manžel, já bych to asi nesnesla). Vypadá to, že to není alergie, ale spíš jen nesnášenlivost na bílkovinu kravského mléka, možná i intolerance na laktózu, protože nám pomohl i enzym laktáza v kapkách, který jsem objevila. Dodnes vlastně úplně příčinu neznáme, možná z toho jen vyrostl a prostě hrozně trpěl na prdíky, má citlivé zažívání. I když to, že ho bolelo pití se mi zdá divné dodnes. Za měsíc nás čeká ještě gastroporadna. Odsávám už jen 5x denně 20 minut (dříve i 8-9x denně 40 minut). A po tom všem musím říct, že jsem na sebe opravdu pyšná, že jsem to vydržela. Ale má to svoji cenu. Malý má sice to nejlepší, co jsem mu mohla dát, ale já se z tohoto řešení netěším a moje nervy se z toho asi ještě nějakou dobu budou léčit. Chtěla bych to vydržet po dobu podávání prvních příkrmů (hlavně lepku) a pak se uvidí. Začíná jaro a já bych ráda z toho mateřství měla něco víc, než každodenní odsávání, stále se bát, aby mléka bylo dost, aby malému zas nebylo zle, abysme mohli více ven, na výlety, chodit na cvičení s miminky, na plavání, na návštěvy. Neřešit pořád čas. Těším se, až to bude za námi a zároveň bojím, jak ten čas letí a malý rychle roste! Je to organizačně dost složité, když vám navíc ani to malé miminko nechce jíst. Protože když už to všechno děláte, tak chcete pořádně, aby to vaše malé štěstí mělo jen to vaše mléko! Jsem si téměř jistá, že s druhým dítětem bych toto neabsolvovala. Nechala bych to více na přírodě, laktační poradkyni bych si zavolala odzkoušenou a hned a několikrát. A pak by se vidělo. Když si malý snaží hrát a kouká na mě a chtěl by, abych si hrála s ním a to chce téměř stále, chovat se a já sedím nad ním a v jedné ruce držím odsávačku a v druhé prso, tak bych tu elektrickou mašinku nejraději vyhodila z okna. Ale ano, ve finále musím říct, že to stálo za to. Malý krásně prospívá, je šikovný a já vím, že základ zdraví jsem mu položila nejlepší. Jak to za daných okolností šlo. Ještě dnes se ho občas pokusím přiložit. V noci se to někdy podaří. Ale o to větší zklamání to pro mě je, když to nejde. Je už zvyklý na něco jiného. Myslela jsem, že jsem s tím smířená, ale ještě teď se mi občas stane, že když mluvím s maminkou, pro kterou bylo kojení od začátku snadné a samozřejmé, tak mě to rozhodí. Obzvlášť když mi řekne, že je jasné, že malému odsávám, přeci mu nedám umělé mlíčko! Tak jednoduché to opravdu není. Jiná maminka zas raději odsává, protože se jí malý při kojení prý přejídal. Z toho je mi také do breku. Kojení je dar a řekla bych i zázrak, když se dlouho daří. Važte si toho všechny, které jste ho dostaly nebo vybojovaly. A všechny ostatní, které bojovaly a třeba se vůbec nezadařilo nebo skončily brzy nebo na odsávání jako já.. Jste skvělé mámy a máte můj velký obdiv a úctu! Přeji do života vaším dětem hlavně hodně zdraví!