Důležité je věřit si a věřit miminku

Dobrý den maminky,

náš příběh začal docela obyčejně. Ve 36tt jsem přivedla na svět kloučka - něco málo přes 3 kila, zdravý, jen s novorozeneckou žloutenkou. Krásně se chytil a sál, po pár dnech nás pustili domů. I když stále se žloutenkou, ale pustili. Mně po porodu vyskočil opar, nikdo v nemocnici (lékaři, sestry) z toho vědu nedělal, tak jsem si taky nedělala starosti. Doma jsme byli jeden jediný den. Ve středu nás pustili a ve čtvrtek odpoledne už jsem malého nemohla vzbudit na kojení. Mohla jsem dělat co jsem chtěla, ani koupel ho neprobrala, jen odstříkaného mlíčka si trochu vzal. Naštěstí jsme i díky mé kamarádce vyrazili do nemocnice. Já sama bych asi počkala až do rána a pak bych jela. Ještě,že jsme jeli.. Okamžitě nás přijali, já dostala roušku - herpes je přece vysoce infekční !!! Malému ihned provedli odběry a diagnostikovali novorozencekou sepsi, na kterou dostal ATB. Mně se nalévaly prsa, malý nechtěl ani cucnout, já trpěla jak pes, ale pořád to ještě šlo, protože jsem měla malého u sebe. Ráno přišla pí doktorka a že má podezření kvůli mému oparu a že navrhuje co nejrychleji provést lumbální punkci. Pak šlo vše ráz na ráz  - 6 denní synek jim přestal na všetření dýchat, okamžitě ho přijali na jednotku intenzivní a resuscitační péče. Pamatuji si, co mě v té chvíli řekla pí doktorka. Kromě slov útěchy mi nařídila, že jedniný můj úkol je udržet si mlíčko, protože až se malému uleví, bude ho potřebovat. A tak jsem odstříkavala, ve dne v noci, po 3hodinách. I přes to,že malý procházel oběhovým selháním, byl připojen na plicní ventilaci, nemohla jsem si ho ani pohladit. Musela jsem fungovat. Už kvůli 2letému synovi, kterého jsme měli doma.Pak přišla krize jater, ledvin. Až i to se zlomilo a on konečně mohl sondou dostat do bříška pár ml mého mlíčka. Po týdnu jsme si ho mohla pochpvat, za dalších 10 dní jsem k němu nastoupila zpět do nemocnice. Druhý den mi bylo dovoleno malého zkusit nakojit. Síla myšlenky je mocná - malý se chytl napoprvé a sál, asi nemusím popisovat jak skvělý pocit to byl. Začal přibírat a i když se o jídlo moc nehlásil,tak plnil normu a po dobrání nezbytných léků jsme si jej po měsíci léčby odvezli dom. Dnes je z něj zdravý roční klouček, ketrý běhá, žvatlá, objevuje, dělá vše co dělat má. Takže maminky -  otázka není, zda můžu kojit, ale zda chci. Malý nebyl u prsu skoro týden, prošla jsem si hodně stresovým obdobím a i přesto jsem si mlíčko udržela a malý byl kojen až do cca 10 měs.,kdy se sám odstavil. Vše máte v hlavě. Jak si to nastavíte, tak to bude. Tělo ví co má dělat, jen v té hlavě to musí být srovnané. Držím vám palce!!!