Jak jsme to vzali za špatný konec...

Rozhodla jsem se podělit o svůj příběh o kojení. Ve chvílích, kdy jsem to pomalu vzdávala, jsem na těchto stránkách díky příběhům a poradně našla sílu poprat se špatným začátkem. Teď doufám, že můj příběh může dodat naději někomu dalšímu.  

Náš syn se narodil začátkem října. Celé těhotenství jsem se důkladně připravovala na porod. Všechno, co se týkalo porodu, mě zajímalo a hodně jsem toho přečetla. Měla jsem jasnou představu o tom, jak porodím - přirozeně a bez poranění. Zajímat se o kojení mě vůbec nenapadlo, a tak jsem zběžně prostudovala brožurku laktační ligy a více se tématem nezabývala. Chyba, veliká chyba. 

 Porod neproběhl ani zdaleka tak, jak jsem si přála. Místo přirozeného, jemného zrození v intimitě, dostal náš syn do začátku český nemocniční standart - klesající ozvy, umělý oxitocin, urychlení porodu, mnoho neznámých lidí a rukou, ostré světlo, výhřevné lůžko. Já nástřih a pocit selhání. 

 Nicméně první chvilku strávil u mě a po očištění pravděpodobně proběhlo něco jako pokus o přiložení ještě na porodním sále, moc si to nepamatuji, z té chvíle si vzpomínám na slzy v očích mého muže a synovy malinké ručičky, byla jsem dost mimo. Pak jsme byli hodinu odloučeni, i když měl malý apgar 10-10-10, bylo to prý nutné. 

 Na pokoji nás potom dětská sestra (kterou si budu asi pamatovat celý život) insturovala do polohy v leže, ve které strčila mojí bradavku malému do pusy a odešla. Zpětně jsem pochopila, že to patrně měla být instruktáž-podpora kojení. Nevzpomínám si, jestli malý pil, nebo ne, stejně bych to tou dobou neuměla poznat, ale vzpomínám si, že jsem byla překvapená silou, kterou v pusince má. 

 Muž mezitím mluvil po telefonu s naší soukromou porodní asistentkou a vyřídil mi od ní "máš malého co nejvíce přikládat". Moc jsem tomu nerozuměla. Večer jsem si pořád nebyla jistá, jestli to dělám správně a proto jsem poprosila sestru z noční směny o pomoc. Sestra rychlým pohledem označila moje bradavky za ploché a doporučila klobouček, který  vzápětí přinesla. O kloboučku jsem slyšela poprvé a nezdálo se mi to, svoje bradavky jsem vždy považovala za normální, ale stačilo vyvinout opravdu jen jemný nátlak, abych jako vyplašená a rozhozená prvorodička kývla na cokoliv. Nasadila jsem klobouček a malý přes něj začal pomalu sát kolostrum. Ptala jsem se, jestli se ho pak půjde zbavit, sestra odpověděla, že to mi nikdo nemůže slíbit a že nikdo mi také nemůže slíbit, že budu kojit. 

 Druhý den v porodnici konstatovali, že malý příliš ztratil na váze a je nutný dokrm. A to UM lahvičkou. Prostor pro diskusi žádný, oplakala jsem to. Malý měl žloutenku, byl slabý, brala jsem to tak, že nabere sílu a bude ode mě víc pít. Dostával dokrm lahvičkou dva dny. Přitom jsem sebou měla zabalenou svou odsávačku, jenže jsem netušila, že bych jí v tuto chvíli mohla použít, vlastně jsem pořádně nevěděla k čemu je a do porodnice si jí vzala jen proto, že to PA doporučila. 

 Nakonec syn trochu přibral a pustili nás domů s váhou 3020g. Podle propuštěcí zprávy bez problémů plně kojený, prsa bez patologických změn. Kdyby se mi na prsa v porodnici někdo podíval, viděl by počínající ragády, které zatím nebyly příliš bolestivé a já se domnívala, že je to normální. 

 Doma se potíže s kojením rozjely naplno. Na bradavkách se udělaly hluboké rány, při kojení krvácely. Malý se kojil vždy hodně dlouho, po kojení byl plačtivý. Při kojení, hlavně na začátku byla bolest skoro k nesnesení. Vždy jsem se musela zhluboka nadechnou a s výdechem podat synovy prs s kloboučkem. 

 Navštívila nás doma naše PA. Podívala se na prsa a vysvětlila mi, že ty rány jsou ragády a normální to není. Doporučila odsávat a mazat purelanem. Ptala jsem se jí na to, jestli to mám zkoušet i bez kloboučků, řekla že vzhledem k těm ragádám raději ne a že bradavky mám skutečně ploché, že by to asi nešlo. Odsávala jsem, mazala, a snažila se kojit. Bylo mi hrozně. Po kojení jsem měla radost, že je to za mnou a doufala jsem, že si malý řekne až za dlouho. Syn měl skutečně poměrně dlouhé intervaly mezi kojením, ve kterých jsem se snažila ještě odsávat. Celý den jsem vlastně nedělala nic jiného a byla jsem na pokraji sil. Bradavky jsem měla krvavé a při kojení jsem plakala buď bolestí, nebo zoufalstvím, že je to všecno nějak špatně... 

 První dvě prohlídky u dětské lékařky proběhly v klidu. Při třetím vážení doktorka zjistila, že malý ztratil během týdne 60g. "Vaše dítě má hlad, tohle je hladový pláč". Odcházela jsem také s pláčem, s pocitem naprosté nedostatečnosti, totálního selhání. Volám muži, brečím do telefonu. Moc nechápe, naše dítě je v pořádku, vždyť ho můžeme dokrmit... Doktorka zdůrazňuje - dokrmovat těžkým způsobem a po kojení, ale sestra mi ještě v čekárně vysvětluje, že to, že láhev kazí kojení je mýtus, že to ví z vlastní zkušenosti... čemu věřít? Jsem vyčerpaná na těžký způsob, pořizujeme nějakou natural lahvičku v lékárně a malý se po vypití odsátých zásob (já k.... odsávala do mrazáku a dítě mělo hlad!) krmí sunarem. 

 Už si přesně nevzpomínám, kolikrát lahvičku dostal, dohromady párkrát, když byl k neutěšení a já měla pocit, že už mléko není nebo byla bolest nesnesitelná. Začal přibírat a přestali jsme dokrmovat. Ve čtvrtém týdnu se situace trochu zklidnila. Kojení pořád bolelo, hodně, ale syn byl spokojenější. Přestala jsem odsávat a jen kojila. Seděla jsem často u internetu ve snaze zjistit, proč to pořád tak bolí, a přitom se o kojení dozvěděla spoustu věcí. Zjišťuji taky, jak je to s tím kloboučkem a začínám mít podezření, že může s problémy souviset. Přitom sleduji dítě, co se nadšeně přisává ke všemu, co se mu objeví u pusinky. Mám dojem, jako by mi říkal - umím se přisát. Chci se zkusit kloboučku zbavit a zkouším nejprve stříhání a zkracování kloboučku. Bez efektu, z ustřihnutého nepil. Načetla jsem, co bych tak asi měla dělat - kůže na kůži, zkoušet to v noci.. ale neměla jsem odvahu. Strach z bolesti mě úplně paralyzoval. Bylo mi jasné, že to sama nezvládnu. 

 Zjistila jsem, že s kojením mi jen tak někdo neporadí. Moje máma (nekojila, prý to nešlo) byla vlastně překvapená, že o to kojení tak stojím. Když viděla, jak se s tím trápím, pokusila se mě podpořit dotazem "ještě jsi to nevzdala"? Následně přidala upřímě míněnou obavu "máš vůbec dost mlíka"? Ach jo, mami, tohle nepomáhá. 

 Jelikož naše PA mi radila to bez kloboučku nezkoušet, bylo mi jasné, že se musím obrátit na někoho jiného. Bylo asi půl desáté a já na stránkách mamilla našla laktační poradkyni Petru. Byla asi jediná, které bylo možné volat do desíti, zvledla jsem telefon, volám. Petra zní trochu jako "achjo, zase klobouček" a jemně mě upozorňuje, že to je dlouhá, mravenčí práce s nejistým výsledkem. Domlouváme se, že přijde. 

 Na její první návštěvu ráda vzpomínám. Chvilku jsme povídaly o porodu a Petra navrhla vyzkoušet samopřisátí - kůže na kůži. Moc jsem tomu nevěřila - samopřisátí 5 týdnů po porodu, ale nebylo co ztratit. Měla jsem hrozný strach vůbec synovi ukázat "nahé" prso, ale s její podporou jsem to zvládla a byla v naprostém šoku z toho, co následovalo. Moje dítě se prostě přisálo. Jen tak, napoprvé. Bolelo mě to, ale dalo se to vydržet. Slzy mi tekly, ale tentokrát dojetím. Technika kojení byla v pořádku. Byla jsem si jistá, že mám to úplně nejšikovnější dítě a kloboučky letěly do koše. Věřila jsem, že už teď bude všechno dobrý. Nebylo.

 Bolest při kojení se zhoršovala. Ostrá řezavá, v prsu, v podpaží, v zádech... Znovu jsem si přála, aby si malý řekl až za dlouho a zároveň se na sebe zlobila, že si to kojení neužívám... vždyť to má být přeci krásné. Nebylo to vůbec krásné a bolelo to čím dál tím víc. Po kojení jsem měla prsa jako v ohni, hrály všemi barvami. Volám Petře s podezřením na kvasinku a přes víkend se snažím vyléčit nás nejprve citrovitalem, potom genciánkou, fungicidinem, pevarylem, šalvějí.. nic. Když mám celá prsa bolavá a jakýkoliv dotek je nesnesitelný, jdu k naší praktičce. Konstatuje zánět, dostávám antibiotika. Docela se to zlepšilo, zůstalo "jen" pálení po kojení a nehojící se ragády. Řeším to s Petrou, doporučuje mi míchanou mast, kterou mi naše doktorka předepsala. Prsa se pomalu začínají hojit, hurá!

 Někdy kolem sedmého týdne jsem večer zjistila že mám v prsu tvrdé boule. Syn byl v tu chvíli na procházce s manželem. Už znalejší jsem se pokusila rozmasírovat je ve sprše a odsát, jenže nic neteklo... panikařím, volám Petře - ucpaný mlékovod. Ptá se, jestli není na bradavce bílá tečka, zjišťuju, že je. Mám sterilizovat jehlu a tečku propíchnout. Nedovedu si to představit, po týdnech bolestivého hojení mám do sebe píchnout jehlou? Jenže mléko prostě muselo ven, píchla jsem, nijak zvlášť to nebolelo, mezitím se manžel s malým vrátili, kojila jsem a vše povolilo. V tuto chvíli jsem si začala připadat jako sběratel potíží s kojením. 

U doktorky opět nic moc váha. Trochu přibral, ale dle lékařky "pouze hraničně". Vysvětluje, že mezi kojenými dětmi jsou sice velké rozdíly, ale naše dítě je prý opravdu hodně hubené, do průkazky dostane verdikt "stav výživy - hypotrofie, chabější výživa". No paráda, opět se cítím pod psa. Nejsem pro svoje dítě dost dobrá máma, nedokážu ho nakrmit, žít před sto lety, tak mi určitě umře. Doktorka nechává rozhodnutí zda dokrmovat na mě. V jejich očích o nic nejde, někdy je mléka prostě málo, prý to není moje vina a udělala jsem pro to dost. Mateřské sebevědomí v háji. Malý je večer uplakaný, posílám muže pro sunar a snažím se přesvědčit sama sebe o tom, že je to v pořádku. Budu kojit, když to bude málo, dostane sunar a bude. Jsem z toho už strašně unavená, dítě má dva měsíce a já celou tu dobu řeším jen kojení. Nemělo to být krásné? Všichni se ptají, jak si malého užíváme... jsem zklamaná, smutná, takhle jsem si to nepředstavovala. Říkám muži, že tomu dám ještě měsíc a jestli to nepřestane bolet, přejdeme na UM a hledám na internetu, které je nejlepší. Podle jeho názoru je to nesmysl, měl pravdu. Láhev jsme dali asi třikrát, pak najednou bylo mléka dost. Pořídili jsme váhu a já konečně věděla, že malý opravdu pije dost. Pár dní vážím každé kojení a získávám jistotu a klid. Pak vážím sem tam, spíš ze zvědavosti, jednou týdně abych věděla, že přibírá.

 Asi v deseti týdnech se mě manžel při kojení zeptal, jestli to ještě bolí a já zjistila, že ne. Prostě se to nakonec všechno srovnalo. Ragády se zahojily, bolest postupně odešla. Malý příbral víc než kilo za měsíc, krásně roste a hlavně je spokojený. Teď jsou mu tři měsíce, kojím ho ráda a mám velkou radost, že jsme to spolu zvládli. Vím, že trable ještě můžou přijít, ale také vím, že je můžeme překonat. Nakonec to celé je značně posilující zkušenost, dívám se na svoje dítě a jsem na sebe pyšná, že se tak krásně rozvíjí. Jsem vděčná za lidi, kteří byli tou dobou se mnou a pomohli mi to zvládnout. Vím, že počáteční trápení nemuselo být takové, kdybych byla lépe připravená, tak teď všem budoucím mámám doporučuju laktační poradkyni rovnou do porodnice. Doufám, že tenhle můj pokračující příběh třeba pomůže některé stejně nezkušené mámě, kterou jsem byla já.