Lituji, že jsem kojila

Po přečtení několikatera rad ohledně kojení bych jsem se rozhodla, že bych ráda povzbudila ty maminky, který si stejně jako já myslí, že takových šíleností, co některé maminky jsou ochotny dělat pro udržení kojení, nejsou schopny.

Úvodem zdůrazňuji, že nejsem žádný odpůrce kojení. Dle mého názoru je ale na prvním místě spokojená maminka, protože jedině tak může být spokojené miminko. Každá maminka je samozřejmě jiná, takže nějaká je spokojená, když se jí kojení daří i za cenu vlastního nepohodlí, jinou zase únava z nevyspání, neustáleho přikládání dítěte, odsávání atd. může fyzicky i psychicky zcela vyčerpat. Každá maminka tak musí zvážit, jestli energie vložená k tomu docílit plné a dlouhé kojení ji stojí za to, nebo je na úkor ostatních členů rodiny (zejména dalších dětí) a taky ji samé.

A teď, abych se dostala k tomu, proč já osobně lituji, že jsem kojení tak dlouho udržovala. První dítě - syn se narodil v termínu. V porodnici Podolí v Praze mně vcelku techniky kojení ukazovali a myslím, že s tím problém nebyl. Syn od začátku pěkně sál, přesto jsem v porodnici při vážení nenakojila skoro nic. Pouštěli nás po 3 dnech s váhou, která měla sestupnou tendenci a s hraniční žloutenkou. V 1. týdnu nás pediatrička poslala na Bulovku, že nám stoupá žloutenka, tam ho i zvážili, že neprospívá, a proto se ta žloutenka horší a že je nutný ho i dokrmovat nutrilonem AR, protože dost zvracel, že na prvním místě je prospívání, pak až kojení, což mně přišlo logický. Už v nemocnici jsem i odsávala, abych stimulovala prsa, kojila a dokrmovala. Pak jsme přišli domů a tam se kolotoč opakovat. Nejprve jsem syna zvážila, pak ho nakojila, pak šla zvážit, kolik vypil a podle toho ho dokrmila lahvičkou a pak šla odsávat. Upozorňuji, že v případě zvracení u  refluxu není skutečně dobrá rada laktačních poradkyň pořád kojit, neboť k mléku, který žaludek zpracovává a natravuje se pošle další a to vede k dalšímu zvracení, skutečně musí být nějaká pauza na vytrávení. Při tomhle kolotoči jsem si střihla i zánět prsu s horečkou a zimnicí. Pozvala jsem si domu i laktační poradkyni, která mně řekla, že techniku kojení mám správnou, dítě je pěkně přisáto. Při další návštěvě pediatričky nás opět poslala na Bulovku, že syn je jak žluťásek. Tam ho opět zvlážili, že za týden od propuštění nic nepřibral a že žloutenku nemá cenu řešit, pokud nebude řádně prospívat, že se to ani nezlepší, takže nás opět hospitalizovali pro neprospívání. Běhěm 5 dnů, co jsme tam byli, jsme zkoušeli všechny možné kombinace, které by synovi vyhovovali, tedy jednou jenom kojit, pak zas jenom ÚM, pak kojit a hned po tom ÚM, zahušťovat mléko Nutritonem atd. Když to shrnu, byl to děsněj kolotoč a syn až do 6 měsíců měl hraniční prospívání na 3 percentilech (mimojiné jsme absolvovali spoustu lékařských vyšetření, třeba na metabolické poruchy apod - naštěstí mu nic nenašli). Já jsem do 6 měsíců kojila a dokrmovala Nutrolonem AR. Pak jsem přešla přes den jen na ÚM a v noci kojila do 10 měsíců.

Jakej byl z toho všeho výsledek? Syn byl nespokojený miminko, neustále řval, já byla utahaná, ob den jsem brečela, byla jsem zcela psychicky labilní, stačilo málo a hned jsem řvala. Asi jsme se se synem dostali do začarovaného kruhu, protože asi když jsem byla nespokojená já, on byl více uřvanej, já byla více nespokojenější a on zase více uřvanej atd. Psychicky jsem se necíla v pohodě. Navíc jsem se synem cvičila Vojtovku, což taky na psychice nijak nepřidá (při každém cvičení hystericky ječící dítě). Výrazně se to vylepšilo, až když byl synovi cca 1 rok. Sice byl stále uřvanej, hyperaktivní, neposlouchal atd., já jsem se začala však cítil lépe. Jak jsem se zmínila výše, definitivně jsem ukončila kojení v 10. měsících, cca 2 měsíce trvalo, než vymizelo mléko a vrátila se menstruace. Tedy jsem si až zpětně uvědomila, že zásadní zlom nastal až po ukončení kojení, že mě asi hormony vylučované při kojení negativně ovlivňovaly a když se to spojilo s tou únavou spojenou s kolotočem kojení, dokrmování atd., tak jsem byla labilní troska, která si fakt miminka vůbec neužila. Zpětně lituji, že jsem s kojením nesekla hmed nazačátku a že jsem dopusila, že jsem se rok psychicky trápila.

Teď mám 4 měsíční holčičku, kterou si vážně užívám (v rámci možnosti, protože tříletý syn je stále hyperaktivní a vyžaduje dost pozornosti). Je mně líto, že jsem si takhle neužila i syna. Dodnes jsem s holčičkou brečela jen při pobytu v nemocnici, když v měsíci chytla RSvirozu a měla tak hrozný dávivý kašel, že jsem byla přesvědčená, že má černý kašel a že se každou chvíli udusí. Se synem jsem brečela tak ob den, což mně je fakt zpětně líto. S holčičkou problémy s prospíváním nejsou, od záčátku jsem kojila. Od 3,5 měsíce začala méně přibývat a začala být o dost ubrečenější, proto doktorka vyjádřila obavy, jestli nemám nedostatek mléka. Malou jsem při dalším řvaní dokrmila stříkačkou, abych zjistila, jestli chce ještě mléko a skutečně vypila asi 70 ml. nutrilonu, tak jsem začala večer dokrmovatl lahví. Proto jsem si otevřela tyto stránky, abych případně načerpala rady, co s tím. Po přečtení několika příběhů a rad a po zkušenostech se synem jsem usoudila, že to vážně nehodlám nijak hrotit. Budu ji dokrmovat lahvičkou a když se za nějaký čas sama odstaví a bude preferovat lahvičku s ÚM, tak nevadí. Důležité je, abychym byly spokojené obě. Mimochodem nevím, jestli se význam kojení na imunitu dítěte nepřeceňuje - viz že malá chytla při plném kojení ve 4 týdnech vírozu.

Ostatním přeji mnoho zdaru. Hlavní je se kvůli kojení netrápit a když to nakonec nepůjde, tak z toho nemít těžkou hlavu. Myslím, že pro miminko jsou mnohem důležitější pohodové chvíle s maminkou než  za každou cenu mateřské mléko.