Milé maminky, po delší době jsem se rozhodla také přispět svým příběhem. Škoda, že jsem na tyto stránky narazila, až když byl problém s kojením na světě a nepročetla si problémy a příběhy jiných maminek s předstihem. Možná bych ještě teď kojila, kdo ví. Ale od začátku. Jak to tak bývá, coby prvorodička jsem předpokládala, že kojení je naprosto normální, přirozená věc a kojit jsem plánovala co nejdéle – moc jsem se na to těšila. Navštívila jsem předporodní kurz, kde jsme prošli i nějakou tu polohu na kojení, s panenkou to vypadalo jako hračka. Syn se narodil přirozeně s pěknou porodní váhou, po porodu se pěkně přisál, vše vypadalo OK. Jenže ani 4-tý den nenastoupila laktace. Začala jsem mít nervy, sestra mi přivezla odsávačku, ale s bídou jsem odsávala 20ml. Byli jsme propuštěni o den déle, ale bez příkrmu. Syn měl žloutenku, takže kojení byl trochu boj, ale vypadalo to, že saje. Po několika dnech jsem s prckem běžela do laktační poradny. Technika prý byla v pořádku. Bohužel, syna jsme před a po kojení zvážili. Vypil málo a BYLA MI NABÍDNUTA VÁHA, abych mohla případně dokrmit, kdyby pil tak malé množství. To byla velká chyba. Prospívání bylo ze začátku v pořádku, nicméně jsem se snažila hledat všemožné rady, jak zvýšit laktaci – měla jsem neustále pocit, že mléka mám málo. Nikdy jsem neměla prsa nalitá (možná párkrát v noci), vložky do podprsenky jsem ani nerozbalila, k samovolnému vytékání mléka nedocházelo. Prcek hodně plakal i po kojení. Vyzkoušela jsem bylinky, homeopatika, masáže, koupele – nedělala jsem nic jiného, než se snažila kojit a odsávat, pořád dokola.

Měla jsem problém s polohami, vyhovovalo mi kojit pouze v sedě se synem na polštáři. Mám docela velká prsa a jinak nám to prostě nešlo. Vážila jsem před a po kojení, a když pil málo, dokrmila jsem ho stříkačkou. Doufala jsem, že se situace časem zlepší, a modlila jsem se, abych kojila alespoň 3 měsíce. Byla jsem ráda, když jsme to zvládli a bojovala jsem dál. Syn přibíral na spodní hranici, ale vždy něco přibral. Vážením jsem byla posedlá a kontrolovala jsem váhu každý týden. Jsem si jistá, že tento stres, nejistota a nízká sebedůvěra se postarali o blokování spouštěcího reflexu a mlíčko moc neteklo. Navíc jsem bohužel musela od začátku pracovat z domova, což bylo opravdu složité.

Časem začal prcek bojkotovat večerní kojení. Na pár dní to vyřešil míč, na kterém jsem se při kojení houpala, pak nepomohl ani ten. Pak začal bojkot i přes den, došlo to do té fáze, že jsem normálně nakojila jen v noci. Jakýkoli pokus o přiložení provázel křik a hrozný pláč. Pozvala jsem si i laktační poradkyni domů (2x), ale moc rady si nevěděla. Technika nebyla ideální, řešit se ale nic moc nedalo, syn nespolupracoval. Pořídila jsem suplementor, ale už jsem na to neměla nervy. Zkusila jsem to několikrát, ale nevydržela jsem. Rozhodla jsem se, že se pokusím udržet laktaci odsáváním a začala krmit z lahve. Nejprve jsem odsávala každé 2 hodiny a za nějakou dobu jsem byla schopná vyždímat (doslova) celodenní dávku. Mléko jinak, než při stlačení prsa neteklo a od samého stlačování jsem je úplně odřela. Vydržela jsem to do ukončeného 10-tého měsíce, pak to bylo neudržitelné – člověk nemůže pořádně nikam odjet a pokud někam jede, neustále přemýšlí, kde a jak odsát, uskladnit a ohřát mlíko! A pak to ta malá potvora ani nechce pít a pracně vyždímané mlíčko putuje do odpadu!

Dnes vidím, jak jsem chybovala. Nejen, že byla hloupost sledovat, kolik miminko vypije mléka - paní Jiřinka radila, ať tu váhu vyhodím, ale už bylo pozdě – nevěřila jsem, že dokážu svého chlapečka dostatečně nakrmit. Přesvědčení, že mi miminko neustále pláče hlady asi také nebylo správné, s odstupem několika měsíců vidím, že nějaké děti PROSTĚ NEPOTŘEBUJÍ JÍST. Bohužel, mám takové škvrně doma. Nyní je mu 18 měsíců a váží 9 kg. Zatím jsem nenašla nic, co by ochotně snědl, každé sousto, které dá do pusy je úspěch. Stále doufám, že bude lépe, někdy je to opravdu vyčerpávající.

To už ale není o kojení. Nevím, zda jeho bojkot kojení pramenil z faktu, že mu mlíčko neteklo nebo prostě nechtěl, ale kojení jsme si neužili. Pro mne to byl spíše stres a dodnes je mi to hrozně líto. Ráda bych měla ještě jedno miminko, ale už teď mám obavy, že se bude situace opakovat. Hrozně moc závidím maminkám, které nic neřeší, kojí kdy chtějí a kde chtějí a užívají si to krásné pouto.