Úspěšné kojení navzdory špatným začátkům a krmení z lahvičky

Dobrý den,

chtěla bych svým příběhem dodat odvahu a motivaci ženám, které už kojení chtěly vzdát, protože to nevypadalo na úspěch. Ale abych začala popořadě ;-). Jak tu už psalo několik žen, ani já jsem před porodem kojení nijak zvlášť neřešila a myslela si, že jde o přirozenou záležitost, že to prostě nějak půjde. Kdybych si bývala zjistila trochu víc a narazila třeba na tyto stránky, mohla jsem si ušetřit hodně nervů a starostí :-).

Syn se nám narodil o 16 dní dřív, jeho porodní váha byla 2780 g, nebyl tedy nedonošený, nicméně to byl spíš takový drobek :-). V porodnici se celkem snažil přisát, ale kojení bylo jako na houpačce: chvilku pil, ale pak se začal vztekat a brečet... Dělala jsem psí kusy, zkoušela jsem ho chovat, mluvit na něj, přiložit ho ve spánku (to zase nebylo možné ho vzbudit :)), ale kojení mělo stále stejný průběh. Do toho mě neuvěřitelně bolely bradavky při každém kojení, bolest jako taková se dala vydržet, ale když jsem viděla ten výsledek, tak mi bylo do breku... Sestry pořád dokola opakovaly, že ho mám před každým kojením utišit, ale konkrétní radu, jak to udělat, mi nebyly schopné dát. Jako v každé porodnici se trvalo na tom, aby miminko přibralo, jinak že nás nepustí domů (o tom, že první dva týdny je zcela normální váhový úbytek, asi ještě personál neslyšel). Malý samozřejmě nepřibíral, naopak pořád ubíral. Sestry mi tvrdily, že mám malé bradavky, že mám nosit formovače bradavek, pak mi nutily klobouček na kojení... Všechno to bylo samozřejmě k ničemu. Dnes vím, že kojit může téměř každá žena, pokud nemá vyloženě vpáčené bradavky. Dítě je šikovné a s prsem si poradí. Pokud vám v porodnici budou tvrdit to, co mě, tak to, prosím vás, neposlouchejte, jsou to všechno nesmysly!

Třetí den v porodnici přišla sestra do pokoje, malého zvážila, a vrátila se rovnou se stříkačkou naplněnou umělou výživou. Aniž by se mnou cokoliv konzultovala, chystala se malému umělou výživu dát! Okamžitě jsem zasáhla a řekla, že to odmítám, když mu můžu dát mateřské mléko. Začala jsem tedy odstříkávat a dokrmovat malého mateřským mlékem v lahvičce. Toto byla chyba, málem fatální. Přestože jsem vnitřně cítila, že to pro začátek kojení asi nebude dobré, uvěřila jsem sestře, že krmení lahvičkou kojení nijak nenaruší... Za tohle její tvrzení bych jí nafackovala a sobě za to, že jsem jí uvěřila, protože opak byl pravdou :-(. Malý byl samozřejmě zmatený z toho, že jednou je u prsa a podruhé má pít z láhve. Do toho klobouček na kojení, který ho musel mást ještě víc… Sestry ale vesele prohlašovaly, že problém je vyřešen, že ho vždycky takto dokrmím lahvičkou, a čtvrtý den nás z nemocnice pustili domů. Jenže teprve doma začal ten pravý kolotoč a „boj o kojení“. 

Doma jsem klobouček na kojení hodila rovnou do koše, protože jsem cítila, že je to k ničemu, že malému akorát při kojení překáží. Zkoušela jsem kojit bez něj a chvílemi to i vypadalo docela nadějně, někdy pil celkem slušně. Pořád se u toho ale vztekal a brečel. Z lahvičky pil krásně, ale u prsa to byl boj... Není divu, když pití z lahvičky je mnohem snadnější než sání z prsu. Konzultovala jsem používání lahvičky s několika laktačními poradkyněmi, a všechny se víceméně shodly, že pokud chci kojit, tak lahvičku budu muset odbourat. Zkusila jsem tedy pár dní jen kojit (odstříkávat mléko jsem přestala), poté jsme šli na další kontrolu k doktorce, to synovi byly asi 2 týdny. Doktorka bohužel konstatovala, že malý neprospívá, propadl se totiž na váhu 2470 g, což už nebyla legrace. Řekla, že mám asi málo mléka, a že syna budeme muset dokrmovat umělou výživou. Při té představě jsem se rozbrečela jako malé dítě. Tolik jsem se snažila, ale už nevěděla, co dělat víc, proč to pořád nejde… Cítila jsem obrovskou frustraci. V ordinaci mě všichni (včetně manžela) konejšili, že se nic neděje, že umělá výživa je dnes na hodně dobré úrovni a že se svět nezboří, když nebudu kojit. Ale mně to nějak nestačilo, nechtěla jsem, aby malý pil něco jiného než mateřské mléko... Samozřejmě jsou situace, kdy člověk nemá moc na výběr a i u mě to tak vypadalo, ale já se rozhodla se nevzdat. Vrátila jsem se zase k odstříkávání, no a překvapivě stačil pouze jeden den, aby se tvorba mléka zvětšila natolik, že jsem umělou výživu vůbec nepotřebovala ;-). Dohromady jsem jí synovi dala asi dvakrát, pak už bylo mateřského mléka vždycky dost. Teď už je mi jasné, že pil málo, neefektivně, a mléka se tedy netvořilo tolik. Malá poptávka, malá nabídka… Začala jsem tedy syna krmit mateřským mlékem z lahvičky. Byla jsem unavená z neustálého kolotoče sterilizace lahviček - krmení – odstříkávání, ale dát synovi umělou výživu jen z pohodlnosti jsem odmítala, a tak jsem trpělivě odstříkávala mléko každé 3 hodiny, i v noci. Bylo to dost náročné a pořád mi bylo líto, že už nekojím, ale hlavní bylo, že syn začal konečně prospívat, přibírat. K prsu jsem ho přiložila už jen občas, ale jako by už nevěděl, co s ním má dělat… Tak jsem toho po pár dnech nechala a používala jen lahvičku. Kojicí polštář jsem smutně uklidila do skříně…

Takhle to pokračovalo necelých 14 dní, syn přibíral, pil víc a víc. Takže vlastně všechno v pořádku, ale já jsem se začala (na popud babičky, abych byla úplně upřímná; zeptala se mě totiž, jestli syna stále přikládám k prsu) sama sebe ptát, jestli jsem opravdu udělala všechno pro to, abych kojila… A došla jsem k závěru, že ne. Rozhodla jsem se tedy to ještě zkusit. Zavolala jsem do Laktační ligy, kde mi poradili, abych použila novorozeneckou cévku, tu si přilepila k prsu, a dítěti nabídla prso i s cévkou. Nikdy předtím jsem o něčem takovém neslyšela… Nebo o dalších alternativních typech dokrmu jako stříkačka, kelímek apod., které nenaruší kojení. Paní na telefonu mi řekla, že šance na úspěch není vzhledem k používání lahvičky (v té době skoro již 3 týdny) moc velká, ale že to mám zkusit. Naštěstí jsem narazila na tyto stránky, kde mi příběhy ostatních žen dodaly odvahu a motivaci. Kdo ví, jinak by se to třeba bývalo ani nepodařilo, kdybych v to opravdu nevěřila… Některé příběhy mě dokonce rozbrečely… Zkusila jsem to tedy s cévkou, chvílemi to vypadalo nadějně, ale celkově žádná sláva. Trpělivě mi při tom pomáhal manžel. Řekla jsem si, že tomu dám týden, a pokud nenastane žádná změna, budu aspoň vědět, že jsem pro kojení udělala maximum. Po několika dnech jsem ještě zkusila vyhledat laktační poradkyni v mém okolí, která by k nám mohla přijít a pomoci, no nebylo to vůbec jednoduché, ale jednu jsem přece jenom našla ;-). To už jsem tomu moc nevěřila, ale říkala jsem si, že je to taková poslední šance na záchranu. Poradkyně tedy přišla, pomohla dostříkávat mléko ze stříkačky během kojení. Dělala to velmi pomalu a zdálo se, že syn opravdu po dlouhé době pořádně pije! Nechtěla jsem tomu uvěřit ;-). Zároveň jsem se bála předčasně radovat. Také jsem si moc neuměla představit, jak toto celé absolvuji sama bez pomoci manžela (hlavně v noci), ale nakonec to dopadlo nad naše očekávání a tenhle problém jsem nemusela vůbec řešit :-). Stačilo totiž cévku použít už jen jednou, a syn se pak sám přisál k samotnému prsu! Přišlo mi to jako zázrak… Neumím ani popsat ten pocit, když se konečně přisál a pil v klidu bez brečení. Několik dalších dní jsem byla nervózní, jestli to bude mít úspěšné pokračování, ale naštěstí ano, každé další kojení probíhalo v klidu. Také jsem měla obavy, jestli pije dost, aby zase nezačal ubírat na váze… Přece jenom při krmení z lahvičky jsme měli přehled o tom, kolik vypije. Ale říkala jsem si, že počurané a pokakané plíny značí, že opravdu pije. A bylo tomu tak, přibíral krásně, při každé kontrole u doktorky nás chválili :-). Doktorka mě obdivovala, že jsem měla takovou trpělivost a že opět kojím, to samé rodina. Tchýně dokonce přiznala, že když slyšela o tom nápadu s cévkou, že tomu moc nevěřila, ale že mi nechtěla nic říkat, aby mě to neodradilo. Myslím, že svou roli v tom sehrálo i to, že už syn byl větší, měl víc síly a  s prsem si uměl lépe poradit (v tu dobu mu byl skoro měsíc)… Nevím, ale mám z toho takový pocit. Lahvičku jsem od té doby nepoužila a ani odsávat mléko už nemusím. Nyní je synovi skoro 5 měsíců, stále kojím a mám v plánu dál kojit. Prošli jsme si obdobím bojkotu kojení a růstovým spurtem, kdy buďto odmítal pít, vztekal se u toho, nebo naopak vyžadoval častější kojení, třeba každou hodinu. Vše se ale dalo zvládnout, jenom bylo potřeba obrnět se trpělivostí a mít pevné nervy :-). Je možné, že se něco z toho bude zase brzy opakovat :-).

Přeji všem ženám, aby u nich kojení probíhalo úspěšně. Věřte, že i přes složité začátky, které nevypadají nadějně, je možné úspěšně kojit. Neposlouchejte řeči o nutnosti formovačů bradavek, kloboučků na kojení apod. To samé platí o „slabém“ mléku nebo o tom, že máte málo mléka… Vše je o technice kojení, správném přisátí dítěte, příp. odstříkávání a hlavně o pevné vůli a víře, že kojit může každá žena! Neváhejte požádat své okolí o pomoc, vyhledat odbornou pomoc, zavolat do Laktační ligy, najít si laktační poradkyni. V začátcích kojení také opravdu nedoporučuji používat lahvičku, protože jednoznačně narušuje kojení. Může se tak lehce stát, že si ke kojení úplně zavřete cestu… Místo toho použijte nějaký alternativní způsob dokrmování jako třeba právě cévku, stříkačku, kelímek, lžičku apod. Za to úsilí to opravdu stojí! Na závěr bych chtěla říct, abyste daly spíš na svůj vlastní pocit, instinkt, vnitřní hlas než na to, co říká okolí. Doufám, že můj příběh třeba někomu pomůže nebo bude aspoň motivací ;-).

Děkuji za tyto stránky a přeji hodně zdaru!