Jak jsem nevyhrála

Druhá dcera se narodila dva roky po té první; a to předčasně ve 34+5 s nedovyvinutými plícemi a úctyhodnou hmotností 2,990 kg a délkou 50 cm. Kombinace těchto dvou skutečností jí vstup na svět značně zkomplikovala. Týden strávila na dýchacích přístrojích a v porodnici jsme si pobyly téměř dvacet dnů. Laktaci jsem tedy musela rozjet pomocí své dobré známé - odsávačky a mléko dcera dostávala sondou. Prsa si laktaci díky jen velmi kratičkému intervalu nekojení (ani ne čtyři měsíce) dobře pamatovala a nastoupila ve velkém stylu. Dostala jsem za úkol odstříkávat do úlevy a stejně jsem při každém odstříkání (co tři hodiny ve dne v noci) získala minimálně 250 ml mléka. Kdyby mi tohle někdo řekl při mém boji o každou kapku se starší dcerou, myslela bych, že se zbláznil. Tajně jsem se s plnými lahvemi mléka plížila porodnicí, abych nestresovala maminky, které se pro své nedonošeňátko snažily vymačkat alespoň pár cenných kapek. Po dohodě s porodnicí jsem mléko posílala do mléčné banky a to potom ošetřené putovalo zpět do porodnice, kde s ním více než měsíc krmili celé nedonošenecké oddělení :-D.

Verunka po stabilizaci dýchání první pokusy o kojení přijímala nadšeně. Po pár mililitrech ale usínala a probudit ji dokázala jen paní primářka. Holčička sílila každým dnem a velmi brzy začala rekordně přibývat na váze.

Doma potom kojení mladší dcery fungovalo úplně jinak, než u starší Barborky. Budila se přesně po třech hodinách a krásně pila. Na váze opakovaně přibírala až půl kila! týdně. Dostala jsem vynadáno, že se přepíjí a musela jsem ji po kojení vážit. Nepřepíjela – pila méně než tabulkové dávky; a to nikdy ne dřív než ve svých oblíbených tříhodinových intervalech. Jen jí mé mléko vysloveně svědčilo. Trochu mi to zpětně objasňuje slušné přírůstky starší dcerky při téměř nepití.

První drobný problém nastal po šestinedělí. Přestala jsem Verunku v noci budit na kojení a hormonální změny a s nimi spojená menší produkce mléka způsobila první menší bojkot kojení. Ten jsme zdárně překonaly (proti Barborce to byla nuda). Další problém nastal, poté, co Verunce na asi třetí kontrole kyčlí naordinovali abdukční peřinku na 24 hodin denně. Nemohla se s ní ani pohnout a po první noci ve své nové svěrací kazajce začala odmítat kojení. Úplně. Od šesti ráno do tří odpoledne si ani necucla. Přitom se tvářila vesele a byla bez teploty. Zoufale jsem volala o radu do porodnice, kde jsem dostala vynadáno, co že to jsem za matku, když nechám své dítě hladovět. Kolem páté se malá konečně napila. To už jsem měla sbalené věci do nemocnice. Během dvou dnů jsem vypozorovala, že malé vadí abdukční peřinka. Pravděpodobně to, že byla kvůli nemožnosti přirozeného pohybu pořádně „nafouklá“. Peřinku (kdo tuhle věc tak láskyplně nazval?) jsem jí začala dávat v omezenějším režimu a problém zmizel, tak jako začal.

Po vysazení abdukční peřinky jsme s kojením opět pokračovaly bezproblémově až do šesti měsíců. V té době jsem zahájila přikrmování dcery zeleninou. Verunka příkrm přijala s ohromným nadšením a už druhý den spořádala se zářícíma očima celou porci. Další den ráno jsem Verunku jako obvykle chtěla nakojit a ona se odmítla přisát. Dělala, jako že prso vůbec nevidí. Nenutila jsem ji a znovu pokus o kojení zopakovala asi za hodinu. Nic. Ani se k prsu nepřiblížila, a když jsem ji zkoušela nalákat, spustila hurónský řev. Až do poledne si mléka ani necucla a nadšeně se vrhla na zeleninový oběd. S ohromnou vervou zblajzla celou misku mrkve. Další pokus o kojení – řev. Asi o půl třetí odpoledne se poprvé ode mě napila, a až do večera a v noci kojení probíhalo normálně. V dalších dnech se situace opakovala. Nechtělo si mi věřit tomu, jak důrazně naznačuje, že čeká na něco lepšího a s kojením, že se mám jít vycpat. Zkoušela jsem vysadit zeleninu, ale kromě toho, že byla mrzutá a hladová, stejně si mléka ani nelokla. Ani z prsa, ani ze lžičky.

Kojila jsem pořád na stejném místě, v klidu, jídelníček ani kosmetiku jsem neměnila, hormonální změny u sebe jsem také nezaznamenala. Zkoušela jsem měnit polohy při kojení, kojit nahá, před kojením se s dcerou dlouho mazlit v posteli, ale nic nezabíralo. Spát se mnou v posteli nemohla – měla silný reflux, a pokud neležela v nakloněné postýlce, okamžitě ublinkávala nebo aspoň škytala. Dceřin vztah ke kojení se nelepšil. Do oběda zkrátka držela hladovku a poprvé se vždy napila mezi druhou a třetí odpoledne. Musela jsem zase začít používat odsávačku, protože mléka rychle ubývalo. Po dalších třech měsících mě přemlouvání pomalu a jistě přestávalo bavit. Nenásilně jsem zkoušela dceru přikládat ráno a pak před krmením a po krmení příkrmem. Stále jsme byly na dvou příkrmech denně. Nakonec se ustálila na jednom až dvou letmých ucucnutích denně a jednom důkladném napití uprostřed noci.

V jedenácti měsících chytila Verunka od staršísestry rýmu a ve dne pít ode mě nechtěla vůbec. Krmila jsem ji po lžičkách nebo stříkačkou. První týden rýmy zůstala jen u nočního kojení (s odsátým a vykapaným nosem). Asi sedmý den rýmy najednou v noci při pokusu o kojení začala zoufale plakat a nechtěla se nechat utišit. Od toho dne už mléko nepila ani v noci. Poctivě jsem odstříkávala a každou noc zkusila, jestli si nedá i ode mě. Nedala. Po čtyřech dnech nekojení ji rýma přešla a já ji zkusila přiložit k prsu i přes den. Prohnula se do luku, spustila hurónský řev a hrnula se ode mě pryč. Pochopila jsem, že tenhle „boj“ nevyhraju a kojení jsem definitivně vzdala. Dcera mateřské mléko nechtěla ani z hrníčku, tak jsem jí ho přestala nabízet. Asi po týdnu od odstavu jsem jí zkusila dát z hrníčku Sunar, který jí zachutnal a čas od času (2x týdně?) ho trochu vypije. Miluje jogurty a jiné mléčné výrobky a vlastně všechno „normální jídlo“ o které se hlásí důrazným mňam, mňam, mňam.

Někdy, když kolem sebe vidím maminky, jak stále kojí stejně staré děti, je mi smutno, ale pak si řeknu, že moje dcera to zkrátka chtěla mít jinak. Podařilo se mi ji na mateřském mléce udržet do 11ti měsíců – to je o pět měsíců déle, než ona „plánovala“; a to si myslím, je docela úctyhodný výkon. Občas přemýšlím nad tím, jestli její vztah ke kojení předurčil dlouhý pobyt v inkubátoru (zaplať Pánbůh za něj) nebo, jestli se tak zkrátka narodila. Kojení pro ni vždy bylo jen neemotivním prostředkem k zahnání hladu, stejně tak tulení a mazlení s námi přišla na chuť až téměř v roce.

Komentáře  

0 #1 Daniela 2014-12-23 21:03
Krásny príbeh, v mnohom mi to pripomenulo moju dcéru :) ona sa narodila v termíne a s kojením sme žiadne problémi nemali. Keď mala 5,5 mesiaca ma doktor presvedcil, že by me mali začať prikrmovať lebo malá už málo priberala. Tak sme týždeň pred 6 mesiaom začali s príkrmom a ona z neho bola nadšená. Po týždni bola schopná zjesť 350 ml zeleniny, ale po tom týždni s obedňajším príkrmom sa rano zobudila, to mala presne pol roka, a ja som ju chcela nakojiť a ona nechcela, a nehcela celé doobedie až si dala obed a do večera prso odmietala, a nejedla ani v noci ( večer normálne zaspala a spala celú noc) a tak to fungovalo 3 dni a ja som to vzdala a začali sme sme iný boj s UM,ktoré jej síce chutilo, ale strašne ho zvracala :( ale to je už iný príbeh
Citovat

Přidat komentář

Obnovit
Bezpečnostní kód

Fotogalerie

Databáze
otázek a odpovědí
Vstoupit