Nakonec to klaplo

V dubnu 2013 se mi narodil syn - akutním císařským řezem. To znamená plná narkóza a žádné přiložení miminka po porodu. Navíc se doktorům nepodařilo mě vzbudit na poprvé, probírala jsem se jen velmi pozvolna. Svého syna jsem poprvé uviděla víc jak 12h po porodu. O tom zda bude nebo nebude kojen měl naprosto jasno. Bez okolků se okamžitě přisál a ačkoliv jsem mléko ještě neměla, tak se odmítal pustit i když mu sestra ucpala nosánek. Císařský řez zapříčinil, že jsem byla psychicky na dně, syna jsem viděla jako vetřelce, co se mi zakusuje do prsu a působí mi bolest. Přišlo mi, že není můj. Kdo to nezažil, tak mě nemůže pochopit. Odmítala jsem kojit častěji než po 2h, bolely mě bradavky. Po 2 týdnech doma se vše začalo nenápadně zlepšovat. Četla jsem články o laktačních psychózách, ale rozum mi říkal, že nesmím přestat kojit. Manželovi jsem se svěřila, co prožívám. Sama sobě jsem si stanovila hranici - pokud jen pomyslím na to, že bych ublížila synovi nebo sobě, okamžitě jedu na psychiatrii. Naštěstí se nic takového nestalo a kojení se upravilo a bradavky se pod vrstvou bepanthenu také do 4.týdne trochu zotavily. Od šestinedělí začaly být kojící chvilky i příjemné. Dnes je synovi víc jak 6 měsíců a stále kojím. A jsem na sebe pyšná!