Když miminko nemá hlad

Celé těhotenství jsem se pečlivě připravovala na porod a kojení, měla jsem přečtené snad všechny možné zdroje informací, dokonce jsem si hledala i odborné články o tom, jak našemu drobečkovi zajistit spokojený start do života. Motivace byla veliká: já i manžel jsme silní alergici, oba máme také alergii na kravské mléko. Smazat tuhle genetickou zátěž byla opravdu výzva, proto jsem si ani v nejmenším nepřipouštěla, že něco nepůjde podle plánu.
Plán ztroskotal přesně dvacet minut po příjezdu do porodnice. Detaily vynechám, ale plánovaný krásný porod nakonec skončil po pár hodinách akutním císařem. Jen co jsem přišla po narkóze trochu k sobě, přivezly mi sestřičky našeho Tomáška, ten se po několika pokusech krásně přisál a zdálo se, že teď už to podle plánu půjde a kojení bude jednoduché. Nebylo. Tomáškovi druhý den začla stoupat teplota, že prý málo pije. Zkoušela jsem odstříkávat mléko, aby se Tomášek mohl dopít ze stříkačky, ale stěží jsem z prsů dostala pár kapek. Naštěstí na nás doktoři nespěchali a další den jsme teplotu porazili. Ale problémům nebyl konec. S bolavým břichem po císaři jsem nějak nezvládala správnou techniku kojení a za pár dní po propuštění z porodnice jsem měla pěkně rozkousané bradavky. Při začátku každého kojení jsem v duchu úpěla, ale během kojení už to šlo. Říkala jsem si: "Tomášku, hezky papej, ty jediný na celém světě teď mamince můžeš pomoct a bradavky jí pomoct zahojit." A povedlo se. Dva měsíce jsme měli klid, Tomášek krásně přibíral a bylo nám spolu krásně. Jenže pak přišlo první očkování, horečka a Tomášek ztratil chuť jíst. Nejdřív jsem si toho nevšimla, po očkování byl první den spavý, na jídlo jsem ho musela budit, ale brzy byl zase jako rybička. Jenže i když pil stejně často jako dřív, začal pít méně. Bylo to postupné, každý den o trošičku. Sice se mi zdálo, že těch počůraných plínek není tolik co dřív, ale manžel mě pořád uklidňoval, že je všechno vpořádku. Kdybychom nešli k paní doktorce na kontrolu a vážení, přestal by ten náš drobeček snad jíst úplně. Na kontrole jsme zjistili, že Tomášek skoro nepřibírá. Začal boj o každý gram a faldík. Prso jsem nabízela každou chvilku, až se malý vztekal, že už opravdu nechce. Chvíli se zdálo, že to funguje, ale za dva týdny bylo zase vše při starém. Pořídili jsme kojeneckou váhu a s hrůzou jsem zjistila, že Tomášek vypije za den tak tři čtvrtiny toho, co by měl. Ve čtyřech měsících jsem původně plánovala pomalu začít s ochutnáváním příkrmů, aby si Tomášek zvykl na různé potraviny a vyhnul se alergiím, ale místo zeleninky jsme rovnou nasadili rýžovou kaši s kalorickým ovocem, aby chudák drobeček přibral. Mezitím jsem ale trvdošíjně kojila a stála si za tím, že mlíčka mám dost, i když se mi stále nedařilo odstříkávat. Nutrilon jsem odmítala vyzkoušet, i když červíček pochybností hlodal a hlodal. Po několika dalších týdnech jsem boj vzdala. Ale jinak - vzdala jsem to neustálé strachování o to, jestli má malý dost jídla. Prostě je to prcek, co nemá moc hlad. Sice se s váhou drží kolem tří percentilů - 97% dětí v jeho věku je tlustších - a s výškou kolem deseti, ale drží se tam stabilně a přibírá plus mínus podle růstové křivky. V pěti měsících se začal plazit, v šesti se postavil u nábytku a vůbec - tak šikovné, zvědavé a rozverné dítě široko daleko v okolí neznám (i když je mi jasné, že tohle si o svém drobečkovi myslí každá máma :-) ).
Dnes, v sedmi a půl měsících pořád kojím, i když už Tomášek papá dvakrát denně ovoce nebo zeleninku s masem. Umělé mlíčko mi nesmí do domu (stejně se zdá, že na kravské mléko bude Tomášek bohužel alergický jako já s manželem) a já jsem moc ráda, že jsem se nenechala zviklat.

Přidat komentář

Obnovit
Bezpečnostní kód

Fotogalerie

Databáze
otázek a odpovědí
Vstoupit