Plně jsem se rozkojila až po třech týdnech od porodu!

I já se s vámi, milé maminky, chci podělit se svou zkušeností s kojením. Anička je mé první dítě a já si během těhotenství vůbec nepřipouštěla, že bych nekojila, prostě jsem to brala jako automatickou, samozřejmou věc a víceméně bez jakýchkoliv příprav (příroda je přeci mocná, tak přesně budu vědět já i mé dítě, co a jak) , jsem v tomto přesvědčení žila až do narození mé dcerky.

Chyba lávky!

Již při šíleném porodu, na který jsem se také moc těšila, vůbec se nebála a chtěla si ho „užít“, bylo vše jinak, než v mých představách (odtok veškeré plodové vody a 24hod. bez jakékoliv kontrakce, bez otevírání se, proto přišla na řadu chemie, která udělala jak s mým nepřipraveným tělem, tak psychikou své, ale to v tomto článku není podstatné), ejhle, hned při prvním přiložení k prsu (proběhlo bezprostředně po porodu) se dcerka neuměla přisát, snažila jsem se ji svůj prs, nejen bradavku, vložit do pusinky, ale žádné přisátí, jen lehké olizování, nedařilo se nám, ach jo, zkusíme to znovu na pokoji.

A začaly naše problémy…žádné mlíčko ani kolostrum se mi během těhotenství ani první 3 dny po porodu vůbec netvořilo, dcerka se nepřisávala, zkoušela jsem na radu laktační poradkyně všechny možné i nemožné polohy, hmaty, sílou, jemně, až přišly na řadu kloboučky (reakce nemocniční lakt. poradkyně, při pohledu na má prsa, s takovými mini bradavkami chcete kojit? Ha), ale prostě se nám nedařilo…byla jsem zoufalá, dcerka už třetí den hladová a tak nastoupila na řadu lahvička s nutrilonem, a jak malé chutnala, já nešťastná s výčitkami a otázkami bez odpovědí, proč to nejde? Nebudu snad kojit? Skoro jsem to vzdala a smířila se s variantou umělé výživy. Nutrilon byl popravdě docela dobrým, resp. pohodlným řešením, dcerce chutnal, měla hlad, co čtyři hodiny, kdy se sama o jídlo přihlásila, jinak spinkala a byla klidná. Já se ale vnitřně nechtěla vzdávat, po příchodu domů se konečně spustila laktace, ale žádné přisátí se nám prostě nedařilo.

Přišel na řadu internet a DVD o kojení, přísahám, že JSEM SE NIKDY NECÍTILA HŮŘE!!! Cítila jsem se jako krkavčí matka, která nedokáže nakrmit své dítě, špatná matka, takže mě čekaly dny v slzavém údolí!!! V tomto byl internet krutý a reakce některých kojících maminek k nám maminkám na UM byly opravdu tvrdé a věta, se kterou jsem před porodem souhlasila i já, a to, že každá žena, může kojit, pokud opravdu chce, se mi vymstila, proto neodsuzuji žádnou matku, které se kojení prostě nepovede, vím, jak tenká hranice mezi kojením/nekojením je a vím, že i umělé mlíčko se dá dávat z obrovské lásky a s něhou!!!!. Měla jsem velkou oporu v manželovi, který mě naštěstí z těch šílených pocitů z nekojení dokázal dostat.

Dcerka byla na nutrilonu, který pila z láhve, již týden, já však nepřestala přikládat a občas přes klobouček se ji podařilo přisát a něco do sebe dostat i ze mne, měla jsem radost a někde v koutku duše jsem pořád doufala, že to spolu zvládneme, i když dle teorie, že dítě už má pohodlnou láhev a chutné mlíčko, že už se ke kojení těžko vrátí, byla zásadně proti. Byla jsem v koncích, psychicky i fyzicky. Přikládala jsem ji snad celými dny, s kloboučkem i bez a situace se začala z ničeho nic lepšit, ne však natolik, že bych odstavila UM úplně. Desátý den po porodu jsem si domů pozvala laktační poradkyni, velký přínos mělo, že mě psychicky uklidnila, ukázala mi v praxi vše, co jsem znala z internetu, DVD a různých videí s kojením a taky viděla, že dcerka se opravdu k mé piďi bradavce nepřisaje. Dala mi jiný druh kloboučků a odvahu a sílu! Doporučuji všem maminkám, které jsou třeba v podobné situaci jako já a váhají! Možná si touto návštěvou stejně jako já, zachráníte kojení!

Během následujícího týdne jsem den za dnem, noc za nocí kojila víc a víc, dokonce jsem odložila klobouček, takže opravdu i s malou bradavkou se kojit dá!!! Až jsme asi ve třech týdnech stáří dcerky nutrilon přestali používat úplně!!! Plně jsem dcerku kojila celých 7 měsíců, nyní máme měsíců deset a kojíme stále a doufám, že i dlouho budeme!

Chci všem maminkám dodat odvahu a sílu, ať se nevzdávají a pokud mají problémy s kojením, ať udělají vše, co je v jejich silách (vím, že porodem oslabených), aby svůj „boj“ vyhrály stejně jako já a Anička. A pokud to opravdu nepůjde, jak jsem psala výše, vím, jak malý kousek i nám chyběl, abychom byly neumělém mléku, nedělá to z vás horší matky!!! Přesto za své kojení bojujte, stojí to za to! Hodně štěstí!

Eva

Přidat komentář

Obnovit
Bezpečnostní kód

Fotogalerie

Databáze
otázek a odpovědí
Vstoupit