Jak to ne vždy stojí za to

Blíží se druhé narozeniny naší dcery, tak jsem si řekla, že by to mohla být dobrá příležitost k sepsání našeho příběhu o kojení. Musím ale předeslat, že od většiny příběhů zde se bude jedním podstatným lišit – není to pění chvály na kojení a píšu to hlavně pro to, abych dodala sebedůvěru maminkám, které z nějakého důvodu kojit nemůžou nebo se to prostě nepovedlo (samozřejmě by se dalo namítnout, že všechno jde, když se chce, ale…).
Na úvod bych asi měla napsat, že jsem měla ke kojení trochu jiné „vstupní podmínky“ než většina zdravých maminek, a tento fakt hraje taky poměrně důležitou roli v tomhle příběhu – dva roky před těhotenstvím (tj. před 4 roky) mi diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Nebudu tady rozebírat podstatu této nemoci, ale důležité pro čtenáře je pouze vědět, že ženy s touto dg. mohou mít děti (a to většinou zdravé, díky Bohu), ale s kojením je to horší – je doporučováno kojit pouze 2-3 měsíce, zejména vzhledem k únavě, vyčerpání a k hormonu prolaktinu, který nám může situaci značně zkomplikovat. Nicméně jsem byla přesvědčená, že aspoň ty 3 měsíce mi budou přány a nepřipouštěla jsem si žádné možné komplikace. O tom, že mám ploché bradavky (tedy takové, že mi „netrčí“ kupředu jako některým ženám, ale nejsou vpáčené!), jsem věděla, ale že by to mohl být problém, to už mi nikdo neřekl. Ale od začátku: naše holčička se narodila asi po 18 hodinách v porodnici, až na dlouhou „otevírací“ dobu a pár menších komplikací jako nutná infuze antibiotik kvůli streptokokovi bylo vše OK. Přiložena byla hned, ale nepřisála se – tomu jsem nepřikládala význam, protože jsem slyšela, že se to ne vždycky hned podaří. Ležela s námi na porodním sále a poté na oddělení šestinedělí si ji sestry vzali na pár hodin k sobě a já jsem měla za úkol se trochu vyspat, abych doplnila síly po vyčerpávajícím porodu a nehrozily mi zdravotní komplikace. Ráno mi sestry přinesly malého „zavinutečka“; byla ještě krásnější než jsem si ji pamatovala z předchozího dne. Učily mě s ní zacházet, mimo jiné kojit. Zkoušely jsme to poctivě po 3 hod, jak bylo v porodnici zvykem, ale malá pořád nějak nechtěla, nešlo jí to a mně se nedělalo mléko. Sestřičky mě uklidňovaly, že se nalokala plodové vody a nemá první den hlad, že je to normální (taky docela blinkala, což by to potvrzovalo). Tak jsme zkoušely a zkoušely, pila jsem kojící čaje a další „zaručené“ přípravky. Pak mi někdo řekl, že mám ploché bradavky a že to jen tak nepůjde. Začala jsem být z toho dosti nervózní, mléko se mi ne a ne udělat a všichni mi říkali, jak mám být v klidu, že jinak se mléko neudělá, což mě nervovalo ještě víc. Připadala jsem si jak krkavčí matka, že mrňouskovi nemůžu dát, co potřebuje. V pokoji s dalšími 2 maminkami a dětmi a s neustále chodícími sestrami a doktorkami nebylo moc klidu na kojící pokusy ani na nic jiného. A kojení nám pořád nešlo. Naštěstí jsem měla známou mezi sestřičkami a ta mi přinesla vyzkoušet „klobouček“ a posléze taky odsávačku, která mi pomohla laktaci trochu nastartovat. Po urputných pokusech se malá s kloboučkem jakž taž přisávala a asi 3. den po porodu se mi začalo konečně dělat mléko (byla jsem nadšená, když jsem se ráno probudila s promočenou košilí v patřičných místech). Bohužel štěstí nemělo dlouhého trvání. Malou si vzaly na vizitu sestřičky a pak mi přišla paní doktorka říct, že má akutní infekci a musí být rychle napojena na antibiotika. Když jsem se snažila zjišťovat, co že jí to vlastně je, bylo mi řečeno, že nevědí, že musí poslat krev na testy, s tím, že ty nejdelší budou trvat až 5 dní, ale že není vyloučeno, že se nakazila ode mě tím streptokokem (kvůli kterému jsem velkou část porodu strávila připojená na kapačky antibiotik!) a že pak hrozí přenos streptokoka do krve a krví kamkoliv a v krajním případě až smrt. Dovedete si představit, jak mi v tu chvíli bylo. Najednou mi připadalo všechno podružné, jestli mám mlíko nebo nemám, říkala jsem si – co jsem to řešila za problémy, když jsou tu mnohem větší....hlavně aby to moje holčička přežila! Dali mi ji o patro výš na oddělení nedonošených dětí. Běhala jsem ji tam každé 3 hod kojit, ještě jsme to neměly úplně nacvičené, tak nám to trvalo cca půl hodiny, pak jsem dalších 20 minut odsávala, aby jí ten zbytek dali stříkačkou, pak jsem šla sterilizovat „náčiní“..no, dobrou hodinku a něco to zabralo. Pak jsem doběhla do svého pokoje, snědla studené jídlo, vyslechla výtky doktorky, kde se jako toulám, že bych se měla 10x denně sprchovat studenou vodou, aby se mi zahodila jizva atd. a už jsem pomalu zas běžela kojit. Takhle to trvalo asi 2 dny, pak se malá začala zlepšovat. Už asi po dni jí zabraly antibiotika, tak jsem se trochu uklidnila a asi po 3 dnech mi ji vrátili ke mně na pokoj. Byla jsem šťastná. I kojení se zlepšovalo, něco málo jsme s kloboučkem vždycky nakojily, takže když přišly výsledky krve, pustili nás (streptokok to nebyl, prý „infekce z porodních cest“ – nechci být podezíravá, ale 3 dny po porodu se mi to zdá trochu divné). Nicméně se z toho dostala a jely jsme domů s plně kojeným dítětem. Vydrželo nám to týden. Miminku najedou nějak přestalo to moje mlíko stačit, brečela i po nakojení a po poradě s dětskou doktorkou jsme začaly dávat dokrm Nutrilonu (samozřejmě z lahvičky). Opět jsem nevěděla, že to může pokazit techniku kojení atd., takže jsem vždycky chvíli kojila (no, zas taková chvíle to nebyla, ale spíš půl hodiny), pak jsem udělala Nutrilon a bylo to. Ale mléko se začalo ztrácet (přičítala jsem to trochu stresu z toho, že nám nečekaně spustil monitor dechu, ale jenom tím to být nemohlo). Když jsem se pomalu smiřovala s tím, že to ani ty tři měsíce nebudou, kamarádka mi poradila (Vaše) stránky o kojení a tam jsem si četla příběhy o tom, jak se lze rozkojit i dva měsíce po porodu. My byly teprve tři týdny, tak jsem si řekla, že to ještě zkusím. Volala jsem doporučené laktační poradkyni a ta mi radila být s miminkem v posteli nahatá a nabízet prso co nejvíc. Jenže to nebyla asi ideální rada pro mě – později jsem zjistila od další laktační poradkyně (tentokrát už přivolané k nám domů), že máme špatnou techniku kojení (nedokážu zpětně říct, jestli to tak bylo od začátku nebo to zkazila až ta flaška, laktační říkala, že je možné, že od začátku je špatně to, že malá vzala do pusy jenom bradavku a ne celý dvorec, a tudíž toho vypila málo, ale jako malinké jí to nevadilo, teprve až když začala růst ano), takže bych mohla ležet v posteli třeba týden a nabízet prso bez výsledku. Takže tahle milá (a nemyslím to ironicky!) paní mi poradila následnou cestu k plnému kojení: při každém kojení jednou rukou držet klobouček, druhou popotahovat dceři bradičku dolů, aby se naučila chytnout celý dvorec. Pak ji dokrmit – ale ze stříkačky, u čehož se dosti vztekala a mléko mezitím vystydlo, což už pít nechtěla, pak odstříkat všechno zbylé mléko. V hlavě jsem si to spočítala: kojení trvalo cca půl hodiny, dokrm dalších 20 min., odstříkání jsem většinou nestihla, protože malá začala po jídle brečet (hrozně trpěla na prdíky), pak jsem ji chovala, masírovala a zahřívala bříško a dřepovala s ní (mimochodem jedna z mála věcí, které fakt zabíraly) a když konečně usnula, zbyla mi chvíle na nejnutnější věci typu záchod, jídlo nebo sprcha (o spaní nemluvě), a pak to začalo nanovo. Usoudila jsem, že to není v mých silách ani možnostech, že naprosto bez spánku a vyřízená nebudu k ničemu, nehledě na to, že fyzicky se zrušit kvůli maximálně dvěma měsícům mi přišlo zbytečné. Takže cesta k plnému kojení se pro mě zavřela, ale úplně vzdát jsem to nechtěla. Tak jsem se rozhodla, že než nabízet prso, ze kterého ani nevím, kolik si tou svojí špatnou technikou vezme, budu pravidelně odstříkávat a zachovám si alespoň nějakou dávku mlíčka pro ni. Vrhla jsem se na to celkem svědomitě a odsávačku nebo skleničku se svými prsty jsem měla u prsu co tři hodiny, ve dne – v noci. Tak jsem se do toho „zažrala“ a sledovala se zaujetím, jak postupně přibývá odstříkaná dávka, že jsem nějak zapomněla sledovat další věci. Přistihla jsem se jednou v noci, když malá byla zase neklidná a probrečela v kuse snad hodinu kvůli bříšku, že jsem na ni podvědomě naštvaná, že kvůli ní nebudu moct odstříkávat v daný čas a riskuju úbytek mlíka (jak k smíchu, když jsem ty cavyky s mlíkem dělala pro ni! Jakoby se vytratil hlavní zájem „dítě“ a nahradil ho zájem „mlíko“). V praxi to vypadalo tak, že dcera se budila třeba po třech hodinách, ale já jsem měla „stříkací“ interval zrovna v půlce, tak jsem si nařídila budíka, vstala, odstříkala a za chvíli mě už budila holčička. Spala jsem po hodině a půl. Když jme šly odpoledne na procházku, doufala jsem, že se mi podaří ji vynést spící do bytu a ještě chvíli ji nechat navlečenou u otevřeného okna spící, já jsem mezitím ohřívala v troubě polštářek z třešňových pecek a nahřívala si prsa, aby mléko šlo lépe ven. Byla jsem spokojená, když jsem stihla odstříkat, ještě než se vzbudila. Neměla jsem žádné další cíle, podružné bylo jídlo, spánek, manžel, kamarádi – hlavním cílem dnů se stala ta bílá tekutina, která pomalu přibývala do skleničky stékajíc po jejích stěnách. A teď to nejvtipnější (nebo možná nejsmutnější – je to trochu tragikomické) – i přes dodržování intervalů jsem odstříkávala v jedné dávce takových 20-30 ml, když byla čtyřicítka, byl to obr úspěch. Pak jsem to vychladlé slévala do jedné lahvičky v lednici a dávala jí to slavnostně vždycky ráno. Tak mě to pohltilo, že jsem zapomněla registrovat, jak jsem vyřízená. Když se jako naprosto logické vyústění toho všeho přihlásily neurologické problémy, bylo to pro mě svým způsobem vysvobození. Věděla jsem, že po vysokých dávkách kortikoidů už kojit nebudu. Než jsem šla k lékařům, odstříkala jsem malé poslední dávku (zajímavé je, že jakmile na tom už nezáleželo, bylo to 50ml bez problémů!) a začal kolotoč léků a zdravotních problémů, který trval (samozřejmě s pauzami, kdy se čekalo, co který lék udělá) asi půl roku a kromě různých dávek kortikoidů podaných například i do páteřního kanálu formou lumbální punkce obsahoval i jednu dávku cytostatik (to jsou léky, kterými se léčí rakovina). Je u nich malilinké riziko (ale spíš při opakovaném podání, při jednorázovém je to mizivé riziko), že by mohly ovlivnit plodnost. Doufám, že se tak nestalo a budu mít ještě jedno zdravé dítě. A pakliže ano, rozhodně se nebudu řídit tím „kojícím lobby“, které vidím všude kolem sebe: kojte, kojte, bez kojení dítě nemá imunitu, kojení je nade vše atd. Vím, že kojení je pro dítě velmi prospěšné, nemyslím si, že by to žena měla vzdát po prvním kojícím nezdaru a držím palce všem, kdo se o kojení snaží. Dospěla jsem ale k názoru, že nejprospěšnější pro dítě je matka zdravá, v klidu a pohodě, která místo „honby za diamantem“ – tj. mlékem, se na dítě bude smát, mazlit je, chovat a užívat si společných chvil. Věřím, že když vše funguje, jak má, pocity spojení a sounáležitosti při kojení jsou krásné, ale stejně tak věřím, že těchto pocitů lze s děťátkem dosáhnout i s lahvičkou v ruce.

PS: Dceři budou tento týden dva roky a kromě občasné rýmy nebo 2 denní teploty díky Bohu takřka nemá zdravotní problémy.

Komentáře  

0 #1 Helena 2015-12-04 14:34
Ano, je to tak, dekujem : )
Citovat

Přidat komentář

Obnovit
Bezpečnostní kód

Fotogalerie

Databáze
otázek a odpovědí
Vstoupit