Mlíčko pro dva

Rozhodla jsem se také napsat náš příběh i když nejsme ještě u konce. Je
trošku jiný než ostatní příběhy.

12.2.1010 se nám narodil náš první syn. Tehotenství úžasné, porod téměř
bezbolestný. Na sále se přisál hned a dravě. Když sestřička asi po 20min
přišla, zděsila se, že je stále přisátý a že ta bradavka bude vypadat!
Nevypadala. Byla na tom dokonce lépe než před porodem (trpím atopickým
ekzémem a bradavky mi od puberty často bolestivě praskaly). Nyní byly
krásně hladké, pružné a zdravé. Konečne jsem pochopila, k čemu mám na
bradavce ten velký čudlík, jaký máma ani sestra nemají. Mlíčko se začlo
dělat asi 4den. Kojila jsem velmi často, ale nevadilo mi to. Malý chtel
být stále u prsu. Nechtěl ani ležet v kočárku a jelikož bylo jaro a léto,
dopadlo to tak, že jsem ho i na vycházkách nosila v náručí po ulici a on
byl u prsu za pochodu. Dudlík odmítal. Přišel 6.měsíc a mě byly doporučeny
příkrmy. Zdál se mi ale stále takový miminkovský, neohrabaný, ani na jídlo
nenatahoval ručičky (i když mu v 5.měs vyrostly 2 zuby), tak jsem stále
čekala a nepřikrmovala. Někteří lékaři byli proti, ale já jsem videla, že
mu nic neschází. Jen chtěl stále hodně kojit. V noci už to bylo prakticky
nonstop. S příkrmy jsme začali v téměř uk.9.měs. Do roka byl na
hypoalergenní stravě (žádné maso, lepek, vejce..). Ovšem se stalo, že jsem
v jeho 11.měs znovu otěhotněla. Bylo mi fajn i když jsem cítila, že to
bude velký nápor. Stále jsem kojila a kojeni se vzdát nechtěla a plánovala
jsem si, jak je pak budu kojit oba. Už v 1.měs těhotenství mi začalo být
hodně zle. Nemohla jsem nic jíst, motala se mi hlava, byla jsem slabá,
měla jsem depresivní stavy. O syna se staral tatínek a babička. Já byla po
nejake dobe už jen lůžku. Kojení jsem se ale za žádnou cenu vzdát
nechtěla. Říkala jsem si, že stavy v I.trimestru přejdou a pak budu
litovat, že jsem to ukončila. Bylo mi opravdu hrozně, většina lékařů
tvrdila, že je to psychické a já měla strach, že nejsem duševně v pořádku
a že v takovém stavu 2 malé děti nezvládnu. Když jsem 2x slabě špinila a k
tomu stále ty hrozné stavy, bylo mi doporučeno kojení ukončit. Stále jsem
doufala, že mi bude lépe, ale syna mi vodili jen na kojení, já jedla jen
housky a bylo mi stále hůř. Začala jsme přemýšlet o ukončení kojení. "Jaká
jsem to máma když jen ležím v posteli a syna vidím jen když se chce
nakojit" (ve 13.měs ještě asi 10xdenně). Začala jsem dávat na pomyslné
váhy priority. Stále jsem to nechtěla vzdát (byla jsem už ve
II.trimestru), ale když už jsem zhubla 5kg a na toaletu se plazila doslova
po čtyrech, bylo mi jasné, že to nikam nevede. Kojila jsem pak ještě asi
měsíc jen 2x denně a jelikož dostal na noc lahvičku s UM, celou noc
prospal. O kojení nejevil žádný zájem. Jen asi 2x mi tázavě sáhnul do
výstřihu, ale nic víc. Já jsem se ale necítila o nic lépe. Bylo mi strašně
líto, že díky tomu, že jsem otěhotněla, za což syn nemohl, přišel o
mateřské mléko a hlavně o kojení jako rituál. Jemu to ale zdálo se
nevadilo. Byl tedy kojen do 14.mesicu.
Zbytek těhotenství byl téměř stejně příšerný jako začátek. Každý večer mi
bylo hůř než ráno, byla jsem slabá, měla deprese. Nepřibírala jsem na
váze. Navštěvovala jsem psychologa, ten odmítal, že by to byla anorexie,
ale porucha příjmu potravy je jistá. Poslal mě za psychiatrem a ten mi
doporučil denní stacionář. V tu chvíli bych udělala cokoli, jen aby se mi
trochu ulevilo. Byla jsem tedy na dvou pohovorech ve stacionaři a tam
odborníci uznali, že by bylo vhodné, abych tam docházela 7 týdnů, každý
všední den, na celý den. Když mi tedy začali sdělovat podrobnosti, denní
režim ve stacionáři, začala jsem velmi pochybovat. Nechyběla práce na
zahradě, ping pong a další věci, ale já jsem přece chtěla být se svým
synem a ne hrát ping pong. Hlavně jsem si v tu chvíli uvědomila, že nejsem
vhodným adeptem. Že je to spíše pro lidi, kteří jsou na tom tak mizerně,
že si nedokaží vymyslet program, zabavit se, odpoutat se od depresí nebo
jiných problémů. Po těchto informacích jsem omítla.
Těhotenství pokračovalo, mě bylo stále zle, nepřibrala jsem ani deko, ale
miminko bylo v pořádku.
Nakonec tu byl den D a já celý den nevěděla, zda budu rodit nebo se mi to
jen zdá. Od 11:00 do asi 20:00 jsem přemýšlela, zda je to porod nebo ne.
Pak jsem ještě po 20:00 dala synovi večeři a jeli jsme.
Po taktéž téměř bezbolestném porodu jsem měla mlíčko téměř ihned, takže
malý začal hned druhý den přibývat a domů jsme šli s více než porodní
váhou.
Sestřičky mě dávaly za příklad, jelikož jsem se po porodu pohybovala na
hranici podváhy a těžké podvýživy a kojila jsem ukázkově. Mlíčka se dělalo
dostatek, ale staršímu synovi v létě po prodělané viroze našli z výtěrů
stafylokoka a hemofilus a v moči enterokoka a navíc v tu chvíli, kdy jsme
se vrátili z porodnice byl nachlazený, rozhodla jsem se ho nekojit, aby se
miminko nenakazilo. Začala jsem u každého kojení odsávat z druhého prsu a
odsáté mlíčko každý den dávám staršímu synovi z lahvičky. Dost se na to
soustředím, hodně piju a kvalitně stravuji. Porodem moje stavy skončily.
Jediný gastroenterolog mi vyvracel to, že je to psychické. Žaludek si
musím již po třetí přeléčit, ale to až se rozhodnu kojení ukončit, což
zatím neplánuji. Naopak se snažím, aby mlíčka bylo dost pro oba. I když
jsem od porodu přibrala jen 2kg cítím se dobře a hlavně až teď vidím, jak
je skvělé kojit po 2h a ne neustále a to i když tenkrát starší syn
přibíral velmi dobře, mlíčka jsem měla nesrovnatelně méně.
Nyní, když chodím ven s kočárkem a kluci spí, často se ke mě přidá můj
dědeček a já mu povídám, jak vlastně kojení probíha, různé zajímavosti o
kojení a on je velmi překvapen. Až děti povyrostou, ráda bych si udělala
laktační kurz a pomáhala bezradným maminkách.
Pokud mlíčka bude stále dostatek (odsaji přes 500ml denně), ráda bych
mladšího kojila výhradně až do roka, ale uvidíme, jak bude chtít :-)
Ovšem to, že jsem staršího přestala kojit už ve 14.měs, což je pro mě dost
brzy, si nikdy nepřestanu vyčítat, Pořád to ve mě je :-(
Dana

Komentáře  

-2 #1 MicinQa 2014-03-18 10:09
hustý :P
Citovat

Přidat komentář

Obnovit
Bezpečnostní kód

Fotogalerie

Databáze
otázek a odpovědí
Vstoupit