Stanovení priorit


Vždycky jsem si myslela, že kojení je pro dítko to nejdůležitější a nikdy mě nenapadlo, že budu muset své představy pozměnit.
Staršího syna jsem kojila bez problémů 10 měsíců. Kojit jsem chtěla, ale měla jsem strach, že mi kojení nepůjde a bude mi nepříjemné. Toník se narodil akutním císařem, měl žloutenku tudíž k problémům s kojením bylo celkem našlápnuto. Sestry se o nás v porodnici staraly krásně, pomáhaly nám co to šlo a týden po porodu jsme odcházeli domů s doporučením, ať si nakoupíme stříkačky a odsávačku, kojím po dvou hodinách, pak odsaji a mléko podám přes stříkačku, trochu jsem se při té představě opotila, ale synek to vyřešil za mě – hned druhý den si začal říkat o baštu sám a vypil tolik (a možná ještě o trochu víc) co potřeboval. Lehce jsme zvládli růstové spurty, laktace vždy naběhla snad úplně sama… prostě idylka a nikdy před tím by mě nenapadlo, že by mohlo být kojení tak lehké…
Otěhotněla jsem podruhé a v termínu se nám narodila dcerka. Porod byl rychlý, krásný, přirozený. Leušku jsem dostala na břicho hned jak vykoukla na svět, zklidnila se, dívaly jsme se do očí, přisála se (sama). Po příchodu na šestinedělí se mě několikrát sestry zeptaly, jak jsem dlouho kojila první dítě. Po odpovědi, že 10 měsíců a synek se odstavil sám usoudily, že pomoc nepotřebujeme. Malá plakala, neustále hledala prso, neustále sála. Do 36 hodin po porodu zhubla o 250g, měla horečku, museli jsme jí dokrmit. Vypila toho strašně moc. Z důvodu většího úbytku váhy měla problém s termoregulací, byla lehce podchlazená, spavá, u kojení dlouho nevydržela. Ale přibírat začala, pustili nás domů a dcerka byla plně kojená. Stejně jako u Toníka jsem očekávala po příchodu domů změnu – že se obě dvě uklidníme a domácí prostředí bude kojení prospívat. Leuška přibývala na váze ukázkově, ale byla stále uplakaná, vlastně neustále řvala jak tur, u kojení vydržela maximálně 3 minuty, někdy v pláči pokračovala, někdy usnula. Přes den jedla cca po třech hodinách, v noci jedla pouze jednou. Když jsem se jí snažila nabídnout prs častěji, odmítala. Začala jsem navštěvovat lékaře, zda je holčička v pořádku, zda má tolik mléka kolik potřebuje. S lékařem jsme její neduhy probírali snad ze všech stran, ale protože prospívala vždy jsme došli k závěru, že důvodem pláče a odtrháváním se od prsa bude bolavé bříško. Přestala přibírat mezi 3. a 4. měsícem, plakala od rána do večera, začala odmítat prso (mléko bylo) a doma bylo husto. Manžel raději prchal, kdykoliv měl příležitost, já se snažila uklidnit řvoucí miminko a synek dělal, že neslyší. Na doporučení lékaře jsem začala dávat nutrilon a snažila se rozjet pořádně laktaci, aby se Leuška nemusela u kojení tolik namáhat… kojila jsem po třech hodinách ve dne v noci (dcerku jsem budila), po kojení jsem odsávala a snažila se dokrmit MM (nejprve alternativními způsoby, ale dcerka byla nepříčetná, nakonec dostala láhev), když bylo odsátého mléka víc šup s ním do lednice. Začal doma kolotoč. Když už jsem měla radost, že se malá pěkně přisála a že konečně v klidu baští, vzpomněl si synek, že potřebuje čurat/pochovat/nalít čaj nebo cokoliv jiného, když jsem odmítla začal se logicky vztekat nebo plakat a dcerka se k němu přidala… ale byla jsem statečná. Po týdnu se laktace zvedla, dcerka se nechala i celkem nakojit, něco málo přibrala a já měla radost, jak nám to pěkně jde…ale synek začal zvracet, pak dostal průjem, takže do kojícího a odsávacího kolotoče jsem začala řešit zvracení, průjem a všechny radosti s tím spojené a samozřejmě nešťastného a vystrašeného synka, který potřeboval MÁMU (jak to tak bývá manžel měl v tu dobu spoustu práce a domů se vracel v noci). Aby toho nebylo málo dostala jsem střevní virózu také (manžel stále v práci), Leušku jsem kojila klidně na 3x, protože jsem prostě musela na záchod, nemohla jsem přijímat ani potravu ani tekutiny, takže mléka začalo ubývat… přežili jsme i tohle a já se opět vrhla to akce „Podpora laktace (za každou cenu)“. A začaly se nám opět dít věci podobné prodělané viróze. Jsem člověk, který věří, že nemoc je volání těla (a duše) o pomoc. Takže jsem jednou v noci mezi kojením a odsáváním seděla v posteli a pokládala si otázku: „Proč se nám tohle děje? Proč měl Toník průjem a zvracel, když na tohle netrpí? Proč já? A pak mi svitlo v hlavě: kdo by se, s prominutím, nepo.ral a nepo.lil z toho že mu mámu ukradlo věčné odsávání, kojení, dokrmování, vždyť já jsem v samém pachtění se za kojením zapomněla, že mám doma dvouletého kluka, který taky potřebuje pomazlit, pohladit, utěšit, když ho něco trápí, pochválit, okřiknout… potřebuje vědět, že má mámu, která o něj stojí, kterou zajímá co se jí ten mrňousek snaží sdělit. Proplakala jsem zbytek noci.
Trvalo mi dlouho než jsem se poprala s tím, že nejsem DOKONALÁ a že prostě nemůžu zvládnout všechno. Trvalo mi dlouho, než jsem se smířila s tím, že moje dcera nebude plně kojená alespoň půl roku. Odsávala jsem do šesti měsíců jejího věku. Leuška časem prso odmítla a vyměnila ho za láhev ve které měla převážně umělé mléko a na přilepšenou mléko od mámy. Naposledy jsem odsála 30ml za den a rozhodla se kamarádství s odsávačkou ukončit. Myslím, že si oddychla celá rodina včetně mě.
Ale proč píšu tenhle zdlouhavý příběh. Je krásné kojit, je krásné (a obdivuhodné) udělat pro dítě cokoliv, ale někdy je potřeba rozlišit, co je pro dítě (a ostatní) v danou chvíli to nejlepší.
A mockrát děkuji všem laktačním poradkyním, u kterých jsem hledala pomoc, za podporu, děkuji manželovi, že se obrnil a přežil, děkuji svým dětem, které mi nastavily zrcadlo a doufám, že už mi mojí kojící anabázi odpustily.

Přidat komentář

Obnovit
Bezpečnostní kód

Fotogalerie

Databáze
otázek a odpovědí
Vstoupit