Příběh - jak se nedařilo

Začnu od sebe. Už dávno mi není dvacet, a tak vím, že občas se věci nedějí tak, jak by si člověk přál. Už v těhotenství jsem parkrát pronesla větu: „Doufám, že budu moci kojit.“ Přišel náš den D, Pavlík se přihlásil o něco málo dříve - 38. týden, a pak se mu na svět zase nechtělo. KP nepoměr a císařský řez. Nejsou to hezké vzpomínky. Mrzelo mě už to, že jdeme na operační sál, částečná anestézie se nedařila,
nervozita, najednou jsem nevěděla co se děje… Zničehonic otevíráte oči a nevíte, co je s miminkem. Naštěstí sestřičky přes moje mumlání zareagovaly celkem rychle a malého mi přinesly ukázat. Dokonce to vypadalo, že se snaží i po těch více než třech hodinách, kdy byl bez maminky, přisát. Dál už to bylo jako na houpačce. Pavlík pil maličko, já mu děkovala za každé cucnutí a šeptala mu, že to spolu určitě zvládneme.
Nezvládali jsme. Sestřičky argumentovaly, že si musím odpočinout a nechtěly ho nechávat pořád se mnou. Všude máte letáčky, jak je důležité pro miminko být s Vámi, noční kojení, a pak usínáte nebo spíš nespíte s pláčem sama a posloucháte každé zabrečení miminka odvedle. Ptáte se, zda
to není náhodou to Vaše, zda se mu nestýská. Hormony blázní a Vy máte pocit, že laktační psychóza kouká na Vás z rohu. Přidaly se migrény, prý ze stresu. Nakonec se přišlo na to, že asi pokus o napíchnutí částečné anestézie nebyl úplně úspěšný a kdesi cosi teče. Nové napíchnutí a hned bylo lépe. Konečně byl malý u mě napořád a začali jsme se těšit domů z
porodnice. Mezitím už ale začal dostávat umělé mlíčko ze stříkačky. Spousta hodných sestřiček se mi snažila pomáhat, přikládat malého, vážit, dokonce i čaj pro kojící jsem dostala. Stále mě uklidňovaly, že bude lépe, že doma to půjde snáz. Přišli jsme domů a já začala panikařit. Jak poznám bez váhy, kolik malý vypil, kolik mu uvařit
mlíčka. Tak se koupila váha, pak odsávačka, pak druhá odsávačka, ohříváček, sterilizátor, další lahvičky. Manžel jezdil, sháněl, a pokud skřípal zuby, tak jen potichu. Ale nedařilo se dál. Měla jsem pocit, že mlíko ztrácím úplně. Takže zpět do porodnice, první konzultace s laktační poradkyní… Pořád jsem se chytala nějaké naděje. Určitě nám
pomůže a půjde to. Jenže prý nic špatně neděláme. Pak zázračný čaj od kamarádky - také nic. Pořád ta stejná houpačka. Když jsme nakojili 80 ml, měla jsem chuť slavit a druhý den jsem už zase brečela, neb to byl 2x za sebou jenom 20 ml. Přečetla jsem na internetu snad všechny články
o kojení, které kdo kdy napsal. Volala jsem, kam to šlo. Jedna laktační poradkyně, pak druhá doporučená kamarádkou. Jeden radil to druhý ono. Hned po hodinovém kojení a dokrmení malého jsem trávila půl hodiny s odsávačkou a vymámila ze svých prsou sotva 10 dalších ml., někdy více a
hned byl svět růžovější. Začali jsme odsávat navíc i mezi kojením, pak s tím zase přestali, abychom nebrali mléko malému. Jen jednou jsme zkusili metodu „vyhladovění“. Pavlík byl se mnou v posteli, brečel a já nevěděla, zda hlady nebo ho bolí bříško. Cucal vlastně pořád a asi mu už vůbec nic z prsu neteklo. Protože i tak trpěl na koliky, řekla jsem si,
že cokoliv, ale brečet kvůli hladu ho prostě nenechám. Takže zase zpátky kolotoč, nakojit, uvařit, odsát, vysterilizovat, odsát, nakojit… V ledničce byly odsáté skleničky mléka. Někdy i jen 10 ml., a připadalo mi to jako poklad. Chudák manžel, když jednou omylem rozlil celých 40 ml.,
když viděl ty mé krokodýlí slzy, vím, že se v duchu proklínal. Byla jsem tak šťastná, když se nám podařilo za 14 dní vyhazovat načatou krabici s umělým mlíčkem, protože jsme ji za tu dobu nestihli spotřebovat. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že takhle budeme „blbnout“ půl roku. Pak jsem byla rozhodnutá nechat vše už jen na přírodě. Naštěstí jsme mezitím dobudovali kuchyň a nemuselo se běhat o patro níž k rodičům pro každou hloupost a pro mlíčko do ledničky. Vylepšili jsme i systém uchovávání mlíčka, gumičky a papírky pomáhaly, abychom věděli, kdy bylo odsáté a nedošlo k záměně skleníček. Malý už také občas vydržel v postýlce než se
mu dovaří potřebné UM aniž by brečel. A pak se stalo něco, co už pokládám skoro za zázrak. Ve 12 týdnech pil celý den přes 100 ml. Večer to bylo méně, ale riskla jsem to. Věděla jsem, že jakmile usne, už to snad bude dobré. V noci jsem ho odmalička musela na kojení budit. A najednou to šlo. Sice někdy vypil necelou stovku, ale snažila jsem se uklidňovat, že občas mám také menší hlad, a že když tak bude chtít
baštit dříve. Pravda, někdy to "dříve" je i po hodině, ale snad tam aspoň něco málo už i tak najde. Nechci tvrdit, že tohle je šťastný konec našeho boje o kojení. Pořád se bojím, aby se zase nevrátily dny, kdy mlíčka je málo navzdor všem trikům ke zvýšení laktace. Navíc vím, že tenhle příběh mohl mít zcela opačný závěr. Jen chci říci všem maminkám, které chtějí kojit, zkuste to nevzdat a bojovat. A také chci poděkovat všem, kteří mi v té pro mě zoufalé době řekli, že spousta dětí vyrostla na lahvi s UM a jsou zdravé a spokojené. Kojení je moc fajn, ale pro mimčo je asi důležitější šťastná a spokojená máma. A hlavně bych
potřebovala poděkovat manželovi a všem, kteří mi pomáhali, třeba jen vlídným slovem. Sami bychom to s Pavlíkem nikdy nedokázali.
Přeji Vám spokojená miminka a hezké dny. Mamka Markéta



Komentáře  

0 #1 Domka 2016-02-17 16:49
Dobrý den,

kojím necelé dva měsíce a od včerejška se mi zdá, že ztrácím mléko. V noci malá plakala, tak jsem rozmrazila zásobičku, ona se napila a zase usnula.
Bude to asi z bolesti zubu, přes víkend mě chytila osmička a v pondělí jsem šla na vytrhnutí. Může to být ono? V pátek mám jít na resekci zubu, tak zákrok raději odvolám.
Co dělat pro to, aby se mi mléko opět rozjelo? Měla jsem ho opravdu hodně. Děkuji.

Dominika
Citovat

Přidat komentář

Obnovit
Bezpečnostní kód

Fotogalerie

Databáze
otázek a odpovědí
Vstoupit